Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - 5. kapitola

06.11.2009 (13:00) • Michaela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1431×

Hominem, te esse memento.

Pamatuj, že jsi člověk.

Kapitola pátá

Hleděla jsem do tváře anděla. Ano anděl, nikdo jiný to nemohl být. Hleděla jsem do té tváře, jež byla až nelidsky krásná a cítila se okouzlená. Ostře řezané rysy dávali tomu chlapeckému obličeji potřebnou mužnost. Plné rty volali o políbení. Tmavě hnědé vlasy měl delší s ofinkou, husté, sčesané a přesto neposedné. Všechny rysy, veškeré záhyby byly dokonalé, jako by byl jeho obličej vytesán. Takhle vypadají bohové, pomyslela jsem si. Nepokrytě jsem zírala do té tváře s pusou i nadále otevřenou. Z jeho dokonalého obličeje na mě shlížely dvě zářivě zlaté oči. Zarazila jsem se. Ale ano, skutečně byli zlaté. Jejich okraje lemovaly husté černé řasy. Zdálo se však, že pohled do jeho očí byl osudovou chybou. Byla jsem polapena jeho sílou a jen se nechala utápět tou záplavou zlata. Jeho husté obočí se zkrabatilo.

„Ehm, ehm.“ Odkašlal si někdo a já díky tomu zase začala vnímat realitu. Pomalu se mi nahodilo logické myšlení, a já si uvědomila, že tady zírám s pusou otevřenou do tváře cizího chlapce.

„Můžu?“zeptal se znovu. Rychle jsem tedy svou pusu sklapla, a sklopila pohled.

„Jo jasně,“pronesla jsem nervózně a rychle stáhla svou tašku z jeho židle. Bože, to je trapas. Takhle nemožně se můžu chovat jenom já. Z lavice přede mnou se ozýval Ashleinin smích. Tak takhle to myslela, když říkala krásnej. Sakra, proč jsem se zrovna já musela tak ztrapnit. Chovala jsem se jak idiot. Cítila jsem, jak mi tváře začínají hořet. No to my chybělo, zaironizovala jsem. Co teď, ošila jsem se nervózně. Mám ho oslovit? Jasně blbko, ztrapni se ještě víc, zavrhla jsem svůj nápad. Budu mlčet. Hlavně se na něj nesmím povídat, mohla bych začít slintat. Zarytě jsem se držela lavice a snažila se ohlídat svůj pohled. Jak to s ním mam celý rok vydržet, hysterčila jsem. Tak to se mi ještě nestalo. Výborně Sofia, perlíš. Sakra a co je mi po tom, může mi být jedno, co si o mně myslí. Polemizovala jsem sama se sebou, když mě vyrušilo další andělské ehm, ehm. Automaticky mi hlava vzlétla jeho směrem. Ihned jsem se proklínala.

„Promiň, ale jsi v pořádku?“zeptal se.

„J-jo jasně,“vykoktala jsem. Pobaveně se na mě usmál.

„Nemyslím, že by to tvá polovina lavice měla přežít.“ Zasmál se a ukázal na mé ruce drtící desku stolu. Ihned jsem svůj posed uvolnila a ruce proklepala. Nervózně jsem se ošila.

„Všechno v pohodě?“zeptal se znovu. Jen jsem zakývala hlavou. Nebyla jsem si jistá, že mě můj hlas nezradí.

„ Eh mimochodem, já jsem Ethan, Ethan Cullen.“ Podával mi ruku ve zdvořilém gestu. Zděšeně jsem na ni pohlédla. To bych se ho měla dotknout? Ash si zřejmě mého pohledu všimla a rozesmála se na celé kolo. To mě donutilo k pohybu. Vztáhla jsem tedy ruku, která se mi mírně klepala, abych si s ním potřásla. Přestože byl jeho stisk pevný, uchopil mě velice jemně. Když jsem si však uvědomila, že je jeho ruka přímo ledová, pokusila jsem se ucuknout. Jeho sevření mi to nedovolilo a on mou ruku propustil až po krátké chvíli. Došlo mi, že se právě představil. Bylo by asi vhodné tedy říct i mé jméno.

,,Sofia Wright,“šeptla jsem slabě. Usmál se, zřejmě potěšen alespoň malou reakcí z mé strany.

„Těší mě.“  Nic jiného jsme si už nestihli říct, jelikož učitel zahájil hodinu. Celou tu dobu jsem byla jako na jehlách. Netušila jsem, co se děje. Byla jsem zmatená sama ze sebe. Proč tak přehnané reakce? Ptala jsem se. Je to jen další hezký kluk. Pak jsem si uvědomila, jak kontrastně to zní s porovnáním jeho tváře, že jsem raději nic víc už neříkala.

Vypadá to, že si asi od Ashley něco vyslechnu, pomyslela jsem si, když jsem se zvedla k odchodu. Čekala na mě ve dveřích. Šla jsem k ní, naštvaná, že mě na to nepřipravila. Našpulila jsem pusu a chystala příval urážek, když se začala smát. Popudilo mě to ještě víc.

„Čemu se směješ?“vyjela jsem na ní ostře. „To jsi mě nemohla varovat?“ Potom, co uslyšela tón mého hlasu, se trochu zklidnila. I nadále jí však na tváři pohrával pobavený úsměv.

„Promiň,“ řekla, ale moc upřímně to neznělo. „Já se tě snažila varovat. Říkala jsem, že je dokonalej.“

„Dokonalej,“vyjekla jsem. „ Vždyť to je slabý přirovnání k jeho podobě.“ Prskala jsem na ni.

„Copak, snad tě pán dokonalý tak nerozhodil.“ Smála se Ashley dál. Popuzená její reakcí, jsem na ní nepromluvila už ani slovo. Modlila jsem se, abych další hodiny byla sama. Na další dvě vyučovaní jsme se dělili na dvě poloviny podle vybraného předmětu. Já jsem měla filosofii a psychologii. Doufám, že on bude v té druhé. Snadno bych to zjistila. Stačilo se jen zeptat Ash, která do ní chodila na právo a ekonomiku. Zarputile jsem však mlčela, byla jsem stále naštvaná. Když jsem vešla do třídy, zatajila jsem raději dech. Má lavice však byla prázdná, přestože už zvonilo. Musela jsem se usmát. Úleva, která mnou prostoupila, byla uspokojující. Dvě hodiny mírumilovného klidu. Celé dvě hodiny j sem dávala poctivě pozor a cítila se uvolněná. Nastal čas oběda. To jsem se většinou připojovala k Ashleyiným přátelům. Seděla jsem mezi ní a Angelou. Došla jsem si pro salát a sodovku a zapadla na své místo. Ash se neubránila pobavenému úšklebku. Rozhlédla jsem se po jídelně, abych zjistila, jestli tu už jsou ostatní Cullenovi, a zkameněla úžasem.

Ash zjistila kam zírám a uchechtla se.

„Neboj, včera jsme takhle reagovali všichni.“pronesla vědoucně Angela.

Dál jsem zírala na pětici božských stvoření, které okupovali stůl v zašlém rohu jídelny. V jeho čele seděla úchvatná blondýna, ze které jsem nemohla spustit zrak. Blonďaté kadeře se jí vlnili podél nádherného obličeje. Ash měla pravdu, skutečná bohyně. Stejně jako její nevlastní bratr měla velice zvláštní barvu očí, jakousi černozlatou, která působila velice nebezpečně. Po její pravici seděla ohromná gorila. Krátké černé vlasy zdůrazňovali bledost jeho pokožky. Mohutná ramena vypovídala o jeho síle. Vypadal jak nějaký vzpěrač. Z pravé strany seděla drobná dívka připomínající elfa. Tmavé rozcuchané vlasy měla střižené na krátko, v úrovni obličeje. Jako jediná z nich se usmívala. Její tvář to tak dělalo ještě líbeznější. Za ruku se držela s blonďákem, jehož vlasy mi připomínaly sluneční paprsky. Lesklá blond barva na jeho kadeřích jako by odrážela světlo v místnosti. Jeho čelisti byly napjaté, druhou pěst měl staženou. Vypadal jako by trpěl bolestmi. Vedle nich seděl Ethan. Dokonalý obraz, pomyslela jsem si. Co by dal Da Vinci za možnost, je namalovat. Podobizny bohů. Strnule jsem na ně dál zírala a studovala jejich tváře. Zamračila jsem se. Jedna věc mi neseděla.

„Ash, neříkala jsi, že jsou adoptovaní? Zeptala jsem se na věc, která mě trápila.

„Ano, všichni. Akorát Rosalie a Jasper Haleovi jsou sourozenci.“odpověděla na můj dotaz.  „Co?“zeptala se, když jsem se zamračila ještě víc. I nadále jsem hypnotizovala pohledem tu podivnou pětici.

„Pokud jsou všichni skutečně adoptovaní, jak to, že jsou si tak nesmírně podobný?“vyslovila jsem svou pochybnost nahlas. Zničehonic ke mně vystřelila Ethanova hlava. Mračil se na mě a v jeho očích byl výraz překvapení. Odvrátila jsem rychle zrak, jeho pohled jsem však nadále cítila.

„Tak bledí a krásní. Všichni mají stejně zabarvené oči, přestože se liší v odstínech. Jak je to možné?“řekla jsem tedy svou domněnku. Najednou jsem cítila na své hlavě několik pohledů. Vzhlédla jsem tedy a setkala jsem se s pěti páry očí. Některé na mě shlížely překvapeně, jiné nenávistně. Jen Alice se usmívala. Je hloupost, aby mě slyšeli. Sedíme od sebe přes celou jídelnu. Takové zvuky mohu slyšet jen já. Lidský sluch je slabý a omezený. Rozhodla jsem se, že raději půjdu. Kývla jsem na ostatní a vydala jsem se na další hodinu. Čekala mě hodina matematiky. S Ethanem, uvědomila jsem si. Prostoupila mnou vlna nečekaného nadšení. Zakroutila jsem nad svými nesmyslnými pocity hlavou a raději se snažila připravit na toho anděla. Teprve, když se vedle mě posadil, jsem se v mezích možností uvolnila. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala nervozitu, a tak mě to zasáhlo. Tak nádherná, nasládlá vůně okamžitě ochromila mojí mysl. Byla to jistá příměs ovocných vůní a skořice. Byla tak smyslná, že jsem se snažila se jí co nejvíce nadýchat. Nemohla jsem se jí nabažit. Takhle nějak by voněl můj osobní ráj, pomyslela jsem si. Až když zazvonilo jsem si uvědomila, že sedím ve třídě plných lidí a nekontroluji svůj výraz. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zavřela oči. Rychle jsem tedy prolétla své okolí pohledem a hodnotila, jakou škodu jsem zase napáchala. Vypadalo to, že si nikdo ničeho nevšiml. Nadechla jsem se tedy znova, abych zjistila, odkud vůně pochází, když mě mé poznání udeřilo do nosu. Ethan. Musela jsem být předtím tak mimo, že jsem si toho nevšimla. Pohlédla jsem na něj, v obličeji nevěřícný výraz a shledala se s tím jeho zamračeným. Tohle bude ještě zajímavé, pomyslela jsem si. Odklonila jsem zase hlavu a snažila se vnímat hodinu. Neovládla jsem se ale a vždy po očku okukovala svého nového souseda. Ten se však tvářil, jako kakabus. Ve tváři měl soustředěný výraz. Poslední hodina, ulevila jsem si v duchu a chystala se na tělocvik. Tam snad nebude.

Se spokojeným výrazem, vyvolaným Ethanovo nepřítomností, jsem čekala na Ashley. Vycházela z budovy a smála se nějakým vtipům Mike Newtona.

„Dneska to byl ale dlouhý den, co říkáš,“ mrkla na mě vědoucně.

Jen jsem kývla a věnovala se uvolňujícímu pocitu, že už jdu domů.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - 5. kapitola: