Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 38. kapitola

26.04.2013 (19:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5056×

Edward

Měsíc bez lovu, slova, anebo pohybu, ke kterému bych ji nepobídnul – to byla teď Bella. Každou noc jsem ji vyvážel z hradu, protože jsem zjistil, že jakmile je z Volterry venku, nepatrně se usměje. Působila svým způsobem klidněji a věnovala mi dobrovolně pohled. Posadil jsem ji vždycky do auta a jeli jsme v kabrioletu se staženou střechou malými, jednoproudovými silničkami na vylidněná místa – zastavil jsem uprostřed krajiny ničeho a čichal jen cypřiše a nedaleko rozkvetlé slunečnice. Pod měsícem a hvězdami na mě zírala uhelně černýma očima a poslouchala, co jí vyprávím. Věděl jsem, že poslouchá a čekal na chvíli, kdy mi odpoví. Nikdy jsem to nevzdal a nepoddával se jejímu stavu. Já věděl, že mi jednou to vyjde.

„Musíš mít hroznou žízeň,“ připomněl jsem jí. Vůbec se teď nedokázala o svůj krk v plamenech starat a já se snažil o jakoukoliv reakci na silný podnět, což hlad byl. No, nic. Opřená hlavou o koženou opěrku na mě s doširoka otevřenýma očima koukala, koutky skoro nerozpoznatelně zvednuté. Doufal jsem, že si to jen nenalhávám.

Přejel jsem jí palcem po tmavém, fialovém stínu pod jejím okem, který velmi jasně demonstroval, jakým hladomorem teď musí trpět. Ale sama se o to nezajímala a pod nos jsem se jí to neodvážil přinést. Ona není nemocná. Musí se vrátit zpátky na zem, ať už následkem čehokoliv. Lásky nebo žízně…

„Bello, myslím… Já si tím ale nejsem jistý. Zkrátka, celá ta italská skvadra po mně chce, abych ti řekl, co k tobě cítím. Oprava – vyžadují, abych ti vyznal věčnou lásku. A vzhledem k tomu, co se všechno stalo… Nevyznám se v tom. I kdyby tě teď mělo vytrhnout z toho transu a začala si se mnou zase mluvit, nemůžu ti to říct. Zjistil jsem totiž, že jsem to pořád já a nechci udělat z lásky bílou lež kvůli pokusu. Ale faktem je, že k tobě… Moment,“ přerušil jsem sám sebe v téhle jednostranné konverzaci, protože mi zadní kapse začal vyhrávat Claude Debussy a jeho Clair de luna. Nadzdvihnul jsem se na sedadle, abych si mobil vyndal.

„Cullen,“ ohlásil jsem se.

„Našli jsme ho. Je v Anglii,“ oznámil mi kdosi z tajných, korupčních složek. To toho teda vážně našli. Muselo být velmi náročné čekat na to, až jim na obrazovce monitoru vyskočí, kde právě zaplatil kartou, o které si myslel, že nevím. Trvalo to dlouho, než ji použil. Déle, než předpokládal. Každý další den, kdy jsem neměl tušení, na kterém rohu světa se nachází, mě dováděl k šílenství. Rodiče se děsí i toho, když jim jde dítě do večerky a můj syn může v Egyptě vykrádat hroby, anebo v pásmu Gazy zkoušet, jak moc je odolný vůči raketometům.

„Pošlete mi celou adresu zprávou, až ji budete mít,“ odvětil jsem rychle a telefon vypnul. Skoro se mi ulevilo, což je celkem předčasná reakce. Ne, je to vážně absolutně mimo. Tady není nic polehčujícího.

Věděl bych celou dobu, kde je, ale to by mu Emmett nesměl zmrazit všechny účty za to, že vypálil náš dům. Volal mi to hned, nasraný, že z baráku je prach a kolem nesmrdí jen rožněné mrtvoly, ale taky jeho synovec. Ten byl naštěstí ale naživu. Až moc… Všichni jsme přišli při požáru o spoustu cenných věcí a upoutal tím na nás dost pozornosti, protože ten oheň nebyl zrovna nenápadný. Hořícího domu si všimnou i lidé.

Ale i Fabian v tom domě měl spoustu vzpomínek… Přesto ho nechal prostě shořet.

Moje rodina tím pádem zmobilizovala. Byla zvyklá na jeho průsery, ale tohle bylo z jiného soudku. Nekouřil trávu z okna a nehodil nedopalek do koše plného papírů. Vypálil cíleně vlastní dům. No, já jsem zmínil jen to nejnutnější. Fabian se dozvěděl nedopatřením, kdo byla jeho matka a rozštěpila se mu osobnost, ale já to mám samozřejmě pod kontrolou… Ne, to jsou kecy v kleci. Skoro jsem se vybrečel Carlisleovi do telefonu s tím, že jsem nezvládnul absolutně nic a jestli se Fabianovi něco stane, bude to jen moje vina.

Chtěli přijet, ale to jsem okamžitě zavrhnul, poněvadž jsem Bellu, pro ně stále Isabellu, z konverzace trochu vypustil… Nedovedu si představit, že bych jim ještě k tomu všemu přidal nášup v podobě toho, že jsem se pravděpodobně zamiloval do své nejhorší noční můry a do ženy, jejíž bolestivou, krvavou smrt jsem si představoval na sto plus milion způsobů. Kdybych mohl tenkrát snít, sním o její páteři, co bych jí vypreparoval z těla a pověsil si lano z obratlů nad krb místo punčochy. Veselé Vánoce, Edwarde.

Schoval jsem mobil zpět do kapsy a podíval se na Bellu. Kupodivu tam stále byla a ani se nehnula.

„Omlouvám se. To bylo jen… Nic,“ uzavřel jsem to a otočil klíčkem v zapalování, protože jsem ji chtěl odvést zpátky a pak jít pro svého syna.

„Neopouštěj mě. Prosím,“ zašeptala a mně zatrnulo. Vypnul jsem bleskurychle zase motor a věnoval jí veškerou svoji pozornost. Slyšet po měsíci její hlas znamenalo zmírnění všeho stresu.

„Já jsem tady s tebou,“ řekl jsem a chytil její ruku. Spojil jsem ji s ní na jejím stehně do pěsti a usmál se. Ona vážně promluvila… To je progrese.

„Nikam nechoď,“ hlesla a obmotala mi paže kolem pasu. Hlavu si přitom položila na moji hruď, zatímco mě drtivě svírala. Moje ruce byly ve vzduchu, nečinné. Lekl jsem se totiž – už jsem nebyl zvyklý na takhle těsný kontakt s upírem. Ale nevrčel jsem a ani se mi nenapínaly svaly… Jen mě to překvapilo, a to je divné. Měl bych reagovat defenzivně.

Z těch všech reakcí a pocitů vyplývalo nevyhnutelné…

Když jsem se vzpamatoval, položil jsem na ni opatrně ruce a sjel jí jednou dlaní od lopatek na kříž.

„Jak ti je?“ chtěl jsem vědět, a to po celý ten měsíc. Očividně šíleně, ale bližší vysvětlení bych si nechal líbit taky.

„Nenech mě tu samotnou,“ šeptla znovu.

„Bello, já musím. Už je to přes měsíc… Nenuť mě rozhodovat se mezi synem a… tebou.“ Ať už je cokoliv, vybírat jsem si nechtěl. Fabian deset let zabíral všechny tři stupně vítězů a neměl konkurenci… No, jestli jsem se do Belly vážně zamiloval, nemohl jsem ji nechat v jámě pekelné v jejím stavu. To jsem jí nedokázal udělat. Jenže taky jsem nedovedl mávnout nad čerstvou lokalizací Fabiana.

Následoval hysterický výbuch. Jako bych jí oznámil, že už mě nikdy v existenci neuvidí, anebo konec světa tentokrát opravdu přijde a bude hořet. Byla z toho v momentně mimo. Brečela a kroutila hlavou. Držela mě ve svěráku, abych ji tu nenechal.

„Potřebuju tě! Nesmíš zase odejít!“ vzlykala a zrychleně, skoro astmaticky, dýchala, jak to ze sebe sypala. Měla čistý záchvat paniky.

„Bello, Bello, já tě neopustím. Jsem tu s tebou.“ Kolíbal jsem ji ze strany na stranu a líbal do vlasů. Doufal jsem, že tím odeženu psychické ataky. Násilím jsem ji ze sebe serval, protože ta se mě odmítala pustit a já se jí musel dívat do očí. Chytil jsem její tváře do obou dlaní a upřeně se na ni díval. „Ani se od tebe nehnu, ale já zase potřebuju vidět svého syna. Dokážeš to pochopit?“ zeptal jsem se jí přímo. „Bello, chápeš to?“ zopakoval jsem, když neodpovídala.

„Nenechávej mě ve Volteře samotnou,“ specifikovala ona svůj vlastní požadavek. Nechce zůstat ve Volteře a já musím letět do Anglie. To se dá perfektně skloubit.

„Pojedeš se mnou,“ rozhodnul jsem. Ale jestli jsem si předtím myslel, že je vyděšená z mého potencionálního odchodu, nevím, jak to definovat teď. V očích se jí usadil čirý strach. Vnitřně mě z toho mrazilo dívat se do těch vystrašených, černých hlubin, které se nemají bát ničeho.

Teď v nich ale byl odraz následků Fabianova daru. K smrti se děsila toho, že by se k němu měla přiblížit – na to jsem jí myšlenky číst nepotřeboval. Navíc jsem to už viděl – jeho vlastní babička, která ho milovala a byla tomu vystavená minutu za podmínky toho, že to udělal bezděčně, se ho do dneška bála a nevydržela s ním setrvat v jedné místnosti sama.

„Poslouchej. Počkáš někde, schovaná. Přísahám, že s k tobě nepřiblíží,“ slíbil jsem jí. „Je to pořád napůl člověk a já ho nenechám, aby se k tobě dostal dál, než na sto metrů. Ale musím ho vidět, rozumíš?“ Milovala mě. Vážně ano. Jinak by ani na tuhle zcela bezpečnou nabídku nikdy nepřikývla.

Aro byl rád, že vypadneme, protože Bella se mu svým způsobem zhnusila. Dřív to byla jeho silná, nebojácná princezna, jejíž loajalita patřila jen jemu. Potom, co jsem přišel já, po něm ani nevzdechla, ignorovala jeho nařízení – což považoval za katastrofu a přímo vypuknutí anarchie – a potom neobstála proti poločlověku. Měl nejlepšího stopaře a dřív i nejsilnější štít na světě. Teď už jen druhý… Jak ponižující pro něj. Aro měl spoustu negativních vlastností, ale jedna z nejhorších byla, že rychle zapomínal na členy gardy, kteří se mu už nehodili do krámu. Heidi si tuhle bezpáteřní stránku jeho roztomilé osobnosti odnášela taky. Nemilovala svůj klan a jejich ideologii, ale Fabiana. Nebyla víc, než nechtěným výrůstkem v jinak dokonalé formaci.

Soukromým letem jsme se za pár hodin dostali do Londýna a odtud do Watfordu, kde byl Fabian. Z jedné mysli – očí – jsem přecházel do druhé a hledal ho. Zaplatil tou kartou v hotelu, takže jsem předpokládal a hlavně doufal, že tu ještě bude. Pokud přijel v noci, je to víc, jak pravděpodobné. Ve dne se nepřesouvá. To vyspává kocovinu. I když bůhví, jaké zvyky má jeho nemorální, bezcharakterní já.

Kdyby tu přece jen nebyl a vyrazil do vzdálenějšího okolí, budu na to muset jít po staru a stopovat, což jsem nesnášel, protože jestli byla na světě věc, na kterou jsem levý, tak je to stopařství. Jako každý upír jsem naprosto spoléhal na svůj dar – nevadí, že se mi to kdysi fatálně vymstilo – a když jsem měl zařadit na staré, dobré stopování, skončil jsem bez valných výsledků.

Kdybych si mohl najít jeho mysl… Ale to opravdu nehrozí.

Velká Británie – především tahle část – je na déšť bohatá, tudíž jsme se mohli procházet za denního světla. Bellinu ruku jsem nepouštěl, ale taky jsem po ní nechtěl, aby mi pomáhala najít toho, koho chce na téhle planetě vidět nejmíň.

Už jsem to začínal vzdávat a smiřovat se s prohledáním Anglie, když jsem ho uviděl v něčí mysli. No, vzhledem k tomu, co si ta mysl vyměřovala, mi došlo, že to bude stoprocentně feminní psýché.

Seděl na opěradle lavičky s brýlemi na očích a hlavu si držel v dlaních takovým stylem, který dával jasně najevo, že napůl spí a není mu dobře.

Vidět ho po tak dlouhé době přesto nebylo ani trochu osvobozující. Bál jsem se toho, co teď přijde.

„Mám ho. Počkej tu, anebo by si mohla jít na lov… Jak budeš chtít. Budu zpět co nejdřív.“ Políbil jsem ji dlouze na čelo a nemusel o tom ani dvakrát přemýšlet. Bylo pěkné něco takového brát automaticky. Pro mě to znamenalo hodně.

Přikývnul jsem si a rozešel se po směru rachotu kovu. Seděl totiž s kávou u nohy před ocelárnou.

Hlavně se nesmím nechat vytočit. Co se týká jeho daru, nevěřil jsem, že by ho na mě použil. Ta víra byla neprolomitelná. Muslim věřil v Alláha méně, než já v to, že mně by to neudělal.

Když jsem vyšel z ulice na přechod, na jehož druhém konci byl on, napřímil se.

Čekal jsem všechno možné, ale ne to, že se postaví pomalu na nohy, klidně se napije ze svého kelímku a potom se ke mně otočí zády. Odcházel směrem k té fabrice.

Přešel jsem celkem vylidněnou čtvrť za ním.

Přeskočil modrý, masivní plot z železných drátů a pokračoval zadním vchodem přímo dovnitř.

Zrychlil jsem, protože hry, které teď byly bezpochyby jeho hobby, mě nezajímaly. Jen jsem chtěl zpátky syna.

„Fabiane, stůj,“ požádal jsem ho slušně, když jsem vyšel na schody z ocelových mřížek. Pod námi pracovalo kolem osmdesáti dělníků v žáru a nekonečném kraválu. Měli tu otřesné, pracovní podmínky. Ale nemohl jsem si prohlížet zhotovování ingotů ve tvaru hranolu litím z vrchu do licí pánve. Kvůli tomu jsem tu vážně nebyl.

„Tady bude dobré prostředí pro bitku. Spousta oceli a lidí,“ šeptl Fabian, opřený o zábradlí. Zíral do výhně roztaveného kovu, kam hned na to hodil svůj hrnek s kafem. Nikdo to nepostřehnul. Na to byl dole příliš velký chaos.

Vyšel jsem poslední tři schody a postavil se na druhý konec téhle uličky. A je to tady. Možná bych ho měl za uši dotáhnout zpět do Volterry… Ne, to určitě nemůžu. Když s někým tak křehkým nezacházíte jako s Míšeňským porcelánem, roztříská se na milion kousků a někdo se zraní.

„Fabiane, pojď domů,“ zkusil jsem. Aspoň to neznělo zoufale, ale jako prostá prosba.

„Myslíš Volterru? Protože pokud si dobře vzpomínám, z našeho domu toho moc nezbylo. Předpokládám, že se k tobě donesly novinky o jistém žháři,“ dodal a podíval se na mě s úsměvem. Přes ty zrcadlovky na očích jsem mu do nich neviděl, a to mě dost iritovalo.

„Domov neohraničují zdi, ale rodina. Vrať se k nám.“

„Jak můžeš být tak sprostý, tati. Vždyť už nerazíš vegetariánské heslo Cullenů. Nejste rodina.“

„Ty nemáš ponětí, co nás drží pohromadě. Ne v tomhle stavu. Jinak bys držel hubu a vůbec to nezmiňoval.“ Ne, nezačínám ujíždět. Ale na zlé já eufemismy stačit nebudou.

„Takže si jim samozřejmě řekl, že z tebe a Krvavé Marie je sladký, zamilovaný pár. Sice jsou to jen její zbytky, ale to oni neví. A i když se to jednou dozví, tvoji zvrácenost nepochopí… Vždyť ty jsi masochista číslo jedna. Zamiloval ses do té, která zničila tvoje priority a směšné představy o první lásce. To je smutné. Kdyby mi tě mohlo být líto… Ale takhle mi je z tebe jen zle.“

Nádech, výdech… Pořád si opakuj – je nemocný, nemyslí racionálně a jednou bude trpět kvůli každému slovu, co tu pronesl, přestože to jsem rozhodně nechtěl a nepřál mu to. Až to na něj dopadne a on zase nabude páteře, nastane skutečné trápení a utápění se ve vině.

„Caius ti dal měsíc, a už přetahuješ. Když nepůjdeš se mnou, přijdou oni. Po dobrém nebo po zlém?“ dal jsem mu na výběr. Ale lidé s touhle duševní chorobou možnost volby nevidí. Všechno je černobílé. Derealizace na psychické úrovni.

„Dobro a zlo není. To ti ještě nikdo nevysvětlil v tvých letech? Je jen moc a já jí mám dost.“

„Myslíš, že jsi neporazitelný,“ přitakal jsem. „Ona si to taky myslela a jak skončila?!“ Pokud se musí pořád srovnávat se svojí matkou, tak můžeme začít. Ta je totiž mrtvá, takže ten vzor nebude úplně ideální.

„Byla člověk. Hrozný handicap, za který nemohla.“

„A ty jsi po ní polovinu zdědil. Kompletní upír je po fyzické stránce mnohem víc, než poloviční.“

„Ještě, že se tedy čistí upíři dostávají tak lehko po psychické. Jako tvoje staronová známost. Už dokáže mluvit? Musím ti říct, že asi dlouhu nezasuneš, protože jsem si dal vážně záležet. Jen tak nezjistíš, jak moc je v posteli Isabelle podobná… Deset tisíc let agónie, samoty a beznaděje ji pravděpodobně trochu poznamenalo.“

„Deset tisíc let?“ vydechl jsem zděšeně.

„Plus, mínus. Ale pravidelné zábaly a heřmánkový čaj s medem ji určitě vyléčí,“ utrousil posměšně. V tom momentě převládla většina mé mysli nad menšinou – demokraticky zvítězila. A tou majoritou byl rozčílený řev – vřískal na mě, abych mu dal konečně přes hubu.

Srazil jsem ho k zemi a hlavou mu za vlasy třísknul o mřížovanou podlahu. Brýle mu přitom spadly a já mu tak viděl do zlem zalitých, zelených očí. Smál se jako pominutý, a to můj vztek jen umocnilo na maximum. Chytil jsem ho za tričko a přitáhnul si rozesmátou tváří k vyceněným zubům.

„Parchante! Já chci zpátky svého syna!“ zavrčel jsem na něj.

„Vyser si oko. Tahle část je moc po tobě a něco tak slabého nade mnou nemůže vyhrát,“ odsekl posměšně. Celé tělo se mi otřáslo v základech vrčením vycházející z mé hrudě. Jednou rukou jsem si ho přidržel a druhou jsem sbalil v pěst. Zrak mi zakalila dokonale rudá mlha, bičující moji podrážděnost a agresivitu, protože v tom momentně přestává upír vidět jasně a spolkne ho spektrum instinktů a emocí. Jeho nadpřirozená, prostorná mysl mu je k hovnu.

Hned na to jsem Fabianovi uštědřil tvrdou ránu. Vztek mi proudil tělem jako elektrika. Přikazoval mi namlátit mu a zcela mě pohltil. Toho malého, bezpáteřního hajzla už někdo musel potrestat a mód otec mi našeptával, že k tomu nikdo není kompetentnější, než já.

Jenže dělání mu z ksichtu kaši přestával být tělesným trestem, ale ventilováním zuřivosti.

Po třetí ráně, kdy jsem mu roztrhnul líci, mi začínalo docházet, že jestli se nepřinutím přestat, následky budou nedozírné. Vážně jsem se bál, že ho v záchvatu vzteku zabiju.

Tohle byla moje přirozenost – ruční výměna názorů. I člověk v tomhle násilnickém zápalu nedokáže přestat. No, pro mě to bylo ještě navíc jako snažit se odtrhnout od lidské, životadárné tekutiny.

Krev z něj lila už jako z vola a začínal ztrácet vědomí. Viděl jsem to, ale mlátil do něj dál. Možná proto, protože jsem v těch očích viděl ji. Tu jsem tenkrát rozmašírovat nemohl, protože bych jí dal jednu tuhle ránu a z její lebky by byla marmeláda do palačinek. Fabian si celý život odnáší chyby někoho jiného.

„Edwarde, vždyť ho zabiješ!“ Bellin jasný hlas proťal rány, drcení žulové kůže, trhání lidského masa, šplýchání krve a i rachot celé téhle ocelárny. Byl to part anděla z nebes, co mě přišel zachránit před hříchem.

Popadla mě pod krkem a tahala z Fabiana pryč. Nedal jsem se a dál se mu snažil rozkopat obličej zkřivený jak turecká šavle, nedbaje na třesoucí konstrukci pod námi.

„Já toho hajzla…“

„Ty toho hajzla nic. Je to pořád tvůj syn a ty bys pro něj udělal všechno na světě. Uklidni se!“ zasyčela mi do ucha. Pevně jsem se chytil jejího předloktí kolem mého hrdla. Nejdřív jsem ji chtěl servat, ale potom jsem se už jen držel.

Odtáhla mě dva metry od něj. Já se snažil uklidnit a on se hojil. Sbíral se malátně na nohy, zatímco jsem prskal úsilím.

Není to Isabella. Ta je mrtvá. Ji už zmlátit nemůžu a ani si to vybíjet na svém synovi. On je nemocný. Nemůže za to… Fuu.

Utekl bez pohledu s ocasem mezi nohama a jakmile jsem ho měl z dohledu, červená mlha začala ustupovat spolu se vztekem. Teď už mi bylo jen do pláče. Je pryč a já to absolutně nezvládnul. Opět. Jsem nejhorší otec, co po zemi chodí… Nejneschopnější určitě.

„Pšst. To bude dobré,“ šeptala mi Bella něžně a já se na ni zhroutil. Pročesávala mi vlasy a líbala mě z boku na čelo, protože jsem klečel zády k ní a stále se držel její ruky jako malomocný.

Nechtěl jsem brečet. Ne před ní. Ona si prošla něčím šíleným a já se budu takhle primitivně projevovat? To je skvělé.

A pak mi to došlo. Ona je tady. Mluví a uklidňuje mě. Největší strach má teď z Fabiana a ona ho překonala. Pro lásku ke mně to dokázala. Nikdo mi nebude spolehlivěji krýt záda, než Bella. Pro mě učinila nemožné. Všechny zábrany, které živila minulost, se ve mně tímhle zlomily.

„Nevím, na kolikátý pohled to bylo, ale já tě vážně miluju, Bello.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 38. kapitola: