Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 19. kapitola

26.09.2009 (12:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6281×

19. kapitola

Isabella Swanová

U Cullenů jsem strávila ještě týden, pak jsem se vrátila domů. Zůstala mi jen sádra na ruce, jinak jsem byla už úplně v pořádku. Zapadla jsem do Edwardovi rodiny, což mi vůbec nevadilo.

Víkend jsem strávila u tety, která začala shánět nového koně, či klisnu. Bylo mi líto mé oblíbené klisny, ale co se dalo dělat. Jak říkala tety, hlavně že jsem celá já.

I Charlie se smířil s tím, že chodím s Edwardem. Chvílemi to vypadalo, že je možná i trochu rád.

Přeci jen Cullenovi byla slušná rodina, ne?

...

V pondělí jsem však už musela do školy. Alice mi kompletně vyměnila můj šatník. Možná že mi zůstalo pár kousků, ale Alice se postarala o to, abych je jen tak nenašla.

Byla jsem domluvená s Edwardem, že mě vyzvedne a odveze do školy. Nemusela jsem tak zatěžovat Charlieho.

„Ahoj Bells,“ pozdravil mě, když jsem mu otevřela dveře.

„Ahoj zlato,“ usmála jsem se na něj a na pozdrav ho políbila lehce na tvář.

„Můžeme?“ Zavrtěla jsem hlavou. Rozesmál se nad mou odpovědí. „Stejně tam jednou musíš jít,“ namítnul.

„To jo, ale představ si ty pohledy… jak na nás budou zírat,“ bránila jsem se.

„Jestli jen někdo pomyslí na něco hnusného, týkající se tebe, tak ihned zakročím,“ pronesl.

„Ne-e,“ zavrtěla jsem hlavou a znovu se rozesmál.

„Tak pojď,“ usmál se a vzal mi batoh. Pomohl mi zamknout dům a nastoupit do auta. Už jsem si zvykla.

Nastartoval a my jsme vyjeli ke škole.

K té hrůze…

...

Bylo to přesně takové, jak jsem očekávala.

Všechny pohledy se stočily na nás. Snažila jsem se je ignorovat, ale moc to nešlo. Edward se choval klidně, jakoby se nic nedělo a neustále mě povzbuzoval.

Doprovodil mě až k učebně angličtiny, kde mi dodal další odvahu. Odmítala jsem totiž vstoupit do třídy.

„Ahoj,“ ozvalo se za námi a já spatřila Angelu.

„Ahoj Ang!“ pozdravila jsem ji vesele.

„Co se děje?“ zeptala se, když si všimla, jak stojím pár kroků od třídy s Edwardem.

„Odmítá jít do třídy,“ odpověděl Edward a koukl se na mě.

„Bože Bello, pojď… Oni tě neukousnou,“ zasmála se Angela. Edward se usmál. Jak se už jednou zmínil, Angela je asi jediná, která se mnou opravdu kamarádí.

„Já ti to říkal,“ zašeptal Edward a já jsem rezignovala. „Dej mi na ni pozor,“ otočil se k Angele a ona se zasmála.

„Pokusím se,“ přislíbila a Edward s úsměvem na tváři odešel. „Co ti bylo, Bello? Měla jsem o tebe strach,“ zeptala se mě Angela, když jsme zůstaly samy.

„Měla jsem nehodu na koni, tak proto ta sádra… Ale jednu výhodu to mělo,“ vysvětlím a ukážu ruku.

„To, že chodíš s Edwardem?“ odhadovala.

„No vidíš, takže dvě… Vrátil se mi sluch,“ usmála jsem se.

„No to je skvělé, Bello!“ radovala se spolu se mnou. Vešly jsme do třídy a všechny pohledy se stočily na mě.

Měla jsem chuť se otočit, ale Angela mi v tom zabránila. Pousmála jsem se a zamířila k učitelce Brownové.

„Zdravím,“ pozdravila jsem ji a ona zvedla zrak z knížky.

„Ahoj Bello! Tak ráda tě zase vidím! Pan Edward se zmínil, že jsi měla menší nehodu… Už je ti lépe?“ Přikývla jsem.

„Jo, ruka se za chvíli zahojí… Ale chtěla jsem vám oznámit, že se mi vrátil sluch, takže už můžete učit normálně,“ oznámila jsem ji a ona se usmála. Ještě chvíli jsme si povídaly.

Pak však zazvonilo a já si sedla na své místo. Všichni se na mě pořád dívali a já se je pořád snažila ignorovat.

„Nevšímej si jich,“ radila mi Angela.

„Ono to však nejde.“

„Hele jestli ti jde o tom, že chodíš s Edwardem… No a co? Neřeš je, jo? Hodíte se k sobě,“ usmála se na mě Angela.

A já jsem poznala, jak moc je to moje kamarádka.

„Díky Ang… Jsi ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy měla,“ oplatila jsem ji úsměv a ona se ještě víc usmála.

„Mimochodem… Budu mít rande s Benem,“ zašeptala.

„Vážně? To je skvělé!“

Věděla jsem, že Angele se Ben už dlouho líbil a tak jsem byla ráda, že i ona si plní sny.

Uvědomila jsem si, že nelituji toho, že jsem se sem kdysi odstěhovala.

Mám toho víc, než ve Phoenixu – přátelé, druhou rodinu, skvělého a okouzlujícího kluka, vrátil se mi sluch…

Vlastně to nebyla chyba, že jsem se sem odstěhovala…

To musel být osud…

...

Zbytek dne jsem docela přežila, ale do oběda to byla hrůza. Měla jsem totiž hodiny s Jessicou a Mikem.

Asi si umíte představit tu hrůzu, že?

Na oběd jsem šla společně s Edwardem, který si pro mě po hodině zeměpisu přišel. Na obědě jsem seděla s nimi a ujídala z jejich táců.

Pak jsem měla biologii, na kterou jsem se snad těšila nejvíc. Bylo to osvobození.

S Edwardem bylo lehčí si nevšímat těch okolo.

...

V pátek měl pro mě překvapení. A stejně tak v sobotu. Nic mi neprozradil, jen ke mně poslal Alici, aby mě oblékla do šatů.

Využila ty, které mi kdysi koupila s Rose v Port Angeles a samozřejmě i ty boty, na kterých jsem se skoro zabila.

„Zabiju se na nich. Víš to,“ informovala jsem Alici, když jsem si je obouvala.

„To by mi Edward nedovolil,“ namítla a já se usmála. Ještě mě Alice jemně namalovala, aby se líčení hodila k šatům a vlasy ještě víc zvlnila.

„Hotovo,“ usmála se Alice a doprovodila mě k zrcadlu. Spadla mi brada úžasem.

„To jsem já?“

„Jistě, kdo jiný,“ přikývla.

„Edward tu bude za pět minut, takže já půjdu. Tady máš svetr a psaníčko,“ rozloučila se se mnou a než jsem se nadála, byla pryč. Svetřík i psaníčko ladilo k šatům.

Než jsem se nadála, uslyšela jsem zvonek. Pomalu jsem sešla schody a otevřela mu dveře.

Chvíli jsme se na sebe jen dívali, on se pak ještě víc usmál a políbil mě na tvář.

„Moc ti to sluší,“ zašeptal a já se začervenala. Až teď jsem si všimla, co má na sobě. Černý oblek a fialkovou košili, takže ladil ke mně.

„Děkuji. Tobě taky,“ oplatila jsem mu potichu a vyšla z domu. Ještě jsem se rozloučila s Charliem a pak jsme vyrazili.

„Už mi řekneš, kam to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se, když jsme vyjeli z Forks.

„Ne, protože je to překvapení,“ usmál se a dál už nic neřekl.

Edward Cullen

„Tak jsme tady,“ pomohl jsem ji vystoupit z auta a ona zůstala překvapeně stát.

„My jdeme na divadlo?“

„Ne, my jdeme na operu… Tak jak sis to přála,“ zavrtěl jsem jemně hlavou.

Chvíli se na mě nevěřícně dívala, pak se mi vrhla kolem krku.

„Jsi skvělý, víš to?“ zeptala se a pevně se ke mně přitiskla.

Usmál jsem se. „Teď už to tuším,“ odpověděl jsem.

Nabídl jsem ji rámě a ochotně ho přijala. Lístky jsme měli na jednom nejbližším balkonu směrem k pódiu a byli jsme tam sami.

Pomohl jsem ji sundat svetřík. Moc ji to slušelo a na botách chodila docela dobře. S

ádru měla popsanou a měla na ni několik podpisů. Mezi nimi i můj, Emmettův, Alici, Jaspera, Rose, Esme a Carlislea. Ty tam prý chtěla nejvíce.

Některé věci jsi tam namalovala nebo napsala sama.

Třeba jako „I LOVE EDWARD“. Místo love tam bylo červenou fixou namalováno srdíčko.

Já ji taky moc miluji.

...

Byla nadšená z opery. Nestále o ní povídala, ale mě to nevadilo. Byl jsem rád, že se ji to líbilo.

Po opeře jsem ji vzal do jedné restaurace na večeři. Moc neprotestovala. Její nadšení vůbec neopadlo, právě naopak. Ještě přibývalo.

Když jsem ji druhého dne, zase k večeru, vyzvedl a jel s ní do Seattleu, opět jsem ji nic neprozradil.

Alice ji tentokrát oblékla do volnějšího oblečení. Světlé rifle, žluté tílko a koženou černou bundu. Moc ji to slušelo.

„My jdeme na koncert?“ zeptala se nadšeně, když jsem ji podal její vstupenku. „Evanescence? Děláš si legraci?“

Jen jsem se usmál. „Tak sis to přeci přála, ne?“

„Jde ti vůbec říci slovy, jak moc tě miluji?“ zeptala se.

„Můžeš to zkusit,“ pobídl jsem ji.

„To nejde,“ zavrtěla po chvíli ticha a já se zasmál.

Bella si všimla pohledů ostatních holek, které se na mě hladově dívaly.

Zamračila se. Byla tak roztomilá.

Objal jsem ji kolem pasu a políbil do vlasů.

Uculila se a já se zasmál.

...

Tak jako po opeře jsem ji zase vzal na večeři. Tentokrát ne však do restaurace. Vydupala si rychlé občerstvení. Smrdělo to stejně.

Nadšeně jsme si povídali o koncertu, nebo prostě celkově o hudbě. Bylo mi hned jasné, že tohle nebyl náš poslední koncert a ani poslední opera. A ani koncert.

Bavilo mě ji dělat šťastnou. A taky jsem byl šťastný, když byla šťastná ona.

...

Neděli strávila u naší rodiny. Esme ji zase nadšeně uvařila oběd. Docela ji to chytlo. Po obědě jsme se šli projít. Procházky jsme si oblíbili. Často jsme chodili lesem a někdy jsem ji vzal na záda a běžel na naši louku. Vlastně bývala moje, ale teď patří jen ji. Jako mé srdce.

Strašně moc ráda poslouchala, jak hraji na klavír. I když už od malička téměř nic neslyšela, hudební sluch měla. Učil jsem ji hrát ty začátečnické skladby a moc ji to šlo.

„A proč je to tak? Mě se to více líbí o to jednu níž,“ rozčilovala se, když jsem ji postupně ukazoval jednu skladbu. Nebylo to poprvé, co se ji nelíbil jeden tón a tak si ho upravila podle sebe.

„Prostě to tak je, Bells,“ pokrčil jsem rameny.

„Ten kdo to složil byl lama… Ty jsi lepší skladatel,“ řekla a položila mi hlavu na rameno. Jen jsem se usmál.

„Děkuji za pochvalu,“ zašeptal jsem ji do vlasů.

„Je pravdivá, tak neděkuj,“ zavrtěla hlavou.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem a ona zvedla svůj zrak. Koukla se do mých očí. Pousmála se.

„Já vím… Já tebe taky,“ oplatila mi stejně tiše a lehce mě políbila na rty.