Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 1

04.03.2010 (20:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8118×

„Lásko, jsi v pořádku?“ klepal Edward na dveře koupelny v našem bytě v Seattlu, který jsme si po našem dalším kompromisu pronajali.

Dohodli jsme se tak, že já zůstanu ještě člověkem a do té doby, než začne semestr, si místo velkého domu pronajmeme jen byt.

„Jo,“ křikla jsem a vyčistila si zuby.

Když jsem si přišla dostatečně zcivilizovaná, vylezla jsem z koupelny a Edward mě odchytil. „Bello, co ti je?“ zeptal se poplašeně.

„Nic mi není. Jen jsem mi udělalo špatně od žaludku,“ vysvětlila jsem.

„Pojď, vezmu tě za Carlislem,“ vzal mě za ruku a táhnul ke dveřím.

„Edwarde!“ okřikla jsem ho. „Nic mi není. Asi mám jen podrážděný žaludek. To sis měl uvědomit dřív, že jsem člověk a že mi někdy nebude moc dobře,“ zakřičela jsem a zabouchla se naštvaně v ložnici. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a přemýšlela, co to do mě vjelo.

Edward za mnou nepřišel, ale z obýváku byla slyšet televize. Začalo mě hryzat svědomí a výčitky, tak jsem se zvedla a se sklopenou hlavou šla za ním do obýváku.

Seděl na gauči a koukal na televizi. „Edwarde, promiň. Vůbec nechápu, proč jsem na tebe tak vyjela,“ sedla jsem si k němu.

Chvíli bylo ticho, ale pak se usmál a přitáhl si mě k sobě. „Nezlobíš se?“ ujišťovala jsem se.

„To víš, že se nezlobím. Na tebe se zlobit nejde,“ ujistil mě a dal mi pusu do vlasů. „Nechceš udělat vajíčka? Za celý den jsi nic nejedla,“ navrhl nadšeně.

„Jasně,“ usmála jsem se a pustila ho ze svého sevření.

Díky tomu, že byl obývák spojený s kuchyní, zůstala jsem u televize a sledovala Edwarda, jak vaří. Ne, že bych toho moc viděla, protože se pohyboval rychle, ale za ty úsměvy, které mi čas od času věnoval, to stálo. „Dobrou chuť,“ popřál a podal mi talíř. Hladově jsem se do jídla pustila a za chvíli jsem byla plná.

„Děkuju,“ usmála jsem se a talíř mu vrátila. Rychle ho umyl, uklidil a vrátil se zpátky ke mně.

Sednul si a mojí hlavu si položil do klína. Najednou mě v břiše něco píchlo a já se vymrštila do sedu. Poznala jsem tyhle příznaky, tak jsem si co nejrychleji vrazila ruku přes pusu a běžela do koupelny k záchodu, kde jsem ze sebe vyklopila všechna vajíčka.

„Bello,“ objevil se Edward vedle mě a položil mi ruku na čelo.

„Je mi dobře,“ uklidnila jsem ho a vyčistila si zuby.

„Moc se mi to nelíbí,“ zamumlal si pro sebe.

„To mě taky ne, ale za Carlislem nejedu,“ bránila jsem se.

„Dobře, ale necháš mě, abych se o tebe postaral, dokaď ti nebude dobře.“ Vzal mě do náruče.

„Dobře,“ souhlasila jsem potichu a nechala ho, aby mě donesl do postele.

Pomohl mi vysvléknout kalhoty a podal mi noční košilku, kterými mě plně zásobila Alice. Sama jsem si sundala tričko a oblékla se. Zavrtala jsem se pod peřinu a Edward zatáhl žaluzie, aby byla tma. Potom si lehnul ke mně a broukal mi ukolébavku, abych snáz usnula.

Protože jsem šla spát brzo, vzbudila jsem se ještě za tmy. Edward mě lehce hladil po tváři a šeptal mi slůvka lásky. Když už po třetí šeptal: „Miluju tě,“ zvednul se mi žaludek a já se musela rychle přemístit k záchodu. Potom jsem si vyčistila zuby a vrátila se zpátky do postele, kde jsem zase usnula a vzbudila jsem se až odpoledne.

Takhle to šlo další tři dny a Edward už začínal být zoufalý. „Bello, takhle to dál nejde. Buď tě vezmu do nemocnice anebo za Carlislem. Tak si vyber,“ vybafnul na mě jednou ráno, když jsem se vrátila ze záchodu.

Do nemocnice jsem jet nechtěla, tak věděl, že mě má v kapse. „Do nemocnice nejedu a za Carlislem jen kvůli tobě. Já totiž vím, že jsem v pořádku,“ probodávala jsem ho pohledem, ale tím, že jsem v pořádku, jsem si už tak jistá nebyla.

„Tak se obleč. Za pět minut vyrážíme.“ Dal mi pusu a zmizel.

S povzdechem jsem se vrátila do ložnice a ze skříně vyhrabala kalhoty a triko. Když jsem si kalhoty oblékala, přišlo mi, že jsou mi nějaké těsnější, ale třeba jsem přibrala tím, jak mi Edward pořád vyvařuje. Učesala jsem se a mohli jsme vyrazit.

Edward už byl zpátky, podal mi bundu, zamknul a šli jsme ven. Tam na nás čekalo už nastartované Volvo.

Nastoupili jsme a vyrazili směr Forks. „Bello, kdyby ti bylo špatně, tak mi to okamžitě řekneš, jasné?“ kladl mi na srdce, tak jsem kývla. Pustila jsem rádio, aby nám cesta rychleji uběhla a Edward mě chytl za ruku.

Ani jsem se nenadála a projížděli jsme Forks. Edward rychlost nesnížil, a když jsme zastavili u Cullenů, musela jsem se pochválit, že jsem cestu zvládla bez sebemenších potíží, ale zase jsem dostala hlad. „Edwarde, Bello,“ vypískla Esme, když jsme vystoupili a už nás drtila ve svém objetí.

„Esme, je doma Carlisle?“ zeptal se Edward dost napjatě.

„Za chvíli přijde, měl noční,“ odpověděla a tahala nás dovnitř.

„Bello, nemáš hlad?“ koukla se na mě s úsměvem.

„Jen suchý rohlík, prosím,“ odpověděla jsem potichu a Esme se na mě divně podívala. Suchý rohlík, to byla strava, na které jsem poslední dobou přežívala a kolikrát jsem ho ani nestihla strávit a byl venku.

„Dobře, jak chceš,“ pokrčila rameny a podala mi ho.

„Děkuju,“ koukla jsem se na ní vděčně a po prvním kousnutí se ve dveřích objevil Carlisle.

„Bello, Edwarde, co vy tady?“ zeptal se překvapeně.

„Carlisle, potřeboval bych s tebou něco probrat. Můžeme jít k tobě?“ zeptal se Edward.

Carlisle kývnul a šel nahoru. Edward mě vzal za ruku a šli jsme za ním. Vzal nás do jeho ordinace a posadil se. Edward si mě posadil na klín a spustil. „Carlisle, Bella už skoro celý týden zvrací a hodně spí,“ vysvětlil krátce.

„Myslela jsem si, že to bude třeba jen chřipka, ale ono to nepřešlo,“ pokračovala jsem já.

„Tak si lehni, podívám se na tebe.“ Carlisle se zvednul a pomohl mi na lehátko.

Lehla jsem si a nechala ho, aby mi prohmatal břicho. Pak zapnul ultrazvuk a něco na něm sledoval. „Bello, nevypadá to, že by si měla podrážděný žaludek,“ pomohl mi se zase posadit.

„Cože? A co to teda je?“

„Kdy jsi naposled dostala menstruaci?“ zeptal se.

„No… naposled před svatbou,“ odpověděla jsem a teď mi to došlo. Sáhla jsem si na bříško, které bylo ještě stále ploché, ale jestli jsem to správně chápala, už dlouho ploché nebude.

„Carlisle, jak je to možné?“ zeptal se Edward napjatě.

Nevnímala jsem odpověď. Pořád jsem seděla a zpracovávala tu zprávu a na tváři se mi objevil úsměv, ale když jsem si všimla Edwardova výrazu, ztuhla jsem. „Ty… ty nemáš radost?“ zeptala jsem se poplašeně.

„Mám, samozřejmě, že mám, ale mám strach o tebe,“ pohladil mě po vlasech.

„Já vím,“ povzdechl si Edward a odpovídal tak nejspíš na Carlisleovy myšlenky.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Bello, nejsem si jistý, jak bude tvoje těhotenství vypadat. Určitě to bude velké riziko a nejsem si tak úplně jistý, jestli to zvládneš.“

Na tohle Edward zavrčel.

Chytila jsem ho za ruku, aby se uklidnil, protože jsem se mu právě chystala říct, jak jsem se rozhodla. „Edwarde, já si to miminko chci nechat,“ oznámila jsem mu rozhodně.

„Bello,“ podíval se na mě zděšeně.

„Edwarde!“ okřikla jsem ho. „Je to i tvoje dítě.“

„Já vím, ale nechci o tebe přijít,“ objal mě, ale já se mu vytrhla.

„Tak radši zabiješ svoje dítě?“ křičela jsem na něj.

„Bello, nebude to tak horké?“ snažil se mě uklidnit Carlisle.

„Co nebude tak horké? Kdybys mě sem nedotáhl násilím, tak to ani nezjistíme a ty bys ho chtěl zabít?“ křičela jsem na něj jak smyslů zbavená a hodlala si své miminko ubránit.

„Dobře Bello, ale slib mi, že kdyby to na tebe bylo moc, tak mi to řekneš. Prosím.“ Chytil můj obličej do dlaní a čekal na můj souhlas.

„Dobře,“ zamumlala jsem, ale uvnitř jsem byla nadšená a spokojená. Nikdy jsem dítě moc nechtěla, ale když už to přišlo a navíc bylo Edwardovo, názor jsem změnila.

Seskočila jsem z lehátka a Edward mě objal. „Zavolám do školy, že z rodinných důvodů nenastoupíte,“ ozval se ještě Carlisle a zůstal v pracovně.

„Budeme mít miminko,“ zašeptala jsem s úsměvem a víc se k Edwardovi přitiskla.

„Chceš jet domů, nebo tu zůstaneme, až přijdou ostatní z lovu a řekneme jim to?“ zeptal se Edward a posadili jsme se v obýváku k televizi.

„Asi bychom jim to měli říct,“ připustila jsem. „Takže tu zůstaneme.“

Jen co jsem to dořekla, ve dveřích se ukázal Emmett. „Ale koukejte, kdo se nám vyhrabal z pelechu,“ křiknul a objevili se i ostatní.

„Bello,“ vypískla Alice a vrhla se ke mně.

„Můžete se posadit. Chtěli bychom vám něco říct,“ promluvil Edward a všichni se teda posadili. I Carlisle.

„Tak to jsem zvědavý, co z vás zase vypadne,“ nadhodil Emmett, ale Edward ho sjel přísným pohledem, tak zmlknul.

„Bella je těhotná,“ oznámil to tak lehce a já sklopila hlavu.

„Cože? Já budu strejda? Jak je to možný,“ vykřikl Emmett a já se lekla.

„To je super,“ vypískla Alice a drtila mě v objetí. Potom mě nadšeně objali všichni. Dokonce i Jasper a Rosalie.

Celý den jsme ve Forks zůstali a já v Edwardově náručí poslouchala plány celé rodiny. Emmett s Jasperem doufali, že to bude kluk, aby ho mohl učit hrát baseball. Alice s Rose zase chtěly holčičku, aby jí mohly brát na nákupy a potom s Esme řešily dětský pokoj. Carlisle se ponořil do svých úvah a Edward mu odpovídal na myšlenky.

Jeho klidný hlas mě dokonale uspával a jeho vůně mu ještě pomáhala. Zívla jsem a trochu se mu ošila v náručí. „Asi bychom měli jet. Bella potřebuje odpočívat,“ navrhnul Edward a vzal mě do náruče.

„Dobře, příští týden se přijďte ukázat. Třeba zjistíme něco víc, co by nám mohlo pomoct odhadnout její stav,“ poučil nás Carlisle a Edward kývnul.

Cestou do Seattlu jsem usnula a nevzbudila se, ani když mě Edward přenesl do postele a pak mě vysvlékal.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 1: