Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hodná mrcha - 2. kapitola

19.06.2010 (13:30) • NillyBellaSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1850×

Kapitola 2.

Škola

Pohled Bella:

Ráno jsem se probudila dříve, než stihl budík zazvonit… ‚Ha a máš to,‘ řekla jsem si pro sebe a hned na to budík vypnula.

Jen co jsem vstala, tak jsem zapadla do koupelny, kde jsem si rozčesala vlasy, umyla zuby a namalovala se. Když jsem z ní vyšla, tak jsem se zaradovala, protože mi na židli stále ležel můj komplet ze včerejška s malou změnou, která se týkala ponožek, byly tady totiž místo nich pleťové podkolenky. Abychom si rozuměli, Rose má ráda módu, takže mi neschválí všechno, co si chci na sebe vzít, zvlášť když jdu 1. den do školy.

Potom, když jsem byla se sebou spokojená, jsem šla dolů se nasnídat.

„Dobrý ráno,“ pozdravila jsem Rose.

„Dobrý, na.“ Podala mi míchaná vajíčka s kousky rajčat, moje oblíbené. „Tady máš vajíčka, za 10 minut odjíždíme.“

„Jojo,“ odpověděla jsem s plnou pusou.

Když jsem dojedla, tak jsem si ještě nanesla lesk na rty od Diora a vyrazila směr škola.

V autě jsem jela s Rose, ale řídila jsem. Přece ji nenechám řídit?! Co kdyby mi prozatímního miláška zničila??? Hmm?!

Když jsme dojely ke škole, tak jsem zaparkovala hned u chodníku před školou, co bych si namáhala nohy, zbytečná ztráta energie. Otevřela jsem dveře a elegantně vystoupila, abych udělala dojem na okolí. Samo sebou na nás všichni koukali. Hned, co jsem udělala první krok,  u mě stál dav kluků a ptali se mě, jestli náhodou nepotřebuju doprovod nebo průvodce.

Pořádně jsem si každého kluka prohlídla, když v tom jsem jednoho poznala. Byl to ten kluk z půjčovny aut!

„Ahoj!“ pozdravila jsem ho nadšeně.

„Čau!“ odpověděl mi a samozřejmě se nevyhnul závistivým pohledům ostatních kluků.

„Prosím tě, ukázal bys nám cestu ke kanceláři?“

„Jistě,“ odpověděl mi a už se prodíral skrz dav ke mně.

„Včera jsem se tě zapomněla zeptat na tvoje jméno, povíš mi ho?“

„Jsem Filip White.“

„Hezké jméno.“

„A ty?“ zeptal se zvědavě.

„Já jsem Isabella Swan, ale říkej mi Bells.“

„Dobře.“

Po dlouhém pochodu ke kanceláři se se mnou Filip rozloučil. Škoda.

„Crrrrrrrrrrrrrrrrrr,“ zazvonilo.

A doprčic! Ta kancelář pitomá! Jen co jsem vešla, tak mi ta stará plesnivá dáma vynadala, že jdu pozdě, ale já jsem se vymluvila na to, že jsem se ztratila.

„No dobře, ale ať se to neopakuje!“ dodala.

Hned potom mi do rukou vervala štosy papírů a já jsem si konečně uvědomila, že tu se mnou není Rose. Kde je???

„Prosím paní, neviděla jste tu mojí sestru?“

„Ale jistě, byla tu před 5 minutami.“

„Aha,“ odpověděla jsem chytře. Asi jsem byla hodně zaslepená tím klukem, že jsem si nevšimla odchodu Rose… Po vysvětlení všech kolonek na vyplnění v papírech, mě konečně propustila.

Podle rozvrhu jsem měla mít  teď… matiku a to je učebna číslo… 43 a vyučující je… paní Gregorová. No dobře, to dám, matika mi nikdy moc nešla.

U učebny číslo 43 jsem se zastavila. Takže zhluboka nadechnout a zaťukat.

„Prosím,“ slyšela jsem pisklavý hlas zevnitř

„Dobrý den. Já jsem Isabella Swan, nová studentka a podle rozvrhu vás mám mít tuhle hodinu na matiku,“ skončila jsem svůj proslov a podala jí papíry na vyplnění.

„Ale jistě.“ Přísahám Bůh, teď se zákeřně usmála. „Posaďte se támhle vedle pana Cullena, je to jediné vol…“ Dál jsem jí nevnímala, protože jsem se na něj otočila a zjistila, že ten dotyčný Cullen je upír, a ne tak ledajaký, je to nádherný, božský upír a usmívá se na mě!!!

„Slečno?“ probudila mě z kómatu

„Ano?“

„Tady máte ty papíry a učebnice.“ Podala mi nějakou bichli a malý sešit. „A teď si běžte sednout.“

„Dobře, děkuji,“ a šla jsem na smrt…

Když jsem došla k lavici, tak jsem si uvědomila, že ten Cullen nehybně sedí a kouká před sebe.

No dobře, to zvládneš! Jen co jsem dosedla, už se na mě otočil a chtěl promluvit, když ho ta plesnivka vyrušila.

„Pane Cullene, pojďte vypočítat tu rovnici.“

„Jistě,“ řekl a odešel.

Po vypočítání, které měl samozřejmě bez chyby, se vracel k lavici, ale najednou mě popadlo nutkání poslat mu kámen pod nohy, aby upadl. Jen co jsem to domyslela, tak už jsem rvala kus kamene z tamní sochy, která se nachází před školou. Už ho mám, zaradovala jsem se. Cullen byl zrovna v půli cesty, když jsem mu teleportovala kámen pod nohy a on byl rázem na zemi. Upír, který zakopl o kámen, se válí nehybně na zemi. To svět ještě neviděl. Hned na to jsem kámen teleportovala zpět.

Asi po 2 minutách se Cullen uráčil vstát a napochodovat k lavici. Jen si dosedl, tak vypadal, že chce zase něco říct, ale už se tvářil obezřetněji.

„Slečno Swan?“ zavolala mě plesnivka.

„Ano, paní?“

„Pojďte nám na tabuli napsat vzoreček.“

Vstala jsem, jenomže mi ten zákeřný Cullen poslal ještě před tím psaníčko a v něm bylo napsáno: Ten kámen sis mohla odpustit! Jo a mimochodem, jsem Edward.

Bleskově jsem mu na to odepsala: Nemohla.

Učitelka si nervózně zaklepala nohou, já se na to jenom zašklebila a šla k tabuli. Cestou jsem se upíří rychlostí otočila a hodila mu papírek nazpět. On se po přečtení jenom zatvářil smutně a dál mi nic neposlal.

U tabule jsem nemohla přestat přemýšlet o tom, jak se to dozvěděl… Možná někdo viděl ten kámen u sochy, ne, to je nesmysl! Nikdo tam nebyl! Jedině, možná Rose! No jasně, ta mě mohla vidět. Jenomže, jak by se to Edward dozvěděl?! Že by uměl číst myšlenky?

Tahle otázka mě trápila celý zbytek hodiny.

„Crrrrrrrr…“ Konečně vysvobození!

Vstala jsem tak rychle, že se ani Edward nestihl rozkoukat a už jsem pádila pryč.

Na chodbě jsem narazila na Filipa, a ten mě odvedl do další učebny. Tuto hodinu jsem měla mít fyziku… To je ještě lepší než matika! A vyučuje to nějaký pan Hendo. Divný jméno.

Když co jsem vešla do učebny, tak mě zase do nosu uhodil ta sladká vůně upírů, v tomto případě upírky. Přešla jsem k učiteli, představila se mu a podala papíry na vyplnění. On mi na oplátku nabídl, že můžu sedět vedle té upírky, která se jmenuje Alice, nebo vedle Jessici. Samozřejmě jsem si vybrala Jess, nejsem blbá a navíc mám ráda svůj život. Jenomže když jsem dosedla do lavice, tak jsem si uvědomila, že ta Alice by byla lepší! Jess byla totiž hrozná drbna a celou hodinu nezavřela klapačku.

„Ahoj, já jsem Bella.“

„Čau, jsem Jess.“ A už to začíná. „Jak se ti tu líbí? Co říkáš na kluky? A co na Cullenovi?“ A blablablabla, zasypávala mě takhle celou hodinu otázkami a já chtě nechtě musela odpovědět.

„Líbí se mi tu, kluci jsou normál, Cullenovi nevím, neznám…“ Podávala jsem ji lehké odpovědi, abych si šetřila hlasivky.

„A co říkáš na Edwarda Cullena? Seděla jsi s ním o matiku v lavici,“

„No, já na něj radši neříkám nic!“

„Tobě se nelíbí?“

„Měl by?“

„Měl, je to naprostý sexoš!“

„Aha, to jsem nevěděla.“ A tím náš rozhovor skončil, protože zazvonilo.

Na chodbě jsem potkala Rose.

„Co měl znamenat ten kámen?! Někdo to mohl vidět!“ Aha, takže má teorie byla správná!

„Dávala jsem si pozor…“

„Ne dostatečný!“

„Promiň.“

„Ale teď máme jiné problémy!“ A trhla hlavou ke hloučku Cullenových.

„Já vím, na matiku sedím v lavici s jedním z nich a na fyziku je se mnou v učebně ta černovlasá!“ pošeptala jsem jí tak, aby to nikdo neslyšel.

„Já měla první hodinu tělocvik a na tom naštěstí nikdo od nich nebyl, ale druhou jsem měla biologii a na té se mnou byl ten blonďák, který vypadá jak lev. Tuším, že se jmenuje Jasper,“ pošeptala mi nazpět.

„A co budeme dělat?“ zeptala jsem se chytře.

„To ještě nevím, ale je plus, že to jsou vegetariáni… Každopádně budeme muset dnešek ještě nějak přežít.“

„Dobře, tak já pádím na další hodinu, mám taky biologii, čau!“ rozloučila jsem se a vydala směr 2. patro budovy.

V horním patře jsem zajásala, když jsem zjistila, že ji mám společnou s Filipem.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ho šťastně a šla k němu, ale když v tom jsem uslyšela zavrčení. Otočila jsem se a viděla Edwarda, jak si Filipa nenávistně měří. Odpověděla jsem mu taky vrčením, ale o poznání tiším. Jenom se na mě překvapeně podíval a dál to nekomentoval.

Během minuty zazvonilo, a já musela dát papíry učiteli, který se jmenoval Sparks. Byl příjemnější než Hendo. Ale aby nebylo neštěstí málo, tak mě zase posadil ke Cullenovi. No od téhle doby ho nemám ráda!

Když jsem dosedla do lavice, tak mě překvapilo, že ode mne Edward seděl nejdál, jak to šlo, a měl černé oči, jako noc. Asi po třech minutách se trochu uvolnil a začal rozhovor.

„Proč se bavíš s tím Filipem?!“

„Co je ti do toho?“

„Vlastně hodně.“

„A co třeba?“ Teď už to ve mně vřelo.

„No, asi budeme rodina, protože se Rose sblížila s Emmettem a já nechci, aby se mí budoucí rodině ubližovalo.“

„Dobře, tak za prvé: Jak víš, že se jmenuje Rose? A jak víš, že se sblížili? A kdo je Emmett?“

„Vím, že se jmenuje Rose, protože umím číst myšlenky.“ Já to věděla! „Sblíží se, protože Alice vidí budoucnost a Emm je můj bratr.“

„Aha.“

„Jak to, že ti neumím číst myšlenky?“

„Ty mi neumíš číst myšlenky?“ řekla jsem nadšeně.

„Ne, neumím,“ řekl frustrovaně.

„Tak to je skvělý!“ zavýskla jsem.

„Mě to tak skvělý nepřipadá!“

„Mě jo, máš smůlu!“ Vyplázla jsem na něj jazyk a jemu trochu zacukaly koutky.

A to byl konec naší konverzace.

Další dvě hodiny byly v klidu. Nikdo z Cullenových na nich totiž nebyl.

Po skončení 5 hodiny byl čas na oběd, jenomže to jsem ještě nevěděla, jaká chyba byla tam chodit…

<< Shrnutí >>

Autor: NillyBellaSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodná mrcha - 2. kapitola: