Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 4. kapitola

09.01.2013 (21:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 6111×

Vrátil jsem se domů s povznesenou náladou a úsměvem, který by jednomu naznačoval, že jsem se právě stal mistrem světa. Bylo mi vážně dobře, což mi nebylo ani nemapatuju. Přímo takhle blahodárně dobře…

Emmett pokýval sklesle a otráveně hlavou, aniž by odtrhnul oči od motokrosu.

„Hele, zase tolik kamarádek, co by vyhovovaly tvým přísným parametrům, nemám. Další krásná ženská, kterou si poslal do hajzlu. Můžu ti slíbit, že se svými dohazovačskými plány opravdu aspoň pro tohle století končím, protože…“ Naklonil jsem se k němu, abych ukončil vylívání jeho srdce.

Pošeptal jsem mu kombinaci čísel.

Vyvalil oči a popadnul mě kolem krku. Málem jsem přepadnul k němu.

„Brácho. Konečně! Konečně!“ radoval se nehanebně. Až mi od samého nadšení lámal tělo v medvědím objetí.

„Taky tě mám rád, ale už mě můžeš pustit,“ zamumlal jsem a poplácal ho po zádech. Vystřelil do své ložnice, aby se převléknul. Prý jsme to museli oslavit.

Že bych taky sundal Burberryho na lov? Ale budeme přece slavit. Bude to lov ve velkém stylu. Emmett myslel na to samé. Přišel dolů v černém Armani.

„Co je? Jdeme slavit! Přece si na zapití toho, že zasuneš…“

„To nikdo neřekl.“

„…neobléknu něco neformálního.“

„Zcela chápu a rozumím. Udělal jsem to samé,“ poukázal jsem na moje vzezření.

„Zamkni. Budeme pryč celou noc. Jde se chlastat do… Co třeba Jižní Amerika? Tam jsme dlouho nebyli. Uspořádáme tam malou krevní párty,“ rozhodnul, když jsme vyšli ven. Mě k tomu nepotřeboval. Vytáhnul jsem tedy klíč pod velkým kamenným květináčem ve tvaru kvádru. Člověk by ho nezvedl, takže by ho ani nenapadlo hledat ho právě pod ním.

Rozběhli jsme se – směr Panamský průplav. A potom už na nás čekají vrcholky And a jejich zvířecí obyvatelé. Ti určitě s nadšením.

„Mimochodem, jak vlastně Grace dokázala sbalit nejnedostupnějšího chlapa na světě? To by mě vážně zajímalo,“ přiznal.

„No… Pohladila mi ego, a pak mi řekla, že mi dá prostor.“ Takhle to znělo dost pofidérně.

„A to je jako všechno? To je ten návod – jak sbalit Edwarda Cullena ve dvou krocích?“

„Asi… A netvrdím, že mě sbalila, proboha. Nepřeháněj to. Jen je mi sympatická a její společnost mi nebyla nepříjemná. Mám z toho vážně dobrý pocit a zkusím to. Takže nerozposílej svatební oznámení a ani nekupuj novou postel do mého pokoje. Děkuji.“ No, jeho nadšení jsem stejně nezmírnil ani o setinu.

„To nevadí. Zázrak je, že o tom vůbec jen uvažuješ. To je malý krůček pro Grace, ale obrovský skok pro mého bratra… Už jsem ti říkal, že jsem tě dneska viděl v televizi?“

Po vážně zábavné noci, kterou jsme si už dlouho tak neužili, jsem šel do práce v dobré náladě. Kdyby jen tak kolemjdoucí viděli moji osobu jen před pár hodinami, jak se válí v blátě a rozcupovává na kusy pumy. Asi by pak ode mě na ulici bočili víc, než doteď…

Za tu pěší cestu do mého zaměstnání jsem si střihnul několik záchranných akcí v roli chrabrého rytíře. Od zapomenuté peněženky, těžkých nákupních tašek až po kočárek s dvojčaty pomoct dostat do autobusu. Zkrátka jsem se angažoval ve věcech, které by mě normálně vůbec neoslovily, protože to byly lidské problémy, co se mě absolutně netýkaly. A mohl bych to akorát ještě víc zkurvit. Ale měl jsem se fajn, tak proč by se neměli mít fajn i ostatní?

Ani si nepamatuji, kdy jsem měl naposledy tak dobrou náladu. Tohle desetiletí mě tak určitě ještě nikdo neviděl. Možná ani to minulé.

„Krásné ráno, Ali,“ pozdravil jsem moji recepční a věnoval jí zářivý, široký úsměv, když jsem šel kolem pultu. Otevřela ústa dokořán. Vrátil jsem se o krok zpátky a jemně jí prstem dolní čelist vrátil na místo, aby zase platil klíč okluze. Srdce se jí rozbušilo jako při tandemovém skoku. Přece ji nenechám, aby si slintala na klávesnici.

„Usmívejte se, Ali. Je úžasný den,“ prozradil jsem jí po čerstvém, kvalitním lovu a příslibu skvělého rande.

„Je vám dobře?“ optala se mě. Byl jsem k ní vždycky slušný, ale jinak mě považovala za velice nešťastného a nespolečenského tvora. Viděla šanci.

Dneska bych ho konečně mohla klofnout…

„Mně? Mně je skvěle,“ odvětil jsem. Odvrátil jsem se od ní a pokračoval tam, kam jsem měl předtím namířeno.

„A pane doktore! Zapomněla jsem vám říct…“ Zastavil jsem se a znovu nasál ten pach, co mě právě zasáhnul. Pozvedl jsem o zlomek bradu, jak jsem do nosní dutiny vtáhnul intenzivnější dávku. Kokain s liliemi. To není zrovna šťavnatá kombinace. „Je tu slečna Swanová,“ křikla za mnou Ali. Kdybych dýchal hned od mého vstoupení do budovy, věděl bych to dřív a mohl navrhnout rozsáhlou a do detailu naplánovanou propozici rozhovoru s ní.

„Nepovídejte,“ hlesl jsem. Přimhouřil jsem oči, když jsem poznal, které je v tomhle mrakodrapu její srdce a dech. Žádné myšlenky samozřejmě – podle toho jsem to taky určil.

Vyběhl jsem nahoru rychlostí blesku. Nikdo se nedíval a já už chtěl vědět, co tady dělá. Vadilo mi, že si to musím zjišťovat běžnou konverzací. Kazilo to můj pěkný den.

Vešel jsem do čekárny. V koženém křesle seděla ta nejzáhadnější žena v mé existenci a mně, i když už jsem ji viděl poněkolikáté, opět podkopávala pevnou půdu pod nohama. Dneska měla tuhý, lesklý drdol na temeni hlavy.

Nedal jsem jí vědět o své přítomnosti. Jen jsem stál na kraji, pět metrů od ní, a měřil si ji. Její dlouhé nohy – úzké kotníky, malá chodidla a výrazná kolena v černých, vzorovaných punčochách. Na boky jsem výhled přes vysokou opěrku křesla neměl, ale na malá prsa ano. Moje fantazie zapracovala. Díky hlubokému výstřihu černých šatů a absenci podprsenky jsem se ani nemusel moc snažit.

Polknul jsem hromadu jedu, co se mi hromadila v ústech.

Chtěla se podívat na stříbrné, jemné hodinky na zápěstí a přitom si mě periferně všimla. Ruka jí však neklesla – na ciferníku přesto čas zjistila.

„Jdete pozdě. Pracovní doba vám začíná v devět,“ oznámila mi, a pak si mě teprve prohlédla.

„Tohle je soukromá ordinace, slečno Swanová. Pracovní doba není rigidní, ale pouze orientační,“ obeznámil jsem ji se svými podmínkami. Vědoucně se usmála a naklonila hlavu při skenování mé tváře.

„Někdo s vaším obličejem by měl přijít pozdě kvůli proflámované noci, ale posledně jste vypadal jako po zlomenině nosu. Teď jsou stíny,“ přejela si bříškem prstu po dolním víčku, „pod vašima očima pryč. Naopak vypadáte velmi zdravě. Skoro živě,“ zhodnotila můj zjev. „Takže jste se vyspal do růžova?“ Aspoň jednou nemá ta ženská pravdu. S mým tajemstvím budu na koni vždycky nakonec já. To – skoro živě – mířila nejspíš na to, že jsem dost strnulý.

„Možná. Čemu vděčím za tu čest být opětovně ve vaší přítomnosti?“ K věci… Tahle nevědomost mě ubíjí.

Usmála se a zhluboka se nadechla. Proč? Něco ji pobavilo a chce kyslík, asi.

„Můžeme se přesunout do vaší ordinace? Opravdu se mi nechce mé soukromí rozebírat v prostředí čekárny. I když velice komfortní.“ Neměl jsem na výběr. Navíc mě zajímalo, co mi chce. Potřeboval jsem a toužil po rozhovoru s ní. Přešel jsem kolem ní ke dveřím a otevřel jí je. Vstala, ale ještě ve futrech se přímo vedle mě zastavila. Takhle blízko jsem jí nikdy nebyl. Bylo to jen pár centimetrů. Stačilo, abych se sklonil. „Ale dost nezáživnou. Měl byste sem dát televizi a polici s dobrou literaturou.“ Potom vkročila na moje území.

Její vůni odsud budu dostávat ještě hodně dlouho. Měla ji vážně intenzivní, přestože byla podbarvená kyselým nádechem. Mohl jsem se jen hádat, jak hrozně bolestivé by to bylo, kdyby si neničila tělo psychotropními látkami.

Nešla si rovnou sednout – prohlížela si mé akreditace, tituly a nakonec i cetky v policích. Nechal jsem ji, aby se po mé ordinaci prošla křížem krážem. Nevím, co hledala, a nedozvím se to, pokud sama nebude chtít.

„Máte velkou rodinu,“ poznamenala a jemně se špičkou umělého, stříbrného nehtu dotkla rámečku, v němž byla fotografie zasazena. Naklonila hlavu a bez ostychu ji studovala. Mně nevěnovala pozornost. Navíc, já měl o zábavu postaráno – studoval jsem zase ji.

„To mám,“ přitakal jsem. Mhouřil jsem oči a přibližoval se k ní. Možná jsem měl pocit, že když jí budu ještě blíž, na něco přijdu. Vlastně… Vyložme karty na stůl, kamaráde. Máš tu neskutečně silný, sexuální objekt. Proto jsem jí chtěl být blíž.

„Všichni jste adoptovaní a oni,“ ukázala na Carlislea a Esmé, „jsou vašimi rodiči s milionovým měním. Dva tak mladí lidé by si jinak nemohli adoptovat pět dětí v Burberry… Zvláštní je, že jsem nikdy o opravdu zámožné a prastaré,“ šeptla a sklonila oči k náramku s naším rodinným erbem na mém zápěstí, „rodině Cullenů neslyšela. A to se sama pohybuji v kruzích, kde bych se ale měla něco málo doslechnout. Minimálně to zvučné jméno.“ Ruku jsem hned schoval za záda. V naší minulosti nic podezřelého nenajde – všechno je zametené pod koberec, pod kterým si žádný člověk uklidit nedovolí. Stejně jako neuzvedne ten květináč, jenž ukrývá klíč od domu. Jenže Isabella s chladnou, otevřenou logikou nekončila. „Ale co je ještě zvláštnější… Ačkoliv příbuzní nejste, podoba se nedá popřít. Čistá, alabastrová pokožka bez chyby, ke které se pojí ostré rysy. Samý úhel. A nakonec ty oči.“ Obrátila se ke mně čelem a podívala se přímo už do těch mých. „Pane doktore, já se setkala za svůj život už s tolika kuriozitami. Odpornými i nádhernými. Vyhledávám to, protože inspirace je věc vzácná, kterou musíme renovovat. Mluvila jsem se ženou, která měla úplnou heterochromii. Ale žhnoucí, zlaté oči – ty, co máte vy, a celá vaše rodina – neexistují. Jsou to dva kroužky jednoho barevného tónu. Což mě přirozeně přivádí k otázce, jak může mít sedm lidí, kteří geneticky nemají nic společného, stejné oči neexistující barvy duhovek?“ zeptala se mě s jakýmsi něžným úsměvem na rtech. Ta hraná něžnost se snoubila s hlavní myšlenkou – ty jsi ale idiot, mám tě v kapse.

Nerad to říkám, ale měla pravdu. Nezbývá nic jiného, než zapírat. Jak se taky bránit jinak, když mi to strčila pod nos?

„Slečno Swanová, jak tomu mám rozumět? Domníváte se tedy, že pocházím z oblasti 51?“

„Tahle vaše agitace je směšná,“ utnula mě. Mírně zvýšila hlas a falešně přívětivou tvář proťal blesk. Abych nezačal já…

„Agitace konkrétně pro co?“

„Pro to, že jste člověk. Obyčejný člověk,“ specifikovala to. Hlavně, že si nemyslí, že nemám s jejím druhem společného nic. Tím pádem je daleko od pravdy – nedotýká se nadpřirozené sféry. Teď jsem se pousmál já. Hodlal jsem tuhle konverzaci odlehčit. Z její strany to nehrozilo, protože každá její věta měla skrytý význam.

„Vidím, že máme každý jiný názor na to, co je směšné. Ale, prosím, slečno. Posaďte se,“ vyzval jsem ji uvolněně. Pokynul jsem jí přitom rukou k jednoduché židli u stolu. Není pacientka, abych ji poslal na lenošku. Sám jsem si stoupnul ke svému křeslu za pracovní deskou a čekal, dokud si dáma nesedne. Ať už říkala a dělala cokoliv, pořád v sobě měla krásnou, elegantní esenci. „Takže znovu – čemu vděčím za vaši neočekávanou návštěvu?“ chtěl jsem vědět, když jsme se oba posadili.

Položila si předloktí na stůl a propletla prsty. „Věc se má tak, pane doktore. Před soudem jste prohlásil, bez ohledu na moji zranitelnost, že potřebuji pomoc. Bez obalu – že jsem nevypočitatelný sebevrah.“

„Nevzpomínám si, že bych vaše psychické zdraví tak definoval.“

„Ano, vy jste přidal cukrlátka pro Jarvise. Rozdíl v tom ve finále není.“

„Rozdíl v tom je diametrální, ale přít se o to s vámi nebudu, protože já chci vědět, proč sedíte v mé ordinaci!“ ujely mi nervy, a to dost. Při ní není trpělivost má silní stránka. Navíc, hry na kočku a myš mě nebaví.

Sklouzla rukama ze stolu a položila se zády do opěrky židle. Nohy přehodila přes sebe. Pravděpodobně ji těšilo, že mě vytočila. Jak pravděpodobně? Určitě…

„Chci vás za svého cvokaře,“ oznámila mi prostě. Vyznívalo z toho to její – když to chci, tak to taky tak bude. Já si ale nebyl jistý, jestli ji za pacientku chci. Šíleně mě dráždila, a to ve všech směrech.

„Nedoporučuje se, aby psychiatr, který dělal vyšetření při trestním řízení, byl i nadále doktorem pacienta,“ vybruslil jsem z toho diplomaticky. Ale tahle neoficiální vyhláška měla svůj důvod – jak mohl pacient ještě někdy věřit doktorovi, který o jeho psychice mluvil před tolika lidmi? A většinou ne zrovna lichotivě.

S nefalšovaným pobavením a arogancí se zasmála.

„Pane Cullene, vážně se po takové době začnete starat o pravidla?“

„To nejsou pravidla, ale doporučení, které mají logický důvod. Mohla byste mi věřit a svěřovat se mi se svými nejniternějšími pocity po tom všem?“ Doufal jsem, že jí svitne a uvědomí si, že to není vůbec dobrý nápad. Naklonila se ke mně, jako kdyby chtěla říct tajemství. Ona sama byla jedna záhada.

„A mohl byste věřit vy mně?“

„Já vám věřím,“ lhal jsem. Ve skutečnosti jsem se jen přiklonil k tomu, že říká pravdu.

„Doma vás neučili, že lhát se nemá?“ odvětila medově. Jsem psychiatr já nebo ona? Až na to, že doktoři léčí. Ona mě jen dováděla do stavu nepříčetnosti. Sbohem, můj veselý dne. „Nevěříte mi a pořád doufáte v to, že jste při řízení neudělal největší omyl své kariéry. Když mě přijmete, vypluje možná na povrch pravda. Na obou stranách.“

„Oboustranně by to nebylo na programu.“

„To už bude váš problém, pane doktore. Na vás bude, kolik vlastní špíny dokážete zakrýt. Všichni lžeme. Hned, jak ráno vstaneme, a to ani nemusíme vyřknout jedinou slabiku. Zatáhnout břicho, namalovat si na obličej něco cizího… Nebo se vydávat za pravého profesionála, který by ale ve skutečnosti svoji pacientku nejradši ohnul v pase, vyhrnul jí šaty a zajel rukou na ta nejniternější místa, o kterých jste mluvil,“ vysypala na mě z rukávu. Jeden by řekl, že si to při té rychlosti a jistotě připravovala, ale to ne. V něčem byla velmi spontánní a přirozená, a to pravděpodobně v sexu a verbálním vyjadřováním se o něm. Bůh i ona ví, jak moc toužím vědět, jestli to platí i o provozu. Až mě to děsilo.

Ona byla tou největší výzvou v mé existenci, a jestli teď uteču jako zbabělý kluk zpátky do stínů, bude mě to tisíce let pronásledovat. Tak to si to radši vyžeru teď.

„V tom případě, slečno Swanová... Měl bych vám založit kartu.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 4. kapitola: