Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 30

23.06.2010 (16:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4590×

„Edwarde, dojedu do města. Ejovi dojdou každou chvíli pleny,“ oznámila jsem mu a šla se obléknout do něčeho svátečnějšího.

„Řeknu Esme, ona pro ně dojede, abys nemusela pryč,“ staral se hned.

„To je dobré. Můžeš pohlídat Eje. Během čtvrt hodinky jsem zpátky,“ usmála jsem se a oblékala se.

„Nechci, abys jezdila. Zůstaň doma.“ Objal mě kolem pasu.

„Edwarde, potřebuju se vyvenčit,“ vykroutila jsem se mu z objetí. „Nemůžu být pořád zavřená doma. Proč mě nechceš pustit? Nic se mi nestane.“

„Tak můžeme jít na procházku, ale nemusíš jezdit do města,“ přemlouval mě pořád.

„Ale já už jsem se rozhodla,“ utnula jsem jeho pokusy naštvaně. „Dojedu si tam sama, a jestli ti to tolik vadí, tak můžeš jet se mnou.“
„Já tě ale nepustím,“ zakroutil hlavou a cítila jsem, že to nebude trvat dlouho a pohádáme se.

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny a začala oblékat i Eje. „Takže já si beru Ej-Jaye, jedu do Seattlu nakoupit a tobě to může být jedno,“ zakřičela jsem naštvaně a s prckem v náručí utekla do garáže. Dala jsem ho do sedačky a vyjela. V zrcátku jsem viděla, jak se za mnou Edward zmateně kouká, ale nechtěla jsem se vracet. Nechtěla jsem se nechat omezovat a on to bude muset prostě pochopit.

Zaparkovala jsem v Seattlu u supermarketu a Ej-Jaye cestou usnul, tak jsem vzala vajíčko a s nákupním košíkem, kam jsem ho položila, jsem šla nakupovat. V krku jsem zase pocítila to známé pálení, ale dalo se to vydržet, tak jsem to neřešila.

Hned jsem zamířila do oddělení s drogerií a vybírala jsem, když mě někdo vyrušil. „Bello?“ oslovila mě nějaká paní, tak jsem se otočila.

„Paní Stanleyová,“ pozdravila jsem zaskočeně.

„To je tvoje?“ zeptala se poněkud zaskočeně a sledovala Ej-Jaye.

„Ano, to je můj syn,“ kývla jsem pyšně.

„Myslela jsem, že jste s Edwardem na vysoké,“ sledovala mě podezřele.

„Měli jsme být, ale Ej nám trochu pokazil plány,“ usmála jsem se a už nemusela řešit, kdo se dozví, že máme s Edwardem dítě.

„Tak to jo. Je rozkošný,“ rozplývala se nad ním. „Ale jste oba tak mladí.“

„Paní Stanleyová, budu muset jít, tak nashledanou,“ rozloučila jsem se rychle, protože jsem nechtěla poslouchat ty řeči. Vzala jsem první balení plenek, které mi padlo pod ruku, a rychle jsem jela ke kase. Zaplatila jsem a vracela se k autu.

Ej-Jay se probral, tak jsem ho rychle dala do auta, ale nedařilo se mi ho připoutat. Úplně jsem zuřila a pořád se snažila o to, co se mi nedařilo. „Potřebujete pomoct?“ ozvalo se u mě, tak jsem vylezla z auta a zmateně se podívala na původce toho hlasu.

Vedle mě stál celkem mladý kluk a usmíval se na mě. „To je dobré, děkuju. Jen ho nemůžu zapnout do sedačky,“ odpověděla jsem a povzdechla jsem si.

„Rád vám pomůžu,“ usmál se a jemně mě odstrčil.

Ej byl díky jeho pomoci zapnutý za chvilku, ale mě se domů jet nechtělo. „Jsem Dereck,“ představil se a podal mi ruku.

„Bella,“ usmála jsem se.

„Máš moc hezkého bratra. Co kdybychom si spolu někdy někam zašli?“ začal se mnou flirtovat a já se musela zasmát.

„To není bratr, ale syn a obávám se, že mému manželovi by se to moc nelíbilo.“

„Tak to je škoda,“ posmutněl. „Ale stejně jsem tě rád poznal.“

„To já tebe taky a děkuju za pomoc,“ rozloučila jsem se a nasedla do auta. Zhluboka jsem se nadechla a potýkala se s dalším problémem.

Nechtělo se mi jet domů, protože jsem si byla jistá, že by mě čekala hádka s Edwardem. Určitě nebyl nadšený, že jsem utekla, ale měla jsem na to právo. Prostě jsem potřebovala mezi lidi a nemohla jsem jinak, tak jsem to dala najevo. Nechtěla jsem se teď hádat, takže jsem jela k Charliemu, abych se na návrat domů mohla trochu psychicky připravit.

„Bello, co tady děláš?“ ptal se Charlie překvapeně, když jsem zaparkovala a vystoupila.

„Přišla jsem tě s Ejem navštívit. To se nesmí?“ usmála jsem se.

„Ale to víš, že smí. Jak se máte?? Předpokládám, že se toho moc nezměnilo, když jsme se viděli v sobotu. A kde mám zetě?“ zajímal se.

„Máme se dobře a Edward nepřijel, protože jsme se trochu pohádali a já jsem utekla,“ přiznala jsem se sklopenou hlavou a vzala si Eje do náruče.

„Pohádali? Proč?“ ptal se nechápavě až zděšeně.

„Neřeš to,“ mávla jsem rukou, protože jsem nevěděla, jak mu to mám vysvětlit.

„Řekni mi to!“ přikázal a mě to připadalo jako výslech u policie. Ještě lampičku a pouta a bylo by to kompletní.

„Prostě jsem potřebovala dojet do města a on mě nechtěl pustit, tak jsem sebrala Ej-Jaye a utekla jsem.“

„Bello, víš, že za únos dítěte ti hrozí až čtyři roky vězení?“ zeptal se mě.

„Ale já jsem ho neunesla,“ bránila jsem se. „Pokud vím, tak únos je to, když dítě nevrátíš anebo se neozveš, ale to já v plánu nemám. Jen si prostě musím dodat odvahu, abych se vrátila domů a čelila tomu se vztyčenou hlavou.“

„Teď jste jako dva puberťáci,“ povzdechnul si a na cestě prudce zastavilo auto. Vykoukla jsem z okna, a když jsem uviděla stříbrné Volvo, zpanikařila jsem. Přímo jsem vrazila prcka Charliemu do náruče a utíkala ke schodům. „Nejsem tady,“ zakroutila jsem hlavou k Charliemu, rychle se zavřela u sebe v pokoji a napjatě poslouchala, co se děje dole.

„Kde je?“ slyšela jsem Edwarda, jak vtrhnul do obýváku jako velká voda.

„Bella tady není,“ zapíral Charlie, ale moc mu to nešlo.

„Tak co tu dělá Ej-Jay a její auto?“ zatlačil na Charlieho a já věděla, že to je prohraná bitva.

„Je nahoře,“ slyšela jsem, jak šeptá ten zrádce a Edward šel po schodech nahoru. Jo, sluch poloupíra byl přeci jen lepší, než ten lidský. Rychle jsem zamkla a dál stála u dveří.

„Bello otevři!“ bušil Edward na dveře. „Vím, že tam jsi.“

„Neotevřu,“ zakřičela jsem na truc.

„Otevři!“ bouchal dál.

„Nech mě být,“ odpověděla jsem a začaly mi slzet oči.

„Bello prosím,“ přešel na vydírací metodu.

„Edwarde,“ vydechla jsem poraženě a měl mě v kapse.

„Bello,“ zašeptal znovu a já prostě neodolala. Pomalu jsem otočila klíčem v zámku a otevřela dveře. „Bello,“ vydechl a rychle vešel. Zavřel dveře a podíval se na mě.

Ucukla jsem pohledem, protože jsem věděla, že na mojí tváři vidí slzy. „Ty jsi plakala?“ zeptal se vyděšeně a zvednul moji tvář.

„Ne,“ zamumlala jsem a slzy na tváři rychle utřela.

„Odpusť mi to. Neměl jsem ti to zakazovat, ale bál jsem se o tebe. Vím, že dokážeš lidské krvi odolávat snadno, ale v tu chvíli jsem si to prostě neuvědomil. Promiň,“ omluvil se kajícně a objal mě.

„Edwarde,“ zamumlala jsem a objala ho ještě silněji. „Mrzí mě, že jsme se tak pohádali.“

„Mě taky, tak pro příště se toho vyvarujeme,“ usmál se a přitáhnul si můj obličej, aby mě políbil. Trochu jsme se do toho vžili, takže jsme úplně všechno vypustili z hlavy a já nezaregistrovala ani Eje, který začal plakat a Charlie nám ho přinesl nahoru.

„Jestli se chcete usmiřovat, tak se prvně postarejte o prcka a pak si… dělejte to, co uznáte za vhodné.“ V překladu řečeno: Postarejte se o to dítě, když jste si ho udělali a jestli si chcete dělat další, tak ne v tomhle domě.

„Taky bys ho jednou mohl uklidnit,“ zahučela jsem, když jsem se odtáhla od Edwarda a vzala si Eje do náruče.

„Co já. Ty jsi jeho matka,“ bránil se a radši sešel dolů.

„Jedeme domů,“ zašeptal mi Edward do ucha a jeho studený dech mě pošimral na krku. Kývla jsem a sešli jsme dolů.

V obýváku jsem posbírala všechny věci, které jsem si přinesla, ale moc jich nebylo, takže jsem je pobrala do jedné ruky. Edward vzal Eje, který už byl úplně v klidu, rozloučili jsme se s Charliem a jeli domů. Já jela první a Edward za mnou.

V garáži jsem ani nevypnula motor a Edward už mě hladově líbal. Vytáhl mě z auta a asi by mě odnesl pryč, kdyby se Ej-Jay zase neozval. Oba jsme si povzdechli. „Bude mít hlad,“ zašeptala jsem a Edward mě k němu pustil. Vzala jsem ho do náruče a šla ho do ložnice nakojit.

„Bello, nemohli bychom s Ejem vyrazit třeba do města?“ navrhla Alice, když jsem se vrátila domů.

„Mně se nikam nechce,“ zamumlala jsem.

„To nevadí. Tak s Edwardem můžete zůstat doma a my ho pohlídáme,“ snažila se mě přemluvit.

Nechtěla jsem Ej-Jaye pustit, protože jsem nevěděla, co by s ním prováděli, ale Alice je přeci zodpovědná, takže jsem se neměla čeho bát. Jen možná Emmetta. „Alice, já vážně nevím.“

„Bello, nic se mu nestane. Dám na něj pozor. Přeci mě znáš,“ podívala se na mě.

„Bello prosím. Puč nám prcka. Nemusíš se ničeho bát. Vrátíme ho v pořádku,“ přidal se k Aliciným prosbám i Rose, Emmett a Jasper přikyvoval.

Bezradně jsem se podívala kolem sebe, a když jsem viděla v Edwardových očích, jak mě pobízí a doufá, že budeme spolu sami, podvolila jsem se. „Tak dobře, ale nebudete dělat žádné blbosti a Alice za to zodpovídá.“

„ Díky, díky,“ přiskočila ke mně Alice a Emmett se usmíval. „Budu ho opatrovat, jako kdyby byl můj vlastní.“

„To doufám. Dávej mi na něj pozor. A vezmi si sebou jídlo a něco na přebalení, kdyby potřeboval.“

„Už jsem to zabalila,“ usmála se uličnicky Rose a Alice si ode mě vzala prcka.

„Dávejte na něj prosím pozor,“ kladla jsem jim stále na srdce v garáži, když nastupovali do Jeepu, do kterého dal Emmett Ej-Jayovu sedačku.

„Bello, neboj se. Pěkně se uvolni a nech se od Edwarda hýčkat,“ zašeptala mi Alice do ucha a mrkla na mě.

„Kdyby něco, tak volej,“ upozornila jsem jí a Edward mě objal kolem pasu. „A jeďte opatrně. Nevím, jestli byl dobrý nápad nechat řídit Emmetta.“

„Nic se mu nestane, neboj. Úplně ho vyřídíme, takže v noci bude spát jak zabitý,“ zasmál se Emmett a to mě rozhodně neuklidnilo.

„Emmette buď zticha, nebo si ho vezme zpátky,“ šťouchnul do něj Jasper.

„Už mlčím,“ zasmál se a všichni nasedli. Alice mi zamávala a za chvíli mi zmizeli z dohledu.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 30: