Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 27. kapitola

11.10.2009 (16:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4308×

Sledovala jsem ho a snažila se pochopit jeho slova, ale přišlo mi to tak neskutečné a zvláštní, že mi to nešlo.

„Nevrátil se, protože si myslí, že ho nenávidím a viním ho z Thomasovi s….?“, nemohla jsem říct to slovo.

„Ano. Musel jsem ho ale tisíckrát ujistit, že se postaráme o tebe a toho malého“, dodal.

„Vrátí se někdy?“, zajímala jsem se a cítila jsem, jak se ten balvan v srdci napíná a zvětšuje a měla jsem pocit, že se ta tíha ani nedá unést.

„Myslím si, že ano“, zašeptal a když si všiml slz, které brzy přetečou přes okraj mých víček, pevně mě objal. Znovu se mi vybavil ten pocit, kdy mě takhle objaly Thomasovy chladné ruce.

……………………………………………………………………………………

Když jsem zase zvedla hlavu, viděla jsem ostatní, jak mě sledují. Dívala jsem se do jejích ztrápených obličejů a pak se můj zrak znovu obrátil k Rosalii a jako by se ta slova, co pronesla, před pár dny, znovu vpíjela do mého srdce a bolela. Držela jsem se pohromadě jen silou vůle. V jejich očí jsem viděla tu bolest a uvědomila jsem si, že měla Rose ve všem pravdu. Co všechno se jim stalo jen kvůli mně? Jak moc se trápí a vše jen kvůli mně? Když jsem viděla jejich obličeje, rozhodla jsem se být silná. Alespoň před nimi na sobě nedat tolik znát ten smutek, který mě zevnitř sžírá a pálí.

„Carlisle, prosím, mohl bys mě vyšetřit?“, zeptala jsem se ho a všichni se zřejmě zarazili nad klidným tónem, který jsem použila. Kdyby jen tušili, co mě to stálo námahy.

„Samozřejmě Bello. Stačí jen říct“.

„Ráda bych hned, jestli to nevadí“, naléhala jsem na něj. Zaváhal.

„Dobrá. Můžeme vyrazit“, ujistil mě a pomalu se zvedl.

„Dej mi minutu“, řekla jsem a vyrazila do koupelny. Musím být silná a statečná. Dlužím to Thomasovi. Obětoval se pro mě a já teď musím udělat všechno pro to, aby to nebylo zbytečné. Budu bojovat, budu …pro naše dítě, pro nás. Opakovala jsem si. Stála jsem ve sprše a všimla jsem si, jak se mi klepou ruce. Když jsem se vysprchovala a vylezla jsem, seděla na vaně Alice a dívala se na mě. Znovu mě napadlo, kolikrát tam takhle seděl Thomas a sledoval mě. Jen Thomas se u toho vždycky na mě usmíval, Alice ne. Alice teď byla vážná.

„Co plánuješ Bello?“, zeptala se mě. Zřejmě měla vizi, ale zřejmě neviděla všechno, to by se jinak neptala.

„Nevím o čem mluvíš“, odpověděla jsem jí klidně.

„Tvoje budoucnost jako by mi za pár hodin zmizela. Bello, chceš si něco udělat?“, zeptala se šeptem.

Povzdechla jsem si. „Ne Alice. Nic si nechci udělat. Jak bych mohla?“, odpověděla jsem jí a oblíkala jsem se.

Ostražitě mě sledovala a zřejmě neustále přemýšlela, co znamená, že pro ni má budoucnost zmizí. Aniž bych se na ní podívala,  vydala jsem se za Carlislem.

„Jsem hotová“, řekla jsem a zamířila ke dveřím.

Nikdo nic neříkal, jen se na mě dívali. U dveří jsem se zastavila a otočila jsem se. „Díky, za všechno“.

S Carlislem jsme odjeli do nemocnice do jeho ordinace. Zdálo se, že jsem v pořádku. Na ultrazvuku nebylo nic moc vidět, ale Carlisle říkal, že je brzy. Udělal mi krevní testy a další vyšetření. Nezbylo nic jiného, než čekat.  Maličký byl ale v pořádku, to bylo v tuhle chvíli to hlavní. To nejdůležitější.

Když jsme dojeli zpátky domů, ještě tam všichni byli. Sledovali každý můj pohyb. Šla jsem si sednout na gauč a podívala jsem se na ně. Ucítila jsem vlnu klidu, která mnou projela. Hned mi došlo, co se děje. Jasper!

Chtěla jsem mu říct, aby toho nechal, ale neudělala jsem to. Bude se mi to hodit, hlavně v příštích pár minutách.

Pootočila jsem se zase směrem k ostatním. „Řekli byste mi prosím co se tam stalo?“, zeptala jsem se a musela jsem se hodně kontrolovat, aby se mi můj hlas nelámal. Chtěla jsem to vědět, i když jsem věděla, že to bude bolet.

„Bello“, začala Alice. „Ještě v letadle jsem znovu začala vidět Edwarda a jeho budoucnost. Věděla jsem, že to znamená, že se cesty Thomase a Edwarda rozdělily. Doufali jsme, že ještě není pozdě, ale bohužel bylo. Thomas měl velký náskok a zřejmě tušil, že bys ho mohla chtít zkusit zachránit. Jednal příliš rychle, nebylo možné ho zastavit. Dokonce ani Edward to nestihl. Edwarda jsme našli jen díky mým vizím. Pořád se omlouval, že nemohl nic dělat. Nevíme přesně co se stalo. Neřekl nám to, jen pořád říkal Carlislovi, že se o tebe musí postarat a že ho určitě nenávidíš a že by se ti ani nemohl podívat do očí. Je nám líto, ale my nic dalšího nevíme“, řekla Alice.

Pozorně jsem poslouchala každé její slovo. Jak by si mohl Edward myslet, že bych se na něho zlobila? Ale to je teď už jedno. Zřejmě to takhle má být. Možná, že je to tím i lehčí. Možná, že je to takhle lehčí i pro něj. Čekám dítě s někým jiným, třeba mě už prostě nechce vidět. Mohla bych mu to vůbec vyčítat?

Věděla jsem, že teď přijde ta složitější část. Teď musím splnit to, co jsem si slíbila. Znovu jsem se podívala na Rosalii, abych se utvrdila v tom, co chci udělat. Vybavila jsem si znova ta její slova Kolikrát chceš ještě naší rodině ublížit? Nebylo to dost? Nevidíš, jak naší rodinu ničíš? Dej už nám všem pokoj“ a dodala jsem si tím odvahy.

Sledovala jsem jejich tváře. Milovala jsem je a to, co se stalo, se nesmí opakovat. Jsem člověk a porušujeme pravidla. Nesmím je už znovu přivést kvůli mně to nebezpečí. Nesmí se opakovat to, co se stalo s Thomasem. Když jsem si na něho vzpomněla, znovu mě bodlo u srdce. Kolik vlastně může člověk snést bolesti? Zhluboka jsem se nadechla a co nejvíc klidným a vyrovnaným hlasem jsem promluvila.

„Ráda bych s Vámi o něčem mluvila“, řekla jsem a naznačila jim, aby se všichni posadili.

Alice zpozorněla a najednou se zamračila. „Bello, nedělej to“, prosila mě.

Zavřela jsem na chvíli oči, abych zastavila slzy, které se chtěly prodrat na povrch. Povedlo se.

Otočila jsem se na Alice.

„Alice, ráda bych tě požádala, aby ses přestala dívat do mojí budoucnosti“, řekla jsem nejvyrovnaněji jak jsem dovedla. V jejích očích bylo zděšení, zřejmě věděla co přijde. Ostatní jen sledovali její a moji reakci.

„Alice?“, naznačila jsem jí, že čekám na souhlas. Čekala jsem, dokud jen slabě nekývla hlavou. Otočila jsem se zpátky na ostatní a pokračovala jsem.

„Chtěla bych Vám všem poděkovat za to, co jste udělali. Je mi líto, že jsem Vaši rodinu vystavila dalšímu nebezpečí. Podívala jsem se na Rosalii a v jejích očích byla panika, stejně jako v očích všech ostatních.

„Nechci a nebudu Vám už přidělávat další starosti. Ráda bych, abyste šli vlastní cestou a stejně to udělám já“, řekla jsem a sklonila jsem hlavu. Nemohla jsem se teď podívat do očí ani jednoho z nich. Nastalo ticho.

„Neodháněj nás od sebe Bello. Ne teď“, promluvil Carlisle.

„Poslední roky se kvůli mně trápíte. Přidělávám Vám jen starosti, neumím s tím pocitem žít“, odpověděla jsem mu. „Už nikdy nepřipustím, aby jste se kvůli mně trápili“, pokračovala jsem.

„Bello, prosím, ne“, vzlykala Esmé.

Neodpověděla jsem jí. Byla jsem rozhodnutá.

„A co dítě?“, zeptala se smutně Rosalie.

„Dítě je moje a Thomasovo a postarám se o něj.“

„Bello, jestli je to kvůli …já jsem nevěděla, že jsi těhot…omlouvám se, já….“, zakloktávala se.

„Ne Rosalie, to já se omlouvám. Měla jsi pravdu. Ve všem. Jen jsem potřebovala otevřít oči. Viděla jsem jen sebe a sobecky jsem Vám dokonce vyčítala, že mi v životě děláte zmatek, ale pravda je, že zmatek a bolest přináším já vám.“

Chvíli bylo zase ticho.

„A co dítě?“, zeptal se Carlisle na stejnou otázku jako Rosalie, ale věděla jsem, že to myslí jinak.

„Pokud s tím budeš souhlasit, ráda bych, abys mě dál ošetřoval. Budu za tebou docházet na pravidelné kontroly do nemocnice, ale pokud se rozhodnete odstěhovat, tak se můžeme domluvit jinak“, odpověděla jsem mu.

„Budu tady, dokud mě budeš potřebovat. Slíbil jsem to Edwardovi“.

„Vím, jak se cítíš Bello, ale nedělej to“, prosila znovu Alice.

Začala jsem cítit, jak ve mně opadá ta počáteční odvaha a rozhodnost a věděla jsem, že ještě chvíli a sesypu se tady před nimi, a to nesmím připustit. Musím je odehnat jednou pro vždy.

„Vážně víš, jak se cítím? Ztratila jsem dva nejdůležitější lidi v mém životě v jednom dni a ty víš, jak se teď cítím? To si nemyslím Alice“, řekla jsem naštvaně, ale ve skutečnosti jsem cítila hroznou bolest, když jsem musela říct tahle slova.

„A co Edward“, zašeptala bolestně.

„Edward se rozhodl. Nechce mě už ve svém životě a já ho k tomu nemůžu a ani nechci nutit“, pronesla jsem tvrdě. Jen Jasper musel vědět, jak moc to bolí.

„Ale takhle to Edward nemyslel“, odpověděla Alice smutně.

„Odešel. Není tu. Vím co to znamená.“, řekla jsem a oči se mi plnily slzami.

„Potřebuješ teď nějakou oporu“, zkoušel ještě Carlisle.

„Ano, ale ne od Vás“, řekla jsem tvrdě a zvedla jsem se.

„Carlisle, hádám, že se uvidíme brzy.“ Otočila jsem se na ostatní.

„Sbohem“, rozloučila jsem se a vydala jsem se ke dveřím.

Chvíli ještě seděli a váhali. Doufali zřejmě, že si to rozmyslím, ale já nemohla. Došli pomalu ke mně a loučili se se mnou.  Trhalo mi srdce vidět je takhle smutné.

Alice mě objala. „Bello, kdybys potřebovala…“, zašeptala mi do ucha.

Slabě jsem kývla hlavou.

I ostatní se se mnou rozloučili a já jsem byla ráda, když jsem mohla zavřít dveře, protože déle bych to už nezvládla. Sesunula jsem se dolů a plakala. Něco ve mně litovalo toho, co se právě stalo, ale věděla  jsem, že je to tak správně. Nemůžu jinak.  Rosalie měla pravdu. Ubližuju jim a teď bych jim ubližovala, kdyby se měli ještě trápit kvůli mně. A navíc, copak bych mohla chtít, aby se o mě starali. O moje dítě? O Thomasovo dítě? Jak bych to po nich mohla žádat? Měli by žít vlastní život a na mě zapomenout a ne kvůli mně ohrožovat své životy a porušovat pravidla. Když jsem našla znovu sílu vstát, šla jsem rovnou ke gauči.

Vzala jsem do ruky telefon a zavolala jsem jedinému člověku, který by mi mohl pomoct.

„Ahoj“, pozdravila jsem ho.

„Ahoj, jak se máš holčičko? Rád tě slyším. Zkoušel jsem ti volat, ale měla jsi pořád obsazeno“, řekl vesele.

„Tati, já ….mohl bys prosím hned přijet? Na pár dní… já tě potřebuju“, řekla jsem zlomeně.

„Co se stalo holčičko?, ptal se Charlie vyděšeně.

„Thomas zemřel“, špitla jsem a na druhé straně bylo ticho.

„Bello….Hned přijedu“, oznámil mi a zavěsil.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli bylo rozumné, že jsem mu to řekla, ale já jsem musela s někým mluvit. Být chvíli s člověkem. Každý pohled na Cullenovi mi tolik připomínal Thomase. Jeho bělostnou pokožku, jeho chlad, jeho krásu….musela jsem být s člověkem. Charlie mi pomůže. Vyšla jsem do ložnice a zase jsem si zalezla do postele na Thomasovo místo a vzala jsem do ruky jeho tričko. Nevím proč, ale dnes mě to už neuklidnilo. Právě naopak. Cítila jsem, že se ta jeho vůně zarývá hlouběji a hlouběji a jen prohlubuje tu bolest, která mi po něm zůstala. Vystřelila jsem z ložnice a seběhla jsem schody. Lehla jsem si na gauči a přemýšlela jsem co dál. Vzpomínala jsem taky na Edwarda. Chybí mi.

Nemohla jsem usnout. Seděla jsem na gauči a sledovala jsem náš byt. Přiložila jsem si ruce na břicho a pomalu ho hladila.

„Budeme v pořádku. Všechno bude dobré. Zvládneme to spolu. Thomas by chtěl, abych byla silná a to taky budu. Spolu zvládneme všechno“, mluvila jsem k tomu malému a oči se mi plnily slzami.

Ale teď už to bylo jiné. Rozhodla jsem se bojovat. Všechno ve mně se rozhodlo nepoddat se tomu smutku. Možná, že to bylo tím maličkým, ale celé mé tělo se bránilo té bolesti, kterou jsem cítila uvnitř a jakoby ta bolest byla skutečně menší. Dala se snést.

BOJOVAT! BUDU BOJOVAT!

Předchozí kapitola --- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 27. kapitola: