Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hodná mrcha - 3. kapitola

21.06.2010 (12:15) • NillyBellaSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1637×

Kapitola 3.

Jídelna, Emmett a tělocvik

Pohled Rose:

Po diskuzi s Bellou jsem šla na angličtinu. V učebně jsem byla první, teda ještě tu byl se mnou učitel, tak jsem hned k němu nacupitala s papírama.

„Dobrý den, já jsem Rosalie Hale, Vaše nová studentka angličtiny.“

„Dobrý, jak že se jmenujete?“

„Rose,“ řekla jsem nakvašeně.

„Jistě, běžte si sednout do předposlední lavice k oknu, tak je jediné volné místo a tady máte učebnice, budete si muset koupit malý sešit na zápisky,“

„Dobře, děkuji.“

Tak jsem si tedy sedla na místo, které mi určil. Asi za 3 minutky už začaly proudit davy studentů do třídy, mezi nimi i jeden upír, který k mému neštěstí seděl hned za mnou.

„Ahoj,“ řekl mi.

„Nazdar,“ odpověděla jsem a dál se snažila ho nevnímat, i když byl strašně hezký!!!

K lavici se nebezpečně přibližovala jedna holka. Achjoo, asi moje spolusedící.

„Ahoj, já jsem Adriana.“

„Ahoj, já jsem Rose,“ odpověděla jsem co nejmileji.

„Tak jak se Ti líbí ve škole?“ Co jí mám říct? Nelíbí, protože jsou tu samí upíří?!

„Ale jo, je to tu hezký, jak dlouho sem chodíš?“

„Už od prváku.“

„Aha, a máte tu nějaký kroužky, který by stály za to?“

„Jo, máme tu sbor, pak taky různé kurzy kreslení…“

„A na jaký chodíš ty?“ zeptala jsem se.

,Crrrrrrrr´ zazvonilo.

„Tak, milé děti,“ pronesl vážně učitel. „Tuhle hodinu budeme probírat Shakespeara,“

Celá třída zajásala.

„A začneme tím, že shlédneme Romea a Julii,“ řekl a zároveň pustil film.

Asi v půlce filmu mě vyrušil malý papírek povalující se na mém stole. Stálo v něm:

Ahoj, promiň že ruším, ale co děláš tady ve škole?!

Emm

Odepsala jsem mu:

Asi to samý jako ty, když seš vegetarián.

A hodila jsem mu to nazpět. Ani za patnáct sekund jsem ho měla zpět:

Tak to je dobře, jinak by jsme si museli vážně promluvit o tom, proč nevyhladit tuhle školu!

Odpověděla jsem mu pouze smajlíkem a jedním slovem:

Nápodobně.

Druhou hodinu jsem měla francouzštinu. Po příchodu do třídy mě potkalo malé nepříjemné překvapení v podobě jediného volného místa vedle Emma.

„Ahoj!“ pronesl nadšeně.

„Čau,“ řekla jsem a odsunula se co nejdál od něj.

„Asi jsme ráno začali špatně, nechci být s tebou v rozporu…“ řekl smutně.

„Já taky moc ne.“ Obdařil mě krásným úsměvem beroucí dech.

„To jsem strašně rád!!!“ zařval skoro na celou třídu. Jenom jsem se tomu zasmála.

„Máš nějaké sourozence?“ zeptala jsem se.

„Ano, Alice, Jaspera a Edwarda.“

„Aha, já mám Bellu.“

„To je tvoje sestra?“

„Asi nějak tak. Máš nějaký dar?“

„Ano, mám svaly.“ A u toho se ďábelsky zasmál. Měl pravdu, on měl opravdu svaly!!!

„A ty máš nějaký?“

„No, Bella říká, že si umím každého omotat okolo prstu nebo, že mám krásu.“ Na to jenom něco zabrubral.

Zazvonilo.

„No fůj! Oběd!“ zahřměla jsem potichu. Emm se tomu jenom uchichtl.

„Chceš doprovodit?“ zeptal se a nabídl mi rámě.

„Ano,“ řekla jsem a zavěsila se na něj.

Pohled Bella:

Jen co jsem otevřela dveře a rozhlídla se po jídelně, tak jsem zjistila, že jediný volný stůl je u Cullenů. No ježiši!!! Ona s nima sedí Rose!!! A ještě k tomu mává a ukazuje, abych si k nim sedla. Jenom jsem na to odpověděla kývnutím a šla si nabrat jídlo. K obědu jsem si vybrala pizzu, vodu a kostičku hořké čokolády. Zaplatila jsem a štrádovala si to ke stolu smrti.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny. „Já jsem Bella, tady sestra Rose,“

„Ahoj,“ odpověděli mi najednou.

Sedla jsem si mezi Rose a Edwarda. Hned co jsem dosedla, tak jsem se pustila do jídla.

„Kdosi?“ zeptal se mě Edward.

„No, jak se to vezme, mám potřeby člověka a přesto jsem silná, rychlá a skoro nezničitelná jako vy, kdo to uhodne?“ Hned na to se přihlásil takový hromotluk, který seděl vedle Rose, to bude asi ten Emmett.

„Ano?“ řekla jsem přísným hlasem jako učitelka.

„Nějaký kříženec?“ Aha, ten nebude moc chytrý. Zjevně se to Edwardovi nelíbilo, protože mu na to odpověděl vrčením.

„Dalo by se to tak říct, jsem poloupír. Moje mamka byla člověk a táta upír.“

„A kde máš rodiče teď?“ zeptala se Alice.

„Mamka umřela při porodu, tam mě taky našla Rose a tátu jsem nikdy nepoznala,“ řekla jsem smutně.

Edward to hned vycítil, protože se zatvářil soucitně a pod stolem mě chytil za ruku. Bylo to zvláštní, ale přeci jsem neucukla, na to se mi moc líbil.

„A vaši?“

„My jsme na tom stejně, akorát máme adoptivní rodiče, Esme a Carlisle, jsou to rovněž upíři.“

„Aha,“ kolikrát jsem už dnes řekla aha? Hodněkrát.

Konečně jsem se mohla zakousnou do pizzy, byla moc dobrá. Ale moc jsem si jí nevychutnala, protože na mě všichni vyloženě čuměli!!! Strčila jsem si do pusy čokoládu. Mňam! To je nejlepší na nervy. Jen co jsem ji docucala, tak se mě zase začali ptát.

„A piješ i krev?“ zeptal se ten lev, asi Jasper.

„Ano, dokonce ji i nutně potřebuji k životu.“

„Kde bydlíte?“ zeptala se Alice.

„Na konci Forks, směrem k Port Angeles.“

„Jupííí!!! Tam bydlíme i my!!!“ vykřikla nadšeně.

„A co žije v tom lese za zvířata?“ Musela jsem se zeptat.

„No, králíci, srnky, jeleni, medvědi…“

„A jsou tam i pumy?“

„Ty jsou směrem ke Kanadě.“ Juj, to je celkem daleko, ale no co.

„Ty máš ráda pumy?“ zeptal se zvědavě Edward.

„Jo, ty mám nejraději.“

„Já taky,“ řekl nadšeně.

„Musíme někdy vyrazit na nákupy!!!“ vykřikla nadšeně Alice. Všichni ostatní Cullenovi jenom vyděšeně koukali před sebe.

„Jo, je tady nějaké velké nákupní centrum?“ zeptala se horlivě Rose.

„Za 5 minut zazvoní,“ řekl Jasper a tím přerušil konverzaci Rose a Alice.

„Jo, měli bysme vyrazit na tělocvik,“ řekla Al.

Jak jsem později zjistila, tak jsme měli spojený tělocvik.

Do šatny jsem vešla jako první, protože Al s Rose ještě něco zařizovaly. Šla jsem do rohu šatny a pomalu se převlíkala. Když jsem byla hotová, tak zrovna dorazily holky, které byly hned převlečené.

Tělocvična byla velká, stará a zatuchla, prostě normál. V rohu se nacházely žínky, u kterých byl hlouček kluků a učitelka. která jím pravděpodobně něco nařizovala. Jak jsem později zjistila, tak měli donést žíněnky k lanovému žebříku.

Po zazvonění jsme měli nástup, který vedl nějaký kluk jménem Tyler. Byl to celkem sympaťák. Hned, co jsme dostali pohov, tak nám učitelka oficiálně sdělila, že tuhle hodinu budeme skákat přes kozu a lézt po lanovém žebříku.

Byla jsem ve skupině „A“, to znamenalo, že jako první budu lézt. Naštěstí jsem byla dohromady s Al, Rose a Edwardem.

Zrovna byla řada na mně, abych vyručkovala nahoru, jenže mi v půlce žebříku uklouzla ruka a já spadla na zem. Ucítila jsem ostrou bolest v lokti. Ani jsem se nestačila vzpamatovat a už jsem byla v něčí náruči odnášena na lavičku. Později jsem zjistila, že to je Edward a hned jsem byla klidnější. Po posazení na lavičku mě začal kontrolovat.

„Kde Tě to bolí?“ zeptal se.

„V lokti,“ odpověděla jsem a hned na to mi ho začal prohmatávat. Když stlačil moje bolavé místo, tak jsem hlasitě sykla bolestí.

„Promiň,“ omlouval se hned.

„Ne, to není tvoje vina, jenom mi to blbě srostlo. Musíš mi to znovu zlomit!“ řekla jsem vážně.

„Ne, to neudělám!“ vyjekl vyděšeně.

„Musíš, buď to uděláš Ty nebo Rose, vyber si.“

„Tak dobře, ale bude Tě to hodně bolet!“

„Jsem zvyklá a nevadí Ti, když se zakousnu do tvého rukávu? Nechci tady řvát jak na lesy.“

„Ne, vůbec ne,“ a sundal si tričko. To jsem fakt nečekala. Všechny holky v místnosti zalapaly po dechu, mě nevyjímaje.

„Tos' nemusel.“

„Ale jo, zakousni se." A jak řekl, tak jsem udělala.

„Můžu?“ zeptal se smutně. Jenom jsem mu na to kývla.

„3 – 2 – 1 – Teď!“ A trhl. Mě bolestí vyhrkly slzy do očí. Hned jsem tričko vyplivla a začala ruku narovnávat. Když to začalo pomalu srůstat, tak jsem Edwardovi poděkovala, on jenom kývnul a dál sledoval můj srůstající loket. Asi za 3 minuty jsem ho měla v cajku.

„Swanová,“ slyšela jsem učitelku. „Pojďte sem,“

„Ano,“ odpověděla jsem a šla k ní.

„Stalo se Vám něco?“ zeptala se.

„Ne, jenom jsem si narazila loket,“ přičemž jsem jí ho ukázala. Lidské oči by to nepostřehly, ale naše ano, na lokti se mi začala vybarvovat velká modrofialová modřina.

„Dobře, vypadá to, že sis ho jenom narazila, můžeš jít." Naštěstí hned zazvonilo a já se šla převlíknout. Na chodbě mě zastavil Filip.

„Ahoj, máš nějaký plán na víkend?“

„No." Co mu mám odpovědět? „Neděli mám volnou.“

„To je skvělý." No není, protože jsem viděla mířícího Emmetta k nám.

„Ahoj, děcka!“

„Ahoj, Emmette, co potřebuješ?“

„Jenom jsem se chtěl ujistit, že s náma pojedeš o víkend do hor,“ prohodil jen tak mimochodem.

„Měla bych?“ A koukla se na Filipa, který se jenom zatvářil smutně.

„Měla bys jet, se mnou můžeš jít kdykoliv, kdežto do hor jenom o víkend,“ pronesl Filip.

„Dobře, nevadí Ti to?“

„Ne, užij si to." A s těmito slovy odešel.

Otočila jsem se na Emmetta, který se jenom divně culil.

„Jestli nepřestaneš, tak ti tu přidrzlou držku rozbiju!“ řekla jsem vážným hlasem.

„Já za nic nemůžu!“

„Néé, naprosto za nic!!!“

„Dělám to kvůli Edovi.“

„A jako proč to děláš za něj?!“

„Nevím, řekl, abych Ti to šel oznámit a navíc ho nemá rád!“

„Koho? Filipa?“ Proč by ho neměl rád?

„Jo.." Budu se ho potom muset zeptat proč…

„Tak běž do auta, musíte si sbalit, za 3 hodiny vyrážíme!“

„Dobře.“

Když jsem došla na parkoviště, tak jsem si všimla Edwarda, který stál za krásným, černým Astonem Martinem.

„Páni,“ řekla jsem uznale a pohladila tohohle miláčka po kapotě.

„Ty se zajímáš o auta?“ vybafl na mě překvapeně.

„Ano, jak si ho sehnal? Má být v prodeji až od zítřka!!!“

„Mám své zdroje." A usmál se na mě pokřiveným úsměvem, který mi málem podlomil kolena.

„Aston Martin V12 Vanquish, nechápu…“

„Chceš provézt?“

„Nevadí Ti to?“

„Né, vůbec." A otevřel mi dveře jako správný gentleman.

„Tak kam to bude?“ zeptal se jako taxikář.

„Povedu Tě,“ řekla jsem s úsměvem.

Když jsme zahýbali na příjezdovou cestu k nám, tak jsem se ho zeptala.

„Můžu řídit?“ Nasadila jsem psí kukuč.

„No, jestli mi ho nezničíš?!“ řekl s obavami v hlase.

„Neboj, to bych si nedovolila!“ ujistila jsem ho.

Když jsem dosedla za volant, tak jsem z toho vymáčkla nejvyšší rychlost jaká šla. Edward chvílemi vypadal jako by se vážně bál.

Po příjezdu k našemu doma jsem mu poděkovala a on mi jenom s úsměvem odpověděl, že nemám za co.

Rose byla už doma, tak jsem jenom otevřela dveře a ohlásila se. Vyšla jsem nahoru a uviděla ji, jak je v mém pokoji a balí mi různé sukně a šaty a tílka a bůhví co ještě!!!

„To nemyslíš vážně!“ odpověděla jsem jí s hrůzou v hlase.

„Ale ano, bude se hodit, uvidíš.“

„Co uvidím?!“

„To, co vážně nečekáš!“

                                                                <<  Shrnutí  >>

Autor: NillyBellaSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodná mrcha - 3. kapitola: