Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 28. kapitola

12.10.2009 (18:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5014×

Vyšla jsem do ložnice a zase jsem si zalezla do postele na Thomasovo místo a vzala jsem do ruky jeho tričko. Nevím proč, ale dnes mě to už neuklidnilo. Právě naopak. Cítila jsem, že se ta jeho vůně zarývá hlouběji a hlouběji a jen prohlubuje tu bolest, která mi po něm zůstala. Vystřelila jsem z ložnice a seběhla jsem schody. Lehla jsem si na gauči a přemýšlela jsem co dál. Vzpomínala jsem taky na Edwarda. Chybí mi.

Nemohla jsem usnout. Seděla jsem na gauči a sledovala jsem náš byt. Přiložila jsem si ruce na břicho a pomalu ho hladila.

„Budeme v pořádku. Všechno bude dobré. Zvládneme to spolu. Thomas by chtěl, abych byla silná a to taky budu. Spolu zvládneme všechno“, mluvila jsem k tomu malému a oči se mi plnily slzami.

Ale teď už to bylo jiné. Rozhodla jsem se bojovat. Všechno ve mně se rozhodlo nepoddat se tomu smutku. Možná, že to bylo tím maličkým, ale celé mé tělo se bránilo té bolesti, kterou jsem cítila uvnitř a jakoby ta bolest byla skutečně menší. Dala se snést.

BOJOVAT! BUDU BOJOVAT!

…………………………………………………………………………………………………..

Nakonec jsem z toho všeho usnula a vzbudil mě až telefon Charlieho.

„Bello, jsem na letišti, za chvíli jsem u tebe“, řekl a já se cítila mnohem líp.

Posadila jsem se a pořád dokola a dokola jsem si přemítala, co bude dál. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím, co řekl Thomas v práci, ale zřejmě to zařídí Carlisle. Napadlo mě, jestli bych vlastně měla něco zařídit, ale předpokládám, že pohřeb se konat nebude. Moje myšlenky se pořád vracely k Thomasovi a potřebovala jsem něco dělat, než se z toho zblázním.

Všimla jsem si papírů na stole a šla jsem k nim. Tohle mě může na chvíli zaměstnat. Cokoliv, jen abych nemusela přemýšlet nad tím, co bude.

Přehrabovala jsem se v tom a došlo mi, že Thomas se postaral snad o všechno. Dívala jsem se na 4 bankovní účty na moje jméno s nehoráznými sumami jako počáteční vklad. Byly tu klíče od nějakých bankovních skříněk a pak ta smlouva na byt.

Rozhlídla jsem se po bytě a vzpomínala jsem na všechno, co jsme tady společně prožili. Zapudila jsem rychle ty myšlenky, ale ten stísněný pocit nezmizel. Papíry jsem schovala, nechtěla jsem, aby Charlie věděl o tom, kolik měl Thomas peněz. Zbytečně by se vyptával. Vyšla jsem znovu pomalu do ložnice a nasála jsem tu vůni. Stále tu byl. Stále jsem ho tu cítila. Zase jsem rychle vystřelila z ložnice pryč a po cestě ze schodů jsem přemýšlela, co budu dělat, když ani nevydržím být v naší ložnici. Uslyšela jsem zaklepání. Rychle jsem otevřela a padla rovnou do náruče Charliemu. Pevně mě držel v náručí a já mu smáčela svými slzami svetr. Stáli jsme tam hodně dlouho a Charlie mě pevně objímal. Neuvědomila jsem si, jak moc to potřebuju, dokud mě nedržel.

„Je mi to líto Bello“, zašeptal.

„To mě taky“, řekla jsem a uvolnila jsem se z jeho objetí.

Šli jsme dál a Charlie mě neustále sledoval.

„Bello, co se stalo?“, zeptal se a mě jako by se v tu chvíli zastavilo srdce. Panebože! Já jsem si neuvědomila,  že nemůžu říct Charliemu pravdu, ale neměla jsem vymyšlenou žádnou jinou verzi.

„Tati, já o tom ještě nechci mluvit“, řekla jsem první větu, která mě napadla.

„Dobře, promiň“, odpověděl mi a já jsem si oddechla.

Celý den jsme s Charliem strávili doma a já mu byla vděčná, že je se mnou. Nemluvili jsme, ani jeden z nás to nepotřeboval, stačila mi jeho přítomnost. Vybavilo se mi pár vzpomínek. Můj příjezd do Forks, jak mě Charlie vyzvedával na letišti, to, jak jsem mu představovala Edwarda, jak jsem od něj odcházela kvůli Jamesovi. Přicházelo spousty vzpomínek, i za posledních pár dní jsem si něco málo vybavovala, ale stále to nedávalo smysl vcelku. Nemohla jsem je zařadit do správného času a nevěděla jsem, jak jdou za sebou. Nijak aktivně jsem se o to ani nepokoušela, teď mi to bylo jedno.

Večer jsem poslala spát Charlieho do ložnice. Nejdřív mě napadlo, že v tu chvíli ztratím Thomasovu vůni, ale já jsem v ložnici spát nemohla a víc než jeden gauč jsme neměli. Charlie to moc nechápal, ale neptal se mě na důvod. Zřejmě věděl, že o tom nebudu chtít mluvit.

Nevím kdy, ale podařilo se mi usnout a probudila jsem se, když pomalu svítalo. První, co jsem udělala bylo, že jsem zapnula počítač a našla jsem kontakt na realitní kancelář. Věděla jsem, co musím udělat a nebudu s tím otálet. Musím prodat tenhle byt. Nemohla bych tady žít. Je tu tolik vzpomínek a navíc, tenhle byt není dělaný pro dítě. Jediná obyvatelná místnost je v patře a to by asi s dítětem moc nešlo. Došlo mi, že budu muset Charliemu říct o těhotenství, ale zároveň nevím, jestli můžu. Celý můj dosavadní život byl pro Charlieho tajemství a opředený milióny lží a já v tom musím dál pokračovat. Bylo mi to líto. Tolik bych si o tom s někým chtěla promluvit, ale jediní, s kterými jsem mohla jsem odehnala. Napadlo mě, že za čas si nebudu jistá, jestli to všechno byla skutečnost, nebo jestli jsem blázen.

„Jak ses vyspala?“, zeptal se mě Charlie, když scházel ze schodů.

„Díky. Dobře. Za hodinu přijde realitní agent. Chci prodat tenhle byt“, řekla jsem najednou a Charlie se zarazil.

„Bello…to…není to unáhlené?“

„Ne tati, není. Nemůžu tu bydlet. Nemůžu spát ani v ložnici, jak bych tu mohla bydlet?“, zeptala jsem se ho a viděla jsem, že mě pochopil. Už nic neříkal a šel do kuchyně najít zřejmě něco k jídlu.

Když připravil nějakou snídani, udělalo se mi špatně. Vzpomněla jsem si na svůj vzpírající se žaludek. Zhluboka jsem se nadechla, ale to jsem neměla dělat. Vtáhla jsem pach té snídaně a rovnou jsem běžela na záchod. Charlie čekal před koupelnou a když jsem vyšla, díval se na mě utrápeně.

„Je mi to tak líto Bello. Musí ti být hrozně“, řekl a objal mě.

„Ne tati, to není tím. Já…..já……jsem …těhotná“, vykoktala jsem ze sebe a strašně se mi ulevilo,že je to venku. Odtáhl se ode mě a vyděšeně se na mě díval.

„Cože jsi?“, zeptal se a podíval se mi na břicho.

„Těhotná tati. Čekám Thomasovo dítě“, řekla jsem a rozplakala jsem se.

Pevně mě objal a utěšoval. Cítila jsem, jak je jeho tělo napjaté.

„Bello, vrátíš se se mnou domů, ano?“

To mě nenapadlo. Vrátit se do Forks. Ale to teď nemůžu. Nejde to. Musím tu zůstat, alespoň do doby než se dítě narodí. Potřebuju Carlisla. Vždyť ani nevím, jestli můžu jít k normálnímu doktorovi. Nevím, jestli to, co nosím, je dítě nebo upír. Nemůžu teď od Carlisla pryč.

„To nejde tati“, řekla jsem.

„Proč by to nešlo?“, zeptal se nechápavě.

„Já tu musím zůstat, mám tu svého doktora“.

„Bello, najdeme nějakého v Seatllu. Pojeď se mnou“, přemlouval mě.

Vydala jsem se ke stolu a sedla jsem si. Charlie naproti mně.

Položila jsem si hlavu do dlaní a přemýšlela jsem. Co všechno můžu říct Charliemu?

„Tati…asi bys měl něco vědět“, začala jsem opatrně.

„Já nemůžu jít k normálnímu doktorovi, protože já nevím….já nevím….nevím…jestli to dítě bude tak nějak úplně člověk“, dostala jsem ze sebe. Musí vědět, co se může stát. Nemůžu mu to tajit. Je jediný, koho mám. Komu jinému bych to měla říct?

Viděla jsem, jak zezelenal a několikrát se nadechl.

„O čem to mluvíš?“, zeptal se zděšeně.

„To ti říct nemůžu. Věř mi. Ráda bych, ale nejde to“.

„Bello, to nedává smysl. Je ti dobře? Možná by sis měla jít odpočinout?“, navrhnul a díval se na mě jako na blázna.

No výborně. To se mi povedlo.

„Tati, Thomas nebyl tak docela člověk.  A jeho dítě taky možná nebude. Musím tu zůstat, aby mě mohl Carlisle ošetřovat“, řekla jsem a doufala, že alespoň trochu Carlislovo jméno zabere, než na mě Charlie zavolá psychiatra.

„Carlisle?“

„Ano, Carlisle“, odpověděla jsem.

„A jakou s tím má on souvislost?“, zeptal se mě a já věděla, že tady informace, které mu můžu dát končí.

„Tati, víc ti říct nemůžu. Je mi líto. Není to možné. Na víc se prosím neptej“, řekla jsem mu a doufala jsem, že pochopil naléhavost, s kterou jsem vyslovila ty poslední věty.

Díval se na mě a zelená barva mu stále z tváře nezmizela.

„Všechno bude v pořádku tati. Já to zvládnu. My to zvládneme“, řekla jsem a pohladila jsem si břicho.

Zakroutil hlavou. „Jak zemřel Thomas?“, zeptal se.

„To ti nemůžu říct“, odpověděla jsem mu.

Prásknul pěstí do stolu. „Sakra Bello. Jsi normální? Co se to tady sakra děje?“, řval na mě. V očích se mi hromadily slzy, které každou chvíli přetečou. Charlie si toho hned všiml.

„Bello, panebože, promiň. Já jsem si to neuvědomil. Neměl jsem…nechtěl jsem…omlouvám se. Jen mě pochop. To, co říkáš, je nesmyslné…je to bláznivé“, mumlal si už tak potichu, že jsem to sotva slyšela.

„Já vím Cha..tati, ale i tak je to skutečné. Není to tak bláznivé, když v tom žiješ roky“, zažertovala jsem, ale vlastně to byla pravda. Můj život už dlouho není normální.

Povzdechl si.

„Nesmím ti nic říct, promiň“, zamumlala jsem.

„Dobře“, souhlasil po nějaké době a já jsem věděla, že tím tahle konverzace jednou pro vždy skončila. Charlie už se nebude ptát.

„Díky“, špitla jsem.

Realitní agentka slíbila, že byt prodá do 5 dnů a dostala jsem od ní nějaké typy na volné byty a domy. Chtěla jsem jen podnájem, ale nakonec jsem si nechala vyjet všechny nabídky co mají a hodlala jsem si je objet. Udělala bych cokoliv, abych nemusela přemýšlet nad Thomasem.

„Charlie, pojedu se podívat po těch bytech. Chceš jet se mnou?“, zeptala jsem se ho.

„Bello, jsi si jistá, že nechceš se mnou do Forks?“, zkoušel to dál.

„Ano Ch…tati, jsem si jistá“, odpověděla jsem přesvědčivě.

„Dobře, tak jedeme“, odpověděl nesouhlasně, ale zvedl se a šel.

Viděli jsme asi šest bytů a dva domky, ale žádný mě nenadchnul. Charlie se zajímal hlavně o peníze, nabídl mi, že mi dá peníze, abych neměla s malým nouzi. Musela jsem se pousmát.

„Tati, Thomas nám nechal tolik peněz, že do konce života nemáme šanci je utratit, věř mi“, řekla jsem mu a evidentně jsem ho uklidnila, ale zároveň jsem mu zřejmě dala dalšího brouka do hlavy. Když jsme přijeli po celodenním maratonu domů, byla jsem spokojená. Podařilo se mi několik hodin nebrečet a dokonce ani tolik nemyslet na  Thomase. A navíc jsem byla tak příjemně unavená, že jsem hned usnula na gauči. Měla jsem z toho radost a došlo mi, co potřebuju. Nesmím se zastavit. Musím pořád něco dělat. To funguje. Musela jsem se tomu usmát. Konečně nějaký plán, napadlo mě. Moc dlouhodobý není, ale alespoň něco.

Jednou ráno jsem zaslechla tiché zaklepání na dveře. Šla jsem potichu otevřít, abych nevzbudila Charlieho. Po zkušenostech s Tamarou jsem se podívala kukátkem.

Když jsem ho uviděla, srdce mi začalo bušit a já jsem se musela zády opřít o dveře.

Stál tam ve své dokonalé kráse a čekal až otevřu.

Ještě jsem se párkrát zhluboka nadechla a potom jsem nakonec otevřela.

Dívala jsem se na něj, ale on se díval do země. Ani jednou se na mě nepodíval, ani na chvilku nezvedl svoje oči na mě a mě to bylo strašně líto.

„Edwarde, podívej se na mě“, prosila jsem ho.

Pomalu zvedl hlavu. Když jsem viděla jeho tvář a jeho oči, slzami se mi zalily oči. Tolik bolesti a smutku. Bodlo mě u srdce.

„Bello, je mi to tak líto…já …jsem tomu už nemohl zabrá…promiň…odpusť mi to, jestli můžeš“, říkal zdrceně a zlomeně.

Potřebovala jsem chvíli na to, abych se uklidnila.

„Nemám ti co odpouštět. Není to tvá chyba. Nic ti nevyčítám“, řekla jsem a doufala jsem, že mi uvěří. Na jeho tváři na chvíli zmizela ta bolest, ale nebylo to na dlouho.

„Rád bych si s tebou promluvil“, řekl smutně.

Nevěděla jsem o čem přesně chce se mmou mluvit, ale věděla jsem, že teď a tady není vhodná chvíle.

„Edwarde, já ale nejsem sama“, zašeptala jsem, protože jsem zaslechla nějaký zvuk z ložnice.

Díval se na mě překvapeně. Potom zřejmě musel slyšet myšlenky Charlieho.

„Charlie“? zeptal se.

„Ano“, zašeptala jsem.

„Asi by nebyl nadšený, kdyby tě tady našel“, vysvětlila jsem mu.

Povzdechl si ztrápeně.

„Jak tu bude dlouho? Já s tebou vážně musím mluvit“, prosil mě. Nešťastně jsem si povzdechla a protočila jsem oči. „Počkej“, řekla jsem, když jsem viděla ten jeho prosebný obličej.

Zavřela jsem dveře a šla jsem zpátky do bytu. Uviděla jsem akorát Charlieho, jak schází ze schodů.

„Tati, právě volali z realitky, že mají novou nabídku a že musím hned, tak já jedu. Zatím se v klidu nasnídej“, řekla jsem.

„Pojedu s tebou“, nabídl se.

„Ne, to je dobré. Chci jet sama“, ujistila jsem ho a vzala jsem ze stolku fotky nějakých domů, které ještě zůstali. Sice jsem je ještě neviděla a skutečně byli k mání, ale rozhodně to nespěchalo tak, jak jsem tvrdila Charliemu.

„Zatím“, volala jsem od dveří.

„Bello, neměla by ses převléknout?“, zeptal se mě.

Podívala jsem se na sebe a byla jsem v noční košili. Vklouzla jsem do koupelny a převlíkla jsem se.

Charlie si něco mumlal, ale nevnímala jsem ho a odešla.

Když jsem otevřela dveře, dívala jsem se znovu do té ztrápené tváře Edwarda.

„Co si myslí?“, zeptala jsem se.

„Má o tebe strach. Přemýšlí, jestli jsi v pořádku….“

Nechápala jsem a zakroutila jsem hlavou.

„Duševně“, pokračoval a mě to došlo. Myslí si, že jsem blázen.

„No, tak to Ti díky“, řekla jsem ztrápeně.

Když jsme vyšli z domu, šla jsem rovnou k autu. Sedla jsem si na místo řidiče a Edward si sedl vedle mě.

Nastartovala jsem a zajela jsem kus od domu a tam jsem zastavila. Otočila jsem se na Edwarda a čekala jsem až začne mluvit.

„Vím, že mi to vyčítáš, ale prosím, neodháněj alespoň je. Oni by tak rádi byli s tebou. Zvlášť teď.“

Zakroutila jsem hlavou.

„Oni tě poslali?“

„Ne, volala mi Rosalie. Prý ti řekla něco strašného a ty jsi se pak s nima rozloučila.“

„Tak to není Edwarde. To nebyla jen Rosalie.“

„Tak mi to prosím vysvětli. Chceme se o tebe postarat.“

„Nechci být s vámi, protože vám nechci ubližovat. Znovu a znovu. A navíc jsou tu ty pravidla. To, co se stalo se už nesmí opakovat. Nechci, abyste byli kvůli mně v ohrožení i vy.“

„Tak o to jde?“, zeptal se a v jeho hlase byla úleva.

„Ano, o co jiného? Jen bych Vám ublížila“.

„Takže nám nic nevyčítáš?“, zeptal se veseleji.

„Ne, samozřejmě že ne.“

Na chvíli se odmlčel.

„A co myslíš že se děje teď Bello? Myslíš si, že teď jsou snad všichni šťastní? Jsi pro ně jako člen rodiny a to, že je odmítáš, je bolí víc, než cokoliv jiného. Víc jak dva roky jsme žili bez tebe a teď, když jsme tě našli, nejde jen tak zapomenout. Vím, že jsi ztratila paměť a nepamatuješ si nás, ale prosím…chceme se o tebe postarat a všechny nás trápí, co se stalo“, mluvil a v jeho obličeji byl prosebný výraz.

„A pravidla?“

„Postavíme se jim, když bude třeba a navíc, nikdo se o tobě nedozví.“

Chvíli jsem o tom přemýšlela a on zřejmě vycítil šanci, tak pokračoval.

„Prosím Bello. Jen nás neodháněj. Thomas chtěl, abychom se o tebe postarali.“

Když jsem slyšela jeho jméno, ztuhla jsem.

Edward si to uvědomil. „Omlouvám se, nechtěl jsem…“

„To je v pořádku. Musím se s tím naučit žít, jen to bolí…“, špitla jsem.

„Zvládáš to skvěle.“

„Myslíš? Před chvílí jsem chtěla jít ven v noční košili a nedokážu vydržet ani ve vlastním bytě. To mi jako skvěle nepřipadá“, vyhrkla jsem.

Edward s podíval před sebe a zatnul ruce.

„Jen nám dovol, být ti nablízku. Nic víc.“

„Rozmyslím si to.“, odpověděla jsem mu.

„Nic víc po tobě nechci.“

Podívala jsem se před sebe. Chvíli jsme tam jen tak seděli.

„Proč ses vrátil?“, zeptala jsem se a podívala jsem se na něj.

Jeho obličej se zkřivil bolestí.

„Mám odejít?“

Tak proto. „Ne, ale oni říkali, že jsi se nechtěl vrátit“, vysvětlila jsem mu svoji otázku.

„Já jsem to nevydržel. Nechtěl jsem ti přijít na oči, protože jsem se bál, že mě budeš nenávidět, ale nedokázal jsem to. Musel jsem tě vidět a přesvědčit se, že jsi v pořádku. Rosalie mě zastihla, když jsem byl už na cestě za tebou. Je mi to líto, ale jestli si přeješ, abych odešel…“, nestihl tu větu dokončit, protože jsem ho utnula.

„Nezlobím se na tebe a nic ti nevyčítám.“

„Díky“, odpověděl mi a jemně se usmál.

Chvíli jsem se ještě dívala před sebe a pozorovala kapičky deště, které stékaly po předním skle.

Potom jsem ze zadního sedadla vytáhla ty adresy a fotky domů a rozhodla jsem se si je prohlédnout. Musím Charliemu dokázat, že nejsem zase takový blázen.

Vzala jsem do ruky mobil a zavolala jsem realitní agentce, že jsem připravená na další obchůzky. Domluvily jsme se, kde se sejdeme a já se otočila na Edwarda.

„Chceš někam odvézt“, zeptala jsem se.

„Hledáš si nový byt?“

„Ano. Nemůžu v tamtom žít. Nejde to. Za dva dny se stěhuju a nevím kam, takže mi řekni, kam chceš hodit. Já musím jet.

„Jsi neuvěřitelně silná“, řekl obdivně?

„Musím a navíc, když se někam zaměstnám, bolí to míň“,  řekla jsem a potlačila jsem slzy, které se draly ven.

„Můžu s tebou?“, zeptal se a já nevěděla co mu odpovědět. Nebyla jsem ještě rozhodnutá, jestli je chci zpátky do svého života, ale ta nabídka byla lákavá. Nechtěla jsem být sama.

„Fajn“, odpověděla jsem a nastartovala.

„Děkuju“,  řekl a já jsem poprvé viděla, že mu z tváře zmizela ta bolest. Sice se neusmíval, ale alespoň ten zdrcený výraz na chvíli odsunul do pozadí.

Zhluboka jsem se ještě nadechla a vyjela jsem na místo setkání. Realitní agentka si prohlížela Edwarda a něco mi říkalo, že by mě tam nejradši nechala stát a šla ukázat ten dům jemu.

Mírně jsem zakroutila hlavou. Zapomněla jsem na to, jak krásní oni jsou. Podívala jsem se na Edwarda. Když pominu ten jeho smutný výraz, byl skutečně dokonalý. Myslí mi projela vzpomínka na něj a na mě. Stála jsem zády k autu a on stál těsně u mě, obě ruce kolem mé hlavy. Cítila jsem, jak omámená jsem byla z jeho přítomnosti.

Najednou jsem si všimla, že se na mě Edward dívá. Zřejmě si mé zamyšlení vyložil jinak, protože mu tváří proběhla zase ta bolest. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila jsem se usmát. Nemůžu ho vidět takhle ztrápeného. Stačí, že se takto cítím já, nesmí i on. Nechápavě se na mě podíval, tak jsem šla k němu blíž a zašeptala.

„Vybavila se mi jedna vzpomínka“.

Potěšila jsem ho. Usmál se na mě. Jak mě ten jeden jeho úsměv v srdci potěšil. Na chvíli zapomenout na tu bolest.

Zrovna jsme zastavili u třetího domu a mě už to přestávalo bavit. Byla jsem z toho unavená a hlavně podrážděná z toho, jak ta ženská pořád flirtovala s Edwardem. Viděla jsem, že i jemu to není příjemné, ale nenechal, zřejmě kvůli mně, na sobě nic znát. Chtěla jsem jí říct, že končíme, že už další vidět nechci, ale když jsme přijeli k tomu domečku, ztuhla jsem.

Bylo to dokonalé. Malinkatý domeček kousek za městem. Byl dokonalý. Za plotem jsem viděla nádhernou, udržovanou zahradu. Měl jen jedno patro, ale já přece nehledám palác. Seděla jsem v autě a přemýšlela jsem, jak se zavírá pusa. Vyrušil mě Edward, když se nepatrně dotknul mé ruky. Otočila jsem se na něj a on se na mě zaujatě díval.

„Líbí?“, zeptal se.

„Ano. To je slabé slovo“, vyhrkla jsem a pádila jsem z auta ven.

Když jsem vešla do domu, věděla jsem, že je to ono. Vnitřek tolik připomínal Forks a malinko, nepatrně i náš byt s Thomasem. Ne nijak moc, ne tolik, aby mě to bolelo, ale natolik, aby mi tu bylo dobře. Z malé chodby byla vidět kuchyně s malým jídelním stolem uprostřed, další místnost byl obývák a pak vzadu ještě byly dva pokoje. Prostě ideální. Je to malinké, ale neuvěřitelně útulné. Z kuchyně vedly velké prosklené dveře na zahradu.

Uvědomila jsem si, že jsem za celou dobu, od chvíle, kdy jsem sem vstoupila, neřekla ani slovo ačkoliv jsem si jistá, že na mě ta protivná ženská mluvila. Zvláštní, že mi najednou připadala protivná, když ještě ráno jsem z ní měla radost. Vzpamatovala jsem se a rozhlédla jsem se, abych ji našla.

„Kdy je to k nastěhování?“, zeptala jsem se. Chtěla jsem tu být hned. Úplně jsem tu viděla sebe a naše malé dítě. Tohle je pro nás perfektní, promluvila jsem v duchu na tvorečka a pohladila si břicho, které se malinko začínalo kulatět.

Edward mě celou dobu se zájmem sledoval.

„No co, líbí se mi to tu“, vysvětlila jsem mu svoji, zřejmě unáhlenou reakci.

„Já jsem nic neřekl“, pousmál se.

Nastěhovat jsem se mohla hned. Což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Při cestě do její kanceláře k podpisům smluv Edward mlčel.

„Bello, kdybys potřebovala peníze, tak…“, začal, ale já jsem ho rychle utnula.

„Nedělej si starosti Edwarde. Thomas se o nás postaral“, vysvětlila jsem mu a dívala jsem se, jak Edward posmutněl. Zřejmě ho bolelo mluvit o mě a mém a Thomasově dítěti. Nebudu ho trápit víc než je nutné, slíbila jsem si. Zvláštní, ještě včera ho chtěla ze svého života odehnat a dneska jsem ráda, že je se mnou. Jeho přítomnost mě uklidňuje.

Po podepsání všech papírů jsme se vrátili k mému bytu. Zastavila jsem před domem a vypnula jsem motor.

„Takže, jak jsi se rozhodla Bello?“, zeptal se opatrně.

Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct.

„Neopouštěj nás prosím“, přemlouval mě smutným hlasem.

Zavřela jsem oči a prudce hlavu přitiskla na opěradlo a pevně sevřela volant. Co mám dělat?

„Já ještě nevím Edwarde. Musím si to rozmyslet. Už jste si kvůli mně všichni vytrpěli dost.“

„Jestli jde o Rosalii, nemáš představu, jak ji mrzí, co ti řekla. Všem chybíš. Prosím Bello.“

Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj. Moje sobecká část v té chvíli vyhrála. Uklidňovala mě jeho společnost a chyběla mi Esmé a Alice. Zůstalo po nich v mém srdci prázdno. A pokud jsou na tom stejně???.....

„Bello“, zasténal Edward.

„Nechci Vám ublížit Edwarde. Co ta pravidla? Mám o Vás strach“, vysvětlila jsem mu své váhání.

„Jestli je to jen o tom, tak s tím se netrap, prosím…Bello…prosím“

Znovu jsem zatlačila hlavu do opěradla a povzdychla jsem si.

„Dobrá“, zamumlala jsem.

Když jsem se na něj podívala, na chvíli mu po tváři proběhl úsměv a v jeho výrazu bylo dojetí.

„Děkuju, za všechny“, odpověděl mi.

„Jo“, zamumlala jsem otráveně.

Vystoupila jsem z auta a vyšla jsem k domu. Edward šel se mnou až ke vchodu a tam se zastavil.

„Jedu jim to vyřídit. Do kdy tady bude Charlie?“, zeptal se.

„Já nevím. Dokud bude potřeba. Zítra se stěhuju, vzpomínáš? Ještě že tu je“, odpověděla jsem mu a v duchu jsem si uvědomila, že to znamená, že budu muset něco udělat s Thomasovými věcmi. Zavřela jsem oči a potlačila jsem slzy, ale ta bolest z toho ve mně zůstala. Objala jsem si hrudník, abych se udržela pohromadě.

„Díky Edwarde“, řekla jsem a rychle jsem se vydala do domu.

Předchozí kapitola --- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 28. kapitola: