Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 36. kapitola

24.10.2009 (20:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5215×

1. května

Ležela jsem na posteli a vděčně jsem si vychutnávala chvilku, kdy mě zdánlivě nic nebolelo. Alespoň ne tolik. Věděla jsem, že je to jen na chvíli, že za čas přijde další bolest, kdy se moje tělo zase ocitne v plamenech,  ale alespoň teď to bylo pryč.

Edward ležel u mě a sledoval každý můj výdech, hledal jakoukoliv známku přicházející bolesti. Jakékoliv zkřivení tváře, můj hlasitější výdech nebo slabé syknutí se vrývalo do jeho obličeje a trápil se mojí bolestí.

Posílala jsem ho pryč, ačkoliv to bylo něco, co jsem vlastně nechtěla. On trval na tom, že bude se mnou a já mu byla vděčná. Hladil mě po tváři a uklidňoval mě svoji přítomností.

Cítila jsem přicházet další bolest, ale byla jiný. Začínala někde v zádech a přecházela v křeče do břicha. Netrvalo ani vteřinu a poznala jsem co se děje. V první chvíli mě pohltily obavy a strach, ale potom mi došlo, že tohle je přece přesně to, na co čekáme. Na tohle se těším celých téměř 9 měsíců. Drobeček už může přijít na svět. Už je to bezpečné. Zavřela jsem oči a pohladila si břicho.  I přes tu bolest jsem se neubránila úsměvu.

„Edwarde, je to tady“ řekla jsem po chvíli se zadostiučiněním v hlase.

Jeho oči se střetly s mými a jakoby v tu chvíli zkameněl. Jen jeho oči prozrazovaly zděšení a strach, který cítil.

„Carlisle“ zařval zničehonic a nespustil ze mě oči.

Carlisle vrazil do místnosti pár vteřin na to. Zřejmě ho vyděsil Edwardův křik stejně jako mě.

„Myslím si, že je to tady“ odpověděla jsem na otázku v jeho očích.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se, ale odpovědět jsem mu nedokázala.

Přišla další bolest, nejen porodní křeč, ale také ta skličující, která mě trápí posledních pár dnů.

„Vím to“ řekla jsem důrazně, když obě bolesti zeslábly, ale už ani jedna neodešla úplně.

„Přeneseme ji do ošetřovny“ navrhnul Carlisle.

„Ani náhodou. Tam nejdu. Nesnáším to tam“ odporovala jsem a odstrkovala jsem Edwardovy ruce, které se mě snažily zvednout.

„Bože Bello“ zasténal Edward.

„Chceš rodit tady?“ zeptal se nevěřícně Carlisle.

„Ano.“ Odpověděla jsem tak, aby pochopili, že o tom se už bavit nebudeme.

Další porodní křeč. To je nějak brzo. To není normální, nebo ano? V hlavě mi šrotovalo a snažila jsem se vybavit si nějaké věci z těch knížek o těhotenství.

„To je příliš rychlé“ řekl Carlisle a poprvé za celou dobu jsem v jeho hlase našla nervozitu.

„Edwarde, přines vše co potřebujeme.“

Ani jsem pořádně nezaregistrovala že odešel a už byl najednou zpět s nějakými ručníky, vodou a s těmi nepříjemnými nástroji na tácu, které mě děsily od první chvíle, kdy jsem vstoupila do té jejich „ošetřovny“.

Carlisle si sedl k mým nohám a naznačil mi, že mě musí vyšetřit.

„Porod bude velmi rychlý Bello.“

„Co znamená……?“ nedokončila jsem otázku, protože přišla další křeč a další. Přicházely tak rychle. Nemohlo to být víc jak půl minuty a byla tady další.

„Nééé, teď néééé….“ Zařvala jsem, když jsem cítila, že přichází další spalující bolest, ale tentokrát mnohem, mnohem horší. Moje tělo se ocitlo v plamenech. Hořelo.  Bylo to jiné než jindy. Trvalo to moc dlouho a nekončilo to. Mým tělem se šířily plameny.  Někde z dálky jsem slyšela Carlisla.

„Bello, musíš tlačit. Není jiná možnost. Bello, slyšíš mě? Musíš tlačit. Musíš. Rozumíš. Musíš“ nikdy předtím jsem ho neslyšela křičet.

„Lásko, tlač. Prosím. Tlač.“ Poznala jsem Edwardův hlas.

„Bello“ opakovali dokola a snažili se mě přivést zpátky, ale já jsem se od té bolesti nedokázala odpoutat. Spalovala celé mé tělo. Jakoby to tělo už dávno shořelo, ale zároveň jsem cítila každou jeho část.

„Bello. Musíš nám pomoct.“

„Carlisle, přeměna začala. Dostaň to dítě ven“ křičel Edward.

„Já nemám jak. Nedostanu se tam. Je chráněné. A císařský řez nepřichází v úvahu“ slyšela jsem Carlisla.

Docházelo mi, co jeho slova znamenají.

„Bello, prosím“ šeptal Edward zlomeně. Zmáčkla jsem Edwardovu ruku, kterou jsem cítila ve své dlani a naznačila mu tím, že ho slyším. Promluvit už mi ta bolest nedovolovala.

„Tlač….dýchej……tlač…..tlač…..“

Mechanicky jsem se soustředila na Edwardův hlas, který mi říkal co dělat. Kdy tlačit, kdy se nadechnout. Dělala jsem přesně co říkal, ačkoliv už jsem si ani nebyla jistá, jestli to skutečně dělám.

Každá buňka mého těla hořela a pálila. Věděla jsem, co čekat, ale i tak to bylo snad ještě milionkrát horší, než jsem si pamatovala. Hlasy se mi vzdalovaly a já jsem se ocitla v naprostém tichu. Každým kouskem mého těla prostupoval oheň, který nebylo možné uhasit. Trvalo to tak strašně dlouho. Byly to minuty? Hodiny?

Uslyšela jsem zvuk, který mě na chvíli připoutal zpět. Dětský pláč. Zvláštně chraplavý, dětský zpěvavý hlásek. Nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela.  Nedokázala jsem otevřít oči, ale alespoň jsem se zaposlouchala do toho zvuku a za žádnou cenu jsem ho nechtěla nechat uniknout. Zůstala jsem s ním a oddalovala se od té bolesti.

Cítila jsem vedle sebe něčí přítomnost a podivné a tiché pobroukávání.

„To je tvoje maminka“ říkal Edward něžným, sametovým hlasem.

Maminka? Tvoje maminka? Držel mého tvorečka? Je v pořádku? Co je to? Holčička nebo kluk? Edwarde, tak ještě něco řekni. Prosila jsem ho.

„Alice vidíš něco?“ zeptal se po chvíli.

„Ne. Nevidím nic Edwarde. Myslím si, že nejen tenhle bouček má Thomasův štít, ale taky Bella.  Přece jen ji přeměnil jeho jed.“

„Dej mi to naše zlatíčko. Musí dostat najíst“ řekla Alice.

„No tak Edwarde“ řekla už mírně naštvaně.

Proč neřeknou víc? Je zdravé? Má hlad? Jak vypadá?

Cítila jsem, jak mě někdo vzal za ruku.

„Bello. Slyšíš mě? Lásko?“ ptal se smutným hlasem.

Soustředila jsem se na zvuky a zaslechla jsem vzdáleně zase to dětské pobrukování a občas drobný pláč. Slyšela jsem mnohem lépe a po čase jsem se dokázala  zaposlouchat i do dalších zvuků v domě. Zaslechla jsem téměř šišlajícího Emmetta  a potom jeho hádku s Rose, kdo bude tvorečka chovat. Ani od jednoho jsem se nedozvěděla, co to je. To snad není možné. Dělají to naschvál?

Byla jsem tak naladěná na každé zabroukání a zabrblání toho tvorečka, že jsem si ani nevšimla, že bolest pomalu ustupuje.  Všimla jsem si toho, až když celou svou silou udeřila do mého srdce. Vzpomněla jsem si, když  mi Edward popisoval průběh přeměny. Srdce se proměňuje poslední. To znamená, že už se blíží konec.

Řeči o tom, že Vás bolí u srdce jsou jen pouhá slova, protože teprve tohle bolelo. Tisíce jehliček jakoby Vás do něj bodalo a zároveň ho něco stlačovalo a drtilo.

Zaposlouchala jsem se do zvuku mého srdce, které každou minutou bilo pomaleji a pomaleji až jsem zaslechla poslední … bum, bum……….bum, bum………….bum………..a byl konec. Moje srdce dotlouklo.

„Lásko, slyšíš mě? Otevři oči.“

Pokusila jsem se udělat o co mě žádal a překvapená, že to skutečně jde, jsem je naplno otevřela. Naprosto zbytečně jsem se zhluboka nadechla. Bylo to lidské gesto, spíše na uklidnění. Podívala jsem se po místnosti a první jsem viděla Edwardovu usměvavou tvář. Jeho obličej zářil úlevou.

Pomalu jsem se posadila a rozhlédla jsem se po ostatních v  místnosti. Stáli kolem mě.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se cítím nějak jinak, ale kromě toho, že jsem svoje srdce neslyšela a moje smysly se zdály být mnohem lepší jsem se cítila úplně stejně jako předtím. Stále jsem to byla já.

„Bello“ promluvil Edward. Jen jsem se na něho usmála, protože moji pozornost teď upoutalo něco jiného. Lépe řečeno někdo jiný. Pomalu jsem se zvedla a ještě opatrněji jsem vyšla vstříc k tomu malému broukajícímu stvoření v Alicině náruči.  Bylo zabalené v  zavinovačce a z ní vykukovala jen hlavička s malou bílou čepičkou. Podívala jsem se pořádně a uviděla jsem modrou deku, která byla ještě daná přes zavinovačku. Když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že i všechno ostatní je do modra. Modrá? Je to chlapeček?

Opatrně jsem si ho vzala do ruky a poprvé se podívala do těch jeho očí. Měl je čokoládově hnědé. Stejně jako já. Vypadal naprosto lidsky. Srdíčko mu tlouklo tak rychle. Kdybych nevěděla, že mě proměnil jeho jed, nenapadlo by mě, že to je částečně upír. Možná pouze jeho pokožka byla více bělostná, téměř jako naše.

„Ahoj broučku“ promluvila jsem k němu potichu.

Tohle byla ta chvíle, kdy bych jako člověk plakala, ale to už teď samozřejmě nešlo. Dojatě jsem se na něj dívala a nemohla jsme uvěřit, že je to skutečně všechno pravda. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to za námi. Všechna ta bolest a strach posledních měsíců může teď odejít.

„Měla bys vymyslet jméno Bello. Nechceme mu pořád říkat tvoreček“ pronesl Emmett.

„On už má jméno dávno vymyšlené“ řekla jsem a nespustila jsem ani na chvilinku oči z toho zázraku, který jsem svírala ve svém náručí.

„Jaké?“ zeptala se Esmé. Uvědomila jsem si, že jsem nikomu neřekla, jaké jsme společně s Edwardem vybrali jméno. Vlastně to byla jasná volba. Věděli jsme to oba.

Nadechovala jsem se, že Esmé odpovím, ale Edward byl rychlejší.

„Je to Thomas“ řekl a přišel k nám blíž. Zvedla jsem hlavu a zahleděla se do jeho očí. Usmíval se na mě a jeho obličej prozrazoval jak dojatý a šťastný je. Podívala jsem se po ostatních a všichni jsme cítili to samé. Lásku a štěstí.

„Jak se cítíš Bello? Máme tady v zásobě krev, abys nemusela hned na lov. Chceš donést? Musíš být žíznivá“ ptal se mě Carlisle.

„Ne, to je v pořádku. Je mi fajn“ odpověděla jsem mu a moji pozornost zase upoutal Thomas.

„Necháme tě s ním chvíli o samotě“ zašeptala Esmé a pomalu se vyplížili z místnosti.

Edward mě ještě opatrně políbil na čelo než odešel.

Nevím jak to vycítili, ale teprve když za sebou zavřeli dveře, jsem si poprvé uvědomila to, jak jsem teď šťastná. Všechno ve mně jásalo a já jsem se dívala do čokoládových očí Thomase a nic pro tu chvíli nebylo důležitější než on.

Prohlížela jsem si ho snad hodinu a pobrukovala jsem mu mojí ukolébavku, když se přihlásil o jídlo. Pomalu jsem vyšla z pokoje a vydala jsem se dolů. Všichni tam čekali.

„Myslím si, že má hlad. Co vlastně jí?“ Napadlo mě, že nevím, jestli mu dávají lidskou stravu nebo musí pít krev. Bylo mi jasné, že není úplně člověk, ale taky to nebyl úplně upír.

„Zatím si celkem dobře pochutnává na mlíce, tak ho u toho necháváme“ odpověděl mi Edward a vydal se do kuchyně. Za chvilinku se vrátil s flaškou a podal mi jí. Dojatě jsem sledovala, jak si Thomas s tichoučkým mlaskáním pochutnává a jak se flaška postupně vyprazdňuje. Když se napil, okamžitě usnul.

„Donesu ho do postýlky“ zašeptala jsem.

„Ne, já jsem na řadě“ vyhrkla Rose a hnala se ke mně a pomalu mi ho vytrhávala z ruky. Začala jsem se smát. To bude ještě složitý. Napadlo mě, jestli do té jejich řady započítali i mě. Znovu jsem se nad tou myšlenkou pousmála.

Sedla jsem si na gauč vedle Edwarda a vzala jsem do ruky hrníček s krví, kterou mi donesl Carlisle.

Přičuchla jsem k tomu a trochu jsem se zarazila. Nebylo mi to odporné, ale že by to bylo naprosto neodolatelné, to se taky říct nedalo.

„Máš Thomasův dar. Nevoní ti krev. To je úžasné“ pronesl nadšeně Carlisle, když viděl moji reakci.

„To je teda vážně super. Mě to zase tak úžasné nepřipadá.“ Napadlo mě, že je to to jediné co budu pít a přitom mi to kdovíjak nevoní. Vlastně to skoro nemá ani chuť, jak jsem poznala, když jsem to vypila. Všichni mě nadšeně pozorovali a sledovali každý můj pohyb.

„Je neuvěřitelné, jak se ovládáš“ řekl Edward a vzal mě opatrně za ruku.

„Měla jsem několik měsíců přípravy.“

_  _  _

Držela jsem v náruči Thomase, který si spokojeně něco brumlal. Edward se k nám sklonil a políbil mě i Thomase na čelo.

„Zajedeme do města zařídit nějaké věci ke stěhování.“

„Chci jet s tebou. Potřebuju se na chvíli provětrat.“

„Bello, nemůžeme si dovolit, že bys někoho potkala. Za chvíli jsme zpátky.“ Odpověděl Edward. Jenže já jsem chtěla alespoň na chvilku ven. Nebyla jsem venku od porodu a to už jsou dva měsíce. Maximálně na lov, ale já prostě potřebovala někam jinam. Navíc se blížil den našeho stěhování ze St. Paula a já jsem se chtěla ještě naposledy stavit doma. Teda v mém domečku.

„Dobře. Tak si jeďte.“ Vzdala jsem to.

Edward se ještě u dveří otočil a podíval se na nás. Věděla jsem, jak obtížné je pro něj nás tu  nechat. Stejně jsem se cítila i já bez něho. Jenže moje sobecká část se nenechala jeho smutným výrazem obměkčit. Potřebovala jsem pryč a teď byla dokonalá příležitost.

Zaposlouchala jsem se a jakmile jsem slyšela jejich auto vyjet z příjezdové cesty, utíkala jsem za Rose a Emmettem. Věděla jsem, že bude Edward naštvaný, ale v tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela.

„Rose, pohlídáš prosím tě Thomase.“ Volala jsem na ni  a rovnou jí ho dala do ruky.

„Samozřejmě. Ráda. Kam se chystáš?“ Zeptala se, když mě viděla, jak na sebe hážu oblečení.

„Stavím se pro pár věcí v domečku. Jen zkontroluju jestli je všechno sbaleno.“

„Vrať se brzo, nejlíp dřív než Edward.“ řekla pobaveně.

„Jasně. Nejsem dítě. Nepotřebuju pořád hlídat. Ovládám se dobře, vlastně se ani ovládat nemusím a budu dávat pozor, aby mě nikdo nepotkal a nic se mi nestalo.“

„Já to vím, ale Edward ne“ zasmála se a dál se věnovala Thomasovi. V posledních týdnech se z nás s Rose staly spiklenci. Edward to trochu přeháněl. Měl o mě pořád stejný strach, jako když jsem byla ještě člověk. Pořád se mi za to omlouval, ale prý mu ještě bude chvíli trvat než si zvykne. Tak dneska může začít, napadlo mě a škodolibě jsem se pousmála.

Ještě jsem dala rychlou pusu Thomasovi a už už jsem pádila směrem k mému domečku.

Vešla jsem dovnitř a posmutněla jsem. Skoro nic tu už nebylo. Věci jsem měla v novém domově a byl tu jen nábytek, který ještě stěhováci nestihli odvézt a nebo ho možná nový majitelé koupili spolu s domem. Těžko říct. Sedla jsem si na gauč a užívala jsem si chvíli klidu a pohody. Za poslední dva měsíce jsem neměla pořádně čas přemýšlet. Bylo neskutečné jak ten čas letěl. Teď už jsem nemusela spát, ale i tak dny strašně rychle ubíhaly. Učila jsem se ovládat štít a celkem se mi to dařilo. Občas jsem dokonce už dovolila Jasperovi pohrát si s mými emocemi. Učila jsem se taky jak zaštítit někoho dalšího. Zaštiťovala jsem ostatní, když měli své romantické chvilky. Edward alespoň nemusel poslouchat jejich myšlenky. Myslím si, že byla spokojenost na obou stranách.

Můj život se naprosto změnil, ale já jsem byla šťastná. Všechno bylo naprosto dokonalé.

Moje tělo se s proměnou bez problému vyrovnalo. Byla jsem jiná než oni. Thomas taky nebyl úplně stoprocentní upír a já ještě trochu míň. Na slunci jsem se netřpytila a dokonce mi zůstala i moje barva očí.

Moje nová rodina byla úžasná. Ještě před pár měsíci by mi to přišlo naprosto šílené, kdyby mi někdo řekl, že i bez Thomase budu jednou takhle šťastná.

Z mého rozjímání mě vytrhly brzdy auta. Hned jsme poznala ten zvuk. Edwardovo auto. Netrvalo ani vteřinu a už otevíral dveře a za další vteřinu stál přede mnou a propaloval mě pohledem.

„Myslíš si, že útěk je rozumné řešení?“ Řekl po chvíli velmi tvrdým hlasem.

„Neutekla jsem. Jen jsem využila toho, že jste odjeli. Ty bys mě sem nepustil a já potřebovala na chvíli vypadnout.“

„Umíš si představit, co by se stalo, kdyby se tvůj štít jen na chvíli uvolnil. Co kdybys dostala chuť na lidskou krev? Co kdyby ses neudržela? Dokázala bys s tím žít?“ ptal se vyčítavě.

Jak to sakra dělá, že mě vždycky ty jeho argumenty přijdou tak nějak logické. Možná to nebyl zase tak dobrý nápad.

„Promiň. Tohle mě nenapadlo. Celou dobu jsem si myslela, že máš strach spíš o mě, nenapadlo mě, že se to může týkat štítu. Mělo mi to dojít. Omlouvám se.“

Klekl si ke mně a vzal mě za ruce.

„Už sama nejezdi. Alespoň do doby, dokud si tím štítem budeš jistá a budeš ho umět úplně ovládat, ano?“ prosil mě tím jeho sametovým hlasem a smutnýma očima. Kdybych byla člověk, moje srdce by právě teď určitě vyskočilo z hrudi a zapomínala bych dýchat.

Tak dlouho jsem se s ním takhle necítila. Po porodu se můj svět točil kolem Thomase a s Edwardem jsme neměli ani chvilku soukromí. Navíc, když jsem měla stejně dobrý sluch jako oni, uvědomila jsem si, jak moc je v baráku všechno slyšet a necítila jsem se tam zrovna příliš uvolněně a už vůbec jsem neprahla po tom, aby všichni sdíleli jakékoliv mé intimní chvilky s Edwardem.

Vyprosila jsem si u Esmé alespoň mírně odloučené křídlo v novém domě, kam se stěhujeme. Jednak mi přišlo, že Thomas taky potřebuje větší klid a hlavně nebyla jsem zvyklá žít pod jednou střechou s tolika „lidmi“. Musím si zvyknout. V těhotenství jsem chápala, že mě chtěli mít pod dohledem, ale teď jsem i já chtěla mít soukromí. Vlastně my chtěli mít soukromí. Edward se stal součástí mého a Thomasova života a dokonale zastával roli otce. Zbožňoval ho stejně jako já.

Dívala jsem se na něj a najednou mi došlo, že jsme úplně sami. Thomas je v pořádku doma. Mírně jsem se zachvěla, když jsem ucítila to vzrušení, které ve mně jeho blízkost a přítomnost vyvolala.

Myslím si, že Edwarda napadlo to samé, protože mu v očích zajiskřilo.

Pomalu se ke mě naklonil a na chvilinku lehce otřel rty o ty mé. I ta chvilinka stačila k tomu, aby celým mým tělem projela neuvěřitelná touha. Potlačovala jsem to v sobě téměř celé těhotenství a ještě teď ty dva měsíce. V této chvíli, kdy jsem zase okusila chuť jeho dechu a rtů, nechápu, jak jsem mohla vydržet bez jeho polibků tak dlouho.

Edward se pomalu odtáhl a sledoval můj výraz.

„Bello“ zašeptal rozechvělým hlasem, když jsem si klekla před něj a pomalu mu prstem přejížděla po rtu. Zavřel oči a začal přerývavě dýchat.

Přiblížila jsem se ještě blíž a jemně ho kousla do ušního lalůčku.

„Bello. Nedělej to“ zasténal.

„Proč?“

„Nedělej to, jestli nechceš…..“

„Třeba chci.“ A on chtěl rozhodně taky, protože jsem i přes kalhoty cítila jak moc je vzrušený.

„Jsi si jistá? Můžeme ještě počkat jestli…..“ nedořekl, protože ho mé rty umlčely.

Rozhodně jsem neměla v plánu čekat. Teď už ne. Už samotné ty dva měsíce byly příšerné. Když jsem svým jazykem vklouzla do jeho úst, všechno jeho váhání zmizelo. Pevně si mě k sobě přitáhl a líbal mě. Netrpělivě a žádostivě a s touhou, která nás oba ty měsíce provázela. Teď už jsme nemohli zastavit. Vzrušení mezi námi bylo obrovské, až téměř bolestné.

Nebyl důvod pospíchat, ale ani jeden z nás nemohl čekat. Měla jsem pocit, že jsem nikdy nepocítila takovou touhu, jako právě teď a ta se mě naprosto zmocnila.

Rozepnula jsem mu košili a prsty jsem přejížděla po jeho vypracované hrudi. Moje tričko leželo za chvíli hned vedle jeho košile a jeho prsty rozepnuly i moji podprsenku. Otřela jsem se mu jemně bradavkami o hruď a slyšela jsem jak zasténal. Každý jeho dotek vysílal elektrický proud do celého mého těla a já jsem už nechtěla čekat ani vteřinu. Rukama jsem nahmatala pásek jeho kalhot a zbavila jsme ho zbytku nepotřebného oblečení. Položil mě na zem a hladil a líbal každý kousek mého těla. Svými rty laskal má prsa. Když mě zbavil kalhot a začal se věnovat i mému nejcitlivějšímu místu, hlasitě jsem sténala a zarývala jsem mu nehty do ramenou.

„Chci tě. Chci tě teď hned“ téměř jsem vykřikla a prudce ho za ramena přitáhla k sobě. Naše obličeje byly skoro na stejné úrovni a když se znovu spojily naše jazyky, spojil i naše těla. Slyšela jsem sama sebe, jak křičím kdykoliv jsem dosáhla vrcholu. Milovali jsme se bez přestávky několik hodin a pořád jsme neměli dost. Nemohli jsme se od sebe vůbec odtrhnout, jako kdybychom si chtěli vynahradit ty poslední měsíce a vlastně i roky.

Ležela jsem v jeho pevném objetí a vychutnávala si ten pocit. Edward mě lehoučce hladil po stehně a rty jemně přejížděl po mém krku a rameni.

„Miluju tě“ zašeptal.

„A já tebe“.

„Měli bychom se vrátit“ zašeptala jsem. Na jednu stranu se mi odsud vůbec nechtělo, ale na druhou jsem se těšila na Thomase.

Povzdechl si.

„Ještě 5 minut“ prosil a než jsem stihla odpovědět, ležela jsem pod ním a ruce jsem měla pevně spoutané vedle hlavy. Moje odhodlání odejít zmizelo ve chvíli, kdy do mě vstoupil…

Když jsme k ránu přijeli domů, všichni se na nás usmívali. Bylo jim jasné, kde jsme byli a co jsme tam dělali. O tom nebylo pochyb.

Neměla bych se jako upír míň stydět? Radši jsem se vyhnula Emmettovým pohledům a zamířila jsem do pokoje za Thomasem.

Cítila jsem za sebou Edwarda a ruku v ruce jsme stáli u postýlky  a dívali se na toho andílka, jak si spokojeně pochrupuje.

„Myslím si, že jsem v životě nebyl šťastnější“ zašeptal Edward a pevně si mě přitáhl do náruče a sedli jsme si do křesla před postýlkou.

Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a pohrávala jsem si s jeho prsty.

„Bello, kdybych tě požádal o ruku, vzala by sis mě?“

Zvedla jsem hlavu, abych na něj viděla a zadívala jsem se do jeho očí.

Přetékaly láskou.

Na chvíli jsem znejistila. Věděla jsem, že Edwarda miluju a byla jsem si naší láskou jistá, ale není to ani rok, co Thomas odešel.

„Teď ještě ne, je moc brzy. Ale až mě jednou požádáš o ruku, stanu se ráda tvojí ženou. Teď mi stačí, když mě budeš pevně držet a nepustíš mě.“

„Už tě nikdy nepustím“ slíbil a já věděla, že je to pravda. Od teď navždy spolu, až po zbytek věčnosti.

______________KONEC_______________

Předchozí kapitola ------- EPILOG

Moje další povídky

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 36. kapitola: