Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 11. kapitola

09.09.2009 (20:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7088×

11. kapitola

Edward Cullen

Tentokrát jsem ji večer nešel pozorovat. Vždyť ji uvidím za pár hodin a budu tam jen já. Jen já a ona. Šel jsem radši na lov a Alice šla se mnou.

Vypadala šťastně a vesele. Taky že byla. Poskakovala vedle mě, neustále se usmívala.

Připravím ti nějaké oblečení, aby si vypadal neodolatelně. Pomyslela si a já zavrtěl hlavou. I když pro ni už jsi neodolatelný. Zasmála se. Tentokrát jsem protočil oči.

No tak, vždyť ty to sám víš. Napomenula mě.

„No nevím, že bych právě tohle věděl,“ zašeptal jsem a ona se znovu zasmála.

Tak to zjistíš. A myslím, že hodně brzy. Pokrčila rameny.

Takovéhle rozhovory jsme spolu vedly často. Ostatním to vadilo, protože vlastně ani pořádně nevěděli, o čem si povídáme. Nevedl jsem je však jen s Alicí, ale taky Carlislem, či Esme.

Jinak, příští týden bude bouřka. Informovala mě a já se usmál.

„Takže bude zase baseball?“

Jak znám Emmetta, tak bude chtít. Už dlouho jsme nehráli. Pomyslela si.

Musím uznat, že měla pravdu. Potřebovali jsme bouřku, abychom mohli hrát baseball, náš nejoblíbenější sport.

...

Domů jsme se dostali pár minut po jedenácté.

To jsme tam byli tak dlouho? Nestihneš to, Edwarde! Zděsila se Alice.

„Proč bych to neměl stihnout?“

Sice nesmrdíš potem, ale přece se aspoň osprchuješ, ne? Jdeš na návštěvu. A ty jsi byl na lovu… A upřímně řečeno, jsi špinavý. Vysvětlila Alice a já protočil oči.

Ale poslechl jsem ji.

...

Přesně ve dvě hodiny jsem ťukal na dveře.

Pak jsem si uvědomil, že Bella je téměř hluchá a tak jsem zazvonil.

„Běžím!“ uslyšel jsem a po pár minutách se opravdu otevřely dveře.

Stála tam Bella.

Vlasy měla spletené do dvou copánků a na hlavě červený šátek. Na sobě měla jakési vytahané červené triko a černé volné tepláky.

„Ahoj! Jsi přesný,“ pozdravila mě a pustila dál.

„Ahoj. Díky, tobě to zase vždy sluší.“

„Ale nech toho. Jsem ve starých hadrech,“ začervenala se a já se zasmál. „Dáš si něco?“

„Vodu,“ poprosil jsem ji a ona zvedla obočí.

„Jen vodu?“

„Nejsem náročný,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ale jak v čem, že?“

„Co tím chceš říct?“

„Nic,“ řekla nevinně a vzala do ruky sklenici vody a do druhé džus.

„Ukaž, vezmu to,“ nabídl jsem se, ale ona zavrtěla hlavou.

„Já to zvládnu,“ ujistila mě a vyšla po schodech do svého pokoje. Já hned za ní. V pokoji se nic nezměnilo. Jen na posteli nebyla žádná peřina a ani matračka.

Položila sklenice na stolek. Pak mi nečekaně hodila plechovku s barvou. Zareagoval jsem rychle a chytil ji.

„Co rád posloucháš Edwarde?“ zeptala se, když zapnula počítač.

„Převážně vážnou hudbu. Třeba jako Debussy, což je můj oblíbený skladatel.“

„Takže žádný rock´n´roll? Neposkakuješ nadšeně do rytmu a nehážeš hlavou?“ zeptala se se smíchem.

„Ne, to ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ani si to představit neumím. Na to jsi až moc slušný,“ přiznala a pokračovala. „Až budu mít sluch v pořádku, půjdu na nějaký pořádný uřvaný koncert… A druhého dne půjdu na operu.“ Párkrát klikla myší a pak zesílila repráky.

Pokojem začala plynout Clair de lune.

„Líbí?“ Přikývl jsem.

„Má oblíbená.“

„Vážně?“

„Smím prosit?“ zeptal jsem se a ona zůstala překvapeně stát.

„Děláš si srandu, že jo? Nemůžu tancovat, neslyším rytmus.“

„Povedu tě, prosím,“ usmál jsem se. Tušil jsem, že se ji tento úsměv líbí.

A taky že jo. Její srdce trochu zrychlilo.

„Tobě se nedá říci ne, víš to?“

„Ne, ale teď už jo,“ zašeptal jsem. Nervózně jsem k ní přistoupil a položil ruku kolem jejího útlého pasu. Do druhé ruky jsem vzal její jemnou malou dlaň.

„Jakou začínám?“ zeptala se a koukla se na svoje nohy. Jen jsem se usmál.

„Pravou dozadu,“ poradil jsem ji. Pak jsem ji vedl. Tancovala docela dobře, jen párkrát zakopla o svoje či mé nohy.

Vždy se proto strašně rozesmála, pak se omlouvala.

Po půl hodině našeho tance jsme se pustili do malování. Neustále dokola hrála ta stejná skladba, ale ani jednomu to nevadilo.

„Docela ti to šlo,“ pochválil jsem její tanec, znovu se jemně začervenala.

„Díky… Nikdy jsem s nikým netancovala. Nechodila jsem do tanečních a takových těch volovin, takže jsem neměla nikdy tu příležitost. Ale jak si sám viděl, není to pro mě… neustále zakopávám,“ vysvětlila a rozdělala plechovku s bílou barvou.

...

U psaní citátu na zeď jsme se oba skvěle bavili.

„Nejhorší je, že všichni tady jsem strašně bledí,“ stěžovala si a podala mi štětec. Byl už špinavý od bílé barvy.

„Ty máš co povídat.“

„Nech toho,“ plácla mě do ramene a já se zasmál. „Vyrůstala jsem ve městě, kde jsou všichni strašně opálení. Tedy kromě mě a mamky. Je to nezvyk přijet sem a vidět všechny ty bledé tváře.

I když pravda, že někomu to tak sluší. Tebe si neumím představit jako opáleného kluku, nebo nedej bože jako černocha s afrem,“ zasmála se a já se k ní přidal.

„Slib mi, že nepůjdeš nikdy do solárka,“ dostala ze sebe.

„Slibuji,“ slíbil jsem ji, jak chtěla a začal jsem obtahovat slova. První nátěr jsme už měli.

Bella to vzala z druhé strany a tak jsme se po pár minutách setkali.

Omylem mi pomalovala ruku.

„Nevadí,“ uklidňoval jsem ji, když se už po sté zeptala, zda ano či ne.

Na chvíli se zamyslela.

„A tohle ti taky nevadí?“ zeptala se nabarvila si prst a pod očima mi namalovala čáry.

Její dotyk byl něžný, jemný, lehký a krásně teplý. Zavrtěl jsem hlavou a díval se do jejích čokoládových očí.

Ona se zase dívala do mých.

Znovu zvedla prst a lehce se dotkla mého nosu.

Pak zvedla čistou ruku a dotkla se mých rtů.

Prve je objížděla ukazováčkem, pak palcem. Jako před tím, byl její dotyk lehký, něžný, jemný a nejistý.

Po chvíli její prst zastavil uprostřed mých rtů a zadívala se mi do očí. Pro nás oba se zastavil čas.

Byli jsme jen my.

A nikdo jiný.

Dodal jsem si odvahy a lehce její palec políbil. Přesunula svou ruku na mou tvář. Lehce jsem se sklonil.

Nevěděl jsem, jestli tohle chce.

Usmála se a stoupla si na špičky.

Volnou rukou jsem ji objal kolem pasu a přitáhl si ji ještě blíž.

Naše rty dělilo jen pár centimetrů, já však stále váhal.

Ještě víc se natáhla a spojila naše rty.

Prve jen zkoušely, co všechno můžou zkusit a poznávaly se. Byl tak něžný, plný lásky. Její srdce zrychlilo a já až teď si uvědomil její vůni.

Po pár dalších vteřinách jsem polibek ukončil a zadíval se do jejích očí.

Sklonila pohled.

„Promiň, nechtěla jsem,“ zašeptala.

Cože? Možná tomu teď nerozumím.

„Co to povídáš?“

„Můžeš mít jakoukoliv. Chci říct… Proč chceš mě?“ Tak tohle myslela. Ukazováčkem jsem ji zvedl tvář tak, aby se mi mohla dívat do očí.

„Protože ty jsi jiná… hezčí, milejší, přátelštější… než oni,“ vysvětlil jsem a sledoval, jak se ji nahrnula do tváří červeň.

Nadechovala se, aby něco řekla, ale zazvonil ji telefon.

Úlekem nadskočila a málem spadla z postele…

Samozřejmě, že jsem ji chytil. Překvapeně se na mě podívala.

„Díky,“ poděkovala a já ji postavil na nohy. Zkontroloval jsem, jestli pevně stojí na nohou a až pak ji pustil.

Tuším, čemu se tak divila.

Za prvé jsem ji chytil tak rychle, že by si toho nikdo nevšiml a za druhé, jsem ji chytl jen jednou rukou.

„Mamka mi píše. Je celá nervózní, že jsem ji za celý den nenapsala,“ usmála se. Byla nádherná, když se usmívala.

Rychle naťukala odpověď a pak jsme se zase pustili do práce…

...

Stáli jsme před postelí a dívali se na náš výtvor. Zářivě bílý citát zářil na zdi nad postelí. „

Povedlo se nám to, že?“ zeptala se a odtrhla pohled od citátu.

„Jo, povedlo,“ přikývl jsem a koukl se znovu do jejích očí.

„Díky za pomoc.“

„A já děkuji za celý dnešní ven,“ usmál jsem se a lehce ji políbil na čelo.

Její srdce zase zrychlilo a já se musel ještě víc usmát.

Venku se už setmělo.

„Měl bych už jít.“

„Vážně musíš?“ Přikývl jsem, i když nerad jsem říkal pravdu. Emmett chtěl jít se mnou na lov, ale já ji nechtěl opustit a nechat ji tu samotnou.

Ano, její vůně mi neustále zpívala a lahodně voněla, ale více jsem prahnul být s ní, po její společnosti.

„No… co s tím nadělám…,“ pokrčila rameny a doprovodila mě až k autu. Pomohla mi smít bílé fleky od jejího malování na mou tvář a jako vždy jsme se u toho pobavili.

„Neustále se směješ, že?“

„To dokazuje ten citát, který si vybral,“ přikývla. Políbila mě lehce na obě tváře a já si vzpomněl na její nový citát na stěně.

Nejztracenější den našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli.

Chamfort

...

Hned, jak jsem zaparkoval v garáži, se na mě vrhla Alice.

„Já jsem tak šťastná!“ vychrlila na mě, což nebyla žádná novinka.

Usmál jsem se na svou sestru a zamířil do svého pokoje.

I když jsem ji chtěla zítra vytáhnout na nákupy, nechám ji tobě. Když už s ní máš ty plány. Pomyslela si ještě.

„Já nemám zítra žádné plány… A hlavně ne s Bellou.“

Ale máš, ale ještě o tom nevíš. Však uvidíš. Pomyslela si a já zavrtěl hlavou.

Okem jsem spatřil černý klavír. Už jsem dlouho nehrál.

Sedl jsem si na stoličku a položil ruce na klávesy.

Tentokrát jsem nehrál žádnou skladbu od známých a významných skladatelů. Ale hrál jsem skladbu, kterou jsem vymýšlel.

Pro svoji Bellu.

Už zase hraje. Pomyslela si Esme celá šťastná a opřela se o futra dveří. Poslouchala, jak hraji.

Milovala to. Po pár minutách jsem dohrál.

Skvělá skladba. Kdo ji složil?

„Já… Pro Bellu,“ přiznal jsem potichu a Esme mi položila ruku na rameno.

„Jsem šťastná, že ty jsi šťastný,“ zašeptala. Koukl jsem do jejích očí a pak začal hrát její ukolébavku, kterou jsem pro ni složil.

Sedla si vedle mě a tiše poslouchala.

„Myslíš, že se mě bude bát, až zjistí pravdu?“ zeptal jsem se, když jsem dohrál.

„To ti říci nemohu, zlato. Ale moc vám to sluší… A někdy bych ji ráda poznala,“ usmála se na mě moje máma a pevně mě objala…

Tak co, líbila se kapitola? Já doufám, že ano!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 11. kapitola: