Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 3. kapitola

08.01.2013 (09:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5897×

Vyšel jsem před budovu soudu. Voda mi stříkala při chůzi až na lýtka – tak byl déšť hustý a vytvářel všude jezera a řeky. Ani to, samozřejmě, ale nezastavilo novináře. Hned mi začaly blesky osvětlovat už tak křídově bílý obličej. Dostával jsem zásah z každé strany.

„Doktore Cullene, je vážně Krvavá Marie nevinná?“

Ne, já jsem to tam přede všemi prohlašoval minulý týden, protože jsem se nudil.

„Přesvědčila vás ona nebo její tělo?“

Prosím?

„Udržujete sexuální styky se spisovatelkou Isabellou Swanovou?“

To řekl zase kdo?

„Půjde Ethan Fischt za mříže nebo bude Stahovač zase na svobodě? Máme se bát?“

Po házení min v podobě otázek na moji osobu jsem se po deseti vteřinách rozhodnul jim taky povědět něco pěkného, aby si pak nemuseli tolik vymýšlet. Nedivil bych se, kdybych se v kvalitních, amerických magazínech dočetl, že je se mnou Krvavá Marie těhotná a čekáme malou krevní destičku.

Přesto jsem se nezastavil a razil si cestu davem. Jen jsem už nemlčel a nezachovával poker face. Teď jsem se totiž zatvářil dost rozmrzele.

Mikrofony mi přirazili k ústům. Možná bych pak měl hodit aspoň jeden úsměv do kamery.

Chtěl bych pozdravit všechny své přátelé a rodinu. Hlavně taťku s mamkou…

„Slečna Swanová je na základě mé analýzy nevinná a naše setkání bylo čistě na profesionální úrovni. Pan Ethan Fischt není můj pacient, tudíž vám k němu nemohu víc říct,“ zestručnil jsem to. Zklamal jsem je. Ani jsem neřekl nic, co by mohli vytrhnout z kontextu, a oznámit všem, že si příští týden beru Krvavou Marii.

Chtěl jsem jít dál, ale postavili se mi přímo do cesty dva mladí novináři s fidelkami a odhodlaným výrazem.

„Marie je známá svým osobním kouzlem. Dostala i vás?“ Pozdvihl jsem obočí a jemu se rozklepala ruka. Teď musel v mých očích vidět, že jestli mi okamžitě nepůjde z cesty, bude chodit spát s plínou.

Ucouvnul a jeho parťák ho následoval.

Odemknul jsem Volvo. Zablikalo a já rychle vklouznul za volant. Novináři bušili do okýnek, a to se mi vůbec nelíbilo. Ještě chvíli a začnou mě vážně srát.

Naštěstí se na vzduch dostala i ta nejdůležitější a nejzajímavější aktérka. Isabella v doprovodu bodyguarda a svého právníka. Rozdávala sebevědomé úsměvy na všechny strany – já jsem vyhrála a nikdo mi nesahá ani po moje sexy kotníky.

„Bude Krvavá Marie psát další knihu? Nebo je dokonce už napsaná?“

„Byla jste v soudní síni naposled?“

„Je pravda, že máte poměr s vaším manažerem?“

Naposledy jsem se na ni podíval – na její hořkosladké vzezření. Povzdechl jsem si. Nikoliv nad jejím sex-appealem. Za skly auta, sto metrů od ní, jsem byl z jeho dosahu. Do cesty mi totiž hodlala skočit sestra zavražděného Huga Brianda. Doběhla před kapotu a přitom se na jehličkách málem přerazila. Práskla mi do kapoty oběma dlaněmi – opřela se o ni a nenávistně na mě shlížela.

„To tvá chyba, ty zkurvený hajzl!“ křičela na mě ta francouzská, křehká žena. Neměla tak hroznou angličtinu. Nadávky znala dobře. Jen jsem jí oplácel pohled. Ten můj jí jasně dával najevo, aby mi okamžitě uhnula z dráhy. Byla tak mimo, že ji ani netrápily všudypřítomné, aktivní fotoaparáty. Ani po minutě ale ruce z kapoty nesundala a mně došlo, že ta se nevzdá. Vzal jsem za kliku a vylezl ven. Papparazzi se mohli od samého blaha v důsledku skandálu zbláznit.

„Máte problém?“ optal jsem se jí rázně. Stál jsem vedle boku auta. Dveře jsem nechal otevřené a motor nastartovaný. Ona se narovnala a zdvihla výhružně ukazovák.

„Šukal jsi s ní. Proto ty říct, že nevinná!“ zasyčela.

„Nenabídnul jsem vám tykání, Jacqueline, a o mém sexuálním životě laskavě pomlčte. Nic o něm nevíte,“ přecedil jsem. Ta byla ale zralá na infarkt. Podle ní jsem jí právě teď sprostě lhal do očí. Přeběhla ke mně a vymrštila ruku.

Viděl jsem zpomaleně, jak její dlaň letí naproti mé tváři. Spousta času na přemýšlení. Nemůžu ji nechat, aby mi natáhla. Paži má skoro vodorovnou a dala do toho všechnu svoji sílu. Což znamená, že by si teď přede všemi zlomila o moji čelist kostičky.

Chytil jsem ji za zápěstí a opatrně jí ho zkroutil za záda. Jemnější už jsem být nemohl – bez cítění odporu z její strany jsem ho tam prostě jen přesunul. Aby se vyhnula bolesti, instiktivně se ke mně otočila zády a já ji s menším odhozením pustil. Poskočila o krok, jak jsem ji od sebe odstrčil.

„Kokot! Ty mě napadnout!“ Proboha, to je hysterka. Teatrálnost sama. Měla by hrát na prknech divadla a ne se promenádovat po molech v Paříži. Pár telefonátů mým známým a už na něj nikdy nevkročí.

„Můžete jen doufat, že nezavolám starému příteli z Paříže a neporeferuji o vašich násilnických aktivitách v Americe. Taky bych se teď hned mohl otočit a jít na vás podat žalobu za pomluvu a pokus o napadení. A teď mi uhněte z cesty,“ zasyčel jsem odměřeně. Probodnul jsem ji černýma očima a jí vynechalo srdce. Myslím, že jsem ji vrátil nohama zpátky na zem. Naskočil jsem s grácií sobě vlastní do auta a dupnul na plyn.

Kráva. Ne, nemám potřebu zachovávat chladnou hlavu a profil gentlemana při drogově závislé. Vychování zase odsaď podsaď. Žaludečními šťávami naleptaná sklovina jejích zubů svědčila o bulimii.

Volal mi Fabian. Zacvakl jsem mobil do palubky a přepnul tak hovor do reproduktorů.

„Zdravím. Právě jsem tě viděl ve zprávách a…,“ přestal na chvíli mluvit, protože mu popadaly papíry na zem, „a vážně pěkné. Slečna Jacqueline by se měla dostavit ke mně na vyšetřovnu. Připadá mi, že v poslední době máme ve svém okolí samé pochybné existence…“

„Jen dva psychiatři jsou normální,“ přitakal jsem s úsměvem.

„No, samozřejmě. Už si mluvil s Konradem?“

„Mluvil. Minulý týden po soudu a pak ještě jednou na komisařství, když jsem si byl něco vyzvednout. Obě dvě konverzace obsahovaly výhružky. Konkrétně, že jsem skončil a všechna krev teď bude na mých rukou.“

„Té tam máš za století jistě víc, než dost, takže nový přírůstek ani nezaznamenáš,“ prohodil. To je šprýmař.

„Vtipné,“ poznamenal jsem kysele. On byl ale vážně nezvykle veselý. „Fabiane, hádám, že tvůj telefonát měl ještě jiný důvod.“ Povzdechnul si. Byla v tom úleva.

„Mischel konečně podepsala rozvod. Jsem svobodný! Takže zítra večer to zapijeme v Lucerně. Tedy, já to zapiju a ty se budeš dívat. Klasika. Jsi můj odvoz.“

„Bude mi potěšením. Zatím,“ ukončil jsem to a ťukl do dotykové obrazovky v palubní desce, abych hovor vypnul.

Odbočil jsem do první serpentýny. Jedna ze čtyř, co vedla k našemu domu v lese na kraji města. Soustředil jsem se na stékání dešťových kapek po předním skle, když mě vyrušilo něco, co sem vážně, ale vážně nepatřilo.

Zastavil jsem smykem ve škarpě – silnice tu byla zatraceně úzká a já bych nerad, aby mi někdo nový model Volva nabořil. Nemám teď pomyšlení na to trajdat po autosalonech a Aston byl jen dekorace.

Vystoupil jsem tak rychle, že lidské oko by zaznamenalo jen dveře, jak se rozletí dokořán.

Upír něžného pohlaví mi nadběhnul a myslel, že teď honí on mě. Nechal jsem ji, aby si to myslela. Schválně jsem jí dovolil být mi náhle v patách. Prudce jsem se otočil a chytil malou zrzku pod krkem.

„Tohle není tvoje teritorium!“ zavrčel jsem za doprovodu zvuku jako tříštícího se skla, když jí hrdlo začalo praskat. Natáhla ruku s tím, že mi sevře zápěstí, ale to já chytil její a protočil jí ho o sto osmdesát stupňů. Odhodil jsem ji bokem a postavil se nad ni dřív, než sjela z poškozeného kmenu stromu dolů. Tyčil jsem se nad ní a výstražně vrčel.

Nechtěli jsme v Seattlu cizí upíry a už vůbec ne tak blízko našeho domu.

„Ať budeš chtít udělat cokoliv, nestihneš to,“ garantoval jsem jí. K mému naprostému údivu se o kmen ležérně opřela se srůstajícím zápěstím položeném na koleni a se smíchem a lačnýma, karmínovýma očima si mě prohlížela od konečků vlasů až po špičky bot. Na mém klíně se několikrát zastavila.

„Sexy,“ ohodnotila mě vzrušeně. Upíři na lidské krvi… Zlámete jim zápěstí a oni jsou celí žhaví skočit na to. Mně to ještě nikdo neudělal, takže nevím, jaké by to mělo účinky konkrétně na můj apetit.

Emmett se brzy dostavil a já tak zjistil, že slečna má co dočinění s ním. Snažil jsem se odhadnout jaký byl její lidský věk. Z upířích tváří se nedá odhadovat - pokud nebyli proměněni jako náctiletí - kolik jim bylo, když zemřeli. Seknete se i o desítky let. Ona měla zvláštní obličej s - na upíra - jemnými rysy. Z jednoho úhlu dvacítka, z druhého čtyřicítka.

Jmenovala se Grace.

Prohrábla si zrzavé, rovné vlasy, pod rameny sestříhané, a nespustila ze mě oči. Já jí to plně opětoval – nehodlal jsem se k ní otočit zády po mém nehezkém přivítání. I když jsem viděl jejíma očima a znal její úmysly, instinkt bych nepřekonal.

„Musíš hned každého seřezat?“ optal se mě nezúčastněně Emmett. Jeho myšlenky byly nervózní a vyhýbavé. Cítím nějakou nepravost. Opět.

„To mi říká ten pravý,“ utrousil jsem suše. Emmett se postavil mezi nás.

„Tohle je…“

„Grace,“ dořekl jsem za něj. Protočil oči.

„Grace, tohle je můj bratr Edward Cullen, který se umí chovat k ženám i mile. Edwarde, má známá z Toronta, Grace.“

„Původně Ana z Transylvánie,“ dodala a vyskočila na nohy. Nedůvěřivě jsem se nahrbil.

„A tvůj rumunský akcent?“ zajímal jsem se.

„Už dávno jsem se odnaučila kurvit angličtinu. Od čeho jsem upír? Tedy, kdybych byla na svou rodnou zemi hrdá, tak si ho teatrálně používám dál, ale to vážně nejsem. Válku jsme prohráli,“ rétorizovala a začala mě obcházet dokola. Prohlížela si mě jako psa na výstavě.

Cool zadek, pomyslela si.

„Cool zadek? Jako vážně cool zadek?“ zamumlal jsem si rozhořčeně pod nos. Nejsem proti modernizovaní a oprašovaní slovní zásoby upírů, ale tohle bylo hrozné.

„Tenhle má dar,“ konstatovala ne zrovna nadšeně Grace a postavila se přede mě, když dokončila prohlídku. Vyšel jsem z toho podle její mysli s jedničkou s hvězdičkou, třikrát podtrženou.

„Má. A dost otravný, protivný dar,“ přitakal Emmett. Pozdvihl jsem obočí. „No, netvař se tak. Je to pravda. Věčně ti mrví existenci. Byl bys mnohem šťastnější, kdybys ho neměl.“

Grace mi bez ostychu sevřela dolní čelist v prstech a zvedla mi bradu. Pak doprava a doleva. Skenovala každý detail.

„Tak tenhle se svému stvořiteli povedl,“ okomentovala moje vzezření uznale. Stáhla mi čelist zase dolů, aby se mi podívala do očí. „Nahého jsem tě sice ještě neviděla,“ řekla mi a sjela s provokativním úsměvem k mému klínu a zpět, „ale mám vážně skvělou představivost.“ Odstrčil jsem rozčíleně její ruku.

„Hele, dámo, já nejsem zrovna snadno k mání,“ uvedl jsem to na pravou míru. Nebyl jsem žádný předmět určený k expozici nebo lehká děva. Tedy, lehký muž, což zní divně… „A ty už přestaň s těmi dohazovačskými plány!“ prsknul jsem po Emmettovi. Ten se podíval omluvně na Grace.

„Asi mi ještě pořád nedopustil, že jsem prodával jeho panictví na internetu,“ pošeptal jí. Zaskřípal jsem zuby a radši od nich odvrátil zrak. Z velkého psychiatra pana doktora Edwarda Cullena je opět zábavná atrakce.

„Víš co, srdíčko?“ optala se ho Grace a vzala ho kolem ramen. Pozastavil jsem se. Čekal jsem, že ta se dá do toho s ním. Už jen kvůli tomu, že jsem tu s ní házel jako s bowlingovou koulí. Ale ona byla… vážně odzbrojující. „Všechno kazíš, takže se seber a jdi plašit lesní zvěř. Já si to s Edwardem vyřeším sama i bez tvého entuziasmu,“ usadila ho dokonale. I já bych asi uvažoval o tom, že bych ji poslechnul.

„Tak já si můžu žíly vytrhat, aby se měli…“

„Žádné žíly nemáš a netrucuj!“ křikla po něm, když se otočil na patě a loudal se poraženecky pryč. Já se mu tiše pochichtával. Grace se ke mně zase obrátila čelem. Na plných, lesklých rtech přetřených broznovou rtěnkou, měla úsměv, který nepochybně dostával na kolena muže ze všech koutů světa po celá staletí. Aby u mě nenarazila… Upíři nejsou bytosti, co by se dokázali vypořádat s pošlapaným egem. Rozhodnul jsem se promluvit dřív, než budou následky horší.

„Poslouchej, Grace… Jsi milá a rozumná žena. Překvapivě, protože všechny, co se mi Emmett snažil dohodit byly – eufemisticky řečeno – zvláštní.“

„Budu to brát jako kompliment,“ odvětila bez toho, abych ji hned na začátku mého monologu nějak rozhodil. Nebyla urážlivá. A to by mohla. Krásní a staří upíři jako ona byly složité osobnosti.

„Ale i já jsem… zvláštní. Jen trochu jiným, tišším způsobem,“ snažil jsem se definovat své vlastní, roztomilé já.

„Narodil ses ve dvacátém století?“ vložila se do toho. Chápala, kam tím mířím. To bylo pěkné – najít někoho, kdo chápe, co chce básník Edward říci.

„1918.“

„A jéje.“

„Chicago.“

„No, to bude práce,“ povzdechla si.

„Děkuji,“ utrousil jsem nevrle. V její mysli jsem byl nazývaný jako nepoddajný materiál. To je milé.

„Já to nemyslím zle. Zbožňovala jsem muže z devatenáctého a dvacátého století. Žel bohu, nebyly to časy na novorozené bohaté, takže jsi skoro vyhynulá, vzácná sorta. Vlastně možná poslední svého druhu, protože jsi zemřel tak v… devatenácti?“

„Sedmnácti.“

„Dokonce. Chybí mi doba kultivovaných gentlemanů, co čekají na svoji nevěstu v panenské bílé. Vždyť je to krásné. Pohádkové. To už dneska neexistuje. A už vůbec ne v sexy, nesmrtelném, zrzavém balení.“ Celou existenci slýchám ze všech stran na svůj vzhled ovace a jedno pozitivní superlativum za druhým. Ještě k tomu i v myšlenkách, které jsou absolutně bez zábran. Přestávám to pak vnímat – to, co by mi mělo laskat ego. Nikdo se totiž pak nezajímá o nic jiného, než o skořápku. A to se mi nelíbilo. Jsem tak malicherný, že bych byl rád, aby viděli i něco jiného a uvědomovali si, co to znamená. Esmé to viděla, ale pro většinu matek světa jsou jejich synové to nejdokonalejší, co po planetě Zemi chodí.

Ale teď přišla ona. Grace.

„Tváříš se dost… překvapeně. To ti ještě nikdo tohle neřekl?“

„Řekla.“

„A co s ní bylo špatně?“

„Nebyla ta pravá.“

„A?“

„A byla to blondýna.“ Grace se usmála a natáhla rozevřenou dlaň.

„Já jsem zrzka. V tomhle ohledu musíš uznat, že bychom vedle sebe nemuseli vypadat špatně. Vím, že doteď se na tebe asi jen snažil skákat, rozzuřený, nadržený dav upírů. Taky lidí. Já ti dám prostor – tomu, co jsi. Můžeme to spolu zkusit, a když to nepůjde, každý se rozejdeme zase svým směrem jako přátelé,“ navrhla obezřetně, ale pořád s jasnými, vytyčenými cíli, které mi vyhovovaly.

Položil jsem dlaň na její. Byl to nevinný dotyk, kterého se mi doteď dostávalo jen od mých příbuzných. Sevřel jsem ruku kolem její a potřásli jsme si. Možná bych vážně neměl hned každého mlátit…

Grace si pro mě přišla s hlavou vztyčenou a já bych byl už vážně pomatený, kdybych i tuhle ženu bez risku či jen jediného pokusu odmítnul.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 3. kapitola: