Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 14

18.04.2010 (07:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5832×

„Ale to není možné, a co by dělali tady?“ Nemohla jsem tomu uvěřit a policista vytáhl nějakou obálku a z ní fotky.

„Poznáváte je?“ Ukázal mi ty fotky, na kterých byli oni.

„Jen jsem zakývala hlavou na souhlas, protože jsem nebyla schopná slova.

„Dostavte se prosím zítra na policii v Seattlu pro jejich věci. Vašeho otce už jsme informovali. Je nám to líto. Upřímnou soustrast.“ Oba mi podali ruku, tak jsem ji přijala a pak sledovala, jak odjíždí.

„Ne, to není možné,“ zašeptala jsem, a kdyby mě nezachytily něčí tvrdé ruce, zhroutila bych se. „To není možné,“ šeptala jsem pořád dokola, zatím co mě Edward pomalu posadil na pohovku a naplno jsem se rozvzlykala.

„Bello, je nám to tak líto,“ objala mě Esme a hned po ní i všichni ostatní.

„Ale to nemůžou být oni. Co by dělali tady. Měli být přeci na Floridě,“ dostala jsem ze sebe konečně normální větu.

„Chtěli tě překvapit,“ odpověděla šeptem Alice a já se na ní podívala.

„Ty si věděla, že sem letí a nic si mi neřekla?“ zeptala jsem se zhrozeně. „Ty jsi to věděla?“ křičela jsem na ni naštvaně. Ona kývla a schoulila se u Jaspera v náručí. „A proč jsi mi to neřekla?“ křičela jsem pořád a začínal se mě zmocňovat hysterický záchvat.

„Bello, promiň,“ zašeptala zlomeně a ještě víc se přitiskla k Jasperovi.

„Promiň?“ vyjela jsem na ní a Edward mě přitisknul k sobě.

„Pšt,“ tišil mě, ale já to nedokázala.

„Viděla jsi, že měli nehodu?“ zeptala jsem se a i přes velké přemáhání jsem se na ni podívala.

„Neviděla. Snažila jsem se najít něco v tvé budoucnosti, co by nám mohlo pomoct s Ejem a tohle mi uteklo. Prosím, odpusť mi to,“ slezla Jasperovi z klína a i přes Edwardovy ruce mě objala.

„Musím pryč,“ zašeptal Jasper a zmizel na zahradě.

„Jdu za ním,“ pustila mě Alice a nechala mě tam samotnou s Edwardem.

„Zavolám do nemocnice a vezmu si dovolenou. Bella nás teď bude všechny potřebovat, a kdyby se náhodou něco stalo, chci být po ruce.“ Vzdálil se i Carlisle.

„Zlatíčko, nechceš něco?“ zeptala se Esme, a když jsem zakroutila odmítavě hlavou, ozval se můj žaludek a váhavé šťouchnutí. I přes slzy jsem se usmála a položila Edwardovu ruku na bříško.

„Co si myslí?“ zeptala jsem se šeptem.

„Snaží se, aby si přestala plakat. Nelíbí se mu to. Cítí tvůj smutek, a nechce, aby si byla smutná,“ odpověděl a dal mi pusu do vlasů.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a s novým přívalem slz ho co nejpevněji objala kolem krku, i když jsem věděla, že moje objetí sotva cítí.

„Já vím,“ pohladil mě po zádech.

„Bello, pojď se najíst, nesmíš nechat Eje moc hladovět,“ zavolala Esme z kuchyně a Edward mě rychle přenesl. Posadil mě na židli a do ruky mi dal vidličku. Děkovně jsem se na něj usmála a začala se típat v jídle.

„Pojedeš zítra se mnou?“ podívala jsem se na Edwarda a oba jsme věděli, na co se ptám.

„To je samozřejmé. Řeknu Alici, aby nás tam odvezla, abych s tebou mohl sedět v zadu,“ kývnul Edward a v kuchyni se objevil Carlisle.

„Bello, vím, že ti je hrozně, ale teď musíš brát ohledy na miminko. Nejsem si jistý, jak to zítra zvládneš. Každopádně nebude od věci, když ti dám něco na uklidnění.“

„Já to zvládnu,“ kývla jsem a popotáhla. „Už nechci,“ odstrčila jsem talíř s půlkou nedojedených těstovin. „Bylo to moc dobré, ale nějak nemám chuť. Nemohla bys mi dát krev?“ zkusila jsem to a okamžitě stál u mě hrneček s červenou tekutinou uvnitř. „Děkuju,“ zamumlala jsem a napila se. Potom jsem se zvedla a vrátila se do obýváku. Nechtěla jsem být sama a tam byl ještě Emmett a Rosalie. Nevím, co mě to napadlo, ale protože tam Edward nebyl, vlezla jsem Emmettovi na klín a schoulila se do klubíčka, jak mi to bříško umožňovalo. Emmett na mě chvíli vyvaleně koukal a pak mě objal. „Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ promluvil a to vyvolalo další příliv mých slz. Už jsem nebrečela tak vydatně, ale ještě něco mi zbylo a to jsem vybrečela teď. Pak už jsem nebrečela vůbec a jen jsem seděla u Emmetta na klíně a nechala se jemně kolébat na nohách. Přišla jsem si u něj zvláštně v bezpečí a ten pláč mě navíc unavil, takže jsem pochvíli usnula.

Probralo mě až rytmické klepání na okno, takže muselo pršet. Ležela jsem v naší posteli, vedle Edwarda a vzpamatovávala se z toho snu. „Ahoj,“ pozdravil mě Edward potichu a utrápeně se usmál.

„Ahoj,“ usmála jsem se a on si mě překvapeně prohlížel. Protáhla jsem se a přitom se opatrně převalila na druhý bok. Všimla jsem si oblečení, které bylo přehozené přes židli a všechno bylo černé. „Ne,“ vydechla jsem a Edward si mě okamžitě otočil k sobě. „Takže se mi to nezdálo.“

„Je mi to líto,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. Setřel tak osamocenou slzu, která si po tváři brázdila cestičku. „Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se pochybně.

„Jo,“ kývala jsem hlavou a posadila se. Byla jsem jen v tričku, takže mě museli svléknout. Pomalu jsem si stoupla a s hromádkou věcí, které mi nachystala určitě Alice, jsem zašla do koupelny. Sedla jsem si na vanu naproti zrcadlu a koukala na sebe.

Měla jsem oči opuchlé od dlouhého pláče a další slzy mi umývaly tvář. Postavila jsem se a studenou vodou si obličej opláchla. Moc to sice nepomohlo, ale alespoň něco. Svlékla jsem se a vlezla pod sprchu. Pustila jsem na sebe studenou vodu, ale Ejovi se to moc nelíbilo, protože mě prudce kopnul, až jsem se prohnula. „Promiň, promiň,“ mumlala jsem a vodu okamžitě nastavila na teplou.

„Bello, co se děje?“ volal na mě Edward.

„Nic, jen jsem pustila moc studenou vodu,“ odpověděla jsem a dál se sprchovala.

Když jsem vylezla, osušila jsem se a začala se oblékat. Alice mi připravila černé spodní prádlo, černé opnuté jeansy a černou tuniku s dlouhým rukávem. Na to ještě černé sako a byla jsem kompletní. Ani jsem se na sebe radši nekoukala do zrcadla, protože mi to připadalo hrozně depresivní. S hlubokým nádechem jsem vyšla z koupelny a uviděla Edwarda, jak na mě čeká.

Jako já byl celý v černém a na tváři měl pohřební výraz. Hned, jak mě uviděl, u mě stál a držel mě kolem pasu. Pomalu jsme sešli dolů a zaměřili se na nás pohledy celé rodiny. Snažila jsem se tvářit statečně, ale moc mi to nešlo, tak jsem svůj obličej zabořila do Edwardovi černé košile a vdechovala jeho vůni, která mě alespoň trochu uklidňovala. „Pojď se nasnídat, pak pojedeme,“ odvedl mě do kuchyně, kde už na mě čekaly toasty a hrneček s krví. Posadila jsem se a nepřítomně snídala.

„Můžeme?“ přidala se k nám Alice, když jsem dosnídala. Taky byla oblečená do černého, ale to byli všichni.

Kývla jsem a pomalu šla s Edwardem do garáže. Nasedli jsme do Mercedesu. Já s Edwardem dozadu a Alice řídila. Uvelebila jsem se mu v objetí a zaposlouchala jsem se do rytmického a tichého předení motoru.

„Bello, vezmi si to,“ podávala mi Alice sluneční brýle, když jsme zastavili před policií v Seattlu. Podle toho, co jsem ráno viděla v zrcadle, jsem po nich sáhla s vděčností a než jsem si je nandala, Edward mi otvíral dveře. „Počkám tu na vás,“ rozloučila se a na mě se povzbudivě podívala.

Edward mě podepřel, kdybych to náhodou nevydržela a společně jsme šli dovnitř. „Dobrý den, jdeme si pro věci Dwyerových,“ promluvil Edward, protože já nemohla.

„Jistě. Jděte rovně a pak zahněte do leva. Náčelník Stewart se vás ujme,“ kývla nám dáma u vchodu a Edward nás uvedl do pohybu.

„Isabella Cullenová?“ oslovil nás policista.

„Ano,“ zašeptala jsem.

„Je mi to líto. Přijměte mou upřímnou soustrast,“ podal mi ruku, tak jsem jí mdle přijala. „Prosím, pojďte se mnou,“ pokynul, když podal ruku i Edwardovi.

„Jak se to stalo?“ zeptala jsem se., když nám podával jejich věci.

„Jeli po silnici nejspíše směr Forks a proti nim se vyřítil kamion. Bohužel, už jim nebylo pomoci,“ odpověděl a Edwardův stisk zesílil. „Řidič kamionu už je ve vazbě a čeká na soudní řízení.“

„Mohla bych je vidět?“ dostala jsem větu, kterou pravděpodobně nikdo nečekal.

„Jistě, ale vzhledem k vašemu stavu,“ podíval se mi na bříško, „bych to nedoporučoval.“

„Já to zvládnu,“ kývla jsem. „Jen jeden pohled.“

„Tak pojďte za mnou,“ povzdychnul si a vedl nás chodbou dál.

„Vážně je to dobrý nápad?“ ptal se Edward, ale když jsem ho utnula ledovým pohledem, přestal a vešli jsme do márnice.

Policista opatrně odkryl bílou plachtu nejdříve u Phila a pak u maminky. „Pane Bože,“ zalapala jsem po dechu a nohy se mi podlomily. Edward mě samozřejmě hned zachytil a chtěl mě odvést, ale já mu to nedovolila. „Ještě chvilku, prosím.“

„Bello,“ zasténal poraženě, ale zůstal.

Sundala jsem si brýle a sledovala maminčinu odkrvenou pleť. Nemohla jsem tomu uvěřit. A ještě horší bylo, že za to mohl naprosto cizí člověk. Měla jsem hroznou chuť za ním dojít a vpálit mu do obličeje ty nejhorší nadávky, ale věděla jsem, že by mi v tom všichni zabránili. Jak Edward, tak Alice i ostatní.

Slzy mi stékaly po tvářích a já je nechala.  Jen jsem tam tak stála a nevěděla co dál. „Myslím, že bychom měli jít,“ pošeptal mi Edward a policista zakryl těla. Nohy se mi znovu samovolně podlomily, ale Edward mě zachytil. „Bello, prosím. Pojď pryč,“ podíval se na mě prosebně, a když jsem mu neodpověděla, sám mě odsud vyvedl. Vzal krabici s věcmi, kterou nám dali a šli jsme pryč.

Na chodbě jsme se ale potkali s Charliem. „Bello, co tady děláte?“ ptal se a jen stěží zakrýval oči opuchlé od pláče.

„Tati,“ vzlykla jsem a pevně ho objala.

„Já vím, holčičko,“ hladil mě po zádech. „Ale proč jste tady?“

„Měli jsme vyzvednout jejich věci, a co tu děláš ty,“ odtáhla jsem se od něj a Edward mě zase chytil.

„Jdu vyřídit věci na pohřeb. Myslel jsem, že by bylo dobré, kdybychom to udělali v soukromí. Žádní lidé a tak,“ mluvil potichu.

„Dobře,“ kývla jsem a ještě jednou ho silně objala. „Kdybys něco potřeboval, budu u Cullenů,“ zašeptala jsem mu do ucha a s Edwardem jsme vyšli ven. Nasedli jsme do auta a jeli domů.

Mlčky jsem byla opřená o Edwarda a koukala z tmavého okýnka ven. On se mě snažil uklidnit lehkým hlazením po bříšku, ale vůbec to nepomáhalo. Brečet už jsem nemohla, protože jsem všechny slzy spotřebovala a Edwarda jsem alespoň neděsila.

Domů jsme dojeli akorát v poledne a Esme mi připravila oběd. Mlčky jsem se najedla nebo spíš se potípala v jídle, protože jsem neměla vůbec hlad, ale Ej byl jiného názoru. Potom jsem se zvedla a šla za Emmettem k televizi. Díval se na baseball, ale nepřišlo mi, že by hru vnímal, protože se nijak neprojevoval. Jako včera jsem se mu schoulila v náručí a pocit bezpečnosti mě zase opanoval. „Bello, nechceš jít spát nahoru?“ zeptal se Edward, když už jsem skoro usínala a přišel ke mně.

Zakroutila jsem hlavou a natáhla jsem ruce, aby si mě k sobě vzal on. Pochopil a sedl si i se mnou na klíně na pohovku, když před domem zastavilo auto. „Kdo to je?“ zeptala jsem se s nezájmem.

„Charlie,“ odpověděl Edward a Carlisle, který sešel ze schodů a šel otevřít.

„Upřímnou soustrast,“ popřál mu, když táta vešel.

„Děkuju. Mohl bych mluvit s Bellou?“ zeptal se na mě.

„Samozřejmě, pojďte dál,“ pozval ho Carlisle a za chvíli se objevili v obýváku.

„Chalie, upřímnou soustrast,“ objevila se vedle i Esme se soucitným pohledem.

„Děkuju,“ přijal ruku táta.

„Mohu vám něco nabídnout?“ Esme byla jako vždy maximálně zdvořilá.

„Nebudu zdržovat, jen jsem se chtěl s Bellou domluvit na pohřbu,“ zakroutil hlavou a podíval se na mě.

„Samozřejmě, že nezdržujete. Uvařím vám kávu, tak se posaďte,“ odbyla ho Esme a zmizela v kuchyni.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 14: