Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 2. kapitola

17.08.2009 (11:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8096×

2. kapitola

Isabella Swanová

Víkend utekl jako voda a než jsem se nadála, bylo pondělí ráno.

Školu jsem měla hned za rohem, takže budu chodit pěšky. Řidičák mám, ale nerada jezdím autem. Je to pro mě takový divný.

Strašně dlouho jsem váhala, co si obleču. Nakonec jsem se rozhodla pro černé triko a tmavé rifle, pak červenou teplou mikinu, botasky a vestu.

Popadla jsem batoh a vydala se do koupelny.

Pročísla jsem si vlasy a nechala je rozpuštěné. Vyčistila jsem si zuby, protože jsem věděla, že dnes snídat nebudu – byla jsem strašně nervózní. Odhrnula jsem si vlasy z pravé části hlavy a nasadila si naslouchátko.

Vyzkoušela jsem, jestli pevně drží a pak ho zapnula.

Seběhla jsem dolů do kuchyně a udělala Charliemu snídani.

„To jsi nemusela zlatíčko,“ usmál se na mě táta a já mu úsměv oplatila.

„Ale chtěla jsem,“ a podala mu snídani. Sedla jsem si naproti němu a sledovala, jak táta jí.

Podal mi noviny a já se poděkovala. Rozložila jsem noviny před sebou, ale nervozita byla ještě větší.

Charlie se nabídl, že mě zaveze a já přijala. Přeci nepůjdu pěšky, když můžu jet autem, ne?

„Hodně štěstí,“ popřál mi táta a já se na něj usmála.

Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta. Hned se na mě stočily všechny pohledy. Nervózně jsem se pousmála a porozhlédla se po okolí.

*Vy budete slečna Swanová, že?* objevila se žena vedle mě a já přikývla.

*Jsem ředitelka, odvedu tě do kanceláře,* představila se a já si s ní potřásla pravicí.

*Díky,* usmála jsem se na ředitelku a šla za ní.

...

Ředitelka mě odvedla do menší kanceláře, kde všude byly kartotéky.

Za pultem seděla žena ve středních letech. Zřejmě sekretářka. Ředitelka si s ní chvíli povídala, díky naslouchátko jsem i slyšela o čem – samozřejmě, že o mě –, pak se ředitelka se mnou rozloučila a sekretářka mi podala plánek školy a rozvrh.

„Díky,“ poděkovala jsem a vyšla ze sekretáře. Koukla jsem se na svůj rozvrh.

Dnešek ušel – angličtina, matematika, dějepis, zeměpis, pak oběd, po obědě moje oblíbená biologie a pak občanka. Není to tak špatný.

Prohlédla jsem si celý svůj rozvrh. Byla jsem spokojená. Takže moje první hodina je angličtina v učebně č. 115. Koukla jsem se do plánku a začala hledat učebnu s číslem 115.

Našla jsem ji v budově C a tak jsem se tam vydala. Lidi se cestou na mě divně dívali, ale já je ignorovala.

Do třídy jsem vešla zároveň se zvoněním. Zase na mě všichni zírali. Zamířila jsem k učitelce.

*Dobrý den, jsem Bella a podle mého rozvrhu tu mám mít hodinu,* představila jsem se a žena se na mě usmála. Byla mladá a už od pohledu milá.

*Ahoj Bello, máš naslouchátko, nebo ti mám dát dnešní látku okopírovanou? Slibuji, že na příště si nachystám zápis na tabuli,* usmála se.

*Naslouchátko mám, v pořádku, děkuji,* úsměv jsem ji oplatila.

*Sedni si kam chceš,* kývla směrem ke třídě a já se otočila.

Všichni překvapeně zírali na náš rozhovor. Ani já, ani učitelka jsme neřekli slovo, ale stejně jsme si rozuměli. Usmála jsem se a porozhlédla po třídě.

Našla jsem jedno volné – vedle jedné dívky s černými vlasy a brýlemi. Vypadala mile.

„Ahoj, můžu?“ zeptala jsem se a ukázala na volné místo vedle ní. I když lavice byly jen pro jednoho, byly sraženy k sobě, jak kdo chtěl. Dívka přikývla a já si sedla.

„Jsem Angela, ty jsi Isabella, že?“ představila se a já přikývla.

„Ale říkej mi jen Bella, mám to radši.“ Angela byla milá dívka a nabídla se mi pomoct najít různé učebny a půjčila mi sešit, abych si mohla opsat její zápisy.

Jak jsem zjistila, budu s ní mít ještě biologii a latinu. Angela mě doprovodila do budovy B, kde jsem já měla matematiku, ona fyziku.

Našla jsem učebnu č. 121 a vešla. Tak jako v angličtině se na mě všichni podívali. Zamířila jsem za postarším učitelem.

*Vy jste ta nová, že?* zeptal se, když si mě všiml a já přikývla.

„Můžete i mluvit, naslouchátko mám,“ usměji se na něj a on si oddychne.

„Nemám rád znakovou řeč, nikdy nevím, jestli mi ti druzí rozumí.“

„To mi povídejte,“ zasmála jsem se a učitel se ke mně přidal. Byl docela sympatický a jeho hodiny byly legrační.

Seděla jsem s jakousi ukecanou dívkou a já litovala, že mám naslouchátko. Zjistila jsem, že s Jessicou, tak se ta holky jmenovala budu mít ještě dějepis, ale nějak to vydržím.

Společně jsme se tedy vydaly do budovy D. Jednu výhodu to mělo, nemusela jsem hledat učebnu, Jessica mě tam dovedla. Dozvěděla jsem se od ní, že v bodově A jsou jen kanceláře, jídelna, divadlo a pár učeben.

Jak jsem zjistila ze svého rozvrhu, v Áčku nebudu mít žádnou hodinu. Na dějepis jsem měla pomatenou učitelku a zápisy diktovala, takže jsem byla v háji.

Jessica mi však půjčila sešit a tak jsem se rozhodla, že si to okopíruji u sekretářky, která mi to nabízela.

Po dlouhé hodině dějepisu následovala hodina zeměpisu. Seděla jsem s nějakým klukem, který krajně připomínal Jessicu – taky stále mlel. Mike mě pak doprovodil do jídelny.

Nabídl mi místo u jejich stolu a já přikývla. Stále se na mě všichni dívali, ale řekněme, že jsem si už zvykla. Rychle jsem si koupila jídlo a sedla si ke stolu.

Porozhlédla jsem se po jídelně, jestli nespatřím Alici, dívku, kterou jsem potkala v pátek v knihovně.

Nemohla jsem ji najít…

Až pak…

Zůstala jsem překvapeně koukat.

Alice seděla s dalšími anděly – s třemi chlapci a jednou dívkou. Byli nádherní. Jejich stůl byl na konci jídelny v rohu.

Zavrtěla jsem hlavou a drkla do Angely, která seděla vedle mě.

Koukla se na mě a já kývla směrem k andělům. Jen se usmála.

„To jsou Cullenovi, adoptované děti doktora Cullena. Jsou trochu uzavření do sebe,“ řekne Angela a Jessica se hned chytne.

„Jo, protože jsem pořád spolu. Ta blondýna, to je Rosalie a chodí s tím hromotlukem Emmettem. Stejně si myslím, že je to…“

„Jess, oni nejsou opravdoví sourozenci, kolikrát ti to budu říkat,“ protočila oči Angela.

„Ta malá je,“ pokračuje Jess, ale já ji skočím do řeči.

„Alice, vím, tu jsem potkala v knihovně,“ přikývnu a Jess se zatváří překvapeně.

„Ok… tak Alice chodí s tím podivínem Jasperem… A jako poslední člen je Edward… Je nádherný, ale na rande nechodí,“ řekne Jess a já zapřemýšlela, kdy to na něj zkusila.

„Vypadají mile a Alice je i milá, proč se tak stranní?“

„Protože jsem divní,“ protočí oči Jessica a já beru toto téma za uzavřené.

Všichni mě moc zaujali…hlavně Edward. Nevím, proč zrovna on… Znovu jsem se koukla k jejich stolu.

Alice si mě všimla a usmála se na mě. Já ji úsměv oplatila.

Z nějakého neznámého důvodu jsem se koukla na Edwarda… Ten se však od sestry mračil.

Zavrtěla jsem hlavou a věnovala se jídlu…

...

Angela se mnou zašla za sekretářkou a pak jsme se společně vydaly na hodinu biologie do budovy  Když jsem vešla, všichni se zase koukli na mě.

Prohlédla jsem si třídu a můj pohled se zastavil u jednoho žáků – u Edwarda. Stále se mračil a vypadalo to, jako by mu zdejší vzduch nevoněl. To mě překvapilo.

Otočila jsem se na učitele – chlapík ve středních letech a na všechny se usmíval.

*Slečna Swanová… rád vás poznávám. Budu se snažit přizpůsobit hodinu vám… Jinak už mám poslední místo,* usmál se na mě a ukázal na místo vedle Edwarda.

*Díky, pane,* kývla jsem a vydala se na své nové místo.

„Ahoj,“ pozdravila jsem svého souseda, ten však nepatrně kývl. Sedla jsem si na židli a koukla  se na něj.

Držel se za pusu a vypadal, jako by se přemáhal, něco ho bolelo.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Jsem v pohodě,“ zavrčel, až jsem se lekla.

„Tak promiň, že si dělám starost,“ hlesla jsem a snažila se poslouchat učitelův výklad.

Neustále jsem cítila jeho pohled na mé osobě, ale snažila jsem se to ignorovat.

Prosila jsem boha, aby pohnul časem, protože tahle hodina mi začala být nepříjemná. Konečně zazvonilo a já si začala rychle balit věci, abych mohla vypadnout ze třídy.

Ale on byl rychlejší.

Copak mu vadím?

Zatímco Angele dnes škola skončila, já měla mít ještě hodinu občanky. Vydala jsem se do budovy B a zadívala se na plánek školy.

Procházela jsem kolem parkoviště…

A zahlédla ho. Díval se na mě.

Naše pohledy se na chvíli spojily, ale já rychle uhnula a dál si ho nevšímala…

...

Hned, jak jsem přišla domů, jsem se vydala do svého pokoje.

Zapnula jsem počítač, vyndala naslouchátko z ucha a vytáhla čistý papír, na který jsem si přepsala rozvrh hodin. Ten jsem potom připíchla na nástěnku.

Převlékla jsem se do tepláků a vytahaného trika.

Dnes jsem sebou táhla všechny učebnice, takže kabela byla těžká. Vysypala jsem svoje učebnice na postel a vybrala jen ty, které budu na zítřek potřebovat.

Zase jsem byla v tom klidném tichu, do kterého jsem se narodila.

Nepotřebné učebnice jsem uklidila do šuplíku mého stolku a sedla jsem k počítači. Máma mi stihla napsat už deset mailů. Usmála jsem se – to byla celá ona.

Rychle jsem ji napsala dlouhý a uklidňující mail a pak se vrhla na učení. I když jsem ve Phoenixu patřila do výběrové třídy těch chytřejších, něco jsem musela dohnat, něco zopakovat a taky udělat nějaký ten úkol.

Vyrušil mě až Charlie, kterého jsem se lekla. Uvařila jsem večeři a pak se zase vrhla na úkoly.

Edward Cullen

Pondělí.

A vše začíná nanovo.

Jen podle Alice měl být dnešek výjimečný, kvůli té nové holce. Nechápu, proč kolem ní tolik nadělají.

Jako vždy jsme jeli mým Volvem. Emmett s Rosalii si hráli na čtvrťáky a mi na třeťáky. Myšlenky svých spolužáků a hlavně spolužaček jsem už ignoroval.

Tentokrát se všechny točily kolem té nové dívky. Někteří si vzrušeně šeptali a já pochopil podle myšlenek, že ji přivezl otec.

Jen jsem zavrtěl hlavou a vydal se na svoji první hodinu, což byla francouzština…

...

Tu novou dívku, Bellu, jak všechny opravovala, jsem do oběda nespatřil.

Podle myšlenek kluků však byla nádherná, jen škoda, že je hluchá.

Takový hnusný myšlenky.

Bože, že někdo prostě neslyší, neznamená, že je blbý či postižený… I když vlastně postižená je – sluchově.

Moje myšlenky přerušila nádherná lidská vůně…

Zvedl jsem hlavu od svých rekvizit…

A pak jsem ji spatřil.

Měli pravdu – byla nádherná. Měla menší, ale drobnou postavu, krásné dlouhé hnědé vlasy, srdcovitý obličej a byla trochu bledá.

Vypadala, jako by byla myšlenkami jinde…

Sakra! Neslyším její myšlenky! Jak to?...

Třeba na nic nemyslí… Blbost, každý na něco myslí…

Tak proč ji nemůžu číst myšlenky?

Cullenovi.

A se já automaticky koukl na osobu, kdo si to pomyslel.

Angela. Ta milá a tichá dívka. Seděla vedle Belly, která se nenápadně dívala směrem k nám.

Do jejich debaty se přidala Jessica. Tu jsem zrovna dvakrát nemusel.

Tak Alici už zná? Seznamuje se hodně rychle. Pomyslela si a já se koukl na Alici. Milí? Jedině tak jako osina v zadku. Nevím, o co snaží, stejně by o ní Edward nestál… Vždyť není ani hezká. Ušklíbla se v duchu Jessica a já protočil oči.

„Tak co?“ zeptal se Emmett.

„Její myšlenky neslyším, ale díky tady Alici si myslí, že jsme milí,“ otočil jsem se na své sourozence.

„Neslyšíš? Jak to?“ udivil se Emmett a já pokrčil rameny. Mě spíše zajímalo něco jiného.

„Kdy si ji potkala?“ zeptal jsem se Alice.

„V pátek v knihovně, velmi milá holka,“ usmála se a ukázala mi vzpomínku, jak do ní nová dívka vrazila.

Je trochu nemotorná. Zasmála se v duchu Alice a já nepatrně přikývl.

...

Neurčitě jsem zíral z okna.

Čekal jsem, až začne hodina biologie.

Najednou jsem zase ucítil tu květinovou a lahodnou vůni.

Koukl jsem se ke dveřím a tam stála ona. Bella.

Její pohled se zastavil u mě a zatvářila se nechápavě. Pak zamířila k učiteli a chvíli si s ním povídala znakovou řečí…

A pak…

Pak si sedla vedle mě…

Myslel jsem si, že se neudržím… Nikdy jsem nepotkal člověka, kdo by voněl, jako ona.

Pozdravila mě a já kývl. Sedla si na židli a znovu se na mě koukla.

Přemáhal jsem se, abych ji tady nezabil…abych ji něco neudělal… Oheň v krku mě spalovala… Byla to bolest a ona byla tím lékem…

Dost! Přece nezabiješ člověka! Nejsi monstrum!

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. Ale ne! Budu muset odpovědět a nadechnout se. Je od ní hezké, že má starost, ale ona nechápe, vedle koho sedí…

„Jsem v pohodě,“ zavrčel jsem nechtěně a v jejích očích se objevila bolest.

„Tak promiň, že si dělám starost,“ hlesla a já se najednou cítil provinile.

Je tak milá, hodná a nevinná…

Nemůžu ji ublížit…

To nejde…

Zdálo se mi, že tak dlouhou hodinu jsem nikdy neměl. Konečně zazvonilo a než se nadála, byl jsem pryč.

Potřeboval jsem vypadnout… A to co nejrychleji. Vydal jsem se ke svému autu.

Mě i mým sourozencům dnes škola skončila. Počkal jsem na ně u auta…

Jenže jsem ji zase uviděl… Naše pohledy se na chvíli spojily… Ona však uhnula a dál si mě nevšímala.

...

„Bude to tak lepší, Alice, jasný!“ zavrčel jsem na ni, když jsme jeli domů.

Jel jsem rychleji, než normálně. Chtěl jsem co nejrychleji na pár dní vypadnout.

Alice jen přikývla.

Vysadil jsem je u nás před domem, pak jsem se otočil a zamířil směrem na sever…

Doufám, že líbilo!

Děkuji za komentáře a pochvaly!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 2. kapitola: