Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Homecoming - 1. kapitola - Domove, sladký domove!

11.12.2011 (21:00) • Greenie • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1831×

„Rozmačkáš mě,” zašeptala jsem pod nedostatkem kyslíku. Kdo by řekl, že tak malá, něžně vypadající, milá osůbka má takovou sílu. Teta se rozpačitě zasmála. Poodstoupila ode mě a chytla mě za ruce. Pozorně mě sjela pohledem od hlavy k patám. Různě mě natáčela a já se musela uchechtnout jejímu zkoumavému výrazu. Když mě zatočila kolem dokola, došel mi její záměr.

„Moc ti to sluší, holčičko. Je úplně jasné, že vkus máš po mně. Nikdo jiný by nedokázal vykouzlit takovouhle krásu. A ty boty," rozplývala se, až sem se musela zardít. Sklonila jsem hlavu a usmála se sama pro sebe. Pochvala od tety, která je módní guru, byla moc milá. Zvedla jsem hlavu, ale to už se na mě řítil strejda Emmett. Ani jsem nepostřehla, že je teta Alice pryč. Chytl mě do náruče a vyhodil párkrát do vzduchu. Celým obývákem se rozezněl smích.

„Maličká, nějak jsi nám vyrostla,” zazubil se a pocuchal mi vlasy. Opatrně mě postavil na zem.

„Hele!” křikla jsem na oko naštvaně a začala si upravovat vrabčí hnízdo, které mi jeho obrovská dlaň udělala z dokonalého účesu. Ale kvůli jeho úsměvu jsem ihned roztála. Mile klukovský výraz a jiskřičky v očích, to byl strejda Emm, jak jsem si ho pamatovala. Zdálo se mi, že od té doby, co jsem nebyla doma, nějak povyrostl a byl svalnatější, ale byla to hloupost. Upírům se tělo měnit nemůže.

„Ona už to bude taky nějaká doba. Moc jsi mi chyběl. Vy všichni.” Namáčkla jsem se na něj a pokusila se ho pevně obejmout. Vím, že by se z mého objetí okamžitě vymanil. Nedělalo by mu to žádný problém, ale on mi jej opětoval.

„Však vím,” prohodil rozverně.

„Ty posiluješ?” zeptala jsem se nakonec. Chytla jsem ho za ruku a prohlédla si svaly, které byly jasně zřetelné. Zaslechla jsem uchichtnutí.

„Vážně je to tak vidět?” prohodil strejda a zatvářil se maximálně zkoumavě.

„Docela jo.”

„Já ti nevím...”

„Hele vy dva! Ten váš inteligentní rozhovor se nějak protahuje! ” upozornila nás mamka a při slově inteligentní naznačila rukama uvozovky. Oba jsme se na ni koukli a zasmáli se.

„Jo, neuzurpuj si naší malou Nessie,” pronesl kazatelsky strejda Jasper a už mě lehce objímal. Pevně jsem se ho chytla. Byl sice méně svalnatý než Emm, což byl každý, ale i jemu jsem pod tričkem cítila vyrýsované svaly. Byla jsem ráda v jeho náručí. Možná za to mohla jeho schopnost, možná on sám, ale vždy mi to zlepšilo náladu. Nebylo to sice jako od rodičů, ale i tak to bylo uvolňující. Jeho blond vlasy mi padaly do tváře a šimraly mě u nosu. Škádlivě jsem mu do nich foukla. Strejda se na mě podíval s lehce nakřiveným obočím. Nevinně jsem se usmála. On mi pouze vtiskl lehký polibek na líčko.

„Vítej doma. Chyběla jsi nám. A já vím, co říkám,” usmál se a odkráčel k tetě Alice. Tvářil se maximálně spokojeně.

„Holčičko,” vydechla omámeně Esmé, která právě vešla do dveří. Němě pohybovala ústy a nakonec se rozvzlykala. Upíří rychlostí byla u mě a pevně mě objímala. Esmé byla spíš taková druhá maminka než babička. Utěšovala mě, radila mi, povídaly jsme si. Ona byla ta milá osůbka, kterou by měl každý mít v záloze. Takovou, která ho pochválí, usměje se na něj, nikdy mu neřekne nic nepěkného nebo urážlivého. A hlavně vás má ráda, ať se stane cokoliv.

„Esmé," šeptla jsem dojatě.

„Renesmé!” Otočily jsme se s Esmé za zvukem zvonečků. Teta Rose stála naprosto ohromena ve dveřích. Koukala se ze mě na rodinu, rozzuřeně na Emmetta a pořád dokola. Bylo mi jasné, co se jí honí hlavou. Pousmála jsem se a vyšla jí vstříc. Asi jsem právě přivodila infarkt upírovi. Jde to? Táta se uchechtl.

„Ahoj tetičko,” usmála jsem se na ni zářivě. Opatrně jsem jí obtočila ruce kolem krku a přitiskla se k jejímu ztuhlému kamennému tělu, které se okamžitě rozhýbalo. S nadšeným výskáním mi obtočila ruce kolem beder a zatočila se se mnou. Čišela z ní upřímná radost z mého příjezdu. Přeneslo se to i na mě.

„Nessinko! Bože! Co tady děláš?” zeptala se, když mě celá u vytržení postavila na pevnou zem.

„To je na dlouhé vyprávění,” podotkla jsem lehce záhadně a také nešťastně. Pohladila mě hranou dlaně po tváři.

„Renesmé,” usmál se Carlisle a lehce mě objal. Celý on.

Usmála jsem se taky.

Otočila jsem se na rodiče. Mamka vypadala dojatě. Určitě by brečela štěstím, kdyby mohla. Nejistě jsem se na ně usmála a svojí přirozenou rychlostí jim vletěla do rozevřených paží. Milovala jsem je víc, než bych mohla popsat. Nevyslovitelně.

„Zlatíčko,” zašeptala ubrečeně mamka. Jen jsem se na ni víc přitiskla a nechala se hladit po vlasech.

„Co tu děláš?” zeptal se překvapeně a šťastně táta. Otočila jsem se na něj a následně pohlédla na celou rodinu, která se na mě tázavě dívala. Všechny zajímala stejná věc.

„Tak se posaďte. Já vám to řeknu.”

Všichni se spořádaně usadili, ale zrak ze mě nespustili. Téměř přestali mrkat. Jako děti ve školce, které se těší na pohádku po obědě. Viseli na mě pohledem. Uchechtla jsem se bez nějakého viditelného důvodu, i když tátovi to nejspíš bylo jasné. Podívala jsem se na něj a on na mě spiklenecky mrknul. Táta byl vždycky můj důvěrník. Důležitě jsem si odkašlala.

„No, když jsem dorazila do New Yorku, byla jsem vážně docela vyděšená. Všude byla auta, smrdělo to tam a lidé byli neomalení a ignorantští. Nelíbilo se mi tam a moje první focení také nedopadlo nejlépe. Když jsem tam přišla jen v obyčejných riflích a tričku, všichni nade mnou ohrnovali nos. Dokonce jsem se od fotografa dozvěděla, že takovýhle holek, jako jsem já, je plný město. A ty fotky... Škoda mluvit! Pořád jsem se tvářila špatně, divně jsem dělala pózy a podobné věci. Ale já se nevzdala. Na další focení, které už bylo do nějakého časopisu, jsem se snažila využít všechno, co mě teta Alice naučila,” zakončila jsem větu a usmála se na ni. Ona mi pouze poslala děkovný pohled a pousmála se.

„Vzpomněla jsem si, co mi prý sluší a co méně. Přišla jsem už sebevědomější a věděla, že vypadám dobře. V módě je to vlastně všechno o vzhledu. A tehdy vznikly fotky, které mě poslaly výš a nastartovaly mi kariéru. Fotky nakonec byly otištěny a nabídky se začaly hrnout. Začala jsem vystupovat na přehlídkách, objevovat se ve více a více magazínech. Stala jsem se andílkem Victoria′s secret. A někdy tehdy jsem se zamilovala do Maxe.” Lehce jsem si povzdechla a Jasper na mě vrhl soucitný pohled. Spolkla jsem slzy, které chtěly ven, a pokračovala.

„Byla to láska jako trám. Hollywoodská pohádka. Modelka a herec. Takový je každý druhý pár v Los Angeles. A Max byl vážně pozorný. Nosil mi květiny, pomáhal mi, choval se jako gentleman. A já ho milovala víc a víc. Myslela jsem, že on je ten pravý. Úžasný muž stvořený přímo pro mě. Jak moc jsem se mýlila. Vydrželo nám to asi tak tři roky. Potom jsme se začali odcizovat. Hlavně Max. Neklapalo nám to v soukromém ani veřejném životě a on mě začal podvádět. Na mě toho bylo moc a dokonce jsem se během přehlídky zhroutila. Doktor mi tedy naordinoval klid a odpočinek. Tak jsem se rozhodla, že pojedu za vámi,” zakončila jsem a usmála se na přítomné upíry. Ticho. Nikdo nic neřekl, všichni byli zamyšleni.

První se ozvala Rose: „Doufám, že jsi toho blbce poslala k vodě,” zavrčela nenávistně na Maxův účet.

„Jo,” odpověděla jsem lehce sklesle. Pořád to bolelo. Věděla jsem, že to nepřejde za chvíli. Měla jsem už jednu zkušenost s Jacobem.

„Ness, běž si odnést věci do svého pokoje. Já ti zatím udělám něco k jídlu,” přerušila další debaty Esmé. Vděčně jsem se na ni usmála. Zvedla jsem se, že si dojdu pro kufry do auta, ale Emmett mi sebral klíčky. Nechápavě jsem se na něj podívala a rozhodila rukama ve stylu co-to-sakra-je.

„Já tam dojdu!”

Za vteřinku byl zpět i s kufry plnými mého oblečení.

„Já ti to hodím nahoru,” usmál se zářivě.

„Nemusíš, mně nic není.”

„Ale já chci!” vztekal se. Rose se na něj káravě zahleděla.

„Když chceš, co já můžu dělat?”

Emmett se zazubil a už ho nebylo. Otočila jsem se na Rose, která nechápavě kroutila hlavou.

„Jestli já toho Emmetta nezabiju, tak už nikdo,” uchechtla se nakonec, ale to už byl Emmett zpátky a pořád stejně nadšený. Netrpělivě přešlapoval na místě.

„Dokonce jsem ti vybalil,” pronesl důležitě. Dlouze se na mě zadíval. Asi čekal na pochvalu.

„Děkuju.”

Nahoře mi složil věci do mého starého pokoje, který se vůbec nezměnil. Pořád stejná postel, hračky, všechno. Natáhla jsem se po polštáři a nasála jeho vůni. Pořád voněl po levandulích. Tak jsem to měla ráda, byla to moje nejoblíbenější vůně. Spojovala jsem si ji s každým okamžikem mého života. Ty hezké byly levandulové, ty zlé jsem si nijak voňavé nepamatovala. Ty byly neutrální a hlavně prosycené slzami. Povzdechla jsem si. Určitě nebude trvat dlouho a já potkám Jacoba. Co budu dělat? Co mu mám říct? Promiň, že jsem tě opustila, když si mě nejvíce potřeboval, když jsi mě miloval?

S těmi samými myšlenkami jsem se došla osprchovat a následně se převlékla do bílého tílka a roztrhaných jeansů. Nohám jsem dala svátek a naskočila do tenisek.

„Najez se, zlatíčko. Musíš být hladová,” usmála se na mě Esmé mile a už mi servírovala těstoviny s tuňákem. Lehce jsem se nad talířem ušklíbla. Jakožto modelka bych tohle neměla jíst. Ale vonělo to tak báječně a také vypadalo. Neodolala jsem. Rychle jsem se natáhla po vidličce a pustila se do toho.

„Byla jsi hladová,” zkonstatovala Esmé, když jsem dojedla. Provinile jsem se usmála. Bylo to výborné. Esmé byla skvělá kuchařka. A když vařila společně s mamkou, tak to byl hotový kulinářský koncert. Docela jsem se divila, že si všechny recepty ještě pamatuje, když několik let pro nikoho vařit nemusela. Upíři mají vlastně skvělou paměť.

„Neměl bys tam asi chodit,” ozvalo se z venčí. Otočila jsem se za zvukem tátova hlasu. Zněl varovně, ale ne rozzlobeně. Náhle mě praštil do nosu tolik známý pach. Omámeně jsem zamrkala. Jacob. Zpanikařila jsem. Co mám dělat? Schovat se? Možná by bylo lepší zůstat sedět a tvářit se vyrovnaně. Srdce mi zrychleně tlouklo. Začalo mi být na zvracení z té nervozity, která prostupovala mým tělem. Vidlička v ruce se mi rozklepala a já ji upustila na zem.

„Jacobe, nechoď,” zavolal táta zmučeně. Asi sekundu po tom se rozlétly dveře. V nich stál on. Stále vypadal stejně. Krátké vlasy, teplé hnědé oči, opálená kůže. A bez trička. Ucítila jsem motýlky v břiše.

Když mě Jacob spatřil, zastavil se. Zůstal na mě zírat. Jediné, co bylo slyšet, bylo tikání hodin na zdi. Jako by odpočítávaly každou sekundu, která pro mě byla jako hodina. Nic se nedělo. Všichni, včetně mě, čekali, jak Jacob zareaguje. Rozbije něco? Možná se rozzuří, nebo mě půjde obejmout. Také by mohl utéct.

V okamžik, kdy jsem pomyslela na jeho útěk, se otočil a zmizel.

„Jacobe,” zvolala jsem tiše a napřáhla po něm ruku, jako bych ho chtěla chytit, ale bylo příliš pozdě. Posadila jsem se zpátky a rozvzlykala se. Okamžitě u mě byla celá rodina a všichni mě začali utěšovat. Říkali, ať si z toho nic nedělám, že byl pouze překvapený a přijde zpátky. Nevěřila jsem jim, ale hezky se tomu věřilo.

„Jdu za ním,” prohlásila jsem odhodlaně, když se všechno uklidnilo.

„Možná bys mu měla dát čas.” Mamka mě něžně pohladila po zádech.

„Ne, já za ním musím,” vzlykla jsem a postavila se na nohy. Nikdo mě nezastavil a já vyběhla ven.

Autor: Greenie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Homecoming - 1. kapitola - Domove, sladký domove!: