Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 20. kapitola

03.10.2009 (13:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3821×

ODKAZ NA BONUSOVOU KAPITOLU ... NAVAZUJE TAKÉ na 19. kapitolu (je to předběžný Happy End), jinak povídka ještě nekončí...jen, pokud má někdo zájem si přečíst, jak by to také mohlo být jinak...klikněte...!!!

Domů jsem jela neuvěřitelně rychle. Uvědomila jsem si ale, že doma budu sama a  Thomas  je v nemocnici. Potřebovala jsem ale být s ním, i kdyby jen na vteřinu. Vidět ho, obejmout  a políbit. Potřebovala jsem se trochu uklidnit a ujistit se v tom, že Thomas tu je a bude. Zastavila jsem před naším domem a znovu přemýšlela, jestli mám jít nahoru nebo za Thomasem. Opřela jsem si hlavu o opěrku sedadla a přemýšlela. Znovu a znovu jsem si v hlavě přehrávala náš rozhovor s Edwardem. Dnes jsem k němu měla zase tak blízko, držela jsem ho za ruce, měla jsem hlavu na jeho rameni, bylo mi s ním tak dobře a …. a během vteřiny byl zase na kilometry vzdálený. Topím se v tom.

Znovu jsem nastartovala a jela jsem do nemocnice. Vešla jsem do budovy a namířila jsem si to k výtahu, ale byl až nahoře a nemohla jsem čekat. Byla jsem příšerně netrpělivá. Najednou jakoby jeden dotek od Thomase mě mohl vyléčit z tohohle zmatku. Jedno objetí a bude mi zase dobře. Zamířila jsem ke schodům a běžela jsem nahoru. Musela jsem několikrát zastavit a vydýchat se. Nic nevydržím, pomyslela jsem si. Nakonec jsem celá udýchaná vyběhla do 6. patra. Zastavila jsem sestru.

„Promiňte, hledám dr. Pearsona“, řekla jsem a musela jsem se hodně snažit, aby mi vystačil dech. Co se to se mnou proboha děje? Možná bych měla vážně začít něco dělat. Šest pater a já jsem téměř na rozsypání.

„Je u sebe, ale….,“ řekla a já jsem na nic nečekala. Musím ho vidět. „Děkuju“, odpověděla jsem jí, ale zároveň už jsem mířila k němu do kanceláře. Zaklepala jsem. Nečekala jsem až mě vyzve. Prostě jsem otevřela dveře a uviděla jsem ho. Chtěla jsem se na něho vrhnout, ale když jsem si všimla jeho vyděšeného výrazu, zastavilo mě to. Najednou mi došlo, že není sám. Byla jsem tak zaměřená na to, až ho konečně uvidím, že jsem ani nezkontrolovala, jestli je sám. Došlo mi, že skutečně není sám, došlo mi taky, že tohle asi pacientka nebude. Vedle Thomase stála nějaká žena a její ruce byly obmotané kolem jeho krku. Netrvalo mi dlouho a poznala jsem, že je to upírka. Vypadala, jako kdyby zrovna vyšla z nějakého módního časopisu. Černé, rovné vlasy až do pasu, které ještě zvýraznily její bledou pokožku. Na sobě měla kožené černé kalhoty, červené tílko za ramena a na nohách nechutně vysoké jehlové podpatky. Byla nádherná, omračující. Byla tak jiná, než jsem já. No, možná proto tu teď s Thomasem stojí a objímá ho.

Když viděla, jak se na ni dívám, otočila si jedním prstem Thomasovu tvář na sebe a zeptala se ho. „Kdo je to dítě?“

Dítě? Než jsem mohla slyšet Thomasovu odpověď, už jsem běžela pryč. Utíkala jsem po schodech dolů. Vyběhla jsem z nemocnice a vůbec jsem se nezastavila. Bylo mi jedno kam běžím. Potřebovala jsem pryč. Před očima jsem měla obraz té dokonalé upírky…Věděla jsem, že by mohl běžet za mnou, tak jsem potřebovala někam, kde bude hodně lidí, aby mě necítil. Teď jsem s ním mluvit nechtěla. Zaběhla jsem do nákupního centra hned vedle nemocnice a sedla jsem si tam na lavičku. Bylo mi špatně, zvedal se mi žaludek, zřejmě z toho běhu, nebyla jsem zvyklá. Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči. To je dneska den. Nevím vlastně co jsem čekala. Thomas posledních pár týdnů trpí každý den se mnou, sleduje, jak trávím čas s Edwardem a když už jsem s ním, jsem duchem nepřítomná. Co jsem vlastně čekala? Bylo mi z toho všechno špatně. Dál jsem tam seděla a snažila se na nic nemyslet. Můj mozek naštěstí spolupracoval, takže mě nechal jen tak sedět a myšlenky ke mně nepouštěl. Sem tam si někdo sedl vedle mě, sem tam se mě někdo zeptal, jestli jsem v pořádku, ale já jsem to nevnímala.

Po pár hodinách si vedle mě zase někdo sedl. Cítila jsem jeho vůni. Nechtěla jsem otevírat oči. Nechtěla jsem ho vidět. Jak mě sakra našel? Uslyšela jsem jeho hlas.

„Není to tak, jak si myslíš“, řekl smutně.

Nechala jsem oči zavřené. „Nic si nemyslím“, odpověděla jsem mu a vlastně jsem ani nelhala.

„Beth, ona je…“začal a já jsem ho přerušila.

„Thomasi, nebudeme to probírat tady, nebo ano?“, řekla jsem překvapivě velmi klidným hlasem. Ani jsem se na něj nemusela podívat, abych vytušila, že se zarazil.

„Půjdeš se mnou domů?“, zeptal se opatrně po pár minutách.

Neodpověděla jsem mu a zvedla jsem se.

„Jak jsi mě našel?“, zajímala jsem se.

„Zavolal jsem Alice. Vypnul jsem na chvíli štít a ona tě našla“, vysvětlil mi.

Zamířil ke svému autu, ale tam já nešla.

„Mám tu své“, řekla jsem a odpojila jsem se od něho. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Najednou byl u mě a šel se mnou. „Nenechám tě řídit. Jsi unavená a rozrušená a není ti dobře, vidím to na tobě“, vysvětlil mi.

Neodpovídala jsem mu. Když jsme došli k mému autu, šla jsem si rovnou sednout na místo spolujezdce, bylo mi jasné, že by bylo úplně zbytečné se teď přít. Hodila jsem mu klíčky a sedla jsem si do auta.

„Proč jsi přišla, necítila ses dobře? Stalo se něco?“, zeptal se a mě to najednou přišlo komické. Celá tahle situace. Já ho načapala s nějakou upírkou v celkem dost těsném objetí a on se mě ptá, proč jsem přišla? Odfrkla jsem si.

„Ne, je mi báječně“, řekla jsem s ironií v hlase.

„Beth, já…“

„Až doma“, zastavila jsem ho. Domů jsme dojeli potichu. On se zřejmě bál znovu promluvit a já jsem měla pocit, že bych ten rozhovor nejradši odložila až na nějaký jiný den. Dneska toho bylo všeho až až. Nejdřív to s Edwardem a teď tohle. Když jsme zaparkovali před domem, pípla mi smska. Našla jsem mobil a překvapeně jsem se dívala na jméno odesílatele. Edward.

„Bello, promiň, možná máš pravdu. Mohli bychom si promluvit, prosím?“

Tak Edward přemýšlel o mých slovech. Skutečně by chtěl se mnou být napořád? Zavrtěla jsem hlavou, abych to vyhnala z mysli. Nechci teď řešit Edwarda.

Vylezla jsem z auta a šla jsem k domu. Thomas šel tiše za mnou.

Doma jsem si sedla na gauč a on si klekl na kolena přede mě.

„Beth. Můžu Ti to vysvětlit?“

Kývla jsem hlavou.

„Není to tak, jak si myslíš. Jmenuje se Tamara. Nikdy jsem s ní nic neměl a rozhodně s tím nechci začínat. Jak si jen můžeš myslet, že bych tě mohl podvést? Nikdy bych to neudělal. Jsi pro mě celý můj život. Přišla jsi jen ve špatnou chvíli. Zkoušela to na mě, ale nic víc se nestalo. Vždycky to čas od času zkusí“, vysvětloval mi.

Dívala jsem se do jeho očí, do jeho ztrápené tváře a nechápu proč, ale já jsem mu věřila.

Moje mlčení ho přinutilo pokračovat. „Jak by sis mohla myslet, že bych chtěl takovou…nafrněnou upírku?“, snažil se to zlehčit.

Povedlo se. Pousmála jsem se. Svoji dlaň přiložil na moji tvář. Zavřela jsem oči a svoji tvář jsem do jeho ruky opřela. „Miluju tě“, zašeptal.

„A já tebe“, odpověděla jsem mu. Sedl si vedle mě. Otevřela jsem oči a on mi naznačil, abych si sedla k němu. Vlezla jsem si mu do klína a opřela jsem svoji hlavu o jeho hrudník.

„Věříš mi?“, ptal se smutně.

„Ano“, zašeptala jsem.

„Řekneš mi prosím, proč jsi za mnou přišla? Vypadala jsi rozrušeně ještě dřív, než sis všimla Tamary“, řekl a políbil mě do vlasů.

„Něco se stalo a já jsem prostě potřebovala být chvíli s tebou“, odpověděla jsem mu popravdě. Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo.

„Beth, co se stalo? Jsi v pořádku?“, vyhrkl.

„Jsem v pořádku. Neboj. Byla jsem odpoledne s Edwardem“.

Zatnul ruce v pěst. „Byli jsme u nich doma. Na něco málo jsem si vzpomněla“.

„To tě rozrušilo? Co to bylo?“, zajímal se netrpělivě.

Nechtěla jsem odpovídat. Nechtěla jsem vůbec vést tenhle rozhovor. Co bych mu asi tak měla říct? Že jsem se držela s Edwardem za ruce? Že jsem byla ochotná jít s ním kamkoliv? Že bych mu tam zase znovu málem podlehla?

„Beth. Prosím.“

„Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsme byli spolu“, podívala jsem se na něj a zvedla jsem významně obočí, aby pochopil, co tím chci říct.

Jeho tvář posmutněla. „Chápu. Ty jsi s ním …?“

„Ano. Milovali jsme se. Vlastně právě při milování na mě málem zaútočil. Neovládl se“.

„Nechápu, jak mohl být tak neopatrný“, řekl naštvaným hlasem. „Pro to jsi byla rozrušená? Co se stalo Beth?“

„Cítím se v jeho přítomnosti napnutá. Je to zvláštní. Vrací se mi ty pocity a pomalu se mi vracejí nějaké vzpomínky. Nechci je. Miluju tebe. Tím jsem si jistá. Jsem si jistá, že chci být s tebou, ale když jsme s ním, je to …těžké“, vzlykala jsem. „Nejradši bych někam odjela a na chvíli od toho všeho utekla“.

„Vážně to tak chceš?“, zeptal se a v jeho hlase jsem slyšela tu bolest, že tohle musí poslouchat.

„Ano“, odpověděla jsem mu a znovu jsem si položila svoji hlavu na jeho hrudník. Začaly se mi zavírat oči. Byla jsem po tom celém dni příšerně unavená.

Thomas to vycítil. Pousmál se. „Promluvíme si o tom ráno“, zašeptal a odnášel mě do ložnice.

„Můžu jít sama“, zamumlala jsem.

„To možná můžeš, ale já tě tam rád zanesu“, řekl něžně. Položil mě na postel, pomohl mi se převlíknout a já jeho pomoc vděčně přijímala. Zachumlal mě do deky a lehl si ke mně.

Usnula jsem hned.

Předchozí kapitola ---- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 20. kapitola: