Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 4. kapitola

20.08.2009 (15:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7920×

4. kapitola

Pohled Edwarda

Bella měla dnes asi jen pět hodin a tak jsem se opravdu vydal k ní domů. Díky bohu jsme dnes jeli dvěma auty, takže jsem svoje sourozence nemusel nějak zdržovat. Alice se usmívala, zatímco Rose se mračila.

Tušil jsem, kde bydlí a tak jsem vyjel. No tušil, řekněme, že díky nočním procházkám jsem věděl, kde kdo bydlí. Zaparkoval jsem a vyšel z auta.

Koukl jsem se na dům a zhluboka se nadechl. Nepatrně tu šla cítit její vůně.

Ty to zvládneš, Edwarde… Říkal jsem si neustále v hlavě a vyšel k vchodovým dveřím. Zaklepal jsem a čekal. Po chvíli mi otevřel náčelník Swan.

„Dobrý den, náčelníku Swane. Jdu za vaši dcerou, našel jsem její naslouchátko,“ vysvětlil jsem a on se usmál.

„Díky bohu, už jsem se bál, že tu budeme zase v tichu. Pojď dál… Její pokoj je nahoře, dveře vpravo,“ kývl směrem ke schodišti a já nepatrně přikývl a zamířil po schodišti do jejího pokoje.

Lehce jsem zaklepal a vešel. Nikde tu nebyla, ale její pokoj byl nádherný. Její vůně tady byla ještě silnější, ale dařilo se mi to ignorovat.

Na stěnách bylo několik plakátů slavných děl nebo bylo na papírech napsané různé citáty. Jeden byl dokonce napsán i bílou barvou na zdi:

Nikdy nevysvětlujte.

Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.

Leonardo da Vinci

Uslyšel jsem za sebou jakýsi pohyb a rychle jsem se otočil. Stála tam Bella a vypadala překvapeně.

*Ahoj, našel jsem jednu věc, která ti patří,* pozdravil jsem ji a ona zatřepala hlavou.

*Ahoj. A co to je?* Sáhl jsem do kapsy bundy a vytáhl naslouchátko. V její tváři se objevila radost a já z toho měl dobrý pocit.

*Děkuji Edwarde! Vážně! Já jsem si říkala, kde jsem je nechala! Ještě jednou díky, jsi moje záchrana,* usmála se na mě a vzala si naslouchátko. Dala si je na ucho a pak promluvila nahlas.

„Já vím, podivínský pokoj, ale citáty miluji a umění taky,“ pousmála se a do černé cestovní tašky hodila kosmetickou taštičku.

„Ne, je to nádherný pokoj, miluješ latinu?“ ukázal jsem na pár latinských rčení. Přikývla.

„Mám ji moc ráda, ale je strašně těžká – Odi et amo,“ zašeptala.

Nadechla se, ale já byl rychlejší: „Nenávidím a miluji,“ přeložil jsem a ona se na mě překvapeně podívala.

„Jo, studuješ latinu?“

„Ano i ne,“ pokrčil jsem rameny a prohlížel si ostatní latinské rčení – In vino veritas, Amor vincit omnia, Bellum se ipsum alet, Veni, vidi, vici, Veni, vidi, fugi, Incipit vita nova, Magistrum memet ipsum habeo a jako poslední tu měla Magna est veritas.

V tichosti jsem se díval a četl všechna latinská rčení.

„Proč je tento citát napsaný na zdi?“ zeptal jsem se po chvíli ticha a ona se objevila vedle mě.

„Da Vinci je můj oblíbený malíř… Miluji umění, protože tam nikomu nevadí, že jsem hluchá,“ vysvětlila potichu a v jejím hlase byl slyšet smutek.

Musela se trápit a já věděl proč. Už jen díky myšlenek kluků ze školy se mi dělalo blbě.

„Vždycky jsem měla problémy si najít kamarády, protože nikdo neuměl znakovou řeč, až tady jsem narazila na Alici a na tvoji rodinu - Variatio delectat,“ zašeptala a já litoval, jak jsem se k ní první den choval.

Neměla to lehké už od narození.

„Ještě jednou se omlouvám za to, jak jsem se v pondělí choval,“ řekl jsem a koukl se od jejích krásným očí, které měly barvu čokolády.

„Zapomeň, jo?“ požádala mě a já přikývl. „Plánuji, že jsem napíšu ještě jeden citát. A to od Aristotela – O všem se má pochybovat,“ řekla a ukázala na zeď nad nástěnkou.

„A pak ještě jeden tady,“ řekla a kývla nad postel. Do tašky hodila další kus oblečení.

„Někam jedeš?“

„K tetě na víkend. Má farmu nedaleko od města,“ přikývla a zavřela tašku.

„A jaký citát?“

„Ještě nevím, nějaký vyber,“ usmála se na mě a já ji úsměv oplatil.

„Děláš si srandu?“ zeptal jsem se a ona zavrtěla hlavou. Koukla se na hodinky.

„Měl bych jít… Tak v pondělí  ve škole,“ rozloučil jsem se a ona mě doprovodila až ke dveřím.

„Ještě jednou díky za naslouchátko, zachránil jsi mě,“ poděkovala mi a já zavrtěl hlavou.

„Není zač,“ pousmál jsem se a vyšel ke svému autu… Když jsem nastartoval stále tam stála. Zamávala mi a já se usmál.

Opravdu je milá…

Budu se muset se svou žízní poprat, ale nevadilo mi to. Hlavně že budu moct být hodně času s Bellou…

Isabella Swanová

Abych pravdu řekla, od Edwarda jsem neočekávala, že by tohle udělal.

Ani jsem se ho nezeptala, jak věděl, kde bydlím, či jak věděl, že je moje. Ale pak jsem si uvědomila, že tohle město je malé a že jsem asi jediná, kdo má ve škole naslouchátko.

Byl vlastně milý a velmi hezký a stejně jako Alice uměl znakovou řeč. Moc by mě zajímalo, kde se ji naučili. Ale na tom mi moc nezáleželo.

Záleželo mi na tom, že vypadali, že jsou ochotni se se mnou bavit i přes moji hluchotu…

A toho jsem si moc vážila…

...

K tetě na farmu jsme dojeli krátce po půl páté.

Teta mě radostí objímala a líbala na tváře.

„Bratře!“ vykřikla a objala tátu.

„Sestro,“ usmál se Charlie a koukl se na svou sestru.

„Zní to, jako byste vyrůstali v klášteře, otče a matko představená,“ zasmála jsem se a oni se ke mně přidali. Táta a teta vzali naše batohy a vyšli jsme směrem k velkému a krásnému domu.

Hned, jak jsme se objevili za brankou k nám vyběhlo pět psů – jeden německý ovčák, jeden zlatý retrívr, jedna kolie, jeden bígl a jeden jezevčík.

Ovčák se jmenuje Felix, retrívr Brok, kolie Nelly, bígl Majka a jezevčík Eda. Musela jsem se pousmát nad Edou. Teda hlavně nad tím jménem.

Pak jsme zamířili do velkých stájích, který se vůbec nezměnily. Krásně v nich vonělo seno a byli tu všichni mí kamarádi – bílý kůň Snížek, moje oblíbená čokoládová klisna Láska, velký statný a černý jako uhel Lord, tygrovaná klisna Kelly, mourovatý Emmet, ryzák Monty a žluťák klisna Madona.

Pak nás teta zavedla k ohradě, kde se páslo malé stádo oveček. Mě přišli roztomilí, ale táta kroutil hlavou.

„No co? Chtěla jsem to tady trochu oživit!“ bránila se teta a pokrčila rameny.

Musela jsem se zasmát. Teta vždy najde jiný a bláznivý způsob, jak něco oživit. Pamatuji si, jak mě jednou vlasy chtěla obarvit na červeno… Díky bohu jsem ji v tom zabránila…

Měla jsem pestré dětství, to jsem nikdy nepopřela a ani nevyvrátila.

Ale když se kouknete na moji tetu… jinačí snad nemůžete ani mít…

...

Do Forks jsme přijeli v devět večer.

Celý víkend jsem téměř strávila ve stáji či v sedle. Ale vůbec mi to nevadilo.

Když jsme přijeli domů, dala jsem prát špinavé a načuchlé prádlo a vrhla se na úkoly. Večeřeli jsme u tety. I když je teta Doris bláznivá žena, je skvělá kuchařka a nikdy nic nepřipálila.

Pravý opak Charlieho. Vlastně ti dva jsou protiklady, ale fyzicky jsem si podobní. Oba měli černé vlasy a stejné hnědé oči, které mám i já.

Když jsem se naučila, valila jsem do sprchy. Když jsem vyšla z koupelny, potkala jsem Charlieho, popřál mi dobrou noc a zalezl do svého pokoje.

Už zase jsem se nacházela v absolutním tichu.

Z poličky jsem si vzala knihu, kterou jsem milovala – nacházela se v ní totiž všelijaké citáty, přísloví a rčení. Rozsvítila jsem lampičku a zalezla do postele.

Listovala jsem knihou a u některého přísloví či citátu jsem se zastavila, když mě zaujal. Vždy jsem si ho opsala do poznámkového bloku.

Ani nevím proč, ale myšlenky se mi zatoulaly k Edwardovi.

Zavrtěla jsem hlavou, uklidila jsem knihu a blok a lehla do postele. Hned jsem usnula…

Překlad latinských rčení:

In vino veritas. - „Ve víně je pravda“

Incipit vita nova. – „Začíná nový život.“

Variatio delectat. – „Změna je příjemná“

Veni, vidi, vici. – „Přišel jsem, viděl a zvítězil.“

Veni, vidi, fugi. – „Přišel jsem, viděl a utekl jsem.“

Amor vincit omnia – „láska všechno přemáhá“

Bellum se ipsum alet – „válka se bude živit sama“

Magistrum memet ipsum habeo. – „Jsem sám sobě učitelem“

Magna est veritas – „Pravda je veliká“

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře a pochvaly! (Kritiku totoži vůbec nepíšete!)

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 4. kapitola: