Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 30. kapitola

02.04.2013 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4495×

Fabian

Volterra se mi každou další minutou zamlouvala víc. Spousta nadmíru zajímavých upírů, ani jeden člověk, a tudíž žádná štiplavá bolest v krku. Nikdy jsem si nepřipadal víc jako ryba ve vodě. Navíc, měl jsem svoji misi.

„Kam se chystáte, slečno?“ zeptal jsem se Belly a nadběhnul jí. Já ji chci. Přímo jsem se k tomu upnul. Něco mě k ní totiž táhlo. Nejspíš to bude to, že jako jediná se ze mě neposadila na ten její perfektní zadek ve tvaru srdce. Byla to výzva.

Usmála se a pokračovala v chůzi, zatímco já couval tak, abych šel kousek před ní a viděl jí do tváře. Nebo spíš do výstřihu černých minišatů, ale to už je detail. Sjel jsem očima ještě níž, když odhalila krajkový lem punčoch téže barvy. Bože… Pokušení na podpatkách.

„Tvůj otec chce, abych se od tebe držela dál, poločlovíčku,“ odvětila sladce. Poločlovíček? Ten poločlovíček se ani v nejmenším nebál chodit po hradu plném čistých upírů. Nejen, že jsem na to měl moc velké ego, ale zkusí mě někdo nasrat a poletí do kouta hanby, až mu ukážu jeho největší strach.

„Jo, já vím. Než odešel s Arem pařit, udělal – bubu. Nesmím mít nic s nikým z vašeho klanu, protože jste prý parchanti. Ale kvůli tobě udělám výjimku,“ šeptl jsem a donutil ji zastavit, když jsem ji pevně sevřel kolem pasu a chtěl s dlaní sklouznout níž. Chytila mě za tu ruku a hodila se mnou tak, jak jsem stál, do zdi a já měl rázem pocit, že mi křuply všechny kosti těle, když mi pod zády popraskaly cihly. Nohama jsem se zase dotknul země. Hned jsem si objal rukama trup a masíroval si lopatky, co to odnesly nejvíc.

„Tak to bolelo,“ přecedil jsem skrz zaťaté zuby. Zkusil jsem se narovnal a přitom cítil, jak mi srůstají fraktury. Ta necita tím ale akorát zvýšila svoje skóre. „Za devět bodů,“ zavolal jsem na ni a pak se před ní mihnul. Odstoupila a nasadila výraz – ten mi nedá pokoj. „Za deset to není. Technika skvělá, ale zakončení trochu pokulhává,“ ohodnotil jsem ji blahosklonně. To ji ještě víc podráždilo.

„Poslouchej tátu, protože jinak…“

„Jinak co? Stáhneš mi kalhoty a naplácáš na holou?“ optal jsem se potěšeně. Protočila oči a odstrčila mě. „Fajn, fajn! Půjdeme na to pomalu.“ Dohonil jsem ji znovu a hodlal krutě lhát. „Omlouvám se. Dobře?“ Zastavila se a konečně vypadala, že mi věnuje rozhovor. „Mám za sebou dost nepovedený vztah… Asi mě to poznamenalo a chovám se hrozně. Chci říct – ty jsi tak nádherná a já bych byl moc rád, kdybys se mnou šla na večeři, Bello,“ zašeptal jsem sameťáčkem a rozšířil zelené oči.

„Jednu večeři,“ souhlasila, poddajná. Tak tohle na ni funguje? Kecy v kleci? Dva zářící smaragdy v očních jamkách, do kterých se může vpít. „Ale potom mě už necháš být!“ zavrčela a nastavila výstražně ukazovák. Asi to mělo být děsivé, ale v závěru to bylo jen rajcovní.

Položil jsem si ruku na srdce a zatvářil se smrtelně vážně. „Slibuju,“ pronesl jsem. Rezignovaně zakroutila hlavou a já už ji nechal projít. „Ulovím ti něco výjimečného,“ dodal jsem za ní. Zmizela uprostřed chodby a já si vítězně tlesknul. Je to tam. Brzo ji přetáhnu.

Ale co a kdo je momentálně na programu?

Někdy mi připadá, že díky tomu člověkovi ve mně jsem víc závislý na sexu, než na krvi. To bude tím, že je to holá skutečnost. Nevadí. Jsem smířený se svým osudem. Vyměním čtyři litry B negativní za jednu upírku, které není dvanáct a nemá lásku svojí existence.

„Felixi,“ houkl jsem na toho, který mi byl v sále připravený rozdrtit vaz. Ale potom jsme hodili řeč. „Hele, to tu fakt kromě Belly nemáte žádnou, co by stála za hřích…? Bella už doufám v hradě není,“ uvědomil jsem si. To bych tu mojí balící řeč o nepovedeném vztahu trochu dojebal.

„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ odvětil.

„Já tvoje ne. Takže?“ Felix se podíval na masivní, zlaté hodinky a přikývnul si. „Jdi k tomu člověku na recepci a počkej si.“

„Na co?“

„Uvidíš. Ale neboj. Poznáš to,“ garantoval mi s vědoucným úsměvem. Nezbývalo mi nic jiného, než poslechnout. Ten jeho výraz mi napovídal, že to bude stát za to. Navíc podnítil moji chorobnou zvědavost.

„Ty jsi Bianca, viď?“ optal jsem se té kudrnaté blondýny s modrýma očima. Kozy jako vozy. Naprostá, přesto božská klasika. Ale byla člověk. Tohle Felix neměl na mysli. Kromě toho jsem měl radši brunety.

Posadil na ten její stolek a ona jezdila očima roztěkaně všude kolem. Dal jsem jí jemně prst pod bradu. Nejdřív málem vyletěla z kůže, ale potom se na mě zkoumavě zadívala.

„Jste teplý, pane,“ zašeptala. Ty oči měla skelné. Evidentně se jí upíři dotýkali často a většinou to bylo nepříjemné.

„No, to znělo pěkně,“ zamumlal jsem. Polila ji vina strachu. Cítil jsem to.

„Já se omlouvám. Nemyslela jsem to tak… Chtěla jsem říct, že vaše prsty jsou horké,“ vykoktala. Byla na mrtvici. Jaký může být největší strach člověka ve Volteře, který ale přesně ví, co je tenhle hrad zač, a co se v něm ukrývá?

„Protože jsem jedinečný exemplář,“ hlesl jsem a zahleděl se jí do těch očí. Cesta vedla skrz panenky a pak rychlostí světla dlouhým, skoro nekonečným, temným tunelem s rozmazanými okraji až na dno její duše. Jakoby mě vtáhlo červí dírou. Ocitl jsem se v jejím nitru. Byla tam tma. Vždycky byla. Ale díky mému daru jsem dokázal rozeznat tmu a v ní skrytou temnotu.

„Tvůj největší strach zajímavý není. Máš obyčejnou ofidiofobii. To interesantní na tom je, že i tady, kde máš každý den kolem krku oprátku a bojíš se, že zklameš upíry kolem sebe, se stále nejvíc klepeš strachy z hadů. Plaz je pro tebe děsivější, než Volturiovi. Tomu říkám otupělost,“ vyložil jsem jí. Přestal jsem si číst a tu otevřenou knihu zavřel. Nemusel jsem na to jít vždycky skrz oči, ale bylo to nejrychlejší. „Ale taky hloupost. Bát se víc hadů, než upírů? Děvče, měla by ses léčit,“ doporučil jsem jí a sundal jí prst zpod dolní čelisti. Nečekala to a byla mimo, takže málem sletěla bradou na desku stolu.

Natáhnul jsem se na tom stolu a zavřel oči s tím, že si tu zdřímnu, dokud se nedočkám toho, o čem mluvil Felix. Ať už to bylo cokoliv.

Zrovna jsem dopočítával pátou desítku oveček, když mi vedle hlavy pronikavě zazvonil telefon. Nadskočil jsem, protože jsem zrovna začínal usínat. Bianca si, samozřejmě, nedovolila říct ani popel k tomu, že si dělám z jejího pracovního stolu lůžko.

„Dobrý den. U telefonu Bianca. Dovolali jste se do…“

„Však já vím, kam volám. Přeji krásnou noc. Neměla byste už mít po službě?“ pískla Alice. Už je to tady. Jejich revírem je Forks, jejich tempo je otravné. Inspekční komise.

Ale jinak jsem rád, že svoji milovanou rodinu mám.

„Paní, já…“ Sebral jsem jí telefon z ruky a přiložil si ho k uchu. Ze své spací pozice jsem se ale nehnul.

„Nejlepší tetička na světě mi volá. Copak?“ chtěl jsem vědět unaveně. Alice si povzdechla.

„Chudák Bianca. Že ty už ji tam obtěžuješ?“

„Teď si mě zasáhla na citlivém místě. Vlastního synovce. Nikoho neobtěžuji.“

„To určitě. Kde je Edward? Vy jste oba spolehliví, až to bolí. Ani jednomu se nemůžu dovolat.“

„Vyrazil si s Arem.“

„Co? A kam? To jsi tam sám?“ vychrlila. Chystal jsem se jí na tu salvu otázek odpovědět, ale otočil jsem se po směru klapání podpatků. Hlavní dveře se v hale otevřely a já zatajil dech. Ó můj bože…

„Ne. Já nejsem sám,“ zamumlal jsem nepřítomně a položil jí to, i když tam ještě něco kuňkala. Posadil jsem se a založil si ruce na hrudi.

„Bianco, kdo je ten člověk?“ sykla ta nymfa na blondýnu za mnou. Vedle ní byla Bianca dokonce ošklivá. Ferrari a koloběžka. Musím říct, že moje éterická teta Rosalie… Právě byla uvržena do stínu. To bude tím, že byla blondýna. Kdežto tahle měla vlasy tmavé jako hořká čokoláda.

„Přeji krásný večer, slečno Heidi,“ vyskočila na nohy Bianca.

„Tak Heidi,“ konstatoval jsem.

„To je…“

„Fabian Cullen,“ představil jsem se a natáhl k ní ruku. S pozdviženým obočím si ji změřila.

„Ty jsi ten poločlověk.“

„A ty jsi vcelku pěkná ženská.“ Neřekl jsem jí, že je ztělesnění Afrodity s těma nohama až někam sem a svetrem obtaženým těsně kolem prsou. Do ruky se mi vejdou. Ty mám totiž jako talíře, takže si poradím. Ale neřekl jsem jí to proto, protože upíři jsou zvyklí celou existenci slýchat jásot a úctu ke svému vzhledu. Pak už to skoro neslyší a berou jako samozřejmost. A já chtěl, aby ji tohle urazilo. Jen vcelku pěkná? To uslyší. Bude toužit, abych jí řekl, jak je nádherná.

„Ty taky nejsi k zahození vzhledem k tomu, že jsi kopií svého otce. Kdybys byl upír, věřím, že jste jednovaječná dvojčata. Upíří genetika je věrná.“

„Jistě, jsem celý on… Heidi, máš teď čas?“ Už chci mít její rudou rtěnku rozmazanou po každé části těla.

„Jak pro koho.“

„A už si někdy šukala s člověkem?“

Edward

Po krátkém zaváhání jsem s nechutí Arovi odevzdal svoji ruku. Spojil dlaň s mojí a zavřel oči. Tohle pro něj bude slast. Nevím, jestli i ve starém Řecku v peplosu jako člověk sbíral rád příběhy jiných, anebo ho jen zdegeneroval jeho dar. Každopádně můj osud ho teď přímo naplní. Myslím, že s těmihle informacemi bude mít aspoň na několik dní apetit uspokojený.

„Jeho talent.“ Téměř se zachvěl a rozlepil víčka. „To je fantastické,“ vydechnul ohromeně. Viděl opět všechno. Od mého vlastního stvoření až do téhle chvíle. To znamená i Fabianovo dětství, dospívání, když mi dala Grace navždycky košem, moji nekončící depresi a její překonání.

„Já jsem to věděl,“ šeptl a usmál se. „Konečně sis uvědomil, co jsi zač.“ Přečetl jsem si, jak to poznal. Z reakcí nikoliv. Držel jsem se. Ale v duhovkách už jsem měl mikroskopické, tenoučké, rudé žilky. Pořád mám ještě měsíce, než to bude vidět i lidským okem. „Demetri, buď tak laskav,“ požádal Demetriho a druhou rukou mu pokynul, aby vystoupil a šel splnit to, co po něm chtěl. Demetri beze slova vystoupil z limuzíny ven a zavřel dveře. „Dvakrát,“ dodal Aro šeptem. Potom mě konečně pustil. „Hříšník byl spasen,“ řekl mi.

„Hřešil jsem, protože jsem si odpíral lidskou krev?“ Dnes už jsem to sice považoval za hloupé, ale Aro to přímo označil jako porušení upířího desatera. Rouhání. Cullen, pomlčka heretik.

„Edwarde, považoval si upíry za největší zlo a černou skvrnu tohohle světa. V potravním řetězci paraziti. Nyní sis uvědomil, že jsme ve skutečnosti konzumenti nejvyššího řádu. Při jídle produkujeme těla, která pak rozloží reducenti. Jsme anonymní součást ekosystému. Víš, tím, co sis o sobě a tudíž i o všech ostatních myslel… Není nic horšího a trestuhodnějšího, než se obrátit zády k vlastnímu druhu.“

„Aro, mezi námi je ale stále propast. Já si totiž o lidské rase nemyslím, že je to smetí. Nevytrhnu páteř z těla někomu jenom proto, protože se na mě špatně podívá.“

„Uvidíme za tři tisíce let. Až spatříš všechno, co jsem viděl já…“

„To stačí. Tuhle přednášku už jsem si udělal sám a nepotřebuji ji znovu absolvovat. Můžeš mi říct, co máš v plánu? Anebo na to přestat myslet jazykem, který už dneska nikdo nezná?“ navrhnul jsem, protože mysl byla přímočařejší a mě nebavilo poslouchat jeho žvatlaní zalité nepotřebnou omáčkou. Nikdo netrpěl větším pleonasmem.

„Máš strach o Fabiana,“ konstatoval. „Bylo by to krásné, no ne? Kdyby měl syn pohlavní styk se svojí matkou? Ještě by mohl zabít vlastního otce a připomnělo by mi to ten úžasný příběh.“

„No, to by byla vážně nádhera,“ zavrčel jsem znechuceně.

„Klid. Jane to má na starosti a Bella byla mnou osobně upozorněna na to, aby se po dobu mé nepřítomnosti kontaktu s Fabianem vyvarovala.“

„Jenže já znám svého syna,“ odvětil jsem.

„Je ti víc podobný, než si myslíš. Povahově je víc po tobě, než po ní. Co se týká jeho libování si v intimnostech, to po nikom nezdědil. Je to primitivní akt. Chtíč. Ale jeho gesta a mimika, i když u něj samozřejmě výraznější díky lidství, jsi ty. A pak jsou tu ty dary a psychika.“

„Co víš o jeho psychice?“ pochyboval jsem ironicky.

„Já jen čekám, až se to projeví,“ zamumlal. „Tik tak. Tik tak… K jeho daru musel zákonitě dostat i to, co takovou schopnost obnáší. Upír v něm to zatím potlačuje.“

„Myslíš, že má rozštěpenou osobnost?“ vyprskl jsem. Ne, že bych nad tím sám už neuvažoval. Ale slyšet to z mozku někoho jiného bylo horší. Když byl malý, nejvíc jsem se bál schizofrenie, ale když se stalo to s Esmé, rozštěpení osobnosti mi přišlo pravděpodobnější. Pak jsem zase začal doufat, že je prostě jen… asertivní.

„Myslím, že je Fabian, kterého známe a Fabian – syn proslulé Isabelly Swanové. Klíčem k jeho aktivování je nejdůležitější osoba v jeho životě. Ty.“ Ukázal na mě. Uhnul jsem pohledem a zíral do koberce na podlaze vozu. Naznačoval, že kdyby se mi něco stalo, anebo mu já něco udělal, projeví se jeho zlé já. A já nevím, do jaké míry to druhé já bude jiné. Taky doufám, že to ani nikdy nezjistím. „Jsem přesvědčen, že kdyby byl u toho, když ti Grace řekla, že jí za to nestojíš, skončila by schoulená do klubíčka. Tak moc tě miluje, Edwarde, a uznává, že jsi jeho Achillova pata. Vštípil jsi mu hluboký respekt.“

„Fajn. To je všechno, o čem jsi chtěl mluvit? O Fabianovi a tom, jak dobrý jsem otec?“ přerušil jsem tok jeho myšlenek. Potom jsem se posunul do rohu, protože Demetri se blížil s cílem jeho úkolu. Otevřel dveře a strčil dovnitř dvě lidské ženy. Nebyly to žádné pochybné existence jako striptérky a feťačky, co se daly v téhle zapadlé části města očekávat. Nepáchly kouřem a ani neměly upito. V žilách jim proudila poezie. Krev mi šeptala více, než tisíc slov.

„Vítejte, krásné dámy, na této skromné hostině,“ promluvil k nim vlídně Aro a jednu popadnul. Stáhnul ji ke svému boku a ruku jí obtočil kolem hlavy, aby jí dlaní držel ústa zavřená. Do té doby totiž vřískala, abychom je okamžitě pustili. Byly turistky z Portugalska. Domů se už nikdy nevrátí.

Ta druhá jen tiše vzlykala a zmateně se točila v malém prostoru v kruzích. Na zádech měly baťohy a na sobě šortky a košile. Terénní boty jim neudělají smrt pohodlnější. Ani kožená sedadla Rolls-Royce.

Padla na kolena ke dveřím a začala cloumat s kličkou. Maximálně to urve, protože šoférka Renata zamkla.

„Dovol mi, Edwarde, nabídnout ti něco z menu našeho města,“ pronesl Aro a pokynul ke klečící ženě nedaleko mých nohou.

„Aro, cos mi chtěl říct?“ zopakoval jsem a zvýšil hlas, jak jsem se musel přemáhat. Už nedokážu vzdorovat lidské krvi – být s lidmi zavřený v tak malém prostoru, když jsou napumpovaní adrenalinem a vsakuje se do mě jejich strach. Když jsem byl vegetarián, byl to zázrak. Teď už to není jenom nemožné. Je to kravina.

„Co jsem ti to jen chtěl říct… No, ovšem. Už si vzpomínám. Edwarde, ty a Carlisle jste mě velmi zklamali.“

„Přestaň mi dávat hádanky!“ zavrčel jsem.

„A to se vydáváte za upíry a lékaře? Carlisle zkoumal přeměnu z každého úhlu. Ví, co je náš jed za posvátnou, nadpřirozenou tekutinu. Zná i to, co dovede. A přesto mu to nedošlo. Nikomu z vás. Ty sám jsi řekl, že Isabella Swanová má psychickou poruchu. Neměla žádné svědomí a nedokázala cítit lásku, vinu nebo smutek. Nic z emocí, co dělají bytost schopnou sociální života. Víš, co je, Edwarde, podstatou upíra?“

„Krvežíznivost.“

„Ale no tak, chlapče! Co upíři hledají celou existenci, aby měli svůj dar nesmrtelnosti s kým sdílet?“

„Lásku.“

„Takže emoce. To je ta podstata. Je to naše rigidní, neměnná součást jako síla nebo prostorná mysl. A upíři ve své výbavě nemůžou mít chyby. Neexistují bez kamenné kůže, nelidské krásy nebo všech čtyř končetin. Nejsme stvořeni s těmito vadami. Jsme dokonalí. Takže pokud proměníš lidskou bytost po amputaci, končetina mu naroste. A když proměníš člověka neschopného lásky a smutku, stane se co, Edwarde?“ vygradoval to Aro, abych se cítil ještě hůř. Jako totální idiot a novorozený se znalostmi houpacího koně.

„Vyléčí se. Všechny nemoci a poruchy se vyléčí,“ zašeptal jsem. Proto mi připadala jiná. Protože opravdu je.

„Přesně tak. Mělo vám to být nad slunce jasné, ale vy jste byli tak zaslepení nenávistí a svou neúctou k upíří rase, zaměstnáni její dehonestací, že vám to nedošlo. Isabella Swanová zemřela v tom lese a je navždy pryč. Bella Volturiová se narodila před deseti lety a s ní nemá společného nic, kromě svých dlouhých nohou,“ zasyčel na mě pohrdavě a skoro rozčíleně. Potom roztáhnul maxillu a mandibulu od sebe a zakousnul se do krku kořisti vedle sebe. Jakmile to udělal a já to uslyšel a ucítil, vtáhnul mě lov. Natáhnul jsem se po kotníku té na zemi. Vyhodil jsem si ji na sedadlo, kde jsem zabořil zuby do stehenní tepny. V tu chvíli všechno odplulo pryč. Postavit se tomu tváří v tvář budu muset za pár minut.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 30. kapitola: