Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 20. kapitola - bonus

04.10.2009 (13:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3872×

Kde začít...

Na konci 19. kapitolky mě napadly dvě cesty, kterými se vydat… Nemohla jsem se rozhodnout, proto jsem napsala obě. Tato kapitolka je spíš takový bonus pro ty, které máte rádi Thomase stejně jako já. Prostě jsem si řekla, že si s Bellou (Beth) vytrpěli už dost a vytvořila jsem jim jejich zrychlený Happy End.

Je to jen taková odbočka, jinak povídka samozřejmě pokračuje dál... Tohle je jen takový bonusek... Doufám, že se bude líbit!!! Prosím, nechte mi komentáře….

19. kapitola

Celou cestu domů jsem přemýšlela nad tím, jak jsem byla zase pitomá. Nechápu, co se to se mnou děje. Mám Thomase, miluju ho, on mě. Je to k němu všechno nefér. Nechápu, že jsem si v tom nechala udělat takovýhle zmatek. Vždyť se s Edwardem pořád přeme o ty stejné věci. Pořád dokola. Pořád o tom samém. Miluju tě, ale nezničím Ti duši. Miluju tě, ale chci, abys žila lidský život. Ale já chci žít šťastný život, život s někým, koho miluju. Je mi jedno, jestli to bude upír nebo člověk. Prostě chci být s ním napořád. Copak to je tak těžké pochopit? Na druhou stranu, tohle mi jen otevřelo oči. Edwarda jsem strašně moc milovala, ale to už je dávno. Opustil mě, odešel a teď je tu Thomas, který mě miluje a hlavně já miluju jeho.

Dokud se tu neobjevil Edward, byla jsem dokonale šťastná. Vzpomněla jsem si na ty chvíle s Thomasem. Naše první setkání, na dobu, kdy jsme spolu vybírali moje jméno, na náš první Silvestr, naše první milování, naše měsíční oslavy výročí…jak můžu pochybovat? Vždyť není o čem. Thomas je můj svět. A tak to taky zůstane.

Přijela jsem domů a práskla jsem sebou na gauč. Až pozdě mi došlo, že Thomas nebude doma a mě se tak strašně moc nechtělo být sama doma. Napadlo mě, že bych zajela za Lucy, ale byla jsem příšerně unavená. Jsem ráda, že tohle všechno brzo skončí a podaří se mi uklidnit. Musím se dát dohromady. Jsem jako troska.  Šla jsem si dát něco k jídlu, osprchovala jsem se a lehla jsem si k televizi.  Musela jsem usnout, protože když jsem znovu otevřela oči, televize byla vypnutá a Thomas ležel vedle mě a sledoval mě. Ve tváři měl zvláštní výraz. Jakoby strach, lítost a bolest. Nechápala jsem to. „Co se stalo?“, zeptala jsem se.

Musel být myšlenkami hodně daleko, protože sebou trhl, když jsem promluvila a podíval se mi do očí. „Promiň, co jsi říkala?“, zeptal se.

„Stalo se něco? Něco v práci?“, zkoušela jsem dál.

„Ne Beth, všechno je v pořádku. Jak se cítíš? Už je ti líp?“, ptal se soucitně.

„Ano, myslím si, že už to bude dobré“.

„Neměli jsme s tímhle souhlasit, zbytečně se nervuješ. Nejíš a sotva spíš. Podívej se na tvoje kruhy pod očima. Co kdybychom na pár dní někam vypadli?“ zeptal se a jeho tvář se rozzářila, když viděl, jak mě tenhle nápad potěšil.

„Ráda“, nemá ani představu, jak se to teď hodí. Po tom, co se stalo s Edwardem je tohle přesně to, co potřebuju.

„Půjde to ve škole zařídit?“, zeptal se.

„Myslím si, že ano. Kdy můžeš z práce?“

„Tak trochu jsem si to už zařídil. Doufal jsem, že budeš chtít“, prohodil s omluvným výrazem.

„Super“, vyjekla jsem a objala jsem ho.

„Výborně. Tak zítra. Nemáš něco naplánovaného s Edw….s Cullenovými?“, zeptal se. Chtěl se zeptat s Edwardem, slyšela jsem to tam.

„Ne, s ním ani s nimi nic naplánovaného nemám“, řekla jsem a zřejmě jsem si úplně neuhlídala tón, kterým jsem to řekla. Na chvíli se odmlčel a měřil si mě pohledem.

„Stalo se něco, Beth?“, zeptal se starostlivě.

„Ne“, odpověděla jsem rychle, ale po tom mi došlo, že je možná čas, aby se všechno dozvěděl.

„Vlastně ano. Strávila jsem včerejší den s Edwardem. Zvládli jsme se pohádat a myslím si, že se dá říct, že jsme tohle všechno definitivně vyřešili“, řekla jsem a sledovala jsem jeho reakci.

Pozvedl obočí a obličej mu zvážněl.

„Co se stalo?“, zeptal se.

„Nic. Vrátilo se mi pár vzpomínek a navíc jsem si uvědomila, jak je tohle všechno směšné a zároveň smutné. Je mi líto, že jsem Ti přidělávala starosti. Teď už to bude všechno v pořádku.“

„Takže …takže co teď?“, zeptal se opatrně.

„Teď? No, teď se  přitulím k někomu, koho miluju a bez koho bych nemohla žít a pak spolu odjedeme někam hodně daleko, kde budeme jen ty a já a nikdo další a tak to taky zůstane, až se vrátíme“, šeptala jsem mu něžně do ucha.

Zarazil se. Chvíli se ani nepohnul. „Beth, takže ty jsi si vzpomněla a přesto zůstaneš se mnou?“, zeptal se najednou.

„Samozřejmě. Thomasi, ty jsi můj život. Miluju tě.“, řekla jsem tak samozřejmě, že nemohl ani pochybovat, že to není pravda.

Usmál se na mě, ale potom jeho obličej zase zvážněl.

„Řekneš mi, co se děje?“ naléhala jsem.

„Nic. Nedělej si starosti. Je to jen jeden pacient, leží mi to v hlavě“, zamumlal a zase se na mě usmál.

Stočila jsem se mu do náruče a překvapivě rychle jsem usnula. Musela jsem spát dost dlouho, protože když jsem se  vzbudila a vstala jsem, Thomas už měl téměř všechno sbalené a tašky byly u dveří. „Sbalila bych si sama“, řekla jsem vyčítavě, když jsem scházela dolů ze schodů. Zamotala se mi hlava a já jsem sebou práskla na zem. Naštěstí jsem byla už skoro dole, takže se mi nic nestalo. „Bože Beth, jsi v pořádku?“, křičel na mě Thomas a běžel ke mně. Nevím, jestli to byl běh, protože jsem viděla jen šmouhu, která se mihla před očima. „Jsi nechutně rychlý, když se nehlídáš“, zamumlala jsem a pomalu vstávala. Dívala jsem se do jeho vystrašené tváře. „Jen se mi trochu zamotala hlava, moc dlouho jsem spala. Neboj se“, uklidňovala jsem ho. „Něco sním a můžeme vyrazit.“

„Dobře. Jdu dát věci do auta“, prohodil a než jsem se stačila ohlédnout ke dveřím, už tam nebyl. Zakroutila jsem hlavou, když jsem si něco uvědomila. Napadlo mě, jak se musel hrozně hlídat, když jsme spolu žili a já jsem to ještě nevěděla a teď mi přijde, jako by to bylo normální. Pousmála jsem se tomu.

Nasnídala jsem se a vydali jsme se k autu. „Kam jedeme“?, zajímala jsem se. Došlo mi, že se teda ptám brzo, když už jsme skoro na cestě, ale nějak jsem se o to nestihla starat.

Zasmál se. Zřejmě ho napadlo to samé.

„Zarezervoval jsem malý domek v jednom rekreačním středisku asi 60km od St. Paula. Myslím si, že se Ti tam bude líbit.“, prohodil, ale zároveň čekal na moji reakci.

„Zní to skvěle“, odpověděla jsem mu. Bylo mi jedno kam jedeme. Hlavně, že můžeme být spolu.

Thomas měl pravdu, bylo tam nádherně. Nás malý domeček stál trochu stranou od těch ostatních. Byl luxusnější než ostatní, protože Thomas chtěl, abychom měli pohodlí. Luxusnější znamenalo, že měl i zčásti krytý bazén a nádhernou terasu. Bylo tam krásně. Chodili jsme na procházky, milovali jsme se, koupali jsme se a já jsem zapomněla na ty všechny problémy, které mě trápily v poslední době. Thomas musel vidět, že mi je líp, ale i tak mi přišlo, že mě pořád sleduje. Dokonce jsem měla někdy pocit, jako by mě vyšetřoval. Neustále mi šahal na čelo nebo mi sem tam vzal ruku za zápěstí, ale namísto normálního držení se mi zdálo, jako by mi měřil tep. Když jsem se ho na to zeptala, dělal, že neví, o čem mluvím.

Někdy, aniž by si to uvědomil, se na mě díval, jako bych se měla každou chvíli rozsypat a  když nehlídal svůj výraz, měl v něm pořád starost. Té se zbavit nedokázal. Začala jsem z toho být nervózní i já. Pár dní po našem příjezdu jsme byli na trochu delší prohlídce. Thomas se chtěl pořád už vracet, ale já jsem ještě chtěla jít dál. Zřejmě jsem přecenila svoje síly, protože jsem se najednou cítila hrozně unavená a sesunula jsem se k zemi.

Thomas mě zachytil jen tak tak, než jsem spadla a když jsem se podívala do jeho očí, viděla jsem tam znovu tu lítost a strach. Položil mě opatrně na zem a čekal, jestli budu moct chodit. Nic mi nebylo, byla jsem jen vyčerpaná. Bylo toho na mě  v poslední době prostě moc.

Jenže Thomas si dělal velké starosti. Mlčky jsme se vrátili a mezitím co jsem se sprchovala, Thomas si sedl na terasu a díval se na západ slunce. Přicházela jsem pomalu k němu a sledovala jsem ho. Byl nádherný. A navíc tak hodný a miluje mě. Nechápu, jak jsem si ho zasloužila. Od první chvíle, kdy mě potkal mě miluje a ochraňuje. Najedno udělal něco, co mě vyvedlo z mého spokojeného světa myšlenek a vyděsilo mě to. Schoval si hlavu do dlaní a hlasitě si povzdechl. Vydala jsem se rychleji směrem k němu a klekla jsem si před něj. „Co se děje Thomasi a řekni mi prosím tě pravdu, ať je jakákoliv“.

Dal si ruce z obličeje a díval se na mě. Jako by přemýšlel, jak mi to má říct.

„Beth, já…si myslím, že jsi nemocná.“

„Jak to myslíš?“, zeptala jsem se nechápavě. Čekala jsem všechno možné, ale tohle mě překvapilo. „Je to jen z nervů. Jsem jen unavená. Bylo toho poslední dobou moc. Vždyť to víš.“, snažila jsem se ho přesvědčit a uklidnit, že mi nic není.

Ne Beth, podle mě to není jen to. Poslední dobou skoro nespíš, vím, že to přikládáš těm nervům, ale nemyslím si, že je to jen to. Potíš se víc než kdy jindy, v noci ti utírám studený pot. Téměř nejíš a motáš se. Jsi příšerně slabá a já nevím, jak to mám popsat, ale tvůj …tvůj osobní lidský pach slábne. Je to hrozně zvláštní.“

„Thomasi, to je nesmysl, nic mi není….“, nedořekla jsem to. Přerušil mě.

„Myslím si, že je to srdce. Slyším tam šelest,“ vyhrkl najednou.

Dívala jsem se do jeho očí a hledala jsem jakýkoliv náznak toho, že to, co říká nemyslí vážně. Musí vtipkovat. Co to vlastně znamená? Že mám nemocné srdce? Jak to může slyšet? To je hloupá otázka, samozřejmě, že to slyší…a navíc je doktor. Ví, co má slyšet.

Po chvilce jsem se trochu sebrala. Viděl to, tak pokračoval.

„Nebyl jsem si jistý a nechtěl jsem tě nervovat ještě víc. Proto jsem chtěl odjet, abych tě na chvíli dostal z toho stresu a v klidu si o tom s tebou promluvil. Musíš na testy Beth. Neboj, budu s tebou“, uklidňoval mě a pomalu si mě posadil do klína. „Je mi to moc líto.“, šeptal mi a hladil mě po vlasech.

Seděla jsem v jeho klíně několik minut, možná hodin, aniž bych se pohnula. Snažila jsem se přijít na to, co to znamená.

Ať to ale znamená cokoliv, teď to nechci řešit.  Teď ne. Až se vrátíme domů, budu nad tím přemýšlet, ale teď nechci. Teď chci být tady a užívat si toho relativního klidu. Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se Thomasovi do očí. Pomalu jsem ho políbila na rty. Naše rty se jen zlehka dotkly, ale mnou projela touha.

„Chci tě“, zašeptala jsem. Podíval se na mě překvapeně a zřejmě přemýšlel, jestli to myslím vážně. Vím, že pro to nebylo normální vysvětlení, ale já jsem ho prostě potřebovala. Vím, že jsem se právě dozvěděla, že jsem nemocná, ale o to víc, jsem ho teď chtěla co nejblíže u sebe. Milovat se s ním a být šťastná. Nemyslet na to, co přijde.

Po chvilce se vzpamatoval a přiblížil své rty k těm mým. Něžně obkresloval moje rty svými. Jednou rukou mi zajel do vlasů a druhou si mě přitáhl těsněji na sebe. Sedla jsem si na něj obkročmo a on pomalu vstal. Nesl mě, jako bych nic nevážila a nepřestával mě líbat. Když jsme došli do ložnice, položil mě pomalu na postel a lehl si na mě. Cítila jsem tíhu jeho těla na tom mém a bylo mi to hrozně příjemné. Přitiskla jsem se k němu a líbala ho, dokud mi stačil dech. Když už jsem nemohla, přesunul se svými rty na můj krk a pomalinku mě zbavoval svetru. Zvedla jsem ruce, aby mi ho mohl přetáhnout přes hlavu a on to pomalu udělal. Upravil mi rozcuchané vlasy a líbal mě na tváři, na rtech, na nose, na krku. Sundala jsem mu svetr a hladila ho po jeho dokonale vypracovaných pažích. Byl nádherný. Svými polibky zasypával můj krk, moje ruce a povytáhl mi tričko a líbal mě pod ním. Postupoval níž, dokud se nedostal na kraj riflí. Rozepnul knoflíček a zase se vracel nahoru k mému krku a rtům. Zasténala jsem. „Netrap mě“, řekla jsem. Pousmál se. Cítila jsem, že mi rozepíná zip a pomalu mi sundává i kalhoty. Podařilo se mi si se uvolnit a klekla jsem si vedle něj. Sundala jsem mu tričko a hladila jsem jeho dokonalou hruď. Rozepnula jsem mu kalhoty a on si je sundal. Zase si na mě lehnul a pomalu, jemně mě hladil po břiše. Kdykoliv se jeho ledové prsty dotkly mého břicha a boku, zachvěla jsem se a na tom místě se mi objevila husí kůže. Smál se tomu, ale nepřestával. Zaúpěla jsem. „Prosím“, žadonila jsem. Zmítala mnou příšerná touha a on si se mnou hrál. Věděl, co mám ráda a vychutnával si, jak mé tělo. Líbal mě za uchem a šeptal „Miluju tě“.

Svými prsty se najednou jemně dotkl přes kalhotky mého nejintimnějšího místa a já jsem se prohnula pod náporem toho vzrušení. Při každém jeho dotyku jsem hlasitě sténala. Sundal mi kalhotky a pokračoval v tom dál. Cítila jsem jeho ledové prsty ještě víc a vzdychala jsem a prosila ho, aby přestal, ale on nepřestával, naopak nořil se hlouběji a hlouběji. Cítila jsem, že můj vrchol by mohl brzy přijít, tak jsem ho vší silou zastavila. Díval se na mě nesouhlasně, ale nechal toho. Přesunul se výš na má prsa a podepřel si mě rukou, aby mi mohl rozepnout podprsenku. Když jsem ucítila jeho rty na svých bradavkách, hlasitě jsem vzdychla. „Prosím, Thomasi, prosím“, žadonila jsem. „Už to nevydržím“. Snažila jsem se mu několikrát sundat jeho spodní prádlo, ale on mě nenechal. Hlasitě jsem vzdychala a prohýbala jsem se mu v rukách. Moje tělo reagovalo na každý jeho dotek. Byla jsem naprosto ponořená do své touhy a svého vzrušení. Když svými prsty sjel znovu dolů, už jsem to nevydržela a vysmekla jsem se mu. „Chci tě v sobě“, zaprosila jsem.

Pousmál se a tentokrát bez váhání spojil naše těla. Šeptal moje jméno. Miloval mě něžně a jeho pohyby byly neskutečně pomalé. Líbal mě u toho, jeho ruce zaměstnávaly moje prsa a jeho jazyk se téměř neodtrhl od mých úst. Při orgasmu jsem šeptala jeho jméno. Vždy, když ustaly moje stahy, pomalu zase pokračoval. Nechápala jsem, jak to dělá, ale bylo to nádherné. Strávili jsme v posteli několik hodin. Mazlili jsme se, smáli jsme se, povídali si. Kdykoliv naše vzrušení zase vzrostlo, Thomas znovu spojil naše těla. Zapomněli jsme oba na naše problémy.

Druhý den jsme se bohužel museli zase vrátit do reality.  Thomas chtěl odjet zpátky a dovést mě na vyšetření, ale já jsem ještě nechtěla. Trápil se tím, ale nepřemlouval mě. Chtěla jsem s ním být ještě aspoň jeden den v tomhle úžasném místečku.

V noci mě najednou vzbudil Thomasův vyděšený hlas.

„Beth. Beth“, volal a já jsem se v rychlosti posadila a vytřeštila jsem oči.

„Co je?“, zeptala jsem se, ale mé tělo nereagovalo moc dobře na ten rychlý pohyb, takže jsem si zase lehla. Podívala jsem se do jeho očí a jeho výraz mě vyděsil. Vůbec jsem se v něm nevyznala. Byl šokovaný, ale jistým způsobem i šťastný?

„Kdy jsi měla poslední periodu?“, vyhrkl a netrpělivě čekal na odpověď.

„Co?“, nechápala jsem. „Proč?“

„To není šelest Beth. To je jiné srdce uvnitř tebe. Nenapadlo mě to dřív.“

Chvíli mi trvalo než jsem si přebrala, co to vlastně právě řekl a překvapeně jsem se na něj dívala.

„Dítě?“, ujistila jsem se, jestli jsme tomu rozuměla správně.

„Ano“, vyhrkl.

„Pane bože…ale ty přece nemůžeš mít děti, nebo ano?“

„Já nevím Beth. Já nevím.“

„Je to možné? Kdys měla na posledy periodu?“

„No, už je to dlouho, ale já jsem to přikládala k těm nervům, že se mi to zpozdilo. Navíc to nemívám moc pravidelné, jak víš.“

Dívala jsem se do jeho obličeje a po dlouhé době jsem ho viděla zase šťastného. Došlo mi, že  je to pravda. Že se to všechno skutečně děje.

„Čekáme dítě. Panebože. To je úžasné.“, šeptala jsem. Tak proto mi je pořád tak zle. Proto to všechno.

„Thomasi, budeš táta“,  říkala jsem mu a on se smál.

„Musíš k doktorovi, ale….“, odmlčel se a najednou jeho obličej zase zvážněl.

Najednou mi to došlo. Čekám dítě s upírem. Nedošlo mi to hned, ale možná to dítě nebude obyčejný člověk. Můžeme vůbec navštívit normálního doktora?, uvažovala jsem.

„Mohl bych tě vyšetřit sám, ale možná bychom měli požádat ještě Carlisle. Třeba už o něčem podobném slyšel“, řekl s omluvným výrazem.

„Samozřejmě. Požádáme Carlisla“, souhlasila jsem.

Zbytek noci už jsem zůstala vzhůru. Stejně bych neusnula. Thomas byl nadšený stejně jako já, ale zároveň se bál toho, co by mohlo přijít.

Hned ráno Thomas volal Carlislovi. Požádal ho, zda bychom ho mohli navštívit. Nečekala jsem, že by nesouhlasil, ale tak nějak jsem doufala, že by mohl být v nemocnici, nechtělo se mi teď vyprávět o mém těhotenství všem. Chtěla jsem si být nejdřív jistá. Carlisle měl ale volno, a tak nám nezbývalo nic jiného, než za ním jet domů.

Zastavili jsme před jejich domem. Podívala jsem se na Thomase. Chytil mě za ruku a políbil ji.

„Miluju tě“, řekl a já jsem se na něj zářivě usmála. „A já tebe“, odpověděla jsem mu.

Vylezla jsem z auta a opřela jsem se o něj. Dívala jsem se směrem k domu a najednou jsem měla strach. Zavrtěla jsem hlavou, abych tenhle pocit setřásla a rychle vyšla k Thomasovi. Věděla jsem čeho se bojím. Kromě toho, že se bojím o naše dítě jsem se bála setkat se s Edwardem, protože mi bylo jasné, že si budeme muset promluvit. Bála jsem se té bolesti, kterou mu budu muset způsobit.

„Připravená?“, vyrušil mě z úvah Thomas.  Kývla jsem hlavou na souhlas.

Ještě než jsme došly ke dveřím, už byly otevřené. Stál tam Carlisle s Esmé. Esmé se na mě hned vrhla objala mě. „Ráda tě vidím holčičko“, řekla a dusila mě ve svém objetí.

„I já tebe Esmé“, odpověděla jsem jí a pomalu jsem se vysvobodila z jejího objetí.

Thomasi“, rád tě zase vidím. „Prosím pojďte dál“, řekl Carlisle a uvolnil nám cestu.

Vešli jsme dovnitř  a dívali jsme se do všech těch tváří. Všichni byli překvapení. Nestýkala jsem se s nimi, když u toho byl Thomas. Věděli, že se toho nechce zúčastňovat.

Můj pohled sklouzl k Edwardovi. Stál tam opřený o stěnu, ve tváři bolestný výraz, ale já jsem z nepochopitelného důvodu byla jakoby imunní. Nebolelo mě ho vidět ho takhle jako jindy. Jakoby jsem rozhodnutím, že zůstanu s Thomasem, potlačila city k Edwardovi a najednou jsem si uvědomila, jak se cítím dobře. Jak je tohle to správné. Navíc od chvíle kdy jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, existoval pro mě jen Thomas a naše dítě. Nic jiného na světě nemělo význam. Nic. Ani Edward, ani nic jiného.

Chvíli jsme se na něj dívala a pak jsem se podívala na Thomase. Šla jsem blíž k němu a chytla jsem ho za ruku.

„Čemu vděčíme za tuto milou návštěvu?“, zeptal se opatrně Carlisle. Musela je užírat zvědavost.

„Prosím posaďte se a udělejte si po….“ „Jsem asi těhotná“, vyhrkla jsem.

Esmé svoji větu nedokončila a všichni v místnosti ztuhli. Nikdo se ani nehnul, nikdo kromě mě v místnosti nedýchal. Sledovali mě, potom chvíli Thomase, na jehož tváři byl úsměv namířený ke mně a pevněji mě sevřel ruku. Usmála jsem se na něj zpět a potom znovu sledovala ty ztuhlé obličeje. Stáli tam jako sochy, ani jeden se nepohnul. Bylo to až trochu děsivé.

„Cože?“, vyhrkl najednou Edward. „S kým?“, pokračoval.

„S Thomasem“, odpověděla jsem mu na jeho nesmyslnou otázku. S kým bych to tak asi mohla mít?

„Upíři ale nemůžou mít děti“, zamumlal.

„Carlisle, slyšel jsi někdy o něčem podobném?“, zajímal se Thomas.

Carlisle kývnul hlavou na souhlas, ale jeho tvář byla velmi vážná. Po chvíli se vzpamatoval. „Rád bych tě vyšetřil, jestli ti to nevadí“, řekl a otočil se k Thomasovi. „Vím, že jsi lékař, ale rád bych ji také prohlídl,“ pokračoval Carlisle.

Kývnul hlavou a otočil se na mě, jestli s tím souhlasím. Samozřejmě, že ano, proto jsem tady.

Najednou Edward vystřelil z domu a zůstaly po něm jen otevřené dveře.

Povzdechla jsem si. „Alice, kam šel? Ráda bych s ním mluvila“, otočila jsem se směrem k ní, ale zároveň i k Thomasovi, který se pokusil o úsměv.

„Pojď“, řekla jen a táhla mě za ruku z domu.

Nebyl daleko. Seděl na zemi, opíral se o pokrčená kolena a díval se někam do prázdna.

„Edwarde“, promluvila jsem, aby o mě věděl.

Neodpověděl mi.

„Ztratil jsem tě. Tentokrát už na dobro. Nemysli si nic zlého, já ti to přeju, ale nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné. Nechtěl jsem tě přeměnit, abys mohla žít lidský život, mít děti, a teď čekáš dítě s jedním z nás. Všechno zbytečné. Chtěl jsem tě ochránit, ale na místo toho…tě teď ztrácím“, šeptal smutně.

„Je mi to líto Edwarde. Ale já jsem se rozhodla zůstat s Thomasem, ještě než jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Miluju ho. Promiň.“

„Rozhodla ses pro to, že jsem tě nechtěl přeměnit?“, zeptal se.

„Nejen to. Já jsem byla poslední rok a půl s Thomasem. Miluju ho. Nemůžu všechno hodit za hlavu a dělat, že se to nestalo. Nejde to. Neumím ho opustit. Tebe miluju a vždycky budu, ale Thomas a teď naše dítě jsou pro mě můj svět. Je mi to tak moc líto. Věř mi.“

Chytil mě za ruku. Seděli jsme tam a nikdo nic neříkal.

„Jsem rád, že jsi šťastná. Nic jiného jsem si nikdy nepřál a pokud tě Thomas udělá šťastnou, budu šťastný i já“, promluvil a políbil mi ruku.

„Děkuju“, špitla jsem. Edward se zvednul a pomalu pomohl na nohy i mě.

Došli jsme zpátky do domu. Carlisle s Thomasem řešili nějaké lékařské věci. Měli obavu o moje zdraví, ale já jsem věděla, že se o mě postarají. Věděla jsem a cítila jsem, že bude všechno v pořádku. Takhle to mělo být. Takhle je to správně. Carlisle slyšel o několika podobných případech, ale domníval se, že jsou to jen legendy. Zdůrazňoval, že to může být velice nebezpečné, ale to jsme tušili od začátku.

S Carlislem jsme se dohodli na pravidelných návštěvách. Musím samozřejmě  přerušit studium, musím se víc šetřit, abych byla dost silná. S tím vším jsem souhlasila.

Při zpáteční cestě, jsem si všimla, že jedeme jiným směrem. „Kam jedeš?“, zeptala jsem se.

„Uvidíš“, odpověděl mi a na tváři měl zvláštní výraz.

Poznala jsem to tu, bylo to nedaleko od toho místa, kde mě srazilo to auto. Thomas vystoupil a obešel auto. Pomohl z auta i mě a vzal mě za ruku. Po chvilce zastavil a natočil mi hlavu tak, abych  se dívala, kam on chce. Hledala jsem něco, na co se dívat, ale nenašla jsem nic. Potom mi to ale došlo. Dívala jsem se z dálky na to místo, kde mě to auto srazilo. Nechápavě jsem se na Thomase podívala.

„Tady jsem tě poprvé uviděl a můj život se najednou rozjasnil a teď…a teď jsem dostal něco, v co bych nikdy ani nedoufal. Miluju tě“, říkal potichu a něžně.

Potom, z ničeho nic poklekl a z kapsy vyndal krabičku. Otevřel ji a mě teprve teď došlo, co dělá.

„Beth Jonesová, Bello Swanová, vezmeš si mě?“

Myslím, že od chvíle, kdy jsem uviděla prstýnek, až do teď, jsem se snad ani nenadechla. Byla jsem dokonale šťastná. „Ano“, zašeptala jsem,  můj hlas byl tak roztřesený, že jsem se  na víc nezmohla.

Pomalu mi navlíkl prstýnek a potom vstal a něžně mě políbil. „Miluju tě“, zašeptal.

EPILOG

Svatba se konala za dva týdny. Nechtěla jsem se vdávat s břichem, takže jsme na to hodně spěchali. Svatba byla ve Forks, chtěla jsem udělat Charliemu radost.

Malá rostla v bříšku trochu rychleji, než jiné děti. Za necelé dva měsíce se nám narodila dcera, Sarah. Během porodu mě Thomas s Carlislem museli přeměnit. Charlieho s Renée už jsem znovu neviděla, ale já měla novou rodinu. Moji vlastní. Můj svět byl teď Thomas a Sarah.

Sarah byla jiná. Byla zčásti upírka, zčásti člověk. Rostla mnohem rychleji, takže za pár let byla dospělá. Dělalo nám to starosti, ale její vývoj se v dospělosti zastavil. Stala se nesmrtelnou jako jsme byli my.

Edward si po pár letech našel taky partnerku. Roztomilou mladou upírku, kterou Carlisle proměnil, když umírala. I on našel svoje štěstí.

Nikdy jsem Edwarda nepřestala milovat, ale paradoxně, skutečné štěstí jsme našli každý až s někým jiným….

19. kapitola --- Skutečná 20. kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 20. kapitola - bonus: