Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 7. kapitola

21.01.2013 (15:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5090×

Až když je jeden upír, bez vyhlídek na něco normálního, to normální, což je často spojováno s nudným, ocení.

A přesně jednu takovou zdánlivě nudnou chvilku jsem si já cenil a bezpečně si ukládal každou milisekundu do věčné paměti.

S Emmettem jsme seděli u televize. Ale já už nebyl sám. Snad kromě jeho myšlenek nakvartýrovaných v mé hlavě. V klíně mi spočívala hlava Grace. Čelem i ústy nahoru, i když by to ráda jinak. A co teprve já? To mezi mýma nohama byla. Jazykem v krku jsem načasoval bombu. Na ciferník jsme neviděli, ale věděli jsme, že odpočítává, kdy po sobě skočíme. A čas se krátil. Popravdě řečeno by nic netikalo, nebýt mě. To já tu byl ta brzda, zamrzlý snílek a romantik.

Ale s tím do toho Grace – do našeho vztahu – šla. Budeme se mnou muset mít trpělivost. Podle jejích slov se jí to ale líbilo. Upíří forma tantry…?

Vískal jsem ji v zářivých, zrzavých vlasech a s každým dalším odhrnutým pramenem mi do nosu stoupala její krásná vůně.

„Když budeme mít štěstí, budeš zase ve zprávách,“ nadhodil Emmett škodolibě. Přitom by tam byl nejradši sám. Exhibicionista jeden. Co jsme bez rodičů, málokdy ho potkám oblečeného.

„Štěstí by měla ta televizní stanice. Ne my,“ odvětila Grace. Ze široka jsem se na Emmetta usmál. Udělal otrávený ksicht.

„Hele, dal jsem vás dva dohromady, aby měl taky brácha do čeho píchnout. Ne, aby měl obhájce, co bude kazit legraci,“ osvětlil jí důvod svého počínání.

„Abych ti nepíchla do něčeho já. A věř mi – nebude to příjemné,“ slíbila mu sladce. Emmett se zamračil a na protest to přepnul z fotbalu na Bydlení je hra.

„Ne!“ vykřikla Grace. Nám s Emmettem to bylo v podstatě jedno, protože nehrály naše týmy a těmhle bychom nejradši narvali míč ve tvaru sféroidu tam, kde ho ještě nikdy neměli. Ale Grace zbožňovala Tennessee, takže jsme se přizpůsobili. Hlavně když jsem ji měl u sebe. Bylo mi pak dobře. Nebyla to žádná satisfakce nebo kompromis. Byla to jedna z nejkrásnějších žen, co po zemi chodí. Navíc trpělivá, měla páteř a ochotná snášet moji zdrženlivost. A ty prsa…

Kdybych chtěl přistoupit na kompromis nebo nějakou náhradu, udělám to už dávno. Za století jsem potkal stovky a stovky upírů. I sám Carlisle se mi snažil dohodit Rose, když ji přeměnil. Ale ne. Musela to být Grace. S tou to šlo přirozeně a hladce. Stejně jako když si sama Rose našla v lese Emmetta. Dva kompatibilní kousky. Skládačka.

„Dej mi ten ovladač!“ zavrčela a vrhla se na něj. Emmett zmizel pod jejím tělem a můj klín byl prázdný. Nechal jsem je být. Ovladač bude stejně na padrť. Uvědomil jsem si, jak mi chybí ten hluk tříštícího se skla a nábytku, když dávají upíři volnost své hravé části.

A když už jsem byl u Rosalie…

Vstal jsem a přešel s úsměvem k prosklené stěně – zíral do lesa. Netrvalo dlouho a zlatovlasá skvrna se mihla mezi stromy.

„Emmette, návštěva,“ šeptl jsem a usmál se na sestru. Opětovala mi to od ucha k uchu.

„Kdo zase?“ zamumlal při handrkování se s Grace. Plácali do sebe jako děti. Nebýt Rose, brzo bych je musel odtrhnout, protože pak by začali odtrhávat něco jiného.

„No, tak se podívej,“ řekl jsem mu. Rose vyšla schody a Emmett zamrznul jako kapající voda v zimě k zemi do rampouchu, když se objevila ve dveřích.

„Rose,“ hlesl, jako kdyby viděl svého anděla poprvé v životě. Jedno z mnoha kouzel upíří lásky.

„Emmette,“ špitla, stejně mimo. Civěli na sebe jako na zázraky.

„Tady teď nechceme být,“ řekl jsem Grace. Vážně přikývla. Sexuální napětí se za vteřinu bude dát krájet. Vypařili jsme se z domu právě poslední sekundu před výbuchem dynamitu. A to doslova. Ozvala se hromová rána, když do sebe dvě kamenná, nadržená těla narazila.

„Tak to bylo sladké shledání,“ zhodnotila to uznale Grace. Chytil jsem ji za ruku a stále pokračoval v běhu, protože jsem nehodlal zvukové kulis,y doprovázející to shledání, poslouchat. To rád vynechám, přestože jsem z nich měl radost. „To chceš doběhnout až na Aljašku?“ chtěla vědět.

„Neslyším je klasicky,“ vysvětlil jsem.

„Tvůj dar,“ přitakala, když si to uvědomila, co to tedy vlastně všechno obnáší. Nejen pomatené vnitřní hlasy, ale taky zrak, čich, vzpomínky… To všechno je v myšlenkách.

„Můj dar… Dobré. Už nevidím nahé tělo své sestry. Mimochodem, Grace, co se týká mé schopnosti…“ Zhluboka jsem se nadechnul. Ještě jsme o tom pořádně nemluvili. Vlastně vůbec. A to bychom měli. Byl jsem beranidlo neustále narážející do osobních věcí a rozbíjející jakékoliv soukromí. Sám se sebou bych žít nechtěl. „Tobě to nevadí?“ Zastavila se s blahosklonným, až pobaveným úsměvem. Pohladila mě po tváři. Tyhle nevinné, milé dotyky jsem do teď znal jen od vlastní matky a sester. Jenže to mi rozhodně nevysílalo signály až do kostí. Přestože při přeměně ztratily svoji poréznost, stále do nich dokázalo napětí a chtíč proniknout.

„Edwarde, mně to je úplně jedno. Sám víš, že mě tvůj dar nijak neomezuje, protože s upíry jednám na rovinu, a to na sto procent. To by se všem občas hodilo, jelikož tajemství plodí lži a lži plodí hádky… Nikdy bych ti nelhala. Dar nedar. Nehraje to žádnou roli. Sice občas slyšíš i něco navíc, ale jsem dost hrdá a stará na to, aby mě to netrápilo,“ vyložila mi. Bože, ta ženská je prostě úžasná.

„Já nemám slov,“ přiznal jsem a byl tomu rád. Málokdo se mnou dokázal takhle vytřít podlahu. Jenže v tom pozitivním slova smyslu. „Upřímně řečeno se nemůžu dočkat, až tě představím rodičům… Jen chci počkat, až se to usadí, a až si budeme… jistí, že to chceme.“

„Žádný pleonasmus, Edwarde. Upírům to nesvědčí, když je všechno jasně vymezené a rigidní.“ Přikývnul jsem. Měla pravdu – je to chození kolem horké kaše.

„Až se do sebe zamilujeme,“ řekl jsem to natvrdo a tak, jak to bylo. Usmála se a já se k ní sehnul, když jsem slyšel, že chce pusu. Opřela mě o strom a vklínila se nohou mezi moje. Sjela mi z úst k uchu a skousla mi lalůček.

Tohle mě zabije…

„Dovedeš si představit, kolik mě to stojí kontroly, abych ti neroztrhala kalhoty?“ zašeptala s rukou na mém podbřišku. Skoro se jí třásla, jak s ní chtěla zajet níž.

„Kdybych nemusel na soud, přísahám, že bych si rozepnul poklopec sám,“ odpověděl jsem. Překvapeně se ode mě odtáhla.

„Cos to říkal?“ zeptala s pozdviženým obočím a se špetkou pobavení.

„Nikdy jsem neřekl, že budeme čekat do svatby,“ bránil jsem se chabě. To bylo pořád keců kolem fyzického uspokojení, ale teď mám Grace. „Navíc jsi nemyslela přímo na koitus.“

„Předehra?“ Přikývl jsem. „To si dám líbit.“

„Já taky.“ Políbil jsem ji na hřbet ruky, a pak na ústa samotná. „Musím jít. Uvidíme se… A radím ti dobře. Teď se k tomu domu nepřibližuj.“ Rozloučili jsme se a já přitom nedal šanci prostojům, protože Fabian dneska usedne vedle Jarvise a řekne porotě, co je Ethan Fischt zač. Tím si definitivně udělá spoustu nepřátel. I když jsme spolu od toho rána, kdy z něj táhla Isabella Swanová na sto metrů, nemluvili, pořád jsem pro něj schopný vraždit a nenechám ho tam samotného.

Hlavně protože já bych pak zůstal sám. Nikdo by ho nemohl nahradit. Ani Grace a dokonce ani moje rodina.

„Jsem tady,“ ohlásil jsem se u něj, když jsem se za něj postavil. Do budovy soudu jsem proklouznul nenápadně, abych se vyhnul novinářům a Konradovi, který mě hodlal vyvést, jestli tu někde můj sněhobílý ksicht zahlédne.

Na Fabianovi ulpívala čerstvá, silná, pachová stopa Swanové. V noci byli podruhé spolu. Ale já neřeknu ani popel, protože Fabian ho na ni sypat nenechá a zbytečně bychom teď rozdmýchávali spor. Nebyl na to čas. Momentální situace to nevyžadovala. Chtěla silné přátelství a podporu.

„Tys přišel,“ řekl mi zaraženě, když se na mě otočil. Byl našponovaný, takže při mém vpádu sebou trhnul, jak se leknul, div nevyletěl nad zem.

„A cos čekal? Jsi připravený?“

„Jsem. Mám za zády upíra. Cítím se celkem bezpečně.“ A vážně… Viditelný stres z něj začal opadávat. Do tváří se mu pomalu vracela barva.

Šli jsme dovnitř, poněvadž řízení mělo být za chvíli zahájeno. A tam už jsem se Konradovi vyhnout nemohl.

Hned, jak mě uviděl, tepna na krku se mu intenzivněji snažila prorazit kůži. Nedivím se, že všichni čekali na to, až sebou šlehne k zemi.

Fabian šel dopředu a já se opřel vzadu o zeď obloženou tmavým dřevem. Kontroloval jsem mysli všech přítomných. Fabiana nepodplatili, ale bylo tu dalších padesát, korupce schopných, lidí.

„Co tu děláš, Cullene?“ sykl Konrad napůl úst, když se opřel vedle mě se založenýma rukama na hrudi.

„Přišel jsem podpořit Fabiana,“ odpověděl jsem popravdě.

„Zmiz odsud, jinak tě nechám vyvést,“ varoval mě smrtelně vážně. Nedovolí mi zmařit další soud. Podle něj jsem byl totiž podplacený já, a to Isabellou Swanovou. Navíc mi ještě vykouřila, abych řekl, že je nevinná.

„Tohle nemá se Swanovou nic společného.“

„Ona a Ethan Fischt spolu měli poměr a podle všeho jsou přátelé dodnes, což ty určitě víš,“ dodal jízlivě.

„S kým Swanová poměr neměla?“ optal jsem se rétoricky a nad věcí.

„Jo, to víš taky,“ odvětil. Už mě to nebavilo. Chtěl jsem tomu učinit přítrž. Podíval jsem se na něj.

„Konrade, já jsem se Swanovou nechrápal. Ona mi nelhala. Řekla, že Brianda nezabila a já jí to uvěřil. Poznám, když lidi lžou. Takže proč jsem měl nakráčet k Jarvisovi a tvrdit, že je vinná?“ zeptal jsem se přímo. Taky se ke mně obrátil čelem. Krev se v něm doslova vařila.

„Protože ses mýlil. Měli jsme důkazy, že to ta svině udělala, a přišel si ty s tím svým životopisem a všechno rozmrdal!“

„Důkazy se mýlily. Není to poprvé a ani naposled, kdy byl někdo v nesprávný čas na špatném místě!“

„Ale já se nemýlím. Má to v očích. Podívám se na ni a vidím vraha. Ty jsi psychiatr, ale já byl policajt ještě dřív, než ses narodil!“ zasyčel na mě a lidi se po nás otáčeli. Konrad si začal masírovat levou stranu hrudi. Druhou rukou se chytil okraje dřevěného trámu v obložení. Ztěžka chytal dech.

„Volám záchranku,“ oznámil jsem mu nekompromisně a vytáhnul z kapsy tmavě modrého obleku mobil. Vytočil jsem číslo dřív, než stačil protestovat. Kývnul jsem na jeho poskoky, aby se k nám dostavili a vytáhli ho z téhle místnosti.

„Žádnou záchranku nepotřebuju! Dejte ze mě pracky pryč!“ prskal sípavě na strážníky. Ty se na mě bezradně podívali. Přimhouřil jsem oči a nasadil výraz – neserte mě a poslouchejte.

Dostali ho před dveře a já je za námi zavřel.

„U telefonu doktor Edward Cullen. Potřebuji záchranku na sto desátou Avenue Northeast k budově soudu. Muž, šedesát dva let, respirace s obtížemi, podezření na infarkt myokardu. Posaďte ho na zadek!“ zařval jsem na ty dva kretény, co ho nechali, aby si vykračoval po chodbě. To na první pomoc na policejní akademii chyběli? Měli by shánět acylpyrin.

Konrad sjel zády po zdi a já si kleknul k němu.

„Bude to v pořádku. Jsou tu do pěti minut. Podchytili jsme to včas,“ sliboval jsem mu a držel ho za rameno.

„Nepotřebuju…“

„Můžeš na mě podat trestní oznámení za to, že jsem ti zachránil život, až potom.“

Když přijela sanitka a naložila Konrada, vrátil jsem se dovnitř. Strážníci, kteří mi byli v patách, se konečně ukázali jako užiteční, protože soudní síň už byla uzavřená. Oni měli tu moc se ještě dostat dovnitř a já s nimi.

Fabian se zrovna usazoval vedle Jarvise. Hledal mě. Mávnul jsem na něj, aby věděl, že jsem ho v tom nenechal a všechno prochází kontrolou.

Fischta přivedli v řetězech. Byl obklopený bachaři.

„Pane doktore Greene, obeznamte nás s vaším názorem na psychické zdraví obžalovaného Ethana Fischta,“ vyzval ho Jarvis. Fabian se nadechnul a podíval se do očí Fischtovi.

Kéž bych mohl ukázat všem zvrácenou mysl toho hajzla. Čím jsem šel hloub, tím to bylo horší. Pak by se s ním už vůbec nikdo nebavil a poslal by ho na trest smrti. Kam taky půjde. Jen to obnáší zbytečné tahanice. Přál bych mu elektrické křeslo. Injekce byla moc milosrdná, ale ve státě Washington byla poprava křeslem nelegální.

„Vyšetřil jsem pana Fischta a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí můžu říct, že nejen, že je vinnen, ale svých skutků si je velice dobře vědom. Všechno bylo plánované a pan Fischt vykazuje jasné známky rozkoše a potěšení ze stahování lidské kůže a produktu samotného. Nic nebylo konáno v transu, hypnóze či v podobném, svobodnou vůli svazujícím, stavu. Na obžalovaného ani nikdo nekladl tlak, aby trestné činy spáchal, protože to byla jeho vůle. A jsem přesvědčen, že v konání zločinů by pokračoval. Může ho zastavit jen trest.“

Fischt si ho měřil svýma modrýma, svinskýma očima. Tou svou vizáží blonďaté větývky mi vždycky připomínal Edgara Lintona z Větrné hůrky. Ten kokot věděl, že je v hajzlu. Před trestem smrti ho už nezachrání nic. Takové styky neměl, aby ho dostali z věznice s maximální ostrahou, která teď bude zvlášť intenzivní, aby zabránila posledním pokusům o to, se z toho nějak vymotat před popravou. Včetně sebevraždy.

Ještě to ráno po dlouhých měsících odsoudili Fischta k trestu smrti za sedm vražd třetího stupně. Porota byla za jedno stejně jako pozůstalé rodiny brutálně zavražděných žen, které se konečně dočkají spravedlnosti. Myslím, že všechny jsou natolik zoceleny a prahnou po odplatě, za což je trest smrti ve Spojených státech považovaný, že se dokážou na výkon trestu dívat.

Já měl mít v pět schůzku se Swanovou. Věděl jsem, že to bude opět bizarní a šílená zkouška mých nervů a kontroly nad sebou samým. Tentokrát jsem hodlal vyzkoušet novou taktiku. Využiju toho, že přemýšlím několikrát rychleji než ona, a nedám jí příležitost, aby se seberealizovala v té své hře. Což bych přesně měl jako psychiatr udělat – dát jí prostor. Ale já už na to kašlu. Minule jsem málem přepadnul přes hranu, a to už se nesmí opakovat.

Tenhle můj plán ale narušil telefonát.

„Edward Cullen,“ ohlásil jsem se do mobilu, zatímco jsem chodil po ordinaci a přemýšlel, co si sem dát, abych na to vždycky upřel svoji pozornost, až budu zase procházet infernem.

„Isabella Swanová,“ odpověděla a já se okamžitě zastavil.

„Čemu vděčím za váš telefonát, slečno Swanová?“ Že by to chtěla zrušit? To by bylo skvělé. Mohl bych jít domů za Grace. Tedy, přímo domů asi ne, protože mí sourozenci se s největší pravděpodobností stále ještě vítají. A hlavně by už nehrozilo, že někdo přijde k úrazu. Aspoň do příštího sezení.

„Ráda bych dnešní schůzku přesunula.“ Nemám čas. „Ovšem ne její čas, ale místo.“ To mě zajímalo. Půjdeme snad do exotického klubu? To by jí bylo podobné.

„Můžete to tedy lokalizovat?“

„Chci, abyste přišel ke mně,“ vysvětlila, jakoby se nechumelilo. Vytřeštil jsem oči do zdi.

„Prosím?“

„Vidím před sebou, jak poulíte oči do prázdna, pane doktore, a je to komické. Nevím, k čemu ten údiv. Pacienti chodí za svými psychiatry domů, tak proč neobrátit polaritu?“

„Dejme tomu, že by to bylo možné. Ale neznám a nevidím důvod, proč bych měl jít k vám domů.“

„Zdraví je zrádné, pane doktore. A to moje mi zrovna nedovolí, abych k vám vážila cestu.“

„Co se vám stalo?“ chtěl jsem vědět podezřívavě. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi lže a žene mě do pasti.

„Kotník. Měla jsem krušnou noc,“ šeptla a já cítil ten její arogantní, zlomyslný úsměv z toho tónu. Byla to totiž krušná noc s Fabianem.

„Kdybyste vynechala akrobacii a kokain, možná byste mohla chodit,“ odsekl jsem.

„Nemáte tušení, co všechno bych musela vynechat. Ale budu opravdu ráda, když se dneska dostavíte. Hlavně protože mám neskutečnou touhu mluvit.“

„Mluvit o čem?“

„O všem možném. Přitom může vyplout na povrch tajemství.“ Tohle byla návnada, kterou jsem já sežral. Naviják jsem ovšem tentokrát nechal.

„Fajn. Vaše adresa?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 7. kapitola: