Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 11. kapitola

24.09.2009 (18:30) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4769×

Vešla jsem do bytu, ale nikde jsem Thomase neviděla. Slyšela jsem téct sprchu. Sedla jsem si na gauč a čekala. Najednou jsem slyšela, jak někdo zaťukal. Bylo to tady. Rychle jsem otevřela dveře a dívala se do očí nádherné, okouzlující dívce. Kam se na ní hrabu, pomyslela jsem si. V jejích očích bylo stejné zděšení jako v těch mých. Ještě chvíli jsme se na sebe dívaly a mě z Thomase začalo být zle. Jak mohl?

Po chvilce jsem si všimla, že za tou dívkou stojí ještě někdo. Nějaký muž. Stejně pěkný jako ta dívka. Když jsem se vrátila očima zpátky na tu dívku, na její tváři byl obrovský úsměv.  Vrhla se na mě a objala mě. „Bello, ach můj bože Bello. Jsi to ty?“, ječela mi do ucha. „Co tady děláš? Víš jak dlouho tě hledáme? Neviděla jsem tě ve vizích, Edward si myslí, že jsi mrtvá, kdybys jen věděla, jak se trápí. Počkej až mu to řeknu. Musíme mu hned zavolat“, stále ještě ječela nadšením.

Rychle mi problesklo hlavou, že mě tahle osoba zná. Jak mě to oslovila? Bello? Tak se jmenuju? Konečně se dozvím něco o svém předchozím životě.

„Ty se znáš s Thomasem? Ty jsi fakt magnet na nebezpečí, co? Měla bys být ráda, že ses zbavila 7 upírů a ty se hned seznámíš s dalším. Ty jsi neskutečná. On ale není vegetarián jako my!!!

Co tady děláš? Odkud ho znáš?“, padaly z ní tisíce otázek, ale já jsem se snažila vrátit k tomu, co říkala. Zbavila jsem se 7 upírů? A kdo je další upír? Jak to myslela?

Ztuhla jsem když mi došlo o čem mluvila. Stále mě ještě držela za ruce. Vytrhla jsem se jí a couvala jsem před ní. Upírů? Oni jsou upíři? Podívala jsem se na toho druhého. Byli si tak podobní. Bělostná pokožka, ruce té dívky měly stejnou teplotu jako Thomasovy a byli si všichni v něčem podobní. Takže Thomas je upír? To má být vtip? Všechno se se mnou točilo. Bylo mi zle. Couvala jsem až jsem narazila do zdi. Sesunula jsem se na podlahu. Měla bych utéct, ale místo toho jsem byla naprosto neschopná pohybu. Dívala jsem se do vyděšené tváře té dívky a přála jsem si, aby to byl jen sen.

Najednou jsem zaslechla Thomase. „Beth, miláčku, co se stalo? Jsi v pořádku?“ Chytl mě a zvednul. Držel mě za ramena. „Pusť mě“, křičela jsem na něho. Udělal to.

„Co se stalo?“, otočil se k nim. Zřejmě odhadl, že ode mě nic neuslyší.

Díval se na ně a čekal na vysvětlení.

„Já nevím co se stalo. Ty jsi Beth? Thomasova přítelkyně?“, zeptala se nevěřícně.

„Alice, samozřejmě že je to Beth. Co se stalo? Kdo by to asi měl být? Ublížili jste jí?“, řval na ně a prohlížel si mě, jestli nejsem zraněná.

Alicin obličej se změnil. Předtím byl její výraz zmatený, teď smutný.

„To je Bella. Naše Bella. Edwardova Bella“,  řekla potichu, bylo jí sotva slyšet.

„Edwardova?“, řekl zmateně.  „Vy ji znáte? Víte kdo to je?“, ptal se dál.

„Ano. Známe ji. Je nějakou dobu nezvěstná. Utekla z domova. Hledali jsme ji všude možně. Ale proč se nás bojíš Bello? Nikdy bychom ti neublížili, vždyť to víš.“, říkala smutně.

Thomas se na mě podíval a čekal jestli budu moct mluvit.

„Ona Vás nepoznává. Ztratila paměť. Jsou to necelé dva roky. Nepamatuje si nic ze svého předchozího života“, vysvětlil jim. Já jsem jen zírala do jejich tváří a nebyla jsem schopná se ani pohnout.

Pomalu mě chytil za ruku a odvedl mě ke gauči. Sedla jsem si a byla jsem naprosto zmatená. Jsou to upíři? Thomas je upír?

Všichni mě sledovali. Srdce mi bilo jako o život, bála jsem se tady být s nimi, ale zároveň jsem nemohla odejít. Konečně nějaká stopa.

„Je mi to líto Bello. Hledali jsme tě hrozně dlouho. Edward věří, že jsi mrtvá, ale nepřestal doufat. Neviděla jsem tě ve vizích . Mysleli jsme si, že jsi mrtvá“.

Zatřepala jsem hlavou. Podívala jsem se na Thomase. „Ty jsi upír?“ Musela jsem to slyšet od něj.

Zatvářil se bolestně. Podíval se na Alice. „Prozradila jsem jí to. Nenapadlo mě, že to neví“, omluvila se mu pohledem.

Povzdechl si. „Ano Beth. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle, ale ano. Je to pravda“, dvakrát se mu při tom zlomil hlas. Několikrát jsem se zhluboka nadechla.

„Nechápu, proč jsem neviděla tvoji budoucnost?“ Ona vidí budoucnost? Upíři vidí budoucnost? Děje se vůbec něco z tohohle tady? Jestli spím, tak tohle je ten nejdivnější sen ze všech.

„To je kvůli mně. Srazilo jí auto a já jsem byl u toho. Když jsem ji ošetřoval, všiml jsem si na jejím zápěstí kousnutí od jednoho z nás. Zaštítil jsem ji proti schopnostem ostatních upírů. Bál jsem se, aby po ní někdo nešel, tak jsem ji celou dobu chránil svým štítem“, vysvětlil jí.

Může to být ještě horší? Já jsem byla kousnutá od upíra? Co jsem to žila za život?

Špatně se mi dýchalo. Musela jsem okamžitě pryč. Zvedla jsem se a odešla jsem z pokoje. Thomas šel za mnou. Vzala jsem si svetr a otočila jsem se na něj.

„NE“, vyjekla jsem na něj a rukou mu naznačila, aby zůstal tam kde je.

Vyšla jsem před dveře a zavřela je. Utíkala jsem co mi síly stačily. Doběhla jsem do parku a sedla jsem si na lavičku. Přemýšlela jsem nad tím, co se teď stalo. Můj život byl najednou zase vzhůru nohama. Zjistila jsem sice kdo jsem, ale chci svůj život zpátky? Můj předchozí život je plný upírů? No, to můj současný vlastně taky, vzpomněla jsem si na Thomase. Mluvil o tom, že má tajemství a že mi ho řekne, až bude připraven. Tohle bylo ono? Nebo to ještě může být horší? Co bude teď? Pokud je upír, jak to, že jsem ještě naživu? Tisíce a tisíce otázek, které se mi honily hlavou. Najednou si přede mě někdo klekl.

Ta dívka, Alice se jmenovala? Jakápak dívka…upírka!!!

„Bello, je mi líto co se ti stalo. Pojď, vše ti vysvětlíme. Nemusíš se nás bát. Byly jsme nejlepší přítelkyně. Neublížím ti“, nevím sama proč, ale věřila jsem jí. Ještě jsem tam chvíli seděla a dívala se na ni. Nakonec jsem vstala  a šla jsem s ní. Neuvědomila jsem si, jak jsem tam seděla dlouho, ale teď už byla noc. Vrátili jsme se do našeho bytu. Jakmile jsme byly u dveří, otevřely se a stál tam Thomas. Mírně se usmál když mě uviděl, ale po chvilce se jeho výraz zase zachmuřil. Chtěl mě obejmout, ale nevěděl jestli může. Prošla jsem kolem něj a mířila jsem zase ke gauči.

Zarazila jsem se hned po pár metrech. Místnost se zdála najednou plná. Bylo tu snad dalších 5 lidí a všichni si podobní. Další upíři, pomyslela jsem si. Tahle noční můra snad neskončí. Všichni si mě prohlíželi. Hrozně jsem se bála, ale ta dívka říkala, že se nemusím bát, že jsme byly přítelkyně. Když jsem to přežila ve svém minulém životě, zřejmě mi v tomhle neublíží. A navíc je tu Thomas. Otočila jsem se na něj, abych zkontrolovala, že je tu se mnou. Potom mě napadlo, že se spoléhám na to, že mě ochrání upír…směšné. Vešla jsem a sedla jsem si na gauč. Thomas si sedl vedle mě. Ostatní zůstali stát.

Chvíli jsme mlčeli a dívali se navzájem na sebe.

„Je nám to líto Bello“, řekl jeden z nich.

Dívala jsem se na něj a snažila jsem se vzpomenout si na cokoliv, ale marně. Zřejmě věděl o co se snažím. „Jsem Carlisle. A to je moje žena Esmé. Moje adoptivní děti Alice, tu už znáš, její manžel Jasper a ukázal na toho kluka, který přišel s Alice, potom Emmett a Rosalie.“ Oba se na mě usmáli.  Právě se na mě smějí dva upíři. Musí to být sen. Musí. Otočila jsem se zpět na Carlisla.

„Jmenuju se Bella? A dál?“, zeptala jsem se ho.

„Bella Swan, holčičko“, řekla jeho žena.

„Jsi z Phoenixu, ale poslední rok jsi žila ve Forks, předtím než jsi, no než jsi utekla, jsi žila ve se svým otcem Charliem.“  Charlie? Mám otce? Usmála jsem se.

Když to viděli, usmáli se taky. Otočila jsem se na Thomase. „Mám rodinu“, řekla jsem nadšeně. Chytil mě za ruku a usmál se na mě. Byl z toho stejně nadšený jako já. Carlisle očima zabloudil na Thomasovu ruku, která mě držela a posmutněl. Uvědomila jsem si, že mě drží ledová ruka upíra. V té chvíli jsem neuvažovala nad tím, že je Thomasova, byla to prostě ruka upíra, rychle jsem ruku uvolnila. Než jsem se stihla podívat do jeho tváře, vstal a vzal do ruky telefon. Slyšela jsem ho telefonovat.

„Mám matku?“, pokračovala jsem ve vyptávání. „Ano, ale ta už ve Forks nežije. Milují tě. Chybíš jim“, řekl Carslisle a usmál se na mě. Nevím proč, ale oplatila jsem mu ten úsměv. Měla jsem k němu důvěru.

„Kolik mi je let?“

„Bude Ti 20“, odpověděla Alice. Takže jsme se sekli o rok. Mysleli jsme si, že je mi 21.

„Ty si fakt nic nepamatuješ?“, zeptal se najednou ten vysoký, svalnatý. Emmett?

„Ne, vůbec nic. Vzbudila jsem se v nemocnici a nepamatovala jsem si nic, dokonce ani tu nehodu. Prostě nic“. Znovu jsem si je všechny prohlížela.

„Takže jste všichni upíři?“ zeptala jsem se a nechápala jsem, že jsem to vyslovila nahlas. Znělo to jak z nějakého scifi filmu.

„Ano Bello. Ale neboj se, nepijeme lidskou krev. Říkáme si vegetariáni. Pijeme jen zvířecí krev. Nemusíš mít strach“, uklidnila mě Alice. Chvíli jsem o tom přemýšlela. Uklidnilo mě to. Pak jsem si něco uvědomila.

„Ale ty jsi říkala, že Thomas není vegetarián.“. Obrátila jsem se na Thomase.  „Ty piješ lidskou krev?“, při těch slovech jsem se otřásla.

Thomas ztuhnul, viděl moji reakci. Zhluboka se nadechl. „Ano Beth. Já piju lidskou krev.

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Thomas je vrah. Thomas pije lidskou krev.

„Ale jsi doktor. Jak můžeš?“, mumlala jsem spíš sama pro sebe.

„Lidskou krev piju, protože je to moje jídlo, ale na rozdíl od ostatních upírů, lidská krev mě nevábí jako ostatní. Nemohl bych ti ublížit“, snažil se mě uklidnit, ale moc to nefungovalo. Thomas pije krev. Thomas je upír. Všichni jsou tady upíři.

Zvedla jsem nohy, objala jsem je a položila jsem si na ně hlavu. Snažila jsem se to všechno nějak strávit. Houpala jsem se dopředu dozadu a snažila se uklidnit. Najednou jsem slyšela bouchnout dveře. Zvedla jsem hlavu a dívala jsem se na dalšího. Jakmile mě uviděl, rozběhl se ke mně, vyzvedl mě do náruče dřív než ho někdo mohl zastavit a pevně mě objal. Jeho objetí bylo taky chladné, ale bylo to příjemné. Neměla jsem strach. Cítila jsem se podivně v bezpečí. Najednou mě pustil a podíval se mi do očí. „Ach Bello, lásko. Promiň mi to“. Dívala jsem se na něho nechápavě. Najednou se zarazil a podíval se na Carslisla. Vypadalo to, jako by poslouchal. Jakoby mu Carlisle něco říkal, ale já jsem nic neslyšela.  Jeho obličej se proměnil. Byl smutný a plný bolesti. Podíval se na Thomase a pak znovu na mě. Udělal pár kroků do zadu a zůstal stát  a ani se nehnul.

„Ty si mě nepamatuješ?“, zeptal se bolestně.

„Ne“, řekla jsem popravdě. Vypadal najednou naprosto zdrceně.

Sedla jsem si zpátky na gauč. Díval se na mě. Všichni se na mě dívali. Čekali.

„Takže … v mém předchozím životě jsem se znala s upíry, dokonce jsem se s nimi kamarádila“, podívala jsem se na Alice ta se usmála. Odhrnula jsem si rukáv a ukázala na své kousnutí. „To je od někoho z vás?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na svoji ruku, kde jsem měla kousnutí.

Najednou mě držely pevně Edwardovy ruce a díval se na moje jizvy. Ne na tu po kousnutí, ale na ty na zápěstích. „Mrzí mě to Bello. To je kvůli mně. To jsem nechtěl“. Vyprostila jsem svoje ruce. Pochopil. Zase pár metrů poodstoupil. „Takže já jsem se pokusila o sebevraždu kvůli tobě?“, zeptala jsem se. Ten upír sklopil hlavu a kývnutím hlavy mou teorii potvrdil. „Proč jsem to udělala?“, zajímalo mě.

Zvednul hlavu. „Opustil jsem tě“, řekl smutně. Proč?“,  pokračovala jsem.

„Chtěl jsem tě zabít, málem jsem to udělal, kdyby mě včas nezastavili“, řekl a zase se tvářil ztrápeně. Najednou Thomas udělal zvuk, který mě příšerně vyděsil. Zavrčel. Ani nevím jak rychle, ale najednou jsem stála za Alice. Nechápala jsem proč jsem šla k Alice, ale cítila jsem se s ní v bezpečí. Thomas se vzpamatoval a rychle vstal. „Promiň miláčku, já jsem se neovládl. To nebylo na tebe, to bylo na Edwarda. Promiň. Neboj se mě. Nic bych ti nikdy neudělal.“ Hodil potom pohled plný zloby na Edwarda „na rozdíl od někoho.“

Dívala jsem se na něj a nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Čekal až se k němu vrátím, ale já jsem to neudělala.

Vydala jsem se do kuchyně a z lednice vytáhla vodku. Vyndala jsem skleničku a nalila ji až po okraj. Kopla jsem do sebe panáka. Všichni na mě nevěřícně koukali a já jsem se musela začít smát jejich obličejům. „Kdybyste se teďka všichni viděli“, řekla jsem a uvolnila tím zřejmě atmosféru. „Vy si asi nedáte, co?“ zeptala jsem se, ale na odpověď jsem nečekala a láhev jsem vrátila na stejné místo.

„Chtěla bych vidět otce“, otočila jsem se směrem k Thomasovi. „Zarezervoval jsem letenky“, odpověděl mi rychle. Tak to byl ten telefon, volal na letiště.

Předchozí kapitola ---- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 11. kapitola: