Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 21. kapitola

05.10.2009 (16:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5373×

Otevřela jsem oči a uviděla jsem Thomase. Seděl vedle mě na posteli a díval se na mě. Jeho výraz naprosto nečitelný. Snažila jsem se posadit, ale udělalo se mi zle, tak jsem se raději rychle položila.

„Jak je ti?“ zeptal se Thomas.

„Nic moc. Moc jsem toho poslední dobou nejedla, byla jsem z toho všeho, co se děje okolo nervózní a do toho nějaká viróza“, zabručela jsem.

Zvážněl.
“Asi to ode mě chytit nemůžeš, ne? Tak proč se takhle tváříš?“, zažertovala jsem.

Myslela jsem si, že ho tím trochu rozveselím, ale to se mi nepovedlo. Jeho obličej byl stále stejně vážný.

„Beth, sledoval jsem tě posledních pár dní a měl jsem o tebe strach.“

„Co se děje Thomasi?“

Zhluboka se nadechl, otevřel pusu, ale zase ji zavřel. Rozmyslel si to.

Znovu jsem si zkusila sednout, tentokrát to bylo lepší. Dala jsem mu ruku na tvář a pohladila ho. „Řekni mi, co tě trápí, prosím.“

„Beth, kdy jsi měla naposledy menstruaci?“

Zavřela jsem oči, zaklepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Vyprskla jsem smíchy.

„Ty teď myslíš na sex?“, zeptala jsem se.

Protočil oči v sloup a povzdechl si.

„Ne Beth, tady vůbec nejde o sex. Posledních pár dní jsem začal slyšet zvláštní zvuk. Znělo to, jako by tvoje srdce bouchalo s nějakou ozvěnou. Bál jsem se o tebe. Nejprve jsem měl starosti, jestli nejsi nemocná, ale ten zvuk je pořád silnější a hlasitější. Dnes v noci, když jsi spala, mi to došlo. Myslel jsem si, že se mi to zdá, přišlo mi to nepravděpodobné, ale jsem si téměř jistý“, pokračoval.

„O čem to mluvíš? Jaký zvuk?“

„Zvuk dalšího srdce uvnitř tebe Beth.“

Seděla jsem tam a dívala jsem se na něj. To nemůže myslet vážně? Jako, že jsem těhotná? Instinktivně jsem si šáhla na břicho. Nepřišlo mi, že by bylo větší, ale pokud budu taková jako Renée a ta říkala, že na ní těhotenství nebylo znát až někdy do 6. měsíce, tak… Vzpomněla jsem si, jak mi není v poslední době dobře, ale to nebyly žádné ranní nevolnosti. To s tím přece nemá nic společného. A navíc, Thomas je upír. Můžou mít upíři děti?

„Můžou mít upíři děti?“, zopakovala jsem otázku, tentokrát nahlas.

„Já jsem se domníval, že ne, ale zřejmě ano. Ale popravdě nevím, zda je vhodné to nazývat dítětem…Beth…ty víš, co jsme zač a já nevím, jestli to vůbec ….“, najednou se zarazil a v jeho očích se mu zrcadlila bolest.

„Beth, omlouvám se za otázku, kterou ti teď položím a prosím věř mi, že bych ji radši nevyslovil, ale musím. Ať odpovíš cokoliv, slibuju, že ti nebudu nic vyčítat. Přísahám, jen mi prosím řekni pravdu“, jeho tvář byla napjatá.

Skrčila jsem čelo a čekala jsem. Vůbec jsem nevěděla, na co se mě chce zeptat.

Zhluboka se nadechl a hodně dlouho si zřejmě dodával odvahu. „Beth,….je…nějaká možnost, že by to dítě nebylo moje?“, zeptal se  téměř šeptem a díval se mi do očí.

Zamračila jsem se na něj. Nejdřív jsem byla zmatená, potom mnou projela silná vlna zlosti, jak se vůbec může ptát,  ale nakonec mě dostihla realita. Nedivím se mu, že váhá, zvlášť po tom, co mě našel s Edwardem v tom pokoji.

Tolik jsem mu ublížila a ubližuju. V jeho očích byla tak příšerná bolest. Určitě ho bolelo i to, že se mě na něco takového musel vůbec zeptat.

„Thomasi, není ani ta nejmenší šance, že by to dítě nebylo tvoje. Přísahám“, dodala jsem a ani na vteřinu jsem neuhnula pohledem a teď v jeho očích hledala důkaz, že věří mým slovům.

Jeho výraz zjihl.

„Nezlob se prosím.“, zamumlal, ale jeho hlas už byl o poznání veselejší.

„Ale co teď?“ Zeptala jsem se po chvíli.

„No v prvé řadě bychom si měli být jisti. Asi bych tě ale raději nebral k normálnímu doktorovi, protože přece jen nevíme jak by to dítě mohlo vypadat. Možná, že by nám pomohl Carlisle.“, uvažoval nahlas.

„Zkusíme Carlisla“, souhlasila jsem.

Thomas odběhl a ve vteřině byl zpátky i s telefonem v ruce. Volal Carlislovi, ale ten mu to nebral. „Budu to zkoušet“, zamumlal.

Přemýšlela jsem o tom, že v mém těle možná roste nový život. Uvnitř mě nějaký malinký tvoreček a Thomas říkal, že slyší jeho srdíčko. Pousmála jsem se a do očí se mi vedraly slzy.

Thomas byl hned u mě a díval se na mě nechápavým pohledem. Musel vidět na mé tváři úsměv a přitom ty slzy. Zřejmě mu to nedávalo smysl. Vlastně to nedávalo smysl ani mě. Nikdy by mě nenapadlo, že bych chtěla děti. A když, tak rozhodně ne s upírem. Ale i tak jsem pocítila zvláštní radost a odpovědnost k tomu maličkému.

„Thomasi, já to musím vědět jistě. Zajedu do lékárny pro testy“, prohodila jsem a vydala jsem se ke skříni, abych se oblékla.

Thomas ke mně přišel a objal mě. „Beth, v klidu se obleč a nejez, já tam dojedu. Hned budu zpátky“, řekl, políbil mě do vlasů a  než jsem stačila odpovědět, už byl pryč.

Oblékla jsem se a šla jsem si vzít něco k jídlu, když jsem slyšela ťukání. Pobavilo mě, že i upír může zapomenout klíče. Utíkala jsem ke dveřím a se smíchem je otevřela.

Celé mé tělo ztuhlo a nemohla jsem se ani hnout. Dívala jsem se do těch očí, které byly každou vteřinou černější a černější. V obličeji rozzuřený výraz a v očích téměř nepříčetný pohled. Celé mé tělo teď ovládal strach. Poznala jsem, že tohle rozhodně není přátelská návštěva a doufala jsem, že přijde Thomas, ale bylo ještě moc brzo. Nemohl to ještě stihnout do lékárny a zpátky. Najednou se mé tělo probralo a stejně tak můj pud sebezáchovy. Rychle jsem chytla dveře a chtěla jsem je zavřít. Moje ruka, která ještě před chvílí svírala dveře, byla najednou prázdná a já slyšela příšernou ránu a cítila bolest. Uvědomila jsem si, že ta rána bylo moje tělo, které TAMARA tvrdě přitlačila na stěnu. Držela mě pod krkem a já se nemohla ani hnout. Docházel mi dech. Její stisk ale nepovoloval. Hlavou mi problesklo, že tohle je konec.

„Myslela jsem si to. Hned, jak jsem tě tam viděla. Cítila jsem tě z něho. To kvůli tobě mě odmítá. Kvůli takové bezvýznamné holce“, křičela na mě.

„Víš co je zač?“, zeptala se mě.

„Ano“, zachraptila jsem, aniž bych nad tím chvíli uvažovala. Zvedla mě do vzduchu a odhodila mě do místnosti. Dopadla jsem na konferenční stolek, který nevydržel. Sklo z něho se rozbilo a já jsem ležela v něm.  Ležela jsem v těch střepech a dívala jsem se na Tamaru, jak se ke mně pomalu přibližuje. Najednou jsem si vzpomněla na toho malého tvorečka uvnitř mě a donutilo mě to ještě bojovat. V těch roztříštěných kouskách skla jsem se snažila zvednout, ale nohy mi ujížděly a já cítila, jak se mi sklo zarývá do rukou. S vypětím všech sil se mi podařilo dostat se na kolena a postavit se, ale než jsem zvládla udělat krok, ostrá bolest na hlavě mě zastavila. Vykřikla jsem bolestí. Tamara mě držela za vlasy a přibližovala svůj obličej k mému krku. Držela mě pevně. Už nemělo cenu se bránit.

Předchozí kapitola --- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 21. kapitola: