Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 3. kapitola

18.08.2009 (21:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7173×

3. kapitola

Isabella Swanová

Rozhodla jsem se, že si to s Edwardem vyříkám. Jenže on se neobjevil.

Jako první hodinu jsem měla chemii a ty byla mým oblíbeným předmětem. Nacházela se v učebně č. 177 a ta připomínala laboratoř. Chemii jsem měla s Ericem, docela sympatický kluk.

Po chemii následovala španělština. Tento jazyk jsem se učila jen proto, abych nějak zaplnila rozvrh. Já se totiž znakovou řečí domluvím všude. Nebo bych aspoň měla.

V budově B, kde se učebna na španělštinu nacházela, se ke mně přidal Mike, se kterým jsem měla mít společně španělštinu. No neskákala jsem radostí.

Když jsem vešla do učebny, všimla jsem se jedné známé tváře – Alice. Usmála jsem se na ni a pak zašla za učitelkou.

*Sedněte si, kam chcete,* řekla a já se koukla po třídě. Lavice tu byly jen pro jednoho a volné byly jen ty zadní. Jedna byla volná hned vedle Alice a tak jsem zamířila k ní. Mike se zatvářil uraženě, protože vedle něj byla tak jedna volná.

Nevšímala jsem si ho a sedla si na židli.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji s úsměvem a ona mi úsměv oplatila. Chvíli jsme si tiše povídali, pak nás však přerušila učitelka a my jsme museli zmlknout. Dala nám ještě ke všemu speciální úkol.

Měla jsem chuť ji říct, že já se tohle učit nemusím, pak jsem si uvědomila, že tu jsem nová a tak jsem se kousla do jazyka. Pokusila jsem se z Alice dostat, kde je Edward, ale odmítla odpovědět.

Po španělštině jsem měla svůj oblíbený předmět – výtvarnou výchovu. K mé velké radosti jsme měli na výtvaru slečnu Brownovou, učitelku, kterou jsem měla na angličtinu. Výtvaru jsem milovala, protože tu nikomu nevadilo, že neslyším.

Když nám učitelka vysvětlila, co po nás chce, sedla jsem si ke stolku, vyndala naslouchátko z ucha a začala pracovat. Zase jsem se objevila v tom krásném tichu, který nikdo nerušil. To ticho patřilo jen mě a nikdo nevěděl, jaké je.

Úplně jsem ztratila pojem o čase a možná bych zaspala i oběd, kdyby do mě učitelka nedrkla.

*Měla by si jít, nebo přijdeš o oběd,* usmála se na mě a já ji podala svoji tvorbu. Měli jsme malovat mísu s ovocem. Chvíli se na můj výtvor dívala a pak se otočila na mě.

*Hezky maluješ,* pochválila mě a já jsem se mírně začervenala.

*Děkuji,* pousmála jsem se, sbalila a uklidila věci, které jsem používala.

Rozloučila jsem se s učitelkou, kterou stejně zase za chvíli uvidím a vydala se sama na oběd.

...

Středa i čtvrtek utekly hodně rychle a než jsem se nadála, byl pátek a já balila věci. Měla jsem víkend strávit u tety na farmě a nijak mi to nevadilo.

Při představě, že víkend strávím v sedle mě uklidňoval. Vůbec se mi nechtělo do školy, ale musela jsem.

Pokojík jsem si už přizpůsobila sobě, takže na stěnách visely všelijaké plakáty s podobiznami Mony Lisi, Proporce lidské postavy či Poslední večeře. Da Vinci je můj oblíbený malíř, takže se není čemu divit.

V pátek jsem měla jen pět hodin, takže to bude pohoda. Rychle jsem se vypravila a vydala do školy. Už párkrát mě napadlo, jestli nejsem náhodou sama, kdo chodí do školy pěšky.

Zaspala jsem, takže jsem přišla pozdě do školy. Z kapsy riflí jsem vytáhla rozvrh a plánek školy.

Jako první hodina je biologie… S Edwardem. Ale třeba nepřijde, když nepřišel ani minulé tři dny.

Zaklepala jsem a vešla do třídy. Všichni se na mě koukli. A já si ho všimla.

Seděl na svém místě a pozoroval mě. Otočila jsem se na učitele.

*Omlouvám se, ale zaspala jsem,* omluvila jsem se a on se na mě chápavě usmál.

*V pořádku, sedněte si a otevřete si učebnici na straně 98.*

Poslechla jsem ho a nemotorně jsem si sedla na židli. Vytáhla jsem sešit, tužku a učebnici.

V učebně panovalo šero, protože učitel promítal na bílém plátně jakousi prezentaci. Jeho jsem si vůbec nevšímala…

Edward Cullen

Rozhodl jsem se na pátek vrátit. Začal jsem si trochu věřit a tak jsem to zkusil.

Když jsem vešel do učebny biologie, ještě tam nebyla. Očekával jsem, že co nejdříve přijde, ale nepřišla. Zazvonilo a ona stále nikde.

Začal, ani nevím proč, si dělat starosti. Je nemocná? Nebo proč nepřišla do školy?

Učitel začal hodinu, když tu se najednou otevřely dveře a v nich stála Bella. Chvíli se na mě překvapeně dívala a pak zamířila k učitelovi.

Její myšlenky jsem neustále slyšet nemohl. Sedla si vedle mě a ignorovala mou osobu.

Chtěl jsem se ji za to pondělí omluvit.

„Ahoj, jsem Edward. Ty jsi Bella?“ představil jsem se tiše a ona se na mě překvapeně podívala.

„Jo… Už je ti lépe, nebo ti tak stále vadím?“ zeptala se kousavě a já se pousmál.

„Omlouvám se za minulou hodinu. Nebyl jsem ve své kůži,“ omluvil jsem se tiše a ona se na mě koukla.

„Ok… Každý den není takový, jaký bychom si představovali. To je právě to nejhorší na fantazii, nikdy se nastane reálnou…nebo jen někdy,“ usmála se na mě a zamyslela se.

Tak moc rád bych věděl, co se ji honí hlavou… Vypadalo to, že se takhle často zamyslí. Ještě jednou se na mě koukla a pak se věnovala výkladu.

Učitel nám zadal úkol, že si máme přečíst celou kapitolu a udělat z ní výpisky.

„Ehm…můžu tě o něco požádat?“ otočila se na mě Bella a já překvapeně přikývl. „Drkni do mě, až bude konec hodiny,“ požádala mě potichu a sundala si naslouchátko.

Jen jsem přikývl a věnoval se práci.

...

Zazvonilo.

„Můžete jít,“ řekl učitel a všichni si začali balit věci.

Až na Bellu, která nic neslyšela. Musí být uklidňující se nacházet v tichosti. Zhluboka jsem se nadechl a do nosu mě uhodila její vůně.

Zadržel jsem na chvíli dech a uklidňoval se. Nejsi přeci zrůda, neublížíš ji…

Zvedl jsem ruku a dotkl jsem se jejího loktu. Cukla sebou, asi se lekla a koukla se na mě.

*Hodina skončila,* řekl jsem a ona se usmála.

*Díky… Někdy je uklidňující se propadnout do ticha. Ještě jednou díky, Edwarde,* poděkovala a vyšla ze třídy…

A něco tu po sobě nechala…

Naslouchátko…

...

Snažil jsem se ji najít, ale nepodařilo se mi to.

Rozhodl jsem se, že ji naslouchátko dám na obědě, jenže tam se sotva ukázala.

Nezbývalo mi nic jiného, než jet k ní domů…

Isabella Swanová

Já husa jsem ztratila naslouchátko! Skvělé, že? Taky si říkám… K popukání.

A nejhorší bylo, že nevím, kde jsem je ztratila a ještě ke všemu byl pátek, takže jestli ho dnes nenajdu, budu celý víkend bez naslouchátka!

Proč mě ten život tak trestá?

Hned po tělocviku jsem se opatrně vydala domů. Nebyla jsem z toho nadšená a bála se to Charliemu říct.

Protože jestli se nenajde, tak se bude muset koupit nové a to není zrovna levná záležitost. A taky bych musela nějaký ten pátek vydržet bez naslouchátka…

To by byla hrůza…

...

Charlie to vzal celkem dobře, ještě to vypadalo, že se dobře baví.

Ve čtyři jsme měli vyjet k tetě a tak jsem si šla dobalit ještě pár věcí. Těšila jsem se na víkend u mé bláznivé tety, díky které jsem měla vždy hezké a veselé vzpomínky.

Teta se rozvedla, když jsem byla malá, ale její děti ji zůstaly v její péči. No děti, teď už to jsem devatenáctiletí kluci – Bruce a Brad.

Oba jsou pojmenováni podle tetiných oblíbených herců Bruce Willis a Bradu Pittovi. Jak říkám, teta je bláznivá žena.

Kluci jsou jednovaječná dvojčata a jsou úplně stejná. A praštěné jsem po tetě. V dětství jsem si s nimi užila hodně legrace.

Teď však, pokud vím, oba studovali vysokou ve Washingtonu.

Doufala jsem, že se tu zase někdy objeví, když tu teď bydlím. Jak je znám, byli by rádi…

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře a pochvaly!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 3. kapitola: