Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 26. kapitola

10.10.2009 (16:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5191×

Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem Esmé.

Podle jejího výrazu mi bylo hned jasné, že má nějaké zprávy. Ale proč mi nezavolala? Proč osobně? Potom mi to došlo. Nezavolala, protože mi to chtěla říct osobně. To znamená jen jedno a její výraz tomu taky napovídá. Byla ztrápená, v očích bolest a lítost. Viděla jsem na ní, že i ona sama měla problém udržet vzlyky, když se ke mně pomalu přibližovala. Postavila jsem se a dívala jsem se na ní.

„Volali?“, zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Kývla hlavou na souhlas.

„Vrací se“, řekla potichu.

Pozorně jsem sledovala její výraz  a čekala jsem. Neodpovídala.

„Oba dva? Všichni?“, zeptala jsem se.

Zavrtěla hlavou.

Ten jeden nesouhlasný pohyb hlavou jakoby téměř zastavil mé srdce. Nemohla jsem se nadechnout, jen jsem několikrát zalapala po dechu. Cítila jsem ohlušující tepot ve spáncích a celým mým tělem projela vlna horka.

„Kdo Esmé?“, zašeptala jsem rozklepaným hlasem.

„Bello, Edward přijel pozdě“, řekla potichu, ale dost jasně na to, abych jí rozumněla.

Nevím jak dlouho jsem tam na ni jen zírala a snažila se přijít na to, co ta slova znamenají. Přijel pozdě? Napadlo mě, co by to mohlo znamenat, ale zavrtěla jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala.

„Esmé, co to znamená?“, zeptala jsem se šeptem, ale ve skutečnosti, jako by to něco ve mně vůbec nechtělo vědět.

„Nedokázal mu zabránit udat se a ….nestihl zabránit ….jeho… smrti“, řekla a hlas se jí chvěl.

„Ne, to není možné. Thomas není mrtvý. Cítila bych to. Není mrtvý. Není“, opakovala jsem pořád dokola.

„Je mi to líto“, šeptala a objala mě.

Stála jsem tam v jejím objetí a všechno mi to přišlo neskutečně nereálné. Vyprostila jsem se  a běžela jsem k telefonu. Vytočila jsem znovu Thomasovo číslo. Jako by se stále něco ve mně drželo naděje, že ten telefon vezme a všechno bude v pořádku. Když se tam zase ozval tón vypnutého telefonu, vytryskly mi slzy.

„A Edward?“, dodala jsem si odvahu, abych se zeptala.

Esmé chvíli mlčela.

„Esmé, vrací se Edward?“, naléhala jsem na ní a věděla jsem, že jestli se nevrátí ani on, nepřežiju to. Nezasloužil by si to. Za nic nemohl. Měla bych jeho krev na svých rukách.

„Bello, nezemřel, ale nevrací se. Víc nevím. Carlisle říkal, že nám to vysvětlí, až přijede“, odpověděla mi a v jejím hlase jsem cítila ten zármutek.

Jako by jeden balvan z mého teď skomírajícího srdce odpadl ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že Edward nezemřel, ale obrovský tam stále ještě byl a dusil mě. Byl to balvan, který se tam ukotvil ve chvíli, kdy Thomas zemřel. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a cítila jsem, jak moje nohy nemůžou unést tu tíhu. Z posledních sil jsem se vydala zpátky směrem ke gauči a sedla jsem si.

„Ostatní jsou v pořádku?“, podařilo se mi složit další smysluplnou otázku.

„Ano“, odpověděla jen a sedla si vedle mě. Chytila mě za ruku a pevně mě držela.

Ten studený dotek její pokožky na mé mi připomněl Thomase. Jeho studené ruce, které přesně takhle tisíckrát držely ty mé. Podívala jsem se na její ruku a došlo mi, že už mě nikdy nechytne. Že už ho nikdy neuvidím. Že už se na mě nikdy neusměje, nikdy mě nepolíbí, nikdy mě už neobejme a už nikdy se vedle něj ráno neprobudím. Teď už mé tělo nemohlo déle vzdorovat a já jsem zaslechla ty zvuky, které se draly z mého hrdla, cítila jsem, jak se mé tělo chvěje pod náporem vzlyků a po tváři mi stéká jedna slza za druhou. Nešlo to zastavit, ale já jsem se o to ani nepokoušela. Ztratila jsem Thomase.

Čekám jeho dítě, to jediné mi po něm nakonec zůstane. Vzpomínky a naše dítě. Náš malý tvoreček, kterého Thomas nikdy neuvidí vyrůstat. Ale to všechno Thomas věděl a i tak se rozhodl pro to, co udělal. Jak moc ho to muselo bolet, když odcházel. Jak moc ho muselo bolet, když psal ten vzkaz Edwardovi. Vždyť on mu v podstatě říkal, ať zastoupí jeho místo po mém boku. Jaká bolest ho při tom musela sžírat.

Plakala jsem Esmé do klína a když slzy přestaly proudit, jen jsem hlasitě vzlykala. Esmé mě utěšovala, ale nepomáhalo to. Ta bolest neodcházela. Ta bolest byla stále stejná.

Vstala jsem a aniž bych jí cokoliv řekla, vydala jsem se nahoru do ložnice. Našla jsem Thomasovo tričko, z kterého byla ještě cítit jeho vůně a oblékla jsem si ho. Lehla jsem si na postel na jeho místo a vstřebávala tu vůni. Napadlo mě, že dokud ho tady ucítím, bude to jako by nikdy neodešel. Jako by se tohle všechno nestalo a jednou se otevřou dveře a on tam bude stát s tím jeho nádherným úsměvem. Tohle vyvolalo další příliv slz.

Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem tam vzlykala a Esmé seděla celou dobu vedle mě. Slyšela jsem hlasy. Esmé vstala a odešla z ložnice. Chvíli jsem slyšela mluvit i jí, ale mluvila tak rychle, že jsem jí nerozuměla. Nerozuměla jsem ani slovo nikomu z nich.

„Bello, je mi to líto“, poznala jsem hlas Carlisla.

Donutilo mě to se posadit. Jedno jeho slovo a celá tahle noční můra mohla skončit.

„Thomas je mrtvý?“, zeptala jsem se.

„Ano“.

Znovu jsem si lehla. „Jak dlouho jsi nespala?“, zeptal se.

Neodpověděla jsem mu. Co bych mu taky mohla odpovědět. Nevím ani jak dlouho tady ležím. Přijde mi to jako pár minut, ale musely to být hodiny.

Vstal a odešel. Vrátil se za pár minut a v ruce držel sklenici vody.

„Otevři pusu“, poručil mi a já zahlédla v jeho rukách nějaké pilulky.

Zpozorněla jsem. „Co je to?“, zeptala jsem se.

„Bello, musíš myslet na to malé. Musíš se vyspat.“

Při vzpomínce na Thomasova tvorečka jsem věděla, že má Carlisle pravdu. Musím na něj dávat pozor. Je Thomasův, je to jediné, co mi po něm zůstalo, musí být v pořádku. Nastavila jsem ruku a Carlisle mi s váháním podal do ruky dvě pilulky. Dala jsem si je do pusy a zapila tou vodou. Znovu jsem si lehla a znovu jsem se snažila ucítit Thomasovu vůni.

„Carlisle?“

„Ano?“, odpověděl.

„Mohl bys prosím odsud odejít?“, zeptala jsem se ho. Nikdo tu nesměl být. Přehlušili by mi Thomasovu vůni. Ta tu musí zůstat.

Nic na to neřekl. Chvíli tam ještě stál a nehýbal se, ale nakonec jsme slyšela, jak se zavřely dveře a já byla sama. Zachumlala jsem se do Thomasova trička a představovala jsem si, že je tady se mnou.

Když jsem otevřela oči, příšerně mě pálily a bolela mě hlava. Netrvalo ani pár vteřin, aby mi došlo, co se stalo a mně zase začaly stékat po tváři slzy. Slyšela jsem zvuky ze spodu, takže mě to přinutilo vstát. Nechtělo se mi, ale uvědomila jsem si, že nevím, co se stalo s Edwardem. Jak to myslela Esmé, že se Edward nevrátí?

Pomalu jsem sestoupila schody a tam už na mě čekali. Dívala jsem se na jejich utrápené obličeje a vrátila se mi ta slova Rosalie. „Nevidíš, jak naší rodinu ničíš? Dej už nám všem pokoj“.

Zahlédla jsem i její pohled. Byl úplně jiný než včera…jestli to bylo včera. Najednou byl zjihlý a plný bolesti.

Dívala jsem se na ně a oni na mě. Nikdo nevěděl, co říct.

„Kde je Edward? Je v pořádku?“, zeptala jsem se.

„Bello, on….“, začala Alice, ale zarazila se.

Vyděsilo mě to. Carlisle si zřejmě všiml mé reakce a rychle promluvil.

„Ne, neboj. On je v pořádku. Nic se mu nestalo, on jen…se s námi nevrátil. Nemohl.“

Nedávalo mi to smysl. „Proč nemohl?“

„Posaď se prosím“, řekl a já jsem to udělala. Sedl si vedle mě a najednou jsem si všimla, že jsme sami. Ostatní byli zřejmě někde rozuteklý po bytě.

„Bello, on se nedokázal vrátit. On si vyčítá, co se stalo. A domnívá se, že ho za to budeš nenávidět a vinit ho z toho.  Nedokázal tomu zabránit a nezvládl ten pocit, že ti zase ublížil. Bere to, jako by to byla jeho chyba. Nikdy jsem ho neviděl takhle …, no, prostě, on se nemohl vrátit. Pořád opakoval slova, „nemohl bych se jí podívat do očí“.

„Carlisle, on za to přece nemůže. To je nesmysl. On se snažil pomoct“, namítala jsem.

„Bello, on si vyčítá to, jak kvůli němu trpíš, čím vším sis musela projít. Ten tvůj pokus o sebevraždu, tvůj útěk a ztráta paměti a kvůli němu jsi potkala Thomase a jeho ztráta Ti zase způsobila bolest. On si to všechno vyčítá a dává si to za vinu. Nemohli jsme s ním hnout. On si myslí, že ho ani nebudeš teď chtít vidět. Že ho nenávidíš za to, jak ti ubližuje“.

Sledovala jsem ho a snažila se pochopit jeho slova, ale přišlo mi to tak neskutečné a zvláštní, že mi to nešlo.

„Nevrátil se, protože si myslí, že ho nenávidím a viním ho z Thomasovi s….?“, nemohla jsem říct to slovo.

„Ano. Musel jsem ho ale tisíckrát ujistit, že se postaráme o tebe a toho malého“, dodal.

„Vrátí se někdy?“, zajímala jsem se a cítila jsem, jak se ten balvan v srdci napíná a zvětšuje a měla jsem pocit, že se ta tíha ani nedá unést.

„Myslím si, že ano“, zašeptal a když si všiml mých slz, které brzy přetečou přes okraj mých víček, pevně mě objal. Znovu se mi vybavil ten pocit, kdy mě takhle objaly Thomasovy chladné ruce.

Předchozí kapitola --- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 26. kapitola: