Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 8

29.03.2010 (15:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5731×

Na televizi jsem se vydržela koukat jen asi do devíti, protože jsem usnula. Poslední dobou jsem spala snad čím dál víc a kolikrát se mi zdálo, že by mi neuškodilo ještě pár hodin navíc.  Ráno ještě naší přítomnosti využil Carlisle, aby mi provedl další vyšetření, ale zase na nic nepřišel. Miminko nevyrostlo a to začalo dělat starosti nejen mě, ale i všem okolo, takže nebylo divu, že s Edwardem řešili stěhování do Forks, aby mě měl při ruce a mě se na názor nikdo nezeptal, tak jsem se do toho musela vložit sama. „Já si myslím, že se nemusíme stěhovat,“ promluvila jsem a oba se po mě podívali. „No co je, je to i moje miminko,“ pokrčila jsem rameny.

„Bello, nejdřív jsem si myslel, že stěhování nebude potřeba, ale když se do toho vložila ještě tvoje přeměna, tak bych tě tu chtěl mít,“ snažil se mě přemluvit Carlisle.

„Ale já se cítím dobře,“ protestovala jsem.

„Já vím, ale nikdo z nás neví, jak to dál bude probíhat.“

,,Hm,“ zahučela jsem a Edward mě objal. „Ale vy mě tu pořád budete obskakovat,“ vyjádřila jsem své obavy.

„Protože se tě nemůžeme nabažit,“ skočila nám do rozhovoru Alice. „Bello prosím. Zůstaň tady. Slibuju, že tě ani jednou nevytáhnu na nákupy a budu hodná. Budeme vybírat postýlku, barvu do dětského pokoje, oblečení a taky jméno. Jsem si jistá, že to jste ještě nevymýšleli.“ Použila na mě svoje zbraně, kterým se nedalo odolat a Edward se usmál, protože nejspíš viděl její vizi, jak jsem kývla. „Děkuju, děkuju. Uvidíš, bude to zábava,“ objala mě.

„No tak jo,“ povzdechla jsem si a teď se usmál i Carlisle. „Ale měli bychom zajet za Charliem a zavolat Renée.“ Vzpomněla jsem si.

„Renée můžeš zavolat hned.“ Podal mi Edward telefon. „A za Charliem můžeme zajet odpoledne, když budeš chtít.“

„Díky,“ usmála jsem se a seskočila z lehátka. Vytočila jsem známé číslo a čekala, až to na druhé straně někdo zvedne.

„Prosím,“ ozvalo se.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem.

„Bello, zlatíčko. Jak se máš?“ Byla nadšená, že jsem se ozvala.

„Dobře, děkuju a co ty?“

„Já pořád stejně, ale co ty,“ odbyla mojí otázku. „Už máš bříško? A už kope a bude to kluk nebo holka?“

„Bříško mám, připadám si jako balón, ještě nekope a co to bude ještě nevím a ani nevím, jestli si to nechám říct. Ještě jsem nad tím nepřemýšlela.“

„A v kolikátém jsi vlastně měsíci?“ tahle otázka mě trochu vyděsila. Vůbec jsem to nepočítala, ale Carlisle mi to ukázal na prstech.

,,Ehm… ve čtvrtém,“ odpověděla jsem.

„A jak to, že nekope? Když jsem čekala tebe, myslela jsem, že mi to břicho prokopneš,“ zasmála se a i Edward s Carlislem měli co dělat, aby nevybuchli smíchy. „A jak to prožívá Edward?“

„Díky,“ pronesla jsem ironicky a na ty dva se zašklebila. „Edward je až přehnaně starostlivý,“ přiznala jsem a jeho úsměv rázem zmrznul. „Pořád by mě nejradši obskakoval a nedovolil by mi nic než ležet a jíst,“ postěžovala jsem si.

„Není jediný. Když jsem čekala tebe, Charlie mě nenechal ani chodit na procházky. A jak vůbec reagoval?“

„Docela dobře, ale nelíbilo se mu, že jsme tak mladí, ale nakonec to skousnul,“ shrnula jsem detaily, na které jsem si pamatovala.

„Myslela jsem, že udělá větší scénu,“ zasmála se.

„To já taky,“ kývla jsem. „Chceme se u něj dneska odpoledne zastavit.“

„Tak ho pozdravuj a ozvi se,“ rozloučila se.

„Ty pozdravuj Phila. Ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučila se a ukončila hovor. Telefon jsem vrátila Edwardovi a vyšli jsme z pracovny.

Ruku v ruce jsme šli do obýváku a posadili se na pohovku. „Co kdybychom za Charliem dojeli teď? Večer se mi už nebude chtít,“ zkusila jsem to a Edward souhlasil, tak jsem se zvedla. S tím, že večer přijedeme, jsme se rozloučili a nasedli do auta.

Pořád pršelo a déšť stále zesiloval. Edward bral na mě ohledy a jel pomalu a já za to byla docela vděčná, protože s rostoucím břichem rostla i moje úzkost, kterou jsem necítila tak dlouho.

Dojeli jsme před Charlieho dům a v kuchyni se svítilo. Vystoupili jsme nebo spíš Edward vystoupil a mně pomohl, protože sedačky v autě byly docela nízké. A i když jsem ještě břicho neměla tak velké, zvednout se, mi dělalo určité potíže. „Díky,“ usmála jsem se na něj a šli jsme k domu.

Edward ze slušnosti zaťukal a bylo slyšet, jak se Charlie zvedá ze židle a pomalu se loudá ke dveřím. Nahodila jsem spokojený úsměv, lehce se opřela o Edwarda a čekala, až otevře dveře. „Bello, Edwarde, co vy tady?“ koukla na nás vyjeveně.

„Ahoj tati. Můžeme dál? Přišli jsme se na tebe podívat,“ usmála jsem se a bez jeho souhlasu šla dovnitř.

„Jo jasně. Pojďte dál,“ uhnul, takže za mnou šel i Edward.

„Jak se máš?“ otočila jsem se na něj a posadila se na pohovku.

„Jde to, ale jak ty. Koukám, že už jsi jako koule,“ zasmál se a prohlédl si mě.

„Já za to nemůžu,“ bránila jsem se. „Jo a pozdravuje tě máma,“ vzpomněla jsem si.

„Díky, že jí taky pozdravuju, až s ní budeš mluvit.“

„Jasně,“ kývla jsem a víc se uvelebila Edwardovi v náručí.

„A asi je zbytečné se ptát, jestli nastoupíte do školy, co?“ kývnul k mému bříšku.

„Carlisle už to vyjednal. Nenastoupíme z rodinných důvodů,“ odpověděl místo mě Edward.

„Tak to je dobře a pořád budete v Seattlu?“ vyzvídal dál.

„Ne, Carlisle chce mít Bellu na očích, kdyby nastaly komplikace, tak budeme nejspíš tady,“ pokračoval Edward.

„To je dobře. Alespoň budeš v domácím prostředí. A už víte, co to bude?“

„Ne, nevíme,“ zakroutila jsem hlavou. „A asi si to říct ani nenechám,“ zahrála jsem to tak, aby nevyzvídal, když pohlaví Carlisle nezjistí.

„Překvapení?“ nadzvedl obočí, a protože jsem zívala, tak jsem jenom kývla.

„Možná bychom měli jet, aby ses pořádně vyspala,“ doporučil a Edward s ním jenom souhlasil.

„Jsem poslední dobou nějak víc unavená,“ kývla jsem a stoupla si.

„Tak se tu zase zastavte,“ rozloučil se.

„To se neboj,“ kývla jsem, i když jsem termín určit nedokázala, protože všechno záviselo jen na miminku.

Usínala jsem už v autě, ale do postele jsem ještě sama došla. Převlékla jsem se do noční košilky a padla do postele, kde jsem hned usnula.

Jen co jsem ráno procitla, objevil se ve dveřích Edward a nesl mi snídani. Zůstala jsem ležet a on si ke mně přisedl. Tác položil na noční stolek, mně podložil polštářema hlavu a začal mě krmit. „Edwarde, tohle ještě zvládnu,“ zamumlala jsem s plnou pusou.

„Já vím, ale občas se musíš nechat rozmazlovat,“ usmál se a pokračoval v mém krmení.

„Občas, ale ne pořád,“ zašklebila jsem se na něj.

„Bez komentářů,“ odbyl mě a dal mi do pusy poslední sousto.

„Můžu teď do koupelny nebo mi jí sem přineseš, abych se nenamáhala?“ pronesla jsem ironicky a Edward si povzdechl.

Vyhrabala jsem se z postele a šla do koupelny. Z prádelníku jsem si vzala spodní prádlo a ze šatny lehké šaty, protože všechny kalhoty, co jsem tu měla, byly staré a neoblékla jsem se. Budu muset poprosit Alici.

Už oblečená, a zcivilizovaná jsem sešla dolů za ostatními. Emmett s Jasperem se koukali na televizi, a jak mě uviděli, oba se posunuli a udělali mi tak místo na pohovce mezi nimi. „Na co koukáte?“ sedla jsem si a Emmett přese mě přehodil deku.

„Na baseball, budeš se koukat taky prcku?“ zašišlali směrem k mému břichu a oba ho pohladili, když jsem zase pocítila to známé pnutí, i když trochu menší, než posledně.

„Nejsem… si úplně… jistá,“ dostala jsem ze sebe a snažila se, aby na mě nepoznali bolest, kterou později následovala menší křeč a kopnutí. „Ach,“ vyjekla jsem a okamžitě u mě všichni stáli i Carlisle.

„Bello, co se děje?“ mluvil na mě Edward.

„Myslím, že mě něco právě koplo,“ přiznala jsem opatrně.

„Cože, jak jako koplo?“ ptal se Emmett nechápavě.

„No, zase jsem ucítila takové to pnutí, jako před pár týdny, pak se to změnilo v křeč a pak jako kdyby mě kopnul,“ pohladila jsem si bříško a všichni úžasem vydechli.

„Vidíš, dává ti znamení, že se s námi chce dívat na baseball,“ poučil mě Emmett.

„Bello, jestli dovolíš, rád bych se na tebe podíval,“ zeptal se Carlisle vykolejeně, tak jsem si stoupla a za doprovodu Edwarda šla pomalu nahoru.

Už automaticky mě Carlisle změřil, ale miminko zase nevyrostlo. Ani na ultrazvuku skoro nic nebylo, ale Carlisle se podivně usmíval. „Co je?“ zeptala jsem se ho a i Edward už se začínal smát.

„I když miminko neroste, začínají se mu vyvíjet nožičky a ručičky. Ukázal bych ti to, ale ty na tom asi nic neuvidíš, je to moc rozmazané a i já mám problém z toho něco vyluštit,“ podíval se na mě.

„Ukaž mi to. Já ho chci vidět,“ nadšeně jsem se koukala na monitor.

„Tady jsou ručičky a tady nožičky,“ ukazoval. „Vidíš?“

„Ne,“ povzdechla jsem si.

„Neboj, ještě tak pět měsíců a dočkáš se. Možná nás i slyší, ale to se nedá určit s přesností,“ vysvětlil.

„Ještě tolik?“ zhrozila jsem si.

„Vždyť si skoro nevidím na nohy,“ zděsila jsem se.

„Nepotřebuješ si na ně vidět. Budu tě na rukou nosit,“ políbil mě Edward.

„To si dokážu představit,“ zamumlala jsem a oba se zasmáli.

„Myslím, že už můžeš jít,“ kývnul Carlisle a sednul si za stůl, kde pročítal nějakou knihu.

Jakmile jsem si ale stoupla, Edward už mě držel v náručí a šel se mnou do obýváku. „Ještě si na nohy vidím,“ zchladila jsem ho a on se jen vesele zakřenil.

„Bello, nemáš hlad?“ zeptala se Esme a mě jako na povel zakručelo v břiše.

„Myslím, že odpověď znáš,“ usmála jsem se a Esme zmizela v kuchyni.

„Bello, máme pro tebe program na odpoledne,“ objevila se u mě Alice s Rose a na stolek položily hromadu časopisů.

„Co to je?“ nadzvedla jsem obočí.

„No, musíme přeci vybrat nábytek do pokoje, barvy a různé doplňky,“ protočila Alice oči.

„To ano, ale jak chceš vybírat, když nevíš, co to bude?“

„Tak vybereme variantu pro holku a kluka, a když se to Carlisleovi povede zjistit, tak to potom podle toho zrealizujeme, a když ne, tak počkáme, až se to narodí,“ vysvětlila

„Aha,“ jen jsem na ní vyjeveně koukala.

„A rozhodně musíme vymyslet nějaká jména,“ chytil se Emmett.

„To až potom. Teď jsou na řadě praktické věci,“ odbyla ho a Emmett jen víc zapadl do sedačky.

„Tak to sem podej,“ zahučela jsem a šáhla po jednom časopisu. Pěkně jsem se uvelebila na sedačce mezi Jasperem a Emmettem a začala jsem si prohlížet.

Po většinu času jsme řešily barvu na zeď, nábytek a jeden by nevěřil, jak ho taková diskuze může utahat. Alice pořád mlela o praktičnosti kolíbky a postýlky a já to pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, až jsem nakonec usnula a její řeči pluly kolem mě.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 8: