Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 36. kapitola

20.04.2013 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5512×

Edward

„Bello, přísahám, že ti tu nikdo neublíží. Jsem tu jen já,“ šeptal jsem tichounce a hladil ji po vlasech. Tři hodiny – doba, která uplynula od té katastrofy – se mi z ní nepodařilo dostat jediné slovo. Ani se na mě nepodívala. Zírala do stropu s pootevřenými ústy a vzlykala.

Už jsem nevěděl, co říkat. Opakoval jsem otřepané, ale spolehlivé fráze. Podával věty rozvité, obsahující několikrát slovo – bezpečí. No, nic. Ať jsem vypustil z úst cokoliv, anebo se jí jakkoliv dotknul, žádná reakce.

„Až budeš v pořádku, slibuju, že to zkusíme. Můžeme jít třeba na rande… Ale bude to hrozné. Nemám s tím žádné zkušenosti,“ přiznal jsem. S ní vyplouvaly zpátky na povrch věci, které šly poslední roky stranou.

Nadšenou odpovědí mi bylo zavrčení, což byla upíří forma naříkaní. Trhalo to uši – tak srdceryvné to bylo.

„Bello, byly to jen iluze. Nikdo ti neublíží,“ opakoval jsem zas a znovu, jakoby to mělo mít nějaký efekt. „Jsi tu v bezpečí.“ Hned po téhle větě Heidi v podzemí zařvala šílenou bolestí a tím opravdu dodala mým slovům na váze a pravdivosti. Vůbec nikdo tu nikomu neubližuje… Bezpečnější místo neexistuje. Proto tu teď Bella bude poslouchat dvacet čtyři hodin v kuse křik upalovaného upíra. Uklidňující faktor na entou.

Vrtalo mi hlavou, jak ji vrátit zpět na zem nejen čistě z principu a dobroty, ale taky protože jsem s ní chtěl mluvit. Nejspíš o ničem konkrétně… Jen komunikovat. Taky jsem doufal, že se mnou ještě bude vůbec chtít mluvit potom, co jí udělal můj syn. Ale měla by. Ona mě miluje… Je to zvláštní, uvědomit si to. Na světě je vážně někdo, kdo mě bude navěky milovat a ctít takového, jaký jsem. Lepší pocit, který z toho pramenil, jsem měl jen z toho, když jsem zjistil, že budu mít dítě. Dítě, které je teď bůhví kde a dělá bůhví co… Brzo mě kompletně pohltí syndrom vyhoření a jestli se něco ještě víc a nenávratně posere, sežere mě to.

Ale já ať třeba zblázním. To moje dítě nebude mít normální život kvůli genům a ty jsem mu zajistil já koitusem s duševně chorou. Nikdo nenese větší zodpovědnost. Dokonce ani Isabella – ta nebyla příčetná. Zato já jsem věděl, s kým spím. Fabian si odnesl moje chyby, když se v něm protrhla hráz, co pustila na světlo Krakena. Byl to jen chlapec, ve kterém dřímal démon, a já ho na to nepřipravil.

Heidi propustila ze spárů Jane až v noci. Konečně nastalo relativně ticho, které Bella potřebovala. A aby se neřeklo, kamarádka, pomlčka spolupachatelka, se na ni přišla podívat. Její myšlenky byly strhané a plné bolesti. Možná bych nad ní neměl lámat hůl… Přece věděla, co ji bude čekat, a stejně to Fabianovi řekla i s peprnými detaily. Milovala ho, a to rozhodně neudělala schválně. Už ani nebyla Volturiová v pravém slova smyslu. Jaká je vlastně teď míra její úcty k nim? Synteticky vytvořené rodinné vazby se rozpadly a na lidské krvi si je k nim nevytvoří. Možná kdyby se Chelsea snažila dny a noci, něco by z ní dostala… Začínal jsem její existenci brát moc osobně. Ale nemohl jsem to zastavit. Zamilovala se do něj a šmytec. Já se jako otec můžu třeba stavět na hlavu, jak mi už jednou duchapřítomně osvětlila Bella.

Posadila se vedle mě a pohladila neohrabaně Bellu po hřbetu ruky. Působilo to zkrátka nepřirozeně. I ona sama si tak přitom připadala. Volturiovi se zrovna dvakrát neotlapkávají.

Pečlivě jsem hlídal každý její pohyb. Moje majetnické sklony vystoupaly do závratných výšin, a to jsem s tou ženou na posteli ještě ani nechodil. Je prostě moje. Mám s ní přece dítě… No, jistě. Najednou se mi to hodí… Ale miluje mě. Jen na tom záleží.

„Nenávidíš mě?“ hlesla Heidi. Podíval jsem se na ni, abych viděl i svýma očima, jak si mě obezřetně měří. Ona ke mně totiž začínala cítit čistý respekt, protože jsem byl otec Fabiana. Nejsem moc mladý na to, abych byl něčí tchán? Sto patnáct let… No, dejme tomu.

„Ještě před pár hodinami bych řekl, že ano, ale za prvé – nenávist upíra si musíš vážně zasloužit a za druhé – jen jsi uvolnila cestu nevyhnutelnému. Jednou by na to přišel…“

„Nepoznávala jsem ho. Jak mluvil… Ten tón a výraz… Fabian je parchant, ale sladký parchant…“

„No, to jsem rád,“ zamumlal jsem úsečně a odmlčel se. Detaily znát nemusím.

„Co s ním je? A kdo vůbec je teď?“ chtěla vědět a přemýšlela, jak to správně formulovat. Já zase uvažoval nad tím, jestli jí to mám říkat. Kdyby chtěla, nechá na mě působit svůj dar a já bych jí to vykvákal do nejmenších podrobností nakonec. Ale zeptala se normálně. To ji šlechtí. U někoho jiného by se s tím neobtěžovala.

„Fabian má rozštěp osobnosti.“ To byl ale jen nadpis. „Isabella měla morální a sadistickou psychopatii a on to zdědil. Celá léta to v sobě měl… Jen to čekalo, až někdo šlápne na emocionální minu.“

„Až mu to já řeknu,“ šeptla. Chtěla to vzít zpět a nadávala si německy do krav. Pozdě bycha honit.

„Ale u jeho druhu, pokud ho mám kategorizovat, je to složitější… Upír v něm potlačuje lidskou nemoc. Tedy, potlačoval. A dokud zase nezíská převahu, Fabian bude víc člověk. Tudíž bez svědomí a kladných emocí. Dřív by mi to připadalo jako šílený paradox,“ dodal jsem. Otázkou bylo, jak to udělat, abych měl zase zpátky svého upířího syna. Byla to tu teď místní senzace a dokonce se už stihli sázet. Někteří si mysleli, že bych mu měl dát přes držku a na okna mříže nebo něco v tom smyslu. Druzí se přikláněli ke Caiovi s tím, že ho mám nechat vyvztekat. To sice každopádně, ale kdy to skončí? Bál jsem se, aby někde nepřišel k úrazu, až by začal kopat do vosího hnízda. Neporazitelný není, i když si to o sobě teď určitě myslí.

Byli tu taky ti, co měli za to, že se nadobro zcvoknul a nakonec mě dožene k tomu, abych ho zabil. Je evidentní, že nemají děti.

Ale já sám jsem si byl jistý tím, že když se budu angažovat svojí osobní přítomností, jen přisypu sůl do hlubokých ran. Jsem ten poslední na světě, koho by chtěl vidět.

Měl bys ji vzít na čerstvý vzduch. Někam daleko…

„Nemám tušení, co bych měl… Třeba se ve svém pokoji se známými pachy cítí lépe,“ odvětil jsem a stisknul Belle preventivně ruku, přestože jsem věděl, že nezareaguje. Vsadím hlavu na to, že tohle ještě upírovi nikdo nedokázal udělat. Bylo to nemožné… Dokud se ovšem nesmíchaly dvě rasy a nevznikla zbraň hromadného ničení.

Já vím, jak ji z tohohle dostat…

„Možná bych měl zavolat Corin… Vždyť ona je přímo antonymum k Fabianovu daru. Protijed... Ale je to šíleně riskantní. Neodhadneš dávku a dobu působení a zůstane na ní závislá. Pokud máme mít s Bellou nějakou budoucnost,“ vyslovil jsem poprvé tu šťastnou alternativu nahlas a přiznal to tak světu, „nechci, aby žila navěky ve sklepě jako ty dvě.“ Corin by dokázala absolutně zvrátit následky působení toho daru, ale za jakou cenu? Až se Bella dostane z toho nejhoršího, tak maximálně snad v malých dávkách, aby to podpořilo rekonvalescenci…

Ne, měla jsem na mysli tu přirozenou cestu… Ty sám musíš zvrátit to, co v ní Fabian vyvolal… Řekni jí, že ji miluješ…

„Prosím?“ Vykulil jsem oči. „Ale já… Já ani… Nejsem na to připravený,“ dostal jsem ze sebe. Miluju tě – jsem říkal akorát Esmé na dobrou noc. Což je míněné v nadsázce. Spát jsem nechodil. „Navíc jí nechci lhát. Vždyť ani nevím, jestli ji vážně…“

„Tak bys měl přípravy přeskočit, jestli chceš to rande.“

Fabian

„Vítejte u nás doma, mé dámy,“ pronesl jsem, když jsem rozkopnul skleněné dveře na verandě. Kopnul jsem přímo do místa, kde se dvě křídla dotýkaly. Vyletěly tak do vzduchu a skončily roztříštěné na schodech a v chodbě.

Vstoupil jsem dovnitř a střepy mi přitom křupaly pod podrážkami bot.

„Je skvělé být zase pod vlastní střechou,“ zamumlal jsem a s odporem nasál pachy lhářů. Moje fantastické příbuzenstvo tu nebylo. Chtěl jsem sice konfrontaci, ale zbývala jen ta druhá možnost – nechat jim tu veselý vzkaz.

„Jak jsi to udělal?“ vyjekla Karen a s otevřenými ústy civěla na kusy trámů a skla na zemi. Ani se nesnažila vypadat inteligentně. Ta druhá taky zaječela – lidé byli trochu opoždění.

„Drž hubu, nebo tě zabiju dřív, než jsem plánoval,“ zasyčel jsem. Otravoval mě i jejich dech. Proč jsem tyhle dvě tahal s sebou? Vlastně abych je zabil… Měl jsem v sobě láhev Jamesona – vzpomínat bylo těžké.

Karen, sťatá pod obraz, mávla rukou a zachichotala se.

„Moje matka zabila svoji milenku estrapádou… Co mám udělat, abych se něčemu tak úžasnému vyrovnal?“ zeptal jsem se jí, ale hlavně sám sebe. „Měl bych ti vlastníma rukama roztrhnout břicho a rozvěsit střeva po lustrech… To je kreativní. Jen jsem teď dost opilý, že nevím, jestli bych dokázal tvoje vnitřní orgány vypreparovat tak, aby to mělo patřičný efekt a nějak to vypadalo,“ zamumlal jsem. Nechám to na příště. Kromě toho jsme doma neměli lustry, ale jen placaté, stropní osvětlení.

„Floriane, přestaň. Je to nechutné.“ Zasmála se jako retardovaná. Přestal jsem civět do prázdna a uvažovat. Zvednul jsem k ní oči a už se viděl s jejím jazykem v mé ruce.

„Oslovila si mě právě jako Floriana?“ zašeptal jsem. Vřelo to ve mně. Moje ruka se zformovala u boku v čepel. Vymrštil jsem ji a vrazil ji té krávě do dutiny břišní až po zápěstí. Zasekl se jí dech a vytřeštila oči. Sbalil jsem dlaň v horkém těle mezi dosluhujícími orgány v pěst a sevřel v ní kluzké, tenké střevo. „Jmenuji se Fabian,“ zavrčel jsem. Vytáhnul jsem ho ven a nechal sletět hlučně na zem. Za ním se vyvalil i zbytek a slečna padla k zemi jako shnilé jablko.

„Ááá!“ řvala poslední přeživší. Naznačil jsem krvavými prsty kružnici, aby ve svém hlubokomyslném projevu pokračovala, a obrátil oči v sloup, když se rozběhla pryč. Chvíli jsem počkal, a pak ji zezadu chytil za ohon kaštanových vlasů. Táhnul jsem ji zpátky jako psa za obojek. Zakopávala a brečela, ale na mě to absolutně nepůsobilo. Naopak se mi to začínalo líbit. Čím víc bude ječet, tím lépe jsem svoji práci odvedl.

Z kufru auta jsem vytáhnul dva kanystry s benzínem. Vrátil jsem se do domu se svými pomůckami. Jeden žlutý barel jsem strčil do ruky té plačící děvce.

„Rozlij to tady,“ přikázal jsem jí. Zírala na mě doširoka otevřenýma, modrýma očima a třásla se jako osika. Očividně to nepochopila. „Hned vezmi ten kanystr a rozlij tu jeho obsah!“ zařval jsem. Pod tíhou mého ledového hlasu a nejnovějších událostí, padla na kolena. Chytil jsem ji pod loktem a dotknul se tak její zpocené, vlhké pokožky. Vytáhnul jsem ji zpátky na nohy a přidržel si ji u tváře. „Udělej, co jsem ti řekl, nebo posloužíš jako podpalovač,“ varoval jsem ji. Na hrozbu upálení zaživa slyšela. Odšroubovala se slzami kanystr a začala to rozlívat po věcech mé rodiny. První si vzala do parády bílou pohovku, na které se skvrny nádherně vyjímaly.

Já sám pokropil béžové závěsy a koberce. Ze sterilního prostředí byla autodílna.

Vychutnával jsem si každou kapku benzínu prolitou v domě, který měli v oblibě. Usmál jsem se, když jsem se podíval na surrealistický obraz, co maloval děda. Mělo to vyjadřovat vztah každého člena rodiny ke mně, jakožto měsíci mezi hvězdami. Mrsknul jsem s kanystrem do toho jeho prolhaného veledíla a prorazil ho. Chytil jsem se za srdce, o které se snad pokoušel přitom infarkt. Zhluboka jsem dýchal a masíroval si hruď, kde jsem měl bodavou bolest. Nevím, kde se tam něco takového vzalo. Nikdy jsem to necítil.

Sebral jsem ze země barel s posledními zbytky pohonné hmoty. Ty jsem si nechával na to nejlepší. Vstoupil jsem na malé pódium a zahrál na slonovinové klávesy tóny mojí ukolébavky. Byla to její derniéra.

„Nasrat,“ šeptl jsem a polil otcův milovaný klavír benzínem. Nezbylo mi tak už nic. Proto jsem vzal té ženské ještě skoro plný kanystr a dovlekl ji na půdu, kde jsem ji zamknul.

„Zkus se dostat ven, krásko,“ zavolal jsem přes rameno, zatímco ona bouchala pěstičkami do dveří z tvrzeného skla. Z domu až k autu jsem udělal cestičku jako Jeníček. Prázdný barel jsem hodil za sebe a z kalhot si vytáhnul doutníky. Opřel jsem se ležérně o bok Pagani a vložil si jeden kubánský do úst.

Neměli rádi, když jsem kouřil. Šíleně jim to páchlo. Jak jim asi budou vonět ohořelá torza a uškvařený dům?

Uvedl jsem do provozu zapalovač a připálil si. Nechal jsem ten Zippák hořet a zacvaknul pojistku. Potáhl jsem si a přivřel slastně oči. Kvalita nade vše.

Já jsem z těch lhářů nebyl zklamaný. To je vztek pro chudáky. Všichni do jednoho by zasloužili pár dní v pekle.

Položil jsem si ukazovák a prostředník na pravý spánek a zkroutil znechuceně obličej, když do mě něco začalo šít s tím, že to je přece iracionální. Bylo to nepříjemné a já nevěděl, odkud to pramení, a jak ten nepříjemný, otravný hlas umlčet. Je se mnou pořád a já si ho chtěl z té hlavy vytlouct. Jeho projev byl lobotomizující.

„Drž hubu, drž hubu,“ mumlal jsem si pod nos se zatnutými zuby. Iracionální? To jsou možná tak oni. Patetičtí, pokrytečtí moralisti. Nejhorší kombinace. Bylo mi z toho na blití. Tolik přetvářky pro nic. Neřekli mi, co byla moje matka zač, protože byla hrozně zlá… Zatímco oni, zvířata - predátoři, jsou svatí apoštolové, kterým krev říká – pane.

Moje matka byla brilantní dílo. Génius. Ta bude žít navěky a nepotřebuje nesmrtelnost. Její činy tu budou v memoárech dál. Upír, o tisíc levelů vyšší forma života, před ní padl na prdel.

Bella je jen odraz Isabelly. Slabý stín…

Ne, tvoje matka byla odporný exemplář lidské rasy, před kterou tě otec bránil…

Rozšířil jsem nozdry a zavrčel, jak jsem se snažil se potlačit ten fádní, jedovatý hlas. Šířil se mi mozkem jako toxin. Sympatický byl jak plíseň hlavičková.

Zvednul jsem ruku se zapalovačem a s grácií ho hodil na začátek benzinové trasy, která vedla do domu. Blaflo to a dráha vzplála. Oheň se šířil takovou rychlostí, že to nebylo ani moc rychlé a ani moc pomalé. Mohl jsem spokojeně sledovat, jak můj domov pohlcují plameny.

„Au revoir.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 36. kapitola: