Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 6. kapitola

19.09.2009 (17:00) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4026×

Po novém roce jsem si začala zařizovat nové doklady a všechny ostatní papíry. Musela jsem snad desetkrát na policii. Brali mi dokonce otisky prstů, jestli nemám nějaký záznam. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že ne. Thomas se mi smál. „Promiň, ale nevypadáš jako zločinec“, řekl a náramně se u toho bavil. Musela jsem podepsat hory papírů. Nakonec jsem se dočkala. Dostala jsem novou občanku a řidičák. Mé nové jméno?

Beth Jonesová. Není to tak špatné, mohlo být hůř, utěšovala jsem se.

Thomas mě přemlouval, abych začala studovat. Vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné vysvědčení, byl to celkem problém. Nevím jak se mu to podařilo, ale najednou jsem seděla v místnosti na místní střední škole a psala jsem nějaké rozřazovací testy.

Když jsem dostala výsledky, byla jsem mile překvapená. Moje znalosti odpovídali maturitnímu ročníku, takže jsem mohla maturovat. Thomas se domníval, že jsem už jednou maturovat musela, když jsem napsala ty testy na téměř plný počet bodů, ale to se snad jednou dozvím.

Moje spolubydlící se jmenovala Lucy. Byla moc fajn. Celkem jsme si padly do oka. S Thomasem jsme si dodržovali náš jeden společný večer v týdnu. Chodili jsme do kina, do divadla, občas i na diskotéku. Thomas byl úžasný. Viděla jsem na něm, že by chtěl být víc než kamarád, ale já jsem nebyla připravená a on to chápal. Nikdy jsme si to otevřeně neřekli, ale zřejmě to ze mě vycítil. Možná doufal, že se to jednou změní. Zavolala jsem na to číslo z dopisu na rozloučenou pro otce a byl to hotel a hledali recepční. Nějakou už přijali, ale odešla jim, takže se jim hodilo, že můžu nastoupit hned. Dělala jsem odpolední a noční směny. Přes den jsem chodila do školy. Zařídila jsem si individuální studijní plán. Ředitelka byla hodně nápomocná. Bylo jí mě líto a navíc moje výsledky mi k tomu hodně pomáhaly. Měla jsem téměř ze všeho A, takže to jen potvrzovalo myšlenku Thomase, že už jsem jednou musela maturovat.

Měsíce ubíhaly a já v červnu odmaturovala. Dozvěděla jsem se, že Thomas poslal přihlášku na vysokou školu. Vyčítala jsem mu to. Byla jsem naštvaná, ale na něj se člověk nemohl zlobit dlouho. Vždycky udělal smutný kukuč a já jsem zapomněla proč že jsem se to vlastně zlobila. K mému překvapení mě vzali. Thomas z toho byl nadšený. Začal si ze mě utahovat a říkal mi „vysokoškolačko“. Šla bych studovat ráda, ale neměla jsem dost peněz. Thomas mi chtěl půjčit, že mi zaplatí školné a já mu to postupně budu splácet, ale o tom jsem nechtěla ani slyšet. Byl zřejmě dost bohatý. Nechtěla jsem si ale půjčovat a v bance by mi půjčku nedali, vzhledem k mé minulosti. Teda lépe řečeno, právě díky tomu, že žádnou minulost nemám.

Jednoho červencového odpoledne jsme měli oba volno. Nebylo zrovna ideální počasí na výlet, ale já jsem přesto trvala na tom, abychom jeli. Vyzvedl mě doma. „Tak kam jedeme?“, zeptal se vesele.

„University of Minnesota prosím“.

Otočil se na mě a čekal, jestli ještě něco dodám.

„Ještě jsem se nerozhodla, ale chci se tam podívat“, vysvětlila jsem mu.

Šli jsme k motorce a vyjeli jsme. V jeho blízkosti jsem byla vždycky zvláštně napjatá. V dobrém slova smyslu. Přitahoval mě. Ale i tak jsem nemohla být s ním. Jednak on od toho čekal mnohem víc než bych já mohla dát a já jsem ještě nebyla připravená.

Když jsme přijeli ke campusu, byla jsem nadšená. Cítila jsem, že stojím na akademické půdě a bylo to úžasné. Myslím si, že bylo rozhodnuto. Thomas to věděl taky. Sledoval můj obličej, když jsme se tam procházeli.

„Myslím si, že půjdu studovat“, řekla jsem najednou.

„Takže přijmeš moji nabídku?“, zaradoval se.

„Ne, nepřijmu. Rozhodla jsem se pro něco jiného“.

„Poslouchám“, řekl obezřetně.

„Prodám to srdce.“, řekla jsem to tak, aby pochopil, že už jsem se rozhodla a nepokoušel se mi to rozmluvit.

Zastavil a chytil mě za ramena.

„To nesmíš udělat Beth. Je to tvoje minulost. Až si jednou vzpomeneš, mohla bys toho litovat. Půjčím ti peníze. Není to pro mě problém. Mám jich dost. Ani to nepoznám.“, snažil se mě přemlouvat, ale já byla rozhodnutá.

„Thomasi, oba moc dobře víme, že je velmi nepravděpodobné, že si ještě někdy vzpomenu kdo jsem. A nemůžu se upínat k minulosti, kterou si ani nepamatuju. Navíc pokud pro mě ten přívěsek skutečně něco znamenal, bude pro mě teď znamenat ještě víc, když budu vědět, že se mi díky němu podařilo vystudovat. Nemusím ho držet v ruce, abych k němu cítila pouto. Myslím si, že toho nemůžu litovat. To ani nejde“.

Chvíli se na mě ještě díval a pak to vzdal. „Jak myslíš. Ale půjdu s tebou, kdyby to s tebou zamávalo, budu na blízku. Jsem přece doktor.“, zasmál se.

Za své srdce jsem dostala takovou nehoráznou sumu, že jsem se z toho dlouho nemohla vzpamatovat. Postačí to na celé mé studium. Sice jsem to párkrát oplakala, ale můj nový život byl teď to nejdůležitější. Nemůžu se pořád vracet zpátky. Stejně si už asi nevzpomenu.

Koncem srpna, těsně před začátkem semestru jsme byli s Thomasem v kině, držel mě za ruku a hladil mi zápěstí. Nechala jsem ho, bylo to příjemné. Po chvilce jsem si uvědomila, co dělá. Přejížděl mi po mé studené jizvě. Nevěděla jsem jak jsem k ní přišla. Zvláštní bylo, že kůže v jejím okolí byla chladná, stejně chladná jako jeho ruce. Když jsme opouštěli kino, Thomas byl myšlenkami někde hodně daleko. Došli jsme až ke mě domů. Celou cestu vůbec nepromluvil. U dveří do bytu jsem si musela odkašlat, abych ho probrala z jeho úvah. „Promiň“, řekl najednou a vzal mě za ruku. Zase se díval na tu jizvu.

„Beth, já si myslím, že si ani vzpomenout nechceš“, řekl najednou.

„Jak to myslíš?“

„Všechno tomu nasvědčuje. Ten dopis na rozloučenou, něco se ti doma stalo a ty jsi ztratila někoho, koho jsi měla moc ráda, proto jsi přece odešla. Zřejmě tě to muselo hodně bolet, možná že si vzpomenout ani nechceš“, zopakoval.

Nevím proč, ale strašně mě to vytočilo. „Jako že si užívám, že nemám představu kdo jsem, jak se jmenuju, že moje rodina o mě nic neví, že vlastně ani nevím jestli nějakou rodinu mám? To myslíš vážně? To si myslíš?“ Trefil se do místa, které bylo hodně citlivé. Jak si něco takového může myslet. Myslel si, že si to vymýšlím? Na nic jsem nečekala a otevřela jsem dveře do bytu.

„Díky za hezký večer“, řekla jsem ironicky. Vešla jsem a zabouchla za sebou dveře. Thomas ještě zkusil párkrát zaťukat, ale neotvírala jsem. Po hodině to vzdal. Několikrát mi volal, posílal mi kytky s omluvou a Lucy říkala, že se u mě vícekrát stavoval, když jsem nebyla doma. Nechtěla jsem s ním mluvit. Měla jsem pocit, že mě zradil. Jak si mohl myslet, že se vyžívám v pocitu, že nevím kdo jsem?

Vybrala jsem z banky peníze, které jsem mu dlužila a s lístkem, že mu moc děkuju a že doufám, že dluh je splacený jsem mu je poslala.

Nezvedala jsem mu telefon a po čase přestal volat úplně.

Nastoupila jsem do školy a měla jsem tolik starostí, že jsem na přemýšlení o Thomasovi naštěstí neměla moc čas. Trápilo mě co se stalo, ale neměla jsem čas to řešit. Vybrala jsem si obor anglická a americká literatura, takže jsem pořád četla a četla a četla. Bylo toho dost. Věděla jsem, že to bude náročné, ale ta intenzita studia mě překvapila. Ležela jsem neustále v knížkách a neměla jsem čas na ostatní věci. Uklidňovala jsem se tím, že je to jen teď v 1. semestru. Na Vánoce odjela Lucy domů k rodičům a já jsem zůstala sama. Štědrý večer jsem strávila u televize a donutilo mě to přemýšlet. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc jsem ublížila Thomasovi. Bylo mi líto toho, co jsem mu řekla. Byl tady pro mě, když jsem ho potřebovala a teď jsem ho od sebe odehnala. Nevěděla jsem jak to napravit. Nápad přišel, když Lucy začala plánovat Silvestrovský večírek. Měla spoustu známých a kamarádů ze školy a ptala se mě, jestli by mi nevadilo, kdyby je pozvala a oslavili jsme Silvestr s nimi. Při představě smutných Vánoc, kdy jsem byla sama, jsem nadšeně souhlasila, že tu bude na Silvestra živo. Vyrobily jsme vlastnoručně pozvánky a já jednu z nich poslala Thomasovi. Zřejmě už se mnou nebude chtít nikdy mluvit, ale já jsem to chtěla zkusit.

Thomasi,

mrzí mě, jak jsem se chovala. Promiň. Kdybys ještě mohl odpustit slečně neznámé a potěšit ji svojí přítomností na silvestrovské párty v našem bytě, byla by šťastná.

S láskou, B.

Poslala jsem mu to a doufala, že třeba přijde.

Neodpověděl. Chápala jsem ho, chovala jsem se hloupě. Možná už ho nebaví čekat na někoho, kdo si není jistý ani sám sebou, natož novým vztahem. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím jasnější bylo, že s Thomasem chci být a že těch pár měsíců bez něj jsem se cítila tak nějak prázdná. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem ze svého života vyhnala jediného člověka, který pro mě něco znamenal.

Předchozí kapitola .... Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 6. kapitola: