Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 18. kapitola

01.10.2009 (15:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5323×

Ráno jsem se vzbudila a vůbec se mi nechtělo do školy. Na to, že ještě včera jsem se nemohla dočkat, teď vše bylo přesně naopak. Z postele mě musel tahat Thomas a to asi až na popáté. Několikrát jsem mu utekla zpátky do postele. Jednak mi nebylo dobře, pokoušela se o mě nějaká chřipka a taky jsem nevěděla, jak se k sobě navzájem s Edwardem a Alice budeme chovat. Navíc Thomas se rozhodl mě doprovodit do školy. Dělával to málokdy, ale předpokládám, že dneska k tomu má zvláštní důvod.

„Thomasi, mě nemusíš doprovázet“, zkusila jsem to ještě jednou u snídaně.

„Beth, já to udělám rád“, řekl a usmál se. V tom jeho úsměvu něco bylo. Určitě má něco v plánu.

„Thomasi, prosím, slib mi, že neuděláš nějakou hloupost“.

Povzdechl si. „Beth, jen bych si s Edwardem rád promluvil“, odpověděl mi a šel se obléknout. Seděla jsem tam a přemýšlela o čem by spolu mohli mluvit, no spíš jsem přemýšlela o tom, jak moc půjde o mluvení a jak moc o hádku.

Ve skrytu duše jsem ještě po cestě malinko doufala, že je třeba dneska ve škole neuvidím. Sledovala jsem oblohu a přemlouvala sluníčko, aby alespoň na chvilinku vylezlo, ale dneska jako na potvoru stávkovalo.

Už na dálku jsem je poznala. Nedali se přehlídnout. Thomas zamířil rovnou k nim. Sledovali nás, jak se přibližujeme. Alice měla úsměv na tváři. Musela jsem se taky usmát, když jsem viděla, jak září. Edwardův pohled by upřený na Thomase, na mě se podíval jen když mě pozdravil.

Stáli jsme vedle nich a nikdo nic neříkal. Thomas s Edwardem se na sebe dívali a já jsem začala být netrpělivá. Alice s Jasperem se najednou rozloučili a vydali se pomalu ke škole.

„Beth, myslíš, že bys nás mohla s Edwardem nechat chvíli o samotě?“, zeptal se najednou Thomas. Nevěřícně jsem se na něho podívala. To nemůže myslet vážně?

„Ne, to teda nemohla“, odpověděla jsem mu zostra.

Slyšela jsem, jak se Edward zasmál, zřejmě mému tónu. Vysloužil si za to ode mě naštvaný pohled. Thomas se na mě otočil a chvíli se na mě díval. Zřejmě přemýšlel, jestli má cenu se se mnou přít. Nevím, co v mém pohledu našel, ale zřejmě mu došlo, že je zbytečné se ptát znovu.

„Dobrá“, řekl po chvilce Thomas.

„Jak dlouho tady plánujete zůstat?“, mluvil už zase k Edwardovi.

„Právě jsme se nastěhovali…Tak dlouho, dokud bude potřeba“, odpověděl mu Edward stejně nepříjemným tónem.

„Co takhle do té doby, dokud si nevzpomene“, navrhoval Thomas.

Edward se najednou otočil na mě a když říkal „Pokud bude chtít i po tom zůstat s tebou, odejdeme.“, nespustil ze mě svůj pohled.

„Edwarde, nelíbí se mi Vaše přítomnost tady, ale taky budu radši, když si vzpomene a vy nás už potom necháte na pokoji“, řekl mu najednou velmi klidným hlasem Thomas.

„Nikdo nemůže chtít víc než já, aby si vzpomněla, věř mi“, odpověděl mu Edward a znovu šlehnul pohledem ke mně. „Nechci, aby se trápila“, dodal ještě něžným hlasem. Rychle jsem sklonila hlavu, aby neviděl, co to se mnou udělalo.

„Jsi si jistý, že to zvládnete?“, zeptal se a já nevěděla co tím chce říct, ale Edward zřejmě pochopil hned.

„Není žádná šance, že bychom jí mohli ublížit. Věř mi“, ujistil ho Edward. Ti dva se o mě bavili, jako bych tady ani nebyla. Děsně mě to vytočilo. Připadala jsem si jako dítě, o kterém se baví jeho rodiče.

„Nevšimli jste si, že jsem tady taky“, řekla jsem naštvaně směrem k oběma.

Oba je to rozesmálo. „Ne lásko, na tebe jsme ani na vteřinu nezapomněli“, řekl Edward a Thomas zavrčel.

Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Snažila jsem se přijít na způsob, jak tohle ukončit.

„No nic, jdu do školy. Vy se tu třeba pobijte“, naštvaně jsem se otočila a namířila jsem si to ke škole. Doufala jsem, že to jejich rozhovor ukončí a taky že ano. Zezadu mě chytly studené ruce a stáhly mě zpátky.

Než jsem stihla něco říct, už jsem cítila jeho rty na svých. „Dávej na sebe pozor, uvidíme se večer“, zašeptal Thomas a odcházel. Edward se mezitím přidal k Alice a Jasperovi a čekali na mě u vchodu. Byla jsem ráda, že je to za námi.

„Myslel jsem si, že budeš protestovat víc“, řekl překvapeně Edward, když jsem k nim přišla.

„Možná tohle všechno už chci mít rychle za sebou, na to si nepomyslel?“, zeptala jsem se ho jízlivě. Hned jsem toho litovala, když jsem viděla, jak posmutněl.

„Omlouvám se, pořád zapomínám, že to pro tebe musí být stejně těžké“.

Po chvilce se zase usmál a chytil mě za ruku.  „Tak pojď, nebo přijdeme pozdě“. Ačkoliv byla jeho ruka studená jak led, přišlo mi, že mě jeho dotek pálí. Rychle jsem svou ruku uvolnila z té jeho a dohnala jsem Alice a Jaspera.

Měli jsme společně s Alice a Edwardem poměrně dost přednášek a cvičení. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, bylo mi s nimi moc dobře.  Alice nezklamala a naplánovala nějaké nákupy a výlety.

„Musíš nám to tu všechno ukázat. Žiješ tu dýl než my. Viď, Edwarde?“ naléhala na Edwarda, aby ji pomohl s přemlouváním. Edward si povzdechl a hodil po mě omluvný pohled. Usmála jsem se. Byla jsem se vším smířená. Je to pro klid nás všech, abych si co nejrychleji vzpomněla.

Hned druhý den jsme jeli na nákupy, další dny se konaly ty slibované výlety po okolí. Ukázala jsem jim Landmark centrum, navštívili jsme muzeum, galerii, knihovnu, kde jsme přes léto pracovala, stavili jsme se taky za Carlislem v nemocnici a nakonec jsem jim taky ukázala místo, kde mě srazilo to auto. Tohle všechno jsme zvládli během pár dní. Dlouho jsem se tak dobře nebavila.

V čase co mi zbýval jsem se snažila učit a věnovat se Thomasovi. Ten byl naštěstí docela hodně v práci, takže mnohdy ani nevěděl, jak moc času s Cullenovými trávím. Ve škole to s nimi byla celkem legrace a musím přiznat, že moje obavy byly naprosto neopodstatněné. Všichni se chovali tak, jako by žádné dva roky nebyly. Z Edwarda už jsem nebyla tak nervózní,  ale i tak jsem v jeho přítomnosti byla stále napjatá. Viděla jsem, že mě miluje a já věděla, že kdyby nebylo Thomase, už dávno bych se do Edwarda znovu bezhlavě zamilovala. Jenže Thomas tu byl, takže jsem se na to snažila nemyslet. Edward dodržel slib, nepokoušel se mě přesvědčovat a choval se jako kamarád. Vyprávěli mi o mě a o mém životě ve Forks. O škole, o mých ctitelích, jako byl Mike a další. Slyšela jsem, jak Edward mírně zavrčel, vždycky když zaslechl jméno Mike. Pobavilo mě to.

Jednou v pondělí, zhruba tři týdny po tom, co začala škola, na mě čekal Edward u školy sám. Zamračila jsem se. Lekla jsem se, jestli se něco nestalo.

„Alice jela s Jasperem za Emmettem a Rosalie“, vysvětlil mi Edward, když viděl můj zmatený výraz. Povzdechla jsem si, protože to znamenalo být celý den sama s Edwardem. Neměli jsme v pondělí společné přednášky, ale Edward na mě po každé hodině čekal a doprovázel mě na další. Povídali jsme si, smáli jsme se a mě s ním bylo moc dobře. Což bylo přesně to, co jsem nechtěla, protože jsem si to dělala jen složitější a složitější. Milovala jsem Thomase, ale k Edwardovi mě to táhlo. Bylo mi s ním dobře a ve dnech, kdy svítilo slunce a oni nemohli do školy, mi bylo po nich smutno. Začínalo mi docházet, že tohle nemůže skončit dobře. Jediné, co se může stát je, že budu Edwarda milovat ještě víc, než ho mám ráda teď, což bude přesně to, co se nesmí stát. Možná tohle všechno nebyl moc dobrý nápad. Jenže kdykoliv jsem s nimi byla, nechtěla jsem je opustit. Stejně jsem to měla s Thomasem. Kdykoliv jsem s ním byla, neuměla jsem si představit, že budu bez něho, ale když jsem byla s Cullenovými, jakoby svět s Thomasem byl zase někde v pozadí. Začínala jsem se v tom utápět a to jsem si ještě ani nevzpomněla. Sem tam nějaká vzpomínka přišla a já se s každou i třeba malinkatou vzpomínkou chytala do čím dál tím větších sítí a přítomnost Edwarda ve mně probouzela ty staré pocity.

„Ve středu mám společné přednášky, co kdybychom si došli na oběd?“, navrhl Edward, když jsme se loučili před školou.

„Proč ne. A ty budeš jíst?“, zajímala jsem se.

„Pro tebe cokoliv“, odpověděl mi něžně nádherným hlasem a mě se málem podlomily kolena.

„Dobrá. Tak ve středu. Těším se“, řekl a pohladil mě po tváři. Uhnula jsem.

„Co se děje ve středu?“, zaslechla jsem za sebou. Trhla jsem sebou a rychle jsem se otočila.

„Thomasi“, zavolala jsem na něj a šla rychle k němu. Tak proto to pohlazení po tváři, pomyslela jsem si. Chytla jsem Thomase za ruku a políbila jsem ho.

„Takže co se děje ve středu?“, ptal se znovu.

„Nic Thomasi. Jsem ráda, že jsi přišel“, snažila jsem se tohle téma obejít. Nechtělo se mi nic vysvětlovat.

„Nic?, zopakoval po mě Edward. „Jdeme s Bellou na oběd“, vysvětlil a Thomas potichu zavrčel.

Dívala jsem se na ně, zase jsem cítila to napětí. „Pojď Thomasi“, otočila jsem se a táhla jsem ho za sebou. Ještě chvíli trvalo než se otočil a přestal sledovat Edwarda. Všimla jsem si pohledů holek okolo, které si nás nevěřícně prohlížely. Vlastně se jim ani nedivím, že je to překvapuje. Nikdy jsem nebyla kdo ví jak krásná a z nějakého nepochopitelného důvodu mě milují dva nejkrásnější muži, které jsem kdy viděla. V něčem si tak podobní, v něčem naprosto odlišní. Oba nepřirozeně krásní, ale jinak každý úplně jiný. Thomas byl ještě o něco vyšší než Edward a jeho pokožka nebyla tolik bělostná jako ta Edwardova. Navíc Thomas byl blonďák, takže to nebyl takový kontrast s jeho bílou kůží, jako to bylo u Edwarda. Přišlo mi, že i Thomasův dotek nestudil tolik, jako ten Edwardův, ačkoliv poslední dobou mě každý Edwardův dotek spíš pálil.

Ve středu po posledním semináři na mě Edward čekal u dveří učebny a vydali jsme se na oběd. Celou dobu na obědě  jsme si povídali. Probírali jsme školu, jeho rodinu, knihy a vše možné. Snažila jsem se udržovat nezávazná témata.

„Na co sis vzpomněla ten první den ve škole?“, zeptal se najednou. Tím skončily nezávazná témata, povzdechla jsem si.

„Byla to hodina biologie. Sledoval jsi mě a tvoje oči byly úplně černé“, řekla jsem a dívala jsem se, jak se jeho tělo napjalo.

„To musel být ten první den, kdy jsem tě viděl. Je mi líto, jestli tě to znovu vyděsilo.“, omlouval se.

„Ne, vlastně mě to nevyděsilo.“

Zakroutil hlavou a povzdech si. „Víš, ty mě asi nikdy nepřestaneš udivovat“.

Usmála jsem se na něj. „Potom přišla další vzpomínka…byli jsme ve stejné místnosti, jen tam byla tma a běželo video“, vysvětlila jsem mu.

Usmál se.

„Proč se směješ?“, zeptala jsem se překvapeně.

„Vzpomněla sis taky na to, co jsi cítila?“

„Co myslíš?“ptala jsem se.

„To jsme spolu ještě nechodili, teda spíš začínali jsme a tehdy jsme se tam oba trápili. Bojovali jsme s touhou dotknout se toho druhého“, vysvětlil mi a v očích mu jiskřilo, když na to vzpomínal.

„Cítila jsi to?“

„Ano,“ řekla jsem a sklonila hlavu, aby neviděl, že se červenám.

Edward mi pomalu zvedl hlavu a donutil mě se na něj podívat.

„Je mi líto, co jsem ti udělal. Kdybych mohl, dal bych všechno za to, to vrátit. Promiň“, řekl zlomeným hlasem a chytil mě za ruku. Dívali jsme se na sebe ještě hodně dlouho. Po chvíli si povzdechl a beze slova se postavil a čekal, až udělám to samé. Vraceli jsme se mlčky na poslední přednášku. Přemýšlela jsem celou cestu nad mými současnými pocity. Nevrátila se mi paměť, ale každou další vzpomínkou se mi vracejí ty city, co jsem k nim všem chovala. Cítila jsem se příšerně kvůli Thomasovi, kterého miluju. Cítila jsem se příšerně kvůli Edwardovi, protože ho trápí vidět mě s Thomasem a každým dnem to chápu víc a víc. Láska, která byla mezi námi byla obrovská a téměř spalující. Proč jen mě tehdy opouštěl? Kdyby to tehdy neudělal, tenhle zmatek by nenastal. Jenže bych zase nikdy nepoznala Thomase. Bylo mi z toho všeho tak zle. Byla jsem z toho příšerně nervózní. Už ani jíst mi nechutnalo. Bylo mi pořád špatně, moje nervy byly na pochodu. Před Thomasem jsem to tajila, ale zřejmě to na mě viděl, že se něco děje. Nikdy jsem s tímhle neměla souhlasit. Měla jsem přemluvit Thomase  a měli jsme se přestěhovat někam na Floridu, kde by za mnou Cullenovi nemohli. Jenže opravdu bych to chtěla? Třeštila mi z toho všeho hlava.

Když přednáška skončila, neměla jsem vůbec potuchu o tom, o čem to bylo. Jestli to takhle půjde dál, propadnu. Tím jsem si byla jistá.

Chodila jsem domů pořád ztrápenější a ztrápenější. Thomas nic neříkal, ale sledoval každý můj pohyb a díval se na mě s příšernou bolestí v očích. Měl zrovna odpolední, takže přicházel z práce až v noci. „Mám si zkusit přehodit služby, Beth?“, zeptal se po pár dnech.

„Ne, je mi fajn“, zalhala jsem.

„Nevypadáš, že je ti dobře. Možná bys měla trochu víc odpočívat. Možná, že to nebyl moc dobrý nápad“, řekl najednou.

Taky si to myslel, ale já jsem teď nechtěla od nich odejít. Nemohla jsem už teď žít bez Cullenů. Bez Alice, Edwarda a dalších. Vzpomínky se nevrátily, ale moje poutu k nim rostlo každým dnem, každou hodinou, každičkou minutu jsem je milovala víc a víc. Ale Thomase taky. Byla jsem v pasti. Uvězněná mezi dvěma životy. Tím starým a tím novým. Ani jeden z nich jsem nemohla opustit a co bylo nejhorší, hlavně nechtěla opustit.

„Ne Thomasi, to bude dobré. Zvládnu to“, ujišťovala jsem ho, ale moc mi nevěřil.

V pátek odpoledne na mě po škole čekal Edward. Podezíravě jsem se na něho dívala.

„Nevěděla jsem, že máš taky v pátek přednášky“, řekla jsem, když jsem k němu přišla blíž.

Díval se na mě a prohlížel si mě.

„Co je?“, zeptala jsem se ho.

„Nic, jen mi přijdeš hrozně unavená“, odpověděl mi. No samozřejmě že jsem unavená, pomyslela jsem si. Místo spaní pořád přemýšlím nad tím, co mám dělat a co cítím.

„To nic není. Neodpověděl jsi mi“, připomněla jsem mu.

„Ne, to nemám, ale chtěl jsem tě vzít někam na výlet.“

„No, měla bych jít domů.“

„Neříkala jsi, že má Thomas tenhle týden odpolední?“, zeptal se, ale moc dobře věděl odpověď.

„Ano, to má“, řekla jsem poraženě.

„No tak vidíš.“

Hlasitě jsem si povzdechla. „Dobrá, kam pojedeme?“

„Napadlo mě, že bychom se mohli podívat za Esmé, určitě tě ráda uvidí“, řekl a usmál se, když viděl, jak jsem byla nadšená.

„Ráda“, řekla jsem. Ještě jsem ji od jejich příjezdu neviděla.  Lítala a zařizovala věci ohledně jejich nastěhování a dodělávala dům.

„Ale nejdřív se stavím doma“, řekla jsem sebejistě.

Hodila jsem si domů tašku a popadla jsem klíče od auta. Když jsem vyšla před dům, Edward mi držel dveře u spolujezdce. Zavrtěla jsem hlavou a ukázala mu svoje klíče.

„Pojedu svým, ať mě potom nemusíš vozit zpátky“, upozornila jsem ho.

Posmutněl, ale víc to nekomentoval.

Jela jsem těsně za Edwardem. Musel se chudák hrozně přemáhat, když jel takhle pomalu. I když jsem už měla rychlejší auto, než byl můj červený náklaďáček, stále jsem jezdila max. 50km/hod, to mi prý zůstalo, utahoval si ze mě Edward. Jejich dům byl kus za městem, nebylo to ale zase tak daleko, ale dobrých 30 minut jsme jeli. Byl krásný, možná ještě hezčí než ten ve Forks. Byl taky hluboko v lese, prosklený a okolo domu krásně udržovaná zahrada. „Páni!“, řekla jsem.

Usmál se a naznačil mi, abych šla dál.  Při otevírání dveří se zarazil. „Není doma“, řekl zamračeně.

Mělo by mi to vadit, ale nevadilo. Vlastně jsem si chtěla promluvit s Edwardem o samotě, protože jsem chtěla vědět něco o nás. Charlie s Renée mi vyprávěli o Texasu, Forks, o škole, něco jsem věděla od Alice, ale o našem vztahu s Edwardem jsem věděla málo, chtěla jsem vědět víc.  Přišlo mi divné, že si nepamatuju na naše společné chvilky a navíc mě zajímalo něco z mého soukromého života. Na to jsem se Charlieho zeptat nemohla.

Sedla jsem si na gauč a čekala až přijde i Edward. Za chvíli si vedle mě sedl a díval se na mě.

„Chtěla bych se dozvědět něco o nás“, řekla jsem a stále se dívala do jeho nádherných očí.

Usmál se. „Co bys chtěla vědět?“, zeptal se.

„Všechno“, vyhrkla jsem.

Jeho úsměv se ještě prohloubil.

„Chodili jsme spolu jen pár měsíců, ale bylo to nejkrásnější období v mém životě. Nejdřív jsem se Ti snažil vyhýbat, ale potom už jsem na to neměl sílu. Nenechala ses odradit, za co jsem byl vlastně rád a zároveň mě to děsilo“.

„Kde jsme se poprvé políbili?“, zeptala jsem se.

„Na cestě z té louky, kde jsme spolu taky byli“, odpověděl mi a usmál se.

„Čemu se směješ?“

„Tomu polibku. Vložila jsi do něj víc, než jsem byl schopen zvládnout“, řekl a já zrudla.

„Miluju, když se červenáš“, díval se na mě a já zrudla ještě víc.

„Od toho dne na louce jsme byli nerozluční. Pořád spolu, snad jen na výjimky, kdy jsem byl na lovu a potom té doby, co jsme tě skrývali před Jamesem“. Jeho jméno zavrčel.

Chvíli jsem přemýšlela, ale potom jsem se zeptala. „Říkal jsi,  že jsme se milovali, vid?“

Jeho oči malinko potemněly. „Ano“

„Byl jsi můj první?“, zeptala jsem se na něco, co mě zajímalo.

Usmál se. „Ano. Nebyla jsi zrovna promiskuitní typ Bello, neboj. Bylo to pro nás pro oba poprvé.“

Ani sama nevím proč, ale potěšilo mě to.

„To přitom se to stalo?“, zeptala jsem se. Věděla jsem, že bude vědět o čem mluvím.

Celé jeho tělo se napjalo. „Ne. Tenkrát ještě ne. Milovali jsme se ještě několikrát, ale potom jednou ….“, zarazil se a sklonil hlavu.

„Chtěla bych to vědět Edwarde“, povzbuzovala jsem ho.

Zhluboka se nadechl. „Jednou odpoledne jsme byli spolu u tebe v pokoji a ty jsi chtěla shodit věci z postele, abychom ji měli volnou“, cítila jsem, jak jsem se začervenala. Pousmál se, pak se jeho tvář zase zachmuřila. „Řízla ses do prstu. Nebyl jsem schopný se ovládnout. Ale přísahám, že už bych ti nikdy neublížil. Nemohl bych. Věř mi“, mluvil najednou rychle a prosebně.

„Věřím ti Edwarde.“

„Nikdy si to neodpustím“, zašeptal.

Chvíli jsme tam jen seděli.

„Můžu něco zkusit?“, zeptal se šeptem. Rozbušilo se mi srdce. Cokoliv, napadlo mě. Nezmohla jsem se na slovo, namísto toho jsem jen kývla hlavou na souhlas.

Naklonil se ke mně, vzal mě opatrně za ruku a ….

Předchozí kapitola ---- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 18. kapitola: