Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 15. kapitola

28.09.2009 (15:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5046×

Druhý den ráno jsme s Charliem snídali, když někdo zaťukal. Charlie vstal a šel otevřít. Z kuchyně jsem zaslechla jeho hlas, ale slyšela jsem v něm zvláštní napětí.

„Ahoj. Rád tě vidím. Čemu vděčím za tvoji návštěvu?“, ptal se.

„Dobrý den Charlie. Přišla jsem navštívit Bellu. Je doma?“, jako by to nevěděla, pomyslela jsem si.

„Ano Alice. Pojď dál.“, pozval ji dovnitř, ale cítila jsem, že z té návštěvy zrovna nadšený není.

Vydala jsem se jim naproti. „Bello, nechceš se mnou zajet na nákupy do Port Angeles?“, zeptala se.

Podívala jsem se na Charlieho a ten netrpělivě čekal na moji odpověď. Nemyslím si, že by byl zrovna šťastný, že bych měla odjet s někým z jejich rodiny. „Já nevím Alice. To mi řekni ty“, zavtipkovala jsem, ale jen ona věděla, jak moc pravdy je na mé otázce.

„Samozřejmě, že chceš. Tak pojď, převlečeš se a můžeme jet“, řekla a táhla mě nahoru do mého pokoje. Podívala jsem se ještě na Charlieho a hodila na něho prosebný pohled. Charlie pokrčil rameny a povzdechl si. Zasmála jsem se. Charlie mi asi nepomůže.

„Nechápu, proč bych se měla převlékat. Jsem oblečená.“, zeptala jsem se nechápavě.

„Nebuď směšná Bello. Podívej se na sebe. Černá ti vůbec nesluší“, pronesla rozhodně a šla něco vytahovat ze skříně.

Neměla jsem sílu odporovat. Napadlo mě, jestli to takhle fungovalo i předtím. Vážně to byla moje kamarádka? Usmála jsem se.

„Čemu se směješ?“, zeptala se.

„Vážně jsme byly kamarádky? Nezdá se mi to.“, řekla jsem naoko naštvaně.

Podívala jsem se na ní a její obličej zvážněl. Nejdřív jakoby byla dotčená, ale potom se její tvář proměnila a byla plná lítosti. „Bello, to co se stalo je z části moje vina. Neměla jsem se nechat přemluvit. Neměla jsem mu dovolit, aby tě opustil. Měla jsem něco udělat. Nic z toho by se nestalo. Mělo to být všechno jinak“, zasypávala mě omluvami.

„Alice, nic tak hrozného se přece nestalo. Jsem v pořádku. Sice si toho moc nemapatuju, ale jsem v pohodě. Nemusíš si nic z toho vyčítat“, snažila jsem se jí zvednout náladu.

„Mám tě moc ráda“, řekla a objala mě.

„Já myslím, že já tebe taky, ale někdy mě štveš.“, tu druhou část věty jsem zamumlala.

Pousmála se. Fungovalo to.

„Tak pojď, ať tam tak dlouho nečeká“, řekla a zase už mě táhla ze schodů. „Ahoj Charlie. Bude doma před večerkou“, zavtipkovala.

„Dávej na ni pozor“, volal na ní Charlie z kuchyně.

„Nejsem dítě“, okřikla jsem oba.

Zasmáli se a Alice pokračovala směrem k autu. „Pojď, nasedej.“ Vlezla jsem si k ní do auta. „Co jedeme nakupovat?“, ptala jsem se.

„Nic. Nejedeme na nákup“, řekla a rozjížděla se.

„Musíte si promluvit s Edwardem. Oba to potřebujete“, pronesla a ani se na mě nepodívala.

„Nevím o čem bych se s ním měla bavit, Alice. Chodili jsme spolu, ale to je přece už dávno. Opustil mě. Nechtěl se mnou být. Vlastně vůbec nechápu, proč se teď chová, tak jak se chová“, říkala jsem nechápavě.

„Vše není vždycky tak, jak to vypadá Bello“, odvětila mi a uzavřela tím náš rozhovor. Povzdechla jsem si.

Vjeli jsme někam na lesní cestu a tam jsem uviděla stát Edwarda. Byl opřený o strom a usmíval se, ale nebyl to skutečný úsměv. Tenhle úsměv jen zakrýval obavy a jeho tvář byla zvláštně napjatá. Alice viděla můj výraz. „Bojí se jak budeš reagovat. Jestli s ním budeš chtít mluvit“, vysvětlila mi.

„Proč bych neměla chtít?“, zeptala jsem se. Nechápala jsem jejich chování.

„Pořád zapomínám na to, že si nepamatuješ, že tě opustil. Jinak bys asi reagovala na všechno jinak. Na mě, na Edwarda, na všechno, nevím, jestli je to dobře, nebo špatně,“ uvažovala nahlas.

Nekomentovala jsem to. Neměla jsem na to co říct. Asi měla pravdu. Necítila jsem k nim žádnou nenávist. Možná, že kdybych si vzpomněla, budu je nenávidět, že mě opustili, ale teď mi je s nimi až překvapivě dobře.

Vylezli jsme z auta. „Chovej se slušně Edwarde. Charlie si myslí, že je se mnou“. Edward zavrčel. Už mě to nevylekalo, začínám si zvykat. Zase jsem se tomu musela pousmát. Zvykám si na vrčení? Můj život je čím dál tím divnější.

Oba se na mě podívali. „To nic, já jsem jen nad něčím přemýšlela“, odpověděla jsem dřív, než se mohli zeptat. Edward zasténal. „Z toho si nic nedělej, jen ho štve, že ti nevidí do hlavy jako nám ostatním“, vysvětlila mi se smíchem Alice.

Najednou se vrátila k autu a nasedla. „Tak se mějte“. Nechápavě jsem se na ní dívala a než jsem stihla zareagovat, byla pryč. „A jak se teď asi tak dostanu domů? Jsi tady autem?“, ptala jsem se Edwarda.

„Ne, ale neboj. Budeš doma v pořádku a včas“, ujistil mě a já mu ani nevím proč věřila.

„Chci ti něco ukázat. Myslíme si s Alice, že by sis možná tam mohla na něco vzpomenout. Hlavně tak trochu doufám já a taky bych s tebou chtěl mluvit“.

„A to jsme nemohli třeba zajít na kafe? Musel si mě tahat do lesa?“, zeptala jsem se. Jeho obličejem projela zase ta bolest.

„Promiň, nechtěla jsem tě ranit. Tak jdeme“, snažila jsem se vypadat nadšeně. Mrzelo mě, co jsem řekla.

„Spíš poběžíme, není to zrovna kousek.“

„Zbláznil ses?“, vyhrkla jsem na něj.

„Neboj, ty nepoběžíš“.

Než jsem stihla protestovat, chytil mě a hodil si mě na záda. „Zavři oči“, poručil.

„Proč?“

„Věř mi. Zavři oči“.

Povzdechla jsem si a zavřela je. Cítila jsem, jak mi vítr šlehá do tváře. Museli jsme běžet strašně rychle, ale já jsem to nevnímala. Jediné, co jsem vnímala, byla jeho blízkost. Nadechla jsem se a ucítila jsem i jeho zvláštní vůni. Byla jsem úplně omámená. Po chvíli jsem se probrala ze svého poblouznění a rozhodla jsme se otevřít oči. Stáli jsme. Edward stál a nehýbal se. „Edwarde? Proč jsi mi neřekl, že už jsme na místě?“, zeptala jsem se. Neodpověděl mi.

Chtěla jsem se ptát dál, ale nechala jsem to plavat. Rozhlídla jsem se kolem sebe a uviděla jsem jak mezi stromy prosvítá světlo. Vydala jsem se za ním. Vyšla jsem z lesa a ocitla jsem se na nádherné louce. Svítilo slunce, na louce byly vykvetlé fialové květy. Udivilo mě, že tady ve Forks je něco takové možné. Otočila jsem se a Edward stál ještě v tom lese.

„Ty nejdeš?“, zeptala jsem se a najednou mi hlavou proběhla vzpomínka. Edward stojící přesně na tom místě a vycházející ze stínu stromů. V mé vzpomínce se celý třpytil. Najednou se moje vzpomínka protnula se skutečností a Edward vyšel z přítmí lesa. Jakmile se slunce dotklo jeho pokožky, přesně na tom místě se začal třpytit. Byl nádherný. O tom tedy mluvil i Thomas. Zase jsem si vzpomněla na Thomase. Co by řekl tomu, kdyby věděl kde jsem a s kým. Na Thomase jsem zapomněla ve chvíli, kdy se ke mně Edward pomalu přibližoval. Došel až ke mně a položil svoji dlaň na moji tvář. Byla stejně chladná jako Thomasova, možná ještě chladnější. Začal se ke mně sklánět a chtěl mě políbit. „Ne, nedělej to“, zašeptala jsem.

„Proč?“

„Tohle já nemůžu Edwarde. Miluju Thomase.“

„Miluješ i mě. Vzpomeň si. Vím, že jsem ti ublížil, ale už to nikdy neudělám. Už tě nikdy neopustím. Prosím Bello. Jediný důvod, proč jsem tě opustil bylo, že jsem tě chtěl ochránit před sebou samým. Prosím, dej mi ještě šanci. Prosím“, znovu se ke mně začal naklánět.

„Edwarde“, zašeptala jsem, ale tentokrát jsem neodporovala. Jeho rty se zlehka dotkly mých a mnou projelo vzrušení. Pomalu položil svoji ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž. Pootevřel ústa a já ucítila jeho studený dech. Najednou přišla další vzpomínka. Stála jsem s ním v lese a sledovala jsem jeho tvář ze svých vzpomínek, která byla vážná a skoro až hrozivá. „Nechápu, jak jsem mohl být tak naivní, že jsem si myslel, že by nám to mohlo fungovat. Jsem upír, ty moje kořist. Nikdy to jinak nebude“, najednou vzpomínka zmizela, ale cítila jsem ještě tu bolest, kterou jsem prožívala v té chvíli. Vytrhla jsem se mu. Dívala jsem se do jeho vyděšených očí. „Chci domů“, řekla jsem najednou.

Posmutněl, ale kývnul hlavou na souhlas. Otočil se a já se neobratně vyšplhala na jeho záda. Zase jsem pro jistotu zavřela oči. Přišlo mi to jen jako pár minut, kdy jsem cítila, že Edward zastavil a pomohl mě dolů. „Bello…“začal, ale já zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem s ním mluvit. Podívala jsem se, kde jsme. Poznala jsem cestičku, která vedla k našemu domu. Vydala jsem se po ní, na něho už jsem se neotočila.

Přišla jsem domů, Charlie nebyl doma. Vyběhla jsem schody do mého pokoje a lehla si na postel. Otřesená z toho, co se stalo. Mrzelo mě, že jsem podlehla a líbala jsem se s Edwardem, ale taky jsem byla otřesená z té bolesti, kterou jsme cítila ve chvíli, kdy se se mnou Edward rozcházel. Proč k němu teď nemůžu cítit nenávist? Tolik bych si to teď přála. Věděla jsem, co potřebuju. Slyšet jeho hlas.

Vytočila jsem rychle číslo, hned po druhém zazvonění to zvedl.

„Thomasi“, vyhrkla jsem.

„Co se stalo miláčku?“, zeptal se udiveně, překvapený zřejmě mým tónem hlasu.

Přemýšlela jsem, jestli mu můžu říct, že je tu Edward s Alice. Byl by určitě naštvaný. Teď mi došlo, že nebyl dobrý nápad mu volat.

„Ne, nic. Promiň.“

„Miláčku, co se stalo? Vzpomněla sis? Stalo se ti něco?“, teď mi bylo ještě hůř, když jsem slyšela ten jeho starostlivý hlas.

„Ne, promiň, jen jsem tě prostě potřebovala slyšet.“, zalhala jsem mu.

Povzdechl si. „Chybíš mi .

Chvíli jsem mlčela. Bylo mi líto toho, co se stalo.

„Ty mě taky. Už se těším, až budu doma.“

„To já taky“

„Musím jít Thomasi, Charlie na mě volá. Miluju tě.“

„Já tebe“, zaslechla jsem když jsem pokládala telefon.

S tím Charliem jsem si to samozřejmě vymyslela, neměla jsem Thomasovi volat. Bude si jen dělat starosti.

Lehla jsem si  a snažila jsem se na to nemyslet. Možná bych měla odjet. Nabídnu Charliemu a Renée, aby mě navštívili v St. Paulu a měla bych odsud odjet. Sice si zase začínám vzpomínat, ale nejsem si jistá, že mi společnost Edwarda v tuhle chvíli skutečně pomáhá.

Musela jsem usnout, protože když jsem se vzbudila, byla už téměř tma. Podívala jsem se na hodiny a bylo devět večer. Spala jsem skoro 10 hodin. Byla jsem pořád oblečená, ale přikrytá. Slyšela jsem Charlieho ze zdola.

Nechtěla jsem s ním mluvit a ani jsem nechtěla zůstat v pokoji. Otevřela jsem okno a přemýšlela jsem znovu nad tím, že bych se asi měla vrátit. Vzala jsem do ruky knížku a sedla jsem si s ní do křesla. Nepřečetla jsem ani dvě stránky, když jsem ucítila lehký vánek na mé tváři. Zvedla jsem rychle hlavu a uviděla jsem před sebou Edwarda. Jeho tvář byla zkřivená bolestí a lítostí. Bodlo mě u srdce. „Bello, co se stalo tam na louce?“, zeptal se.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu to mám říct. „Vzpomněla jsem si na moment, kdy jsi mě opouštěl“, řekla jsem.

Jeho tvář zvážněla. „Bello, přísahám, že bych tě už znovu neopustil. Prosím, věř mi“.

„Odešel jsem jen proto, abych tě ochránil. Málem jsem tě tehdy zabil. Neměl jsem s tím nikdy souhlasit, jsem zrůda.“

„Souhlasit s čím?“, naléhala jsem.

„S milováním s tebou“, odpověděl napjatě.

„Milovali jsme se?“, zeptala jsem se překvapeně. Můj předchozí život začíná být víc a víc šílený.

„Ano, právě při tom se to stalo. Ztratil jsem kontrolu. Ale teď už bych ti neublížil bello. Více jak rok jsem žil s pocitem, že jsi mrtvá. Celou svojí bytostí se snažím nepřivolat si znovu tu bolest, kterou jsem cítil.  Nemohl bych ti znovu ublížit.“

Poklekl a skláněl se ke mně. Jeho rty se blížily k mým a já jsem zase nenašla sílu se jim uhnout. Seděla jsem a čekala, až se naše rty spojí. Nejprve byly naše polibky opatrné, něžné, ale stále se prohlubovaly. Začala jsem zhluboka dýchat. Potřebovala jsem se nadechnout, přesunul se na můj krk, ale hned zase zpátky na moje rty. Ucítila jsem jeho ledový jazyk ve svých ústech a propadla jsem touze. Líbala jsem ho vášnivěji.

Najednou se otevřely dveře. Charlie! Napadlo mě v první chvíli. Rychle jsem se tam podívala. Charlie by ale byl v této chvíli ta lepší varianta. Stál tam Thomas a já se střetla s jeho zdrceným pohledem.

Předchozí kapitola ... Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 15. kapitola: