Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 12. kapitola

25.09.2009 (17:30) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5007×

„Chtěla bych vidět otce“, otočila jsem se směrem k Thomasovi. „Zarezervoval jsem letenky“, odpověděl mi rychle. Tak to byl ten telefon, volal na letiště.

Vydala jsem se po schodech do ložnice a zabalila jsem si  věci.

Cítila jsem někoho za sebou. Otočila jsem se. Dívali jsme se jeden na druhého. Stáli jsme tam hodně dlouho. Thomas vypadal hrozně. Smutnějšího jsem ho ještě neviděla. Bylo mi to všechno tak líto.

„Kdy mi to letí?“, zeptala jsem se.

„Za 4 hodiny“, odpověděl mi a chvíli mlčel. Viděla jsem, že se chce na něco zeptat, ale neměl odvahu. Stále jsme se na sebe dívali a ani jeden z nás nepromluvil ani se nepohnul. Přemýšlela jsem, co bude dál. Co se teď s mým životem stane? Po chvíli zřejmě dostal Thomas odvahu a promluvil.

„Můžu jet s tebou?,  zeptal se opatrně.

„Já nevím“, řekla jsem popravdě a poraženě jsem si sedla na postel. Vůbec jsem nevěděla, jestli chci být teď s ním, ale nechtěla jsem být ani sama. Byla jsem hrozně zmatená. Thomas se pomalu přiblížil ke mně a opatrně si sedal. Zřejmě, abych se nebála.

„Řekni mi pravdu. Řekni mi všechno. Jak jsi to myslel, že jsi mě zaštítil? Jsi se mnou jenom abys mě ochránil před ostatními upíry? Proč to děláš? Proč jsi se mnou? Proč mě nezabiješ jako ostatní?“, chrlila jsem ze sebe otázky.

Mlčel a zřejmě přemýšlel co mi odpovědět. „Dobrá, řeknu Ti všechno. Zasloužíš si to, měl jsem Ti to říct všechno už předtím, ale neměl jsem sílu, hrozně jsem se bál, že bys mě mohla opustit. Ani nevíš, jak se teď strašně bojím, že to uděláš. Ničí mě to“. Na chvíli se odmlčel a klekl si přede mě.

„V den té nehody jsem byl kus od té holčičky. Kdybych použil svoji nadlidskou rychlost, zachránil bych jí, ale nešlo to. Prozradil bych se. Pak jsem viděl tebe, jak jsi běžela a strhla tu holčičku z té silnice. Když jsem tě ošetřoval, všiml jsem si tvého kousnutí. Popravdě říkám, že jsem tě schválně nechal převést k nám do nemocnice, protože mě to zaujalo. Neznal jsem nikoho, kdo by přežil kousnutí upíra a nepřeměnil se. Zajímala si mě. Jenže po pár dnech, které jsem s tebou strávil, jsem se do tebe zamiloval. To, že jsi ztratila paměť mi vlastně hrozně pomáhalo, protože jsem si tě u sebe mohl nechat dýl. Věděl jsem, že tě miluju a taky jsem věděl, kdo jsem. Bojoval jsem sám se sebou. Věděl jsem, že ti nemůžu ublížit, ale jsem co jsem. Já necítím lidskou krev jako ostatní. Je to něco jako moje schopnost, proto můžu být doktor. Nikdy bych ti neublížil a nezabíjím lidi. Krev kupuju. Je tu černý trh s krví, zkorumpované transfůzní stanice“. Dívala jsem se na něj a mírně jsem se usmála. Potěšilo mě to. Thomas nikoho nezabíjí. Díky Bohu. Vzala jsem ho za ruku a chytla jsem ji. Potřebovala jsem ho cítit u sebe. Vždyť on byl celý můj život. Sedl si zase vedle mě a objal mě. „Pokračuj prosím“, pobídla jsem ho a hlavu jsem měla zabořenou na jeho hrudi.

Povzdychl si. „Uprosil jsem tě na jeden večer v týdnu. Bylo to víc, než bych kdy očekával. Když ses mě tehdy dotkla a nelekla ses, na chvíli jsem se cítil tak strašně šťastný. Bylo mi jasné, že už ses s někým z nás musela setkat a bál jsem se o tebe, tak jsem použil svoji schopnost, svůj štít. Žádný z upírů na tebe nemohl použít svoje zvláštní schopnosti. Proto tě Alice nenašla. Neviděla kde jsi. Teď je mi to líto, protože už jsi dávno mohla být se svou rodinou. Věř mi prosím, že jsem to nevěděl. Já jsem se bál, že ti chce někdo ublížit. A skutečně chtěl, nějaký James, Alice mi to řekla, ale on je mrtvý, neublíží ti. To, že nejsi se svou rodinou je moje chyba. Odpusť“.

Mlčela jsem a vstřebávala každé slovo. Nemohla jsem ho přece vinit za to, že Alice neviděla moji budoucnost. To je nesmysl. „A dál?“, znovu jsem ho pobídla.

Uvolnil objetí a díval se mi do očí. „Když jsi mě tehdy opustila, myslím, když jsi tenkrát zmizela z mého života, bylo to příšerné. A pak jsem dostal tu pozvánku. Nechtěl jsem doufat, že bys třeba mohla cítit to co já, ale když jsem tě viděl, přísahal bych, že jsem tehdy v tvých očích viděl lásku. Všechny obavy jsem hodil za hlavu a sobecky jsem chtěl být šťastný. Dal bych všechno za to být s tebou. Nic pro mě nikdy neznamenalo tolik co ty. Miluju tě. Víc než cokoliv. Víc než svůj život. Když jsi souhlasila s tím, že spolu budeme bydlet, byl jsem naprosto šťastný, ale taky jsem věděl, že ti časem možná dojde, že je něco v nepořádku. Bylo to pro mě hodně těžké to před tebou skrývat“. Pousmál se. „Co tím myslíš?“, zeptala jsem se.

„Beth. Jsme jiní. Já ještě divnější než ostatní. Máme ohromnou sílu. Musel jsem se hlídat, když jsem byl s tebou, ale ty roky co jsem lékař mě vycvičily a mé ruce jsou mnohem citlivější než ostatních, takže to nebyl zase takový problém. Jsme rychlejší než normální lidé, musel jsem se krotit. Navíc nejíme. Lidské jídlo je pro nás odporné.“. Udiveně jsem se na něj podívala.  „Ale ty jsi jedl.“, řekla jsem překvapeně. „Ano, jen kvůli tobě a ani nevíš jak jsem trpěl“. „A já jsem si myslela, že jsi vybíravý“, usmáli jsme se oba. „Jaspera znám už pár let. Občas mě navštíví, když s Alice vědí, že tady nebude svítit slunce. Svěřil jsem se mu, že mám tebe. Samozřejmě nemohli jsme tušit, že se znáte. No a dneska měli přijet. Nechtěl jsem to před tebou tajit, ale bál jsem se tvé reakce a i vlastně jejich. Nechtěl jsem, aby ti ublížili a nechtěl jsem, aby ses o mě dozvěděla díky nim. Chtěl jsem ti to jednou říct, ale pořád jsem nevěděl jak, ale přísahám, že jsem se k tomu chystal. Našel bych způsob.“

Začala jsem se smát. „Čemu se směješ?“, zeptal se udiveně.

„Já jsem tě s nimi v neděli slyšela telefonovat. Špehovala jsem tě. Myslela jsem si, že mě podvádíš. Dneska jsem přišla, abych se o tom přesvědčila na vlastní oči“. Nechápavě se na mě díval, potom mě chytil do náruče. „Jak sis něco takového mohla myslet. To bych nikdy neuděl. Musíš mi věřit.“, chytil mojí hlavu do svých dlaní a díval se mi do očí. „Miluju tě Beth, nebo Bello, nebo já nevím, jak chceš abych ti říkal. To se nikdy nezmění.“.

Dívala jsem se mu do očí a snažila jsem se v nich najít jen smítko pochybnosti, ale nebylo tam. Věřila jsem mu.

„Beth“, odpověděla jsme.

„Cože?“, nepochopil.

„Říkej mi Beth. Vybrali jsme to jméno spolu. Je to zatím stále jediné jméno na které si pamatuju.“ Usmál se. Stále mě držel ve svých dlaních. Jeho výraz se změnil a on mě pustil a zatvářil se ztrápeně.

„Co je?“, zeptala jsem se. „Neměl bys tady utěšovat ty mě?“, nechápala jsem jeho výraz.

„Beth, já se teď tak strašně bojím, že tě ztratím. Jsi moje všechno. A teď najdeš svůj život. Třeba si i vzpomeneš a pak ten Edward. Milovala jsi ho tak, že jsi se kvůli němu chtěla zabít. Co když si na to vzpomeneš? On tě miluje, to je vidět. Co když …..“, zastavila jsem ho. „Nepokračuj. Já je neznám. Možná si vzpomenu, až se dostanu domů. Možná že ano, ale to budeme řešit až to přijde, ano? Já si na Edwarda nepamatuju. Jeho tvář mi není ani povědomá.“ Najednou jsem slyšela příšernou ránu ze spodu. Nechápavě jsem se podívala na Thomase. „Oni nás asi slyší. To je bohužel další naše schopnost. Máme velmi dobrý sluch“. Povzdechla jsem si.

„Beth, dokážeš mi odpustit?“, zeptal se tišeji s bolestí v hlase.

„Já nevím Thomasi. Ale teď bych chtěla hlavně poznat svoji rodinu“. Kývnul hlavou na souhlas. „Můžu s tebou?“, zeptal se znovu. Kývla jsem hlavou na souhlas. Usmál se tak, jak to uměl jen on. Rychle vstal a šel si taky pro tašku. Když se vrátil, já jsem tam stále ještě seděla. Sledovala jsem ho. Miluju ho. Je to sice upír, ale nikomu neubližuje. Miluje mě. Dokonce mě ochraňoval. Je vůbec co odpouštět. Vždyť mi lhal jen proto, že chtěl být se mnou. Podíval se na mě, když viděl, že ho sleduju. „Pojď sem“, řekla jsem. Díval se nechápavě, ale poslechl mě. Sedl si zase vedle mě. Vlezla jsem si k němu do klína a dívala jsem se mu do očí. Dlouho jsme se ani jeden nepohnuli. Potom jsem ho jemně políbila. „Miluju tě Thomasi a mýlila jsem se“, zašeptala jsem. Díval se na mě a nechápal.

„Samozřejmě, že ti odpustím. Chránil jsi mě. Věřím Ti. Jen je toho nějak moc, ale to nic nemění na tom, co k tobě cítím. Jsi moje rodina a tohle je můj domov. Na jiný si zatím nevzpomínám.“ Pevně mě objal, doslova si mě na sebe přirazil. „Miluju tě“, zašeptal.

Potom se odtáhl a jeho rty byly jen pár centimetrů od těch mých. Čekal. Políbila jsem ho. „Děkuju“, řekl.

„Proč měl Jasper s Alice přijet, když nesvítí slunce?“, vzpomněla jsem si na to co říkal.

„Upíři se na slunci zvláštně třpytí“, odpověděl mi.

„Ale ty ne, byli jsme na slunci“, nechápala jsem.

„Ne, já ne. Říkal jsem Ti, že já jsem ještě divnější než ostatní“, zasmál se tomu.

„Vždyť já o Vás nic nevím“, uvědomila jsem si. Co vlastně vím o upírech? Nic. Něco z těch filmů, ale dá se tomu věřit?

Viděl můj výraz. „Vše ti vysvětlím. Teď pojď. Musíme na letiště.“ Rychle jsme sbalili nějaké věci.

Sešli jsme dolů ze schodů. Ostatní se na nás dívali.

„Uvidím Vás ještě?“, zeptala jsem se.

„Pokud si to budeš přát, tak ano“, odpověděl Carlisle.

„Myslím si, že ano. Ráda bych se dozvěděla o svém předchozím životě. Dneska toho bylo ale až dost. Žijete tady?“, zeptala jsem se.

„Ne. Bohužel ne.“, odpověděl Carlisle.

„Ale jak to že jste tady byli tak rychle?“ zeptala jsem se.

„Byla jsi pryč několik hodin Bello. Alice nám volala hned, jak jsi odešla. Sedli jsme na letadlo a za chvíli byli tady. Jen Edward byl jinde, takže ten přiletěl později“, vysvětlil mi.

„Thomasi, mohl bys prosím tě zase stáhnout štít z Belly. Ráda bych viděla její budoucnost.“, zeptala se Alice. Thomas se podíval na mě a pak na Edwarda. „Ale to jí bude moct Edward číst myšlenky.“ odpověděl jí.

„Ne, nebudu, já její myšlenky nikdy neslyšel. Nešlo mi to“, řekl smutně? Nepřipadá mě na tom nic smutného.

„Beth? Mám stáhnout štít?“, zeptal se mě.

Alice uvidí moji budoucnost? Edward čte myšlenky? Co ostatní? To se vážně musí ptát? Najednou jsem začala být vděčná jeho štítu.

Zakroutila jsem hlavou. „Tak Alice, je to její volba. Nechce. Až bude chtít, ihned to udělám“, odpověděl jí.

„Mohli byste zavolat jejímu otci, že jedeme? Možná to bude lepší, když bude připravený“, řekl Thomas. Doteď mě tyhle věcí vůbec nenapadly. Ještěže aspoň Thomas na tohle může myslet. Můj mozek jakoby stávkoval.

„Bello?“, oslovila mě Alice. Otočila jsem se na ní a čekala. Najednou byla u mě a držela mě v náruči. „Chyběla jsi mi, ani nevíš jak. Teď už se mě nezbavíš, nemůžeš mě od sebe odehnat, tak to ani nezkoušej. Já už tě nikdy neopustím. Přísahám“, šeptala mi do ucha. Dívala jsem se na ostatní a všichni se na nás zděšeně dívali a netrpělivě čekali na moji reakci.

Pousmála jsem se. Nechápala jsem to, ale měla jsem ji ráda. Vlastně můj počáteční strach byl teď najednou pryč. Nebála jsem se jich. Naopak. Cítila jsem se s nimi překvapivě dobře.  „Alice, něco mi říká, že tebe se člověk ani zbavit nemůže, viď?“ Pustila mě a obě jsme se smály. Vlastně skoro na všech tvářích byl najednou úsměv, na všech až na jednu. Edwardovu. Sledoval mě se ztrhaným obličejem. Hypnotizoval mě očima. Alice mě pořád držela za ruce a já byla ráda, protože mě to alespoň trochu drželo pohromadě. Utápěla jsem se v Edwardových očích. Měl nádherné oči. Bylo v nich tolik bolesti. Nemohla jsem se od nich odtrhnout. Slyšela jsem, jak Thomas otevírá dveře a to mě probralo. Zamířila jsem ke dveřím.

„Budeme v kontaktu“, promluvil k nim Thomas a všimla jsem si jeho pohledu směrem k Edwardovi. Potom mě Thomas chytil za ruku a vyšli jsme ze dveří. Naposledy jsem se podívala na Edwarda. Sledoval  naše propletené ruce a pak se najednou otočil zády k nám. Než se otočil, projela mu tváří ještě větší bolest. A mě překvapily moje pocity. Cítila jsem, jakoby ta bolest byla moje.

Předchozí kapitola .... Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 12. kapitola: