Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 34. kapitola

18.10.2009 (14:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5032×

Seděla jsem tam zřejmě několik hodin a celou dobu jsem vedle sebe cítila Charlieho přítomnost.

Slyšela jsem zaklepání na dveře. Charlie rychle vstal a šel otevřít.
“Co to má všechno znamenat?“ řval na někoho.

„Uklidni se Charlie“ slyšela jsem Carlisla.

„Bello, lásko, co se stalo? Co je ti?“ mluvil ke mně najednou Edward. Otevřela jsem oči a uviděla ho. Jeho obličej byl ztrhaný a viděla jsem, že je strachy bez sebe. Stejně jako já. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nevěděla jsem co vlastně mám říct. Hledala jsem slova.

„Bello“ uslyšela jsem hlas Carlisla, který si sedal ke mně.

„Co je s ní?“ křičel na ně Charlie.

„Měním se“ oznámila jsem jim roztřeseným hlasem.

„Co?“ vyhrkl Edward.

„To dítě mě mění“ vysoukala jsem ze sebe. Oba se na mě nechápavě podívali.

Netrvalo dlouho a v jejich obličeji se usídlilo zděšení a strach. Napadlo mě, jestli jsem takhle vypadala i já, když mi došlo, co se děje.

„Co se stalo?“ vzpamatoval se Carlisle.

Najednou jsem ucítila nepříjemný tlak na moji ruce. Nevšimla jsem si, kdy mě vzal Edward za ruku, ale jeho sevření sílilo a já sykla bolestí. Byl zděšenější než jsem myslela, protože ani to ho neprobralo.

„Edwarde“ oslovila jsem ho a snažila se vyprostit. Zřejmě mu to došlo a pustil mě. Normálně by se mi horoucně omlouval, ale jen se na mě dál díval a čekal na odpověď na otázku, kterou mi položil Carlisle.

„Řízla jsem se do ruky a ta rána se celá zahojila. Během pár vteřin. Jím krvavé steaky a  jsem pořád tak ledová. A i to, jak proplouvám ve škole. Přečtu si knížku a mohla bych ji pomalu recitovat. Zahojily se mi jizvy na zápěstí. Nespala jsem pořádně už skoro měsíc. Přeměňuju se“ vzlykala jsem bez slz.

Nastalo nepříjemné, dlouhé ticho.

„Co dítě?“ vyhrkla jsem po chvíli.

„Já nevím Bello. Musíme udělat nějaké vyšetření. Já skutečně nevím. Nikdy jsem o tom neslyšel. Zřejmě ti do těla proudí jeho jed a pomalu tě přeměňuje. Pokud se množství jedu bude zvyšovat, mezitím co bude sílit a růst, zřejmě bude přeměna probíhat dál a bude horší. Ale tím si nemůžeme být jistí“ odpověděl mi Carlisle.

„Mohla bych ho donosit, i kdybych se přeměnila úplně?“

„Já nevím Bello“ odpověděl mi.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Charlie. Uvědomila jsem si, že je celou dobu tady a že mu to nemůže dávat smysl. Ještě větší než mě.

„Omlouvám se, já …“ Bylo mi líto, že jsem se před Charliem nedokázala ovládnout a teď ho do toho nechtěně zatáhla.

„To je v pořádku Bello. Nějak to vyřešíme“ uklidňoval mě Edward a chytl mě znovu za ruku.

„Musíš jet s námi“ přikázal Carlisle.

„Ne, nikam nepůjde. Co je s ní?“ už zase řval Charlie.

„Charlie, Bella už ti řekla, že Thomas nebyl člověk. A jeho dítě taky tak úplně není a teď Bellu přeměňuje a my musíme zjistit všechno co můžeme. Potřebujeme jí v St. Paulu. Mám tam všechno lékařské vybavení. Tady nemůžu nic udělat.“ Mluvil Carlisle naprosto klidným, vyrovnaným hlasem. Uklidnilo to dokonce částečně i mě.

„Pojedu s Vámi“ navrhnul.

Vstala jsem a šla jsem k Charliemu.

„Tati, pojedu sama. Nevím, co se bude dít a bude lepší, když zůstaneš tady. Zbytečně bych se nervovala ještě starostí o tebe.“

„Proč by ses o mě měla bát?“

Otočila jsem se na Edwarda pro pomoc. Neváhal ani vteřinu a promluvil k Charliemu.

„Protože nikdo z nás nejsme to, co si myslíš. Je tady svět, o kterém jsi nikdy neslyšel a v tom já a moje rodina žijeme a jehož součástí byl i Thomas. Bella bude v dobrých rukou. Nemusíš mít strach, jen teď potřebujeme zjistit co se jí děje a taky musí být v klidu. Pokud se skutečně přeměňuje, bylo by pro ni jednodušší, kdyby nezůstávala v okolí člověka, alespoň po nějakou dobu“ vysvětloval mu Edward.

Obdivovala jsem jeho klidný tón, i když jsem moc dobře věděla, že za tou klidnou maskou to vře. Musí mít stejný strach jako já.

Charlie si odfrkl a chtěl něco odpovědět, ale předběhla jsem ho.

„Promiň tati. Takhle je to lepší. Budu v pořádku“ špitla jsem a snažila jsem se tomu uvěřit i já.

„Co jste zač?“

„Nemůžeme ti to říct“ odpověděla mu Carlisle.

„Myslíte si, že ji s Vámi pustím. Co jste sakra zač?“ řval Charlie a postavil se přede mě, jako by mě chtěl chránit.

Obešla jsem ho a vzala jsem ho za ruku.

„Tati, nic se mi nestane. Neublíží mi.“

„Bello, jak dlouho víš, že nejsou lidé?“

„Vím to od začátku. Od chvíle, co jsem přijela do Forks.“

Jeho obličej se zkřivil bolestí.

„Holčičko, mrzí mě to. Neměl jsem ani tušení, promiň“ řekl smutně.

„Nemáš se za co omlouvat. Za nic nemůžeš. Já s nimi musím odejít“ řekla jsem důrazněji a čekala na jeho reakci.

Stáhnul oči do tenké linky a svraštěl čelo. Nedovedla jsem si vůbec představit, jak těžké to pro něj teď musí být.

Po chvilce se zhluboka nadechl a jemně kývl hlavou.

„Děkuju“ zašeptala jsem.

Obešla jsem ho a šla jsem po schodech do mého pokoje sbalit si pár věcí. Vstoupila jsem a jak blesk z čistého nebe na moji mysl začaly útočit všechny možné vzpomínky. Nebylo to ale tak příjemné, jako jindy. Skákaly jedna přes druhou a v hlavě jsem měla naprostý zmatek.

Chytla jsem se za hlavu, jako by mě to pomohlo ty vzpomínky zastavit a utřídit. Začala mě příšerně bolet hlava. Svezla jsem se na kolena a zmítala jsem se pod tíhou těch vzpomínek. Přicházela jedna za druhou, ohromnou rychlostí, že jsem je vůbec nestihla rozpoznávat.  Vybavovala jsem si určité situace, ale jen co se mi podařilo obraz vzpomínky ukotvit, rozplynula se a přišla druhá. Moje hlava se téměř rozskočila bolestí a tou nesnesitelnou rychlostí, kterou se myšlenky a vzpomínky střídaly.

Nevím jak dlouho to trvalo, ale pro mě to byly snad hodiny mučivé bolesti. Nevnímala jsem nic kolem sebe, jen tu zatracenou bolest.

Z vteřiny na vteřinu do přestalo. Stejně rychle jak to přišlo, tak to taky skončilo.

Pustila jsem hlavu a snažila jsem se uklidnit. Najednou jsem si uvědomila, co se stalo.

Bylo to zpět. Všechno. Tohle bylo to, na co jsem zřejmě čekala. Moje paměť byla zpět. Všechno bylo zase na svém místě. Všechny mé vzpomínky jako by zapadly na své místo a zařadily se tam, kam patří.

Došlo mi, že nejsem sama.  Seděl u mě Edward a zděšeně mě sledoval.

„Bello“ opakoval dokola zlomeně.

Usmála jsem se. Co jsem mohla jiného? V momentě jsem zapomněla na tu prožitou bolest, protože jsem měla obrovskou radost, že jsou mé vzpomínky zpět.

Jeho tvář se zkroutila ještě větší bolestí a strachem. Nechápal moji reakci. Musel si myslet, že jsem se zbláznila.

„To nic Edwarde. Jsem v pořádku.“

Pevně mě objal a přitáhl si mě na sebe. Držel mě v náručí. Nevím, jestli tím víc uklidňoval sebe než mě, ale na mě to fungovalo. Bylo mi mnohem líp.

„Co to bylo?“ zeptal se po chvíli.

„Moje paměť“ zašeptala jsem.

Ztuhl. „Je zpět?“

„Ano. Posledních pár dní vzpomínky přicházely mnohem častěji. Téměř jsem si vzpomněla a teď jakoby to všechno našlo správné místo. Neumím to vysvětlit“

„Proč jsi mi neřekla, že si vzpomínáš?“ vyčetl mi a políbil mě do vlasů.

„Nevěděla jsem, jestli je to napořád“

Povzdechl si. Stále jsme seděli na zemi a Edward mě pevně svíral ve svém náručí.

„Dej z ní ty ruce pryč. Nestačí ti, co všechno se kvůli tobě stalo?“ slyšela jsem Charlieho řev.

Edward se rychle postavil a já s ním. Oba jsme se dívali na Charlieho rozzuřený obličej, kterým si ho měřil.

„Tati, Edward odešel, aby mě ochránil před tím, co je. Nechtěl mi ublížit“ snažila jsem se Charlieho obměkčit, ale z pohledu, který vrhal na Edwarda šel strach. Skutečný strach.

„Je mi to líto Charlie a věřte mi, že si to nikdy v životě neodpustím. Musím s tím žít a neuplyne den, kdybych si to nepřestal vyčítat“ říkal mu smutně Edward.

„Vypadni z mého domu“ křikl na něj Charlie.

Edward se otočil zpátky na mě a potom odešel z pokoje. Zřejmě z myšlenek Charlieho poznal, že je zbytečné ho teď přesvědčovat o opaku.

„Bello“ povzdechl si Charlie. „Mám o tebe strašný strach.“

„Nemusíš. Carlisle se o mě postará. Ví, co dělat“ utěšovala jsem ho.

„Je mi to tak líto. Neměl jsem ponětí. Kdybych to věděl, mohl jsem ti pomoct. Proč jsi mi to všechno neřekla?“

„Já jsem nemohla. Nikdo to nesmí vědět. Tati, ani ty to nesmíš nikomu říct. Nesmíš nikdy říct, co se tady stalo. Byli bychom všichni v nebezpečí, rozumíš?“

„Ano. Jistě. Stejně by mi nikdo nevěřil“, řekl a objal mě.

„Musím už jet, jen si potřebuju sbalit pár věcí.“

„Promiň, nechám tě si sbalit.“

„Díky“ špitla jsem.

Naházela jsem do tašky pár věcí a rozhlídla jsem se po pokoji. Napadlo mě, že tentokrát ho zřejmě skutečně opouštím naposledy. Těžko se sem jako upír vrátím.

Vyběhla jsem z pokoje a Carlisle mi vzal tašku.

„Zavolám Ti tati a neměj strach. Budu v pořádku.“

„Holčičko, já nevím, jestli tohle zvládnu. Co jsou zač? Neublíží ti? Co se děje s tebou?“ chrlil otázky, na které jsem mu nemohla dát odpovědi.

„Tati, kdybych mohla, všechno bych ti vysvětlila, ale nejde to. Je to tak lepší a rozhodně mi neublíží“ uklidňovala jsem ho.

„Sbohem“ zašeptala jsem a naposledy ho rychle objala. Třeba i jeho dneska vidím naposledy.

Rychle jsem vyběhla z domu a vklouzla jsem do auta, kde už čekal Edward.

Cestou na letiště jsme jeli tiše. Chtěli mi dát zřejmě prostor, abych si všechno v klidu utřídila a nechtěli na mě tlačit a nebo i oni potřebovali klid na přemýšlení.

V letadle jsem seděla vedle Edwarda. Dívali jsme si do očí a snažili se zřejmě pochopit, co se tady děje a zároveň si vynahradit ten den, kdy jsme spolu nebyli. Opatrně mě chytil za ruku. Sledoval můj výraz, možná se bál, jestli se mu nevykroutím, ale to jsem rozhodně neměla v plánu. Teď víc než kdy jindy jsem ho potřebovala. Byla noc, takže nebylo nic moc vidět a navíc jsme měli hned přední místa 1. třídě, takže jsme měli soukromí. Přelezla jsem k němu a vlezla jsem si mu do klína. Hlavu jsem si položila na jeho hrudník a nechala jsem se hýčkat jeho vůní. Pevně mě sevřel v náručí a broukal mi mou ukolébavku. Tentokrát jsem ji neměla na usínání, ale na uklidnění. Vlastně já už zřejmě s touhle ukolíbavkou nikdy nebudu usínat, napadlo mě.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Edwarda. Naše oči se navzájem do sebe vpíjely a já jsem vzala jednu jeho ruku a začala jsem si pohrávat s jeho prsty. Takhle s ním v objetí bylo celkem snadné na chvíli na všechno zapomenout. Alespoň jsem se o to pokoušela.

Jemně jsem jeho prsty přiložila na svá ústa a políbila je. Na malý moment přerušil náš pohled a jeho oči začaly sklouzávat k mým rtům a zase zpátky k mým očím. Jeho dech se zrychloval. Pustila jsem jeho ruku a objala jsem ho za krkem. Cítila jsem to napjetí a jiskření mezi námi a mé oči byly teď fascinované jeho rty. Začala jsem dýchat přerývavě, protože mé tělo ovládla touha. Stačila jedna jediná vzpomínka na naše milování a ta touha mě pohltila. Pro tuto chvíli přestalo vše okolo existovat. Teď jsem vůbec nemyslela na problémy okolo, teď jsem byla plně ponořená do pocitů, které proudily mým tělem. Dravě jsem se vrhla na jeho rty a s nespoutanou vášní jsem ho líbala. Jako by se ta nervozita a tíha všeho, co na mě teď doléhalo měla rozplynout jen díky jeho rtům.

Teď jsem měla paměť zpět, teď už jsem mohla srovnávat, teď byly moje vzpomínky zpátky a věděla jsem, že takhle jsme se nikdy nelíbali. Edward zřejmě cítil to co já, protože se oddal polibkům stejně vášnivě jako já. Ucítila jsem jeho chladný jazyk a pevněji jsem se k němu přitiskla. Líbali jsme se neskutečně dlouho až do doby, kdy jsme oba věděli, že polibek nám nestačí a že musíme přestat, jinak budeme chtít víc. Nezbylo nám nic jiného, než polibek ukončit a snažit se uklidnit náš neposlušný dech.

„Mělo mi to dojít hned“ zašeptal mi do ucha. „Poslední dobou mi tvoje krev už tak nevoní, ale myslel jsem si, že je to tím, jak moc často jsem s tebou, že už jsem si zvyknul. Měl jsem tušit, že se něco děje. Mohli jsme na to přijít mnohem dřív.“

„Nemohl jsi to tušit.“ Odpověděla jsem mu rychle, protože mi bylo jasné, že si to všechno začne vyčítat.

Nadechoval se, že ještě něco řekne, ale já jsem mu dala prsty na pusu a zastavila ho. Povzdechl si, ale víc se omlouvat a obviňovat sám sebe nezačal.

Zůstala jsem v jeho náručí až do doby, dokud jsme si nemuseli zapnout pásy na přistání. Edward mě držel alespoň za ruku a celou dobu mě hladil palcem. Byla jsem mnohem klidnější, protože jsem věděla, že ať se stane cokoliv, nebudu na to sama. Bude tu Edward.

Předchozí kapitola --- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 34. kapitola: