Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 10. kapitola

08.09.2009 (12:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7179×

10. kapitola

Edward Cullen

„Ahoj lásko, jaké byly nákupy?“ uslyšel jsem z přízemí. Vypnul jsem hudbu a pomalu se zvedl.

Sešel jsem do přízemí, kde jsem spatřil Alici, Rose, Jaspera a Emmetta.

„Ahoj Edwarde! Bella si to skvěle užila!“ pozdravila mě Alice a usmála se.

„Jo, málem se zabila,“ zasmála se Rose a ukázala mi vzpomínku, jak Bella padala v obchodě s boty.

Jemně jsem zavrčel.

„Klid, žije, jen bude mít nějakou tu modřinu,“ utěšila mě Rosalie a na tváři měla úsměv.

Emmett se zasmál a odvedl si Rose pryč.

„Je unavená, takže půjde spát brzy,“ informovala mě Alice, když si všimla, že jdu ke dveřím.

Jen jsem se usmál a vyběhl ven. Cestou jsem ulovil nějakou tu laň a pak zamířil k jejímu domu.

V jejím pokoji se stále svítilo a tak jsem musel chvíli počkat. Nijak dlouho jsem nečekal a tak jsem po půl hodině mohl vylézt do jejího pokoje.

Ležela na zádech a levou ruku měla položenou u hlavy. A já tak mohl spatřit malou modrou skvrnu.

Já tu Alici asi jednoho krásného dne zabiji.

Chudák Bella, zajímalo by mě, co dnes všechno vytrpěla. Na mém křesílku se válelo několik tašek s logy obchodů a tak jsem se rozhodl kouknout, co vlastně ji ta Alice s Rose koupily.

V první jsem našel dvě krabice od bot. V jedné byly černo hnědé botasky, které byly velmi pěkné a ve druhé sandálky na podpatku.

Tak už chápu, proč chudák padala. Boty však byly velmi hezké.

Myslel jsem si, že v dalších budou jen triko či kalhoty, našel jsem však jednu, ve které byly dvě knihy – jedna detektivka a jedna kniha o umění. Asi ráda četla.

Všiml jsem si, že na stole měla položenou plechovku bílé barvy a několik štětců. Pousmál jsem se a opřel o zeď.

Dnes jsem si nemohl sednout, ale že by mi to nějak vadilo se říct nedalo. Mě nohy bolet nemohly, takže jsem byl docela v pohodě.

Upřeně jsem pozoroval Bellu, která se vždy po chvíli přetočila na druhý bok či záda…

...

Dnes však nepromluvila, asi byla hodně utahaná.

Ve čtyři ráno jsem usoudil, že je čas se vrátit domů a tak jsem co nejtišeji vyskočil oknem a rozeběhl se lesem.

„Tak co říkáš na oblečení?“ zeptala se mě Alice, hned jak jsem otevřel vchodové dveře.

„Vše jsem si neprohlédl, ale koupily jste ji zajímavé knihy,“ odpověděl jsem popravdě a Alice zavrtěla hlavou.

„Ty knihy si koupila sama, odmítala, abych je zaplatila.“

„Jo a začínají se ji dělat modřiny.“

„To přežije, o to bych se moc nebála. Problém bude ji naučit na těch botách,“ zamyslela se Alice.

„Tak proč si ji takové kupovala? Já ti říkal, aby ses trochu mírnila,“ povzdychl jsem si a ona se jen usmála.

Jen jsem protočil oči a zamířil do svého pokoje.

Oblečení jsem ti už nachystala. Poslala mi Alice myšlenku a já se pousmál.

Lehl jsem si na postel a pustil si Debussyho…

...

Neměl jsem s ní žádnou hodinu a tak jsem ji spatřil až na obědě. Tentokrát seděla s přáteli a já se rozhodl ji nevyrušovat.

I když se neustále dívala na nás. Naše pohledy se vždy na chvíli spojily a ona se vždy usmála. Já se na ni pousmál a dál se věnoval jídlu.

No…spíše jsem ho drobil.

O něčem si povídala s Angelou. Pár minut před zvoněním se celá její parta zvedla a každý zamířil na svoji hodinu.

Bella šla s Ericem a o něčem si spolu povídali. Ona držela v ruce učebnici chemie a něco mu ukazovala.

Je vážně chytrá. A chemie ji jde velmi dobře. Pomyslel si a já si odfrkl. Na to přišel až teď? Mě to bylo jasné už od té doby, co jsem ji viděl. Vlastně by to mělo být jasné všem.

Nebyla by to ona, kdyby nezakopla. Právě vycházela z jídelny, když se špičkou nohy chytla o práh a než se kdokoliv nadál, ležela Bella na zemi.

Všichni kolem ní se rozesmáli, ale že by se někdo zajímal, že je v pořádku, to nikoho nenapadne.

Angela ji pomohla na nohy a starostlivě se ji zeptala, jestli je v pořádku.

Byla a já jsem byl vděčný Angele, že se zeptala.

Často jsem myšlenkami svých spolužáků sledoval Bellu. Bylo to velice legrační.

Vždy buď o něco zavadila či zakopla.

Byla velmi nemotorná, ale mě se to líbilo…

...

Večer jsem byl s Emmettem na lovu, trochu dál od města.

On si zase ulovil nějakého toho medvěda a já pár pum. Pak jsem zase zamířil za Bellou.

Emmett se mi smál, ale já ho ignoroval.

Kolem půlnoci jsem byl v jejím pokoji. Nákup byl už uklizen, takže jsem si mohl sednout do křesílka a pozorovat ji.

Ležela úplně na kraji postele, až jsem se bál, že spadne.

A taky že spadla.

„Au, do prdele,“ zanadávala a já poznal, že se probudila.

Nebyl jsem dost rychlý, takže jsem měl pocit, že mě na chvíli zpozorovala.

Rychle jsem vyskočil z okna a schoval se v blízkém lesíku.

V pokoji se rozsvítilo tlumené světlo a zhaslo až po deseti minutách.

Řekněme, že jsem neměl odvahu se tam dnes podívat znovu.

Ale uklidňoval jsem se tím, že ji dnes uvidím na biologii…

Isabella Swanová

Nebyla bych to já, kdybych ze spaní nespadla z postele.

Nebylo to poprvé a ani naposled. Jen jsem měla pocit, že jsem viděla Edward sedět v mém křesle.

Což je blbost.

Jak by se sem dostal?

Přece snad není superman, že by sem přiletěl otevřeným oknem. Pěkná blbost, fakt Bello.

Těžko by se sem dostal oknem.

Když už jsem byla vzhůru, tak jsem zašla na záchod a napít se vody.

Pak jsem si upravila peřinu a znovu zalehla do zahřáté postele.

...

Dnes mě odvezl Charlie.

Nějak mi to nevadilo a už jsem si i zvykla. A ani mi to nějak nevadilo.

Protože jsem měla mít první hodinu biologii – s Edwardem. Hned, jak jsem vystoupila z auta, jsem zamířila do budovy D, kde se učebna nacházela.

Edward tam už seděl. Usmála jsem se na něho a sedla si na své místo.

*Ahoj Bello,* pozdravil mě němě a já sena něj usmála.

*Ahoj. Jak bylo?*

*Dobře. A co ty a nákupy?*

*Budu mít tolik modřin, že je ani nespočítám. A to nejen z těch nákupů,* zasmála jsem se a on se přidal.

*A z čeho?*

*Spadla jsem z postele, ve spaní, takže další modřina a včera jsem zakopla, takže další body. Ach jo, proč jsem tak nemotorná,* vypočítávala jsem a on se na mě usmál.

*Tobě ta nešikovnost sluší,* usmál se a já bych šla do kolen, kdybych stála. Což by nebylo poprvé.

Jemně jsem se začervenala a schovala tvář za závoj vlasů. Chtěla jsem něco namítnout, ale do třídy vešel učitel a rozdal nám mikroskopy a laboratorní pomůcky.

Vysvětlil nám krátce laborky a my se pustili do práce. Edward byl velmi dobrý žák a tak jsem se nedivila, že věděl vše. Laborky jsme dělali ve dvojicích.

„Jsi vážně moc chytrá,“ pochválil mě, když jsme odevzdávali vyplněný protokol a uklízeli věci.

„Díky, ale ty jsi asi o něco chytřejší,“ usmála jsem se. Skončili jsme jako první a učitel si naši práci velmi vychvaloval.

„Proč máš vlastně biologii?“ zeptal se, když jsme zase seděli na svých místech.

„V biologii, chemii, latině, dějepise i zeměpise nikomu nevadí, že jsem hluchá. Dějiny se už nezmění, státy nikdo nepřestěhuje, vzorečky navždy zůstanou a biologie… tam už je všechno určený,“ vysvětlila jsem a on se na mě usmál.

„Jsi asi chytřejší než já.“

„To bych neřekla, Edwarde,“ namítla jsem.

„Opravdu jsi tvrdohlavá,“ přikývl a já se zasmála.

„Takže jsi už na to taky přišel?“ zeptala jsem se podezíravě a on s úsměvem přikývl.

„To jsem ráda, aspoň zjistíš, že to se mnou opravdu není jednoduchý,“ zasmála jsem se a on se přidal.

Učitel nás pustil z hodiny dřív a tak jsme se procházeli po školních pozemcích. Opět bylo zataženo, ale já si už zvykla.

„Co by jsi chtěl dělat po střední Edwarde? Na jakou školu?“ zeptala jsem se ho, když jsme pomalým krokem obcházeli parkoviště.

„Možná na Oxford, Cambridge, nebo Dartmouth,“ pokrčil rameny a díval se před sebe. Obdivně jsem hvízdla.

„Teda, hodně dobré školy. Měla bych sotva na měsíc školného,“ zasmála jsem se.

„Existují stipendia,“ namítnul.

„To jo, ale nevím, jestli by mi platili celé ty roky, co bych tam studovala,“ odpověděla jsem.

„A co ty? Kam chceš jít?“ zeptal se a koukl se na mě.

„Já jsem si říkala, že bych šla na nějakou filozofii, nebo na nějakou uměleckou školu. Jednu jsem si našla ve Phoenixu, jednu v Chicagu.

A kdyby mi vyšla filozofie, tak by to vypadalo na Montreal. Mám však času dost. Nebo bych chtěla pomáhat charitám a neslyšícím,“ odpověděla jsem a on se na mě koukl.

„Máš toho hodně naplánovaného.“

„Spíše jen sním. Kdo ví, jak to dopadne. Jestli ta hluchota zůstane na delší dobu, než doktoři předvídají, tak mě taky nikam vzít nemusí,“ řekla jsem a zadívala se na šedou oblohu.

„Neboj, přeci by nemohli přijít o tak chytrou holku,“ usměje se a já se na něj podívám.

„Když myslíš… A doufám, že ze zítřkem počítáš,“ pokrčila jsem rameny a on přikývl.

„Počítám, neboj… Ve dvě jsem u tebe,“ usmál se a zazvonilo.

Začala přestávka.

„Chceš doprovodit?“ nabídl se zase a já s úsměvem přikývla…

Líbila? Já doufám, že jo!

Děkuji za všechny komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 10. kapitola: