Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 15. kapitola

17.09.2009 (13:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6459×

15. kapitola

Isabella Swanová

I když druhého dne už nesvítilo sluníčko, i tak jsem se rozhodla po obědě vyjet s Láskou na projížďku.

Oblékla jsem se, nasnídala a s tetou šla zase pracovat.

Jako prvně jsem šla nakrmit psy. Zapískala jsem na prsty a jak bylo zvykem, všech pět psů hned přiběhlo.

Nasypala jsem jim do misek granule a vodu.

Eda byl tak nadšený, až mě kousl do ruky.

„Au, Ede! Vidíš, co jsi udělal,“ řekla jsem mu. On se hned zadíval bolestivě a ublíženě. Usmála jsem se a podrbala na hlavě.

Vzpomněla jsem si na Edwarda.

Na mého Edwarda…

Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Teti, kde máš nějaký obvaz?“ zeptala jsem se tety, na kterou jsem narazila.

„Kdo tě kousl?“ zeptala se se smíchem. Tohle kousnutí nebylo moje první a tetu už taky párkrát kousli. Oni to však myslí dobře, jen mají hlad, že.

Teta mi ruku zápěstí lehce ovázala fáškem a pak se pustily do práce. Nechápala jsem tetu, jak ji to může každý den bavit.

Já měla dost po víkendu.

Ale je pravda, že teta na tom finančně není vůbec špatně, právě naopak. Teta totiž vlastní ještě několik polí a pozemky, které pronajímá. To se tak někdo má.

Jasper se na mě naštval, protože jsem ho probudila a tak mě obdařil pár škrábanci na rukách.

Já se z těch zvířat někdy zblázním.

Pes Eda mě kousne a kocour Jasper mě poškrábe. Možná proto mám ráda koně.

Ty nemají žádné ostré zuby a ani drápy. Když jsme udělaly všechnu práci, vrhly jsme se společně na oběd.

Vařit s tetou je skvělé. Vždy se toho moc naučím a zjistím něco, co jsem vůbec netušila. Někdy to však znamená to, že vás teta vyhodí z kuchyně, protože chce klid.

Když jsem byla mladší, často jsem si musela hrát venku, protože jsem často všechno shodila na zem. To i někdy teď, ale není to tak časté. Teta se na mě však nikdy nezlobí.

Ona se totiž nezlobí nikdy. Vše řeší s klidem. Někdy však i s trochou hysterií. Teta je až moc přecitlivělá a všechno vždy háže na sebe.

Hned po obědě jsem se šla převléknout do starých otrhaných džínů, tlustého vlněného roláku, černou vestu, na hlavu kšiltovku a mohla jsem vyrazit. Teta věděla, že osedlat koně už umím sama a tak se o mě nijak nestarala.

Za pár minut jsem měla osedlanou svou oblíbenou klisnu Lásku tak jsem mohla vyrazit.

Rozhodla jsem se to vzít lesem na západ, tak bych se dostala kousek za město a pak je celé objet. Nějakou tu hodinku to trvat bude, ale mě to nevadí.

A aspoň se Láska trochu protáhne. Často jsme jezdívaly spolu na takové dlouhé výlety. Neměla jsem strach, že se ztratím. Znala jsem to tu docela dobře.

Přiměla jsem Lásku k mírnému běhu. Milovala jsem tenhle pocit.

Ten pocit, že jsem vyšší než ostatní.

Ten vítr ve vlasech, na tvářích.

Po chvíli se Láska rozeběhla a já uháněla na západ.

...

Jenže jsem se asi ztratila. Musela jsem se ztratit někde po části, kde jsme přecházely silnici, kterou musíte přejít.

Zřejmě jsem zabočila trochu jiným směrem a už to bylo.

A tak jsem se snažila se vrátit zpátky na silnici, ale ani tu jsem pak nemohla najít. Byla jsem v totálním háji.

Nevěděla jsem kde jsem a jak jsem se sem dostala.

Láska byla ještě ke všemu trochu širší, jak kůň normálně je. Takže jsem aspoň tušila, že jsem se tu objevila po těch širších cestách a místech.

Těch tu však bylo hodně.

Ani jsem si nějak neuvědomovala, kolik je hodin a jak dlouho jsem pryč. Mě to připadala jako chvilka.

Začínala jsem být pomalu nervózní.

K nervozitě se přidalo i to, že jsem téměř nic neslyšela. Pomocí uzdy jsem Lásku nasměrovala zpátky.

Oči jsem měla na pozoru, aby mi nic neuniklo.

Něco se mi mžiklo před očima.

Párkrát jsem zamrkala, ale nic jsem neviděla.

Je to v háji.

Už mám i halucinace.

Ještě jsem se ohlédla za sebe.

Nic.

Jen strom, strom, strom a zase strom.

Jak překvapující, že?

Ono když jste v lese, tak co čekat.

Koukla jsem se na hodinky.

Půl páté. Čekala jsem, že bude víc.

Klisna se dala do klusu.

Znovu jsem měla před očima mžitku.

Zamrkala jsem.

Co se to sakra děje?

Porozhlédla jsem se kolem sebe.

Nic jsem neviděla, jen les.

Uzdu jsem trochu stáhla k sobě a tak jsem donutila Lásku, aby zpomalila.

Znovu mžiklo něco vedle mě.

Otočila jsem se za ní…

A zase nic.

Další mžitka.

Otočila jsem hlavu na druhou stranu a zase nic.

Chvíli se nic nedělo a já jsem nic neviděla a ani neslyšela.

Po chvíli jsem dostala pocit, že se na mě někdo dívá.

Pootočila jsem se a koukla za sebe.

Ale ani tam nikdo nebyl.

Popohnala jsem Lásku k rychlejší chůzi, protože jsem dostávala strach.

Něco divného se tu děje.

Měla jsem pocit, jakoby mě někdo pozoroval.

Byl až moc živý, až moc skutečný.

Pobídla jsem klisnu k běhu.

Myslela jsem si, že dokážu utéct od toho podivného místa.

Mýlila jsem se.

Otočila jsem se a koukla za sebe.

To jsem však neměla dělat.

I když jsem nikoho neviděla, toho, koho jsem viděla pak před sebou jsem se lekla.

Stál tam muž.

S dlouhými špinavými vlasy.

Lekla jsem se ho.

Láska se ho lekla a postavila se na zadní.

Snažila jsem si ji uklidnit.

A pak.

Pak jsem si všimla jeho očí.

Rudé.

Krvavé, sytě rudé.

Úlekem jsem vykřikla.

Potěšeně se usmál.

Rudá bílá tvář…

Najednou zmizel.

Zamrkala jsem.

Utekl?

Ne.

Než jsem se nadála, shodil mě z klisny na zem.

Znovu jsem vykřikla…

Tvrdě mě přirazil ke stromu a já jsem ucítila prudkou bolest na hlavě.

Bolest se zvětšovala.

Po pár minutách byla nesnesitelná.

Nová bolest.

Tentokrát levá ruka.

Bylo to hrozné.

Musel mi ji zlomit, jinak to vysvětlit nedokážu.

Před očima jsem měla chvílemi černo, takže moc nevím, co se dělo.

Bolesti bylo čím dál tím více a já si přála umřít.

Umřít, jen ne být tady a trpět.

Znovu se mi zlomila kost v levé ruce.

A znovu jsem vykřikla…

Edward Cullen

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo.

Že přišla na to, co jsem.

Ale měla pravdu. Tušil jsem, že jednou stejně zjistí pravdu.

Byla opravdu chytrá, tak proč ne.

Ale nechtěl jsem, aby se to dozvěděla takhle. Nechtěl jsem ji ublížit a zklamat.

Ale copak jsem si vážně myslel, že zůstane se mnou?

S monstrem?

Ne, to jsem po ní nemohl chtít. Nemohl jsem po ní chtít, aby si zničila svůj život.

Co by to měla za život s monstrem? Se zabijákem? S osobou, která ji kdykoliv může zabít?

Byl jsem blázen, když jsem na toto jen pomyslel. Vlastně ani nedávalo smysl, proč by chtěla žít s monstrem.

Vážně ne…

Tak proč by chtěla mě?

Proč by chtěla patřit do naší rodiny?

Bolela mě představa z toho, že mám být bez ní…

Ale co jiného se dá dělat?

Věřím, že ona jednou zapomene.

Věřím v to, doufám.

Já s tím budu muset chodit navždy, ale ona zapomene.

Lidé zapomínají…

...

Ten týden byl hrozný a víkend jsem bral jako osvobození z toho blázince, které se jmenovalo škola.

Díky bohu v pátek svítilo a tak jsme zůstali doma. Byl jsem rád.

Měl jsem mít biologii, ale nevím, jak bych to vydržel, jen tak sedět vedle ní. Celá rodina se o tom dozvěděla.

To by nebyli oni a taky jsem jim něco řekl.

Esme se mě snažila utěšit a povzbudit, ale nešlo to. Vím, snažila se, ale prostě to nešlo.

Zavřel jsem se ve svém pokoji a stále dokola jsem poslouchal Debussyho.

Při Clair de lune mě bodlo u mého mrtvého srdce.

...

Chtěl jsem tak strávit i víkend, ale Emmett mi to zatrhl.

„Pojď na lov, brácho! Přijdeš na jiné myšlenky,“ řval Emmett za dveřmi. Věděl jsem, že kdyby chtěl, vyrval by je z pantů.

Nakonec jsem přikývl a tak jsem s Emmettem a Jasperem vyrazili na lov.

Moc daleko jsme neběželi.

I tak nám to stačilo. Ulovili jsme si pár srnek.

Po hodině lovu jsme chtěli zase běžet zpátky domů, ale uslyšeli jsme výkřik.

Výkřik leknutí.

„To si zase někdo hraje v lese,“ hudroval Emmett.

Po chvíli jsem s ním souhlasil.

Blbost.

Co by Bella dělala v lese, že?

Je ve Forks a tohle je pár kilometrů od něj.

Rozeběhli jsme se domů.

Po pár minutách se však výkřik ozval znovu.

Byl plný bolesti a zoufalství.

„Nebo že by ne?“ zapochyboval Emmett.

Koukl jsem se na Jaspera a na Emmetta.

Jestliže tam byl někdo zraněný, Jasper tam jít nemůže.

Ne že bych mu nevěřil, ale je nejčerstvější vegetarián z rodiny.

Stejné myšlenky měl i Emmett.

„Jaspere, běž domů varovat Carlislea, ať připraví vše potřebné. Možná toho dotyčného najdeme… A my dva půjdeme tu osobu hledat,“ navrhl Emmett.

Jasper přikývl a vypadal, že je rád.

Rozeběhli jsme se směrem, kde jsme odhadovali výkřik. Po pár minutách jsme se objevili na druhé straně lesa.

„Dívej,“ zašeptal Emmett a ukázal na mrtvého koně.

Kůň byl osedlán, takže jezdec musí být někde tady.

Do nosu mě uhodila vůně cizího upíra…

„Cítíš to?“ zeptal se Em.

Přikývl jsem.

Porozhlédl jsem se okolo.

Na zemi jsem spatřil něco malého a béžového…

Naslouchátko…

Bože, ne!

Jen to ne!

Drkl jsem do Emmetta a ukázal na naslouchátko.

I jemu to došlo.

Znovu se ozval výkřik.

A já poznal hlas Belly a její vůni krve.

Musela krvácet, vůně byla až moc silná.

Oba jsme se jako na povel rozeběhli…

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 15. kapitola: