Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 19. kapitola

02.10.2009 (16:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5505×

Naklonil se ke mně, vzal mě za ruku a pomalu se zvedl. Stále jsem měla svoji ruku v té jeho a on mi naznačil, abych se taky postavila. Udělala jsem to, odváděl mě pryč a já šla za ním, bylo mi jedno kam. Teď v téhle chvíli bych s ním šla kamkoliv. Neušli jsme ani pár metrů a zastavil. Sedl si ke klavíru a mě opatrně stáhnul vedle sebe.

„Tuhle skladbu jsem složil pro tebe“, řekl mi a začal hrát.  Zaposlouchala jsem se do té melodie a věděla jsem, že ji znám. Musela jsem ji slyšet hodněkrát.  Zavřela jsem oči a užívala jsem si ji. Aniž bych se jakkoliv snažila, vloudila se mi na mysl vzpomínka.

Opatrně jsem odsunula peřinu a jednu nohu jsem mu dala kolem pasu a přitiskla se k němu ještě blíž.

„Bello“,  řekl téměř naštvaným tónem.“Tohle nejde“.

„Máš pravdu. Tohle nejde. Nemyslíš si, že by to mělo být naopak? Neměl by to být v páru muž, který to bude takhle pořád zkoušet?“

„Bello, my rozhodně nejsme normální pár a já nejsem muž. Jsme upír, nikdy na to nezapomínej“.

… a další…

„Promiň, neměl jsem to nechat dojít takhle daleko. Mrzí mě to“,

„Mě to nemrzí.“, řekla jsem naštvaně.

„Bello, tohle nemůžeme.“

„Ovládal jsi se?“, zeptala jsem se.

„Jak to myslíš?“

„Ovládal jsi se? Měl jsi pocit, že bys mi mohl ublížit?“

„Ne, ale…“

Nenechala jsem ho to doříct. „Takže ne. Tak vidíš, bude to v pořádku.“

„Ne to nebude Bello. Tohle nemůžeme“,  řekl tvrdě. Tam má vzpomínka končila. Moc jsem tomu nerozuměla, ale než jsem o tom stihla uvažovat, ta melodie ve mně vyvolala další obraz z mých vzpomínek a bylo to tak skutečné a živé, jako bych tam byla.

„Bello. Promiň. Neuvědomoval jsem si, že ti tolik ubližuju“ a jeho rty se pohybovaly po mých zádech. Pomalu mi přejel dlaní po lýtku, potom po stehnu, přes zadeček až ke krku. Odhrnul mi vlasy a pomalu mi přitiskl rty na krk.

„Chci tě Bello. Nemáš vůbec představu jak moc. Pokud bych ti ubližoval, musíš mi to ihned říct“, šeptal mezi polibky.

Otočila jsem se na záda a šáhla jsem po malé lampičce vedle své postele. Když jsem rozsvítila a skutečně tam byl, byla jsem šťastná. Usmíval se na mě. Rukou mi vyhrnul tričko a líbal mě na bříšku.

„Bello. Jen pro tentokrát, nevím co čekat, budu to vést já, ano?“ řekl rozpačitě.

Usmála jsem se. Kývla jsem hlavou na souhlas.

Úsměv mi oplatil a pokračoval s polibky. Cítila jsem jeho studený dech na svém těle. Rostla ve mně nesnesitelná touha. Zasypával mé tělo polibky. Zastavil se u mého krku a líbal mě na něj. Všechno ve mně hořelo. V břiše jsem cítila příšerné napjetí. Obtočila jsem nohy kolem jeho pasu a pevně se k němu přitiskla.

„Otoč se na záda“, zašeptala jsem.

Propaloval mě pohledem a nesouhlasně se na mě díval. „Věř mi“, řekla jsem. Povzdechl si, ale s viditelným nesouhlasem se přetočil. Pomalu jsem mu sundala kalhoty a tričko. Líbala jsem ho kde to jen šlo. Ležel na zádech, zavřené oči a oběma se nám zrychloval dech. Sundala jsem si tričko a kalhoty a lehla jsem si na něj. Líbala jsem ho na ústa, na tvář, na krk. Přejela jsem k jeho uchu a laskala jsem jeho ušní lalůček. Hlasitě vzdychl. Sedla jsem si na něho a sundala jsem poslední díl oblečení, který naše těla rozděloval, jeho spodní prádlo.

Když se naše těla spojila, zaklonila jsem hlavu a vydechla. Ne bolestí, ale slastí. Otevřela jsem oči a sledovala jsem, jak jeho oči stále více tmavnou, sledovala jsem každý jeho hluboký nádech, každé jeho vzdechnutí, každý jeho pohyb rukou. On dělal to samé. Navzájem jsme sledovali, co dělá tomu druhému dobře. Po chvíli se pevně chytil bočnic postele, zaklonil hlavu, zavřel oči a hlasitě vykřikl „Bello“, a oddal se své rozkoši stejně jako já chvíli před ním. Lehla jsem si zpátky na něho a vychutnávala jsem si ten pocit jeho přítomnosti. Jeho tělo příjemně chladilo. Nic na světě se nemůže vyrovnat té chvíli, kdy se naše těla spojila. Po tváři se mi kutálelo pár slz. Edward mi zvednul hlavu, aby na mě viděl a tvářil se naprosto zdrceně.

„Ublížil jsem ti?“, vyhrkl a čekal netrpělivě na odpověď.

„Edwarde, vůbec ne. Bylo to nádherné“, uklidnila jsem ho.

Znovu si lehl a povzdechl si.  „Tak proč pláčeš?

„To jsou slzy štěstí“.

Chvěla jsem se po celém těle, srdce mi bušilo. Slyšela jsem v pozadí tóny té skladby, ale nemohla jsem se vůbec soustředit. Myslela jsem jen na to, co jsem právě viděla ve svých vzpomínkách. Mé srdce se nechtělo uklidnit a celé mé tělo hořelo. Věděla jsem, že si toho Edward všiml, ale hrál dál. Možná mu došlo, že jsem si zase na něco vzpomněla, tak nechtěl přestat. Znovu jsem si vybavovala ty pocity, které jsem prožívala při milování s Edwardem. Pocit, kdy jsem cítila jeho ruce na svém těle. Najednou jsem se začervenala, když jsem si uvědomila, že jsem to byla já, kdo žadonil o to, abychom se spolu milovali.

Víc a víc se mi vybavovaly city k Edwardovi. Milovala jsem ho tolik, že to snad není ani snesitelné. Nedivím se, že jsem si chtěla vzít život, když mě opustil. Láska k němu byla téměř mučivá.

Přemýšlela jsem znovu nad svoji vzpomínkou a uvědomila jsem si další věc. Vždyť já si za to vlastně můžu sama. On to nikdy nechtěl dovolit, varoval mě. Omlouvá se mi, ale spíš bych se měla omluvit já jemu.

Skladba skončila a on se na mě pomalu otočil. Čekal zřejmě, jestli mu řeknu, na co jsem si vzpomněla..

Jak se na mě díval, znovu jsem zčervenala. Toho zaujalo ještě víc, takže teď mě doslova hypnotizoval očima a v očích frustraci z toho, že nemůže číst moje myšlenky. Jak jsem tomu byla teď vděčná!

„To já jsem tě svedla“, zašeptala jsem.

Díval se na mě chvíli udiveně, potom se mírně pousmál a chytil mou ruku. Přiložil si ji na tvář a zavřel oči. Povzdechl si. „Ano, tak by se to taky dalo říct“, řekl s úsměvem.

„Je to moje vina. To všechno, co se stalo. Trápíte se všichni kvůli mně“, řekla jsem smutně a svoji ruku jsem dala pryč z jeho tváře.

Rychle otevřel oči. „To už nikdy neříkej Bello, jediný, kdo je vinen, jsem tu já. Nejen za to, že jsem tě málem zabil, ale také za to, že jsem neměl sílu odejít dokud byl čas, neměl jsem tě zatahovat do mého světa.“

Na chvíli se odmlčel. V jeho obličeji se zase promítla ta bolest a zlomeně pokračoval. „A nejvíc bych se měl cítit vinen za to, že už dělám zase to samé. Ničím ti život. Málem jsi kvůli mně zemřela, vlastně už několikrát.“ Zakroutil hlavou a mluvil dál ještě smutněji než předtím. Jeho hlas se lámal téměř za každým slovem.

„Bello, odjedu. Nechám tě být. Neměl jsem sem jezdit. Máš už vlastní život. Zase jsem jednal sobecky. Chtěl jsem tě zpátky, ale ty jsi už šťastná s někým jiným a akorát ti to ztěžuju. Je mi to líto.“ Začal vstávat, ale já jsem chytla jeho ruku a zadržela ho.

„Počkej. Já nevím jestli chci, abys odjel.“ Nevěděla jsem, jestli to chci, protože jsem po tomhle posledním týdnu s Edwardem nevěděla, co vlastně chci. Thomase miluju, ale Edwarda taky. Nechci, aby odešel.

„A navíc, začínám si vzpomínat“, dodala jsem, abych ho přesvědčila.

Povzdechl si.

Sedl si zpátky ke mně. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Chytla jsem ho za ruku a propletla jsem naše prsty. „Miluju tě“, zašeptal a políbil mě do vlasů.

Zavřela jsem oči a snažila jsem se dál vzpomínat. Věděl zřejmě, o co se snažím a nebo mu prostě jen bylo takhle příjemně, protože tam nehybně seděl se mnou.

Hlavou mi proběhlo pár obrazů z mé minulosti, ale pak přišla vzpomínka, ta nejhorší ze všech, ta nejbolestivější ze všech. Edwardův odchod.

Šli jsme kousek lesní cestou. Po chvilce se Edward zastavil.

„Bello. Odjíždíme“, řekl a výraz na jeho tváři byl naprosto nečitelný.

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Už tu nezůstaneme. Rozhodl jsem se odejít a moje rodina půjde se mnou“, pokračoval v tom nepříjemném tónu.

„Edwarde, to, co se stalo minulý týden nic neznamenalo. Nic“.

„Bello. Na tom už nezáleží. Není správné s tebou zůstávat. Nikdy jsem to neměl dopustit. Nechápu, jak jsem mohl být tak naivní, že jsem si myslel, že by nám to mohlo fungovat. Jsem upír, ty moje kořist. Nikdy to jinak nebude.“

„Přeměň mě Edwarde“, vyhrkla jsem.  „Chci být s tebou. Když budu jako ty, můžeme spolu být napořád“, prosila jsem ho.

Jeho výraz se změnil. Najednou to byl Edward, kterého neznám. Připomínal mi výraz, který měl, když jsme se poprvé uviděli. Nenávistný?

„Já ale nechci Bello.“, řekl tvrdě.

„Edwarde, bojíš se o mojí duši? Mě je moje duše ukradená. Já chci být s tebou. Nic jiného si nepřeju.“, začínaly mi téct slzy.

Chvíli nad něčím přemýšlel. Doufala jsem, že si to rozmyslel, že pochybuje. Svitla ve mně naděje.

„Ne Bello. Tady nejde o tvoji duši. Tady jde o to, že já s tebou nechci být napořád.“

Po tváři mi tekly slzy a já jsem potichu vzlykla. Trhl sebou a přetočil mě, aby na mě viděl. Setřel mi slzu, která se mi kutálela po tváři a v očích měl stejně smutný výraz, jaký jsem musela mít na tváři teď já.

„Co to bylo?“, zeptal se smutným hlasem.

„Opouštěl jsi mě, říkal jsi mi, že mě nechceš napořád.“ Šeptala jsem a snažila jsem se uklidnit a zapomenout na tu bolest, kterou jsem cítila.

„Bello, je mi to líto. Nemyslel jsem to tak“.

„Já vím.“ , špitla jsme.

„Proč si mě nechtěl přeměnit?“, zeptala jsem se.

„Nechtěl jsem tě přeměnit,  ale ne proto, že bych s tebou nechtěl být na pořád, ale protože jsem nechtěl, abys ztratila svoji duši. Chtěl jsem, abys mohla žít vlastní život, lidský život, aby se z tebe nestala zrůda jako jsem já.“ Jak si může myslet, že je zrůda? A co měl vlastně v plánu? Thomas mě chtěl přeměnit, jednou mi chtěl dát na vybranou, ale Edward mě chtěl jen jako člověka.

„Edwarde, vážně, jak sis to představoval? Že se mnou budeš deset let dokud nebudu vypadat jako tvoje matka? Myslíš si, že mě by to nevadilo? Že by mi to bylo příjemné? Není náhodou tohle sobecké? Pokud někoho skutečně miluješ a máš možnost s ním být navždycky, neobětoval bys pro to cokoliv, i svoji duši?“, ptala jsem se ho a každým slovem jsem byla víc a víc naštvaná.

„Nikdy bych ti nemohl tohle udělat Bello“, řekl drsným tónem.

On stále nechce? Tak proč tohle všechno, ptala jsem se v duchu. Proč mi dělá ve všem takový zmatek, když stejně nemůžeme být spolu?

Nasupeně jsem vstala a zamířila jsem ke dveřím. Stál najednou přede mnou a v jeho tváří nevěřícný a prosebný výraz.

„Co chceš slyšet Edwarde?, křičela jsem na něho. „Že opustím Thomase, abych mohla strávit pár let s tebou a pak čekat, až mě zase opustíš, protože by jsi sledoval, že jsem trápená z toho, že stárnu a ty ne? Není tohle náhodou sobecké, no řekni?“. Nečekala jsem na odpověď a práskla jsem za sebou dveřmi. Ani jsem se neotočila a zamířila rychle ke svému autu. Nastartovala jsem a nečekanou rychlostí jsem ujížděla pryč.

Předchozí kapitola --- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 19. kapitola: