Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - 6. kapitola

07.11.2009 (13:00) • Michaela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1278×

Hominem te esse, memento.

Pamatuj, že jsi člověk.

Kapitola šestá

Jak se dalo očekávat, nechala mi moje povedená sestřička na důmání asi tak pět minut, než spustila.

„Tak co?“vyjekla na mě nedočkavě. Nečekala jsem to, tak jsem lehce nadskočila.

„Ehm nějak nechápu smysl tvé otázky.“ Hrála jsem nechápavou. Zamračila se na mě.

„No co říkáš na ty nový. Co Ethan?“usmála se škodolibě. Obličej se mi stáhl do masky, jež nepropouštěla žádné emoce.

„Ve většině toho co jsi říkala, jsi měla pravdu. Jsou divný.“

„A co Ethan, co na něj říkáš?“ Moc se mi nelíbilo, kam náš rozhovor směřoval. Jsem ráda, že teď nemusím být v jeho přítomnosti. Nechci si to kazit myšlenkami o něm.

„I tady jsi měla pravdu. Holky už založili fanklub.“ Zasmáli jsme se spolu. Ani jedna z nás nechápala, jak může nějaká dívka klesnout až na takovou úroveň.

„Šla jsem z těláku, když šel do kanceláře. Seskupili se za ním jako roj včel.“

„No s tím, jak vypadá, to nebude mít lehké. Ostatní jeho sourozenci jsou spolu. Těm se to vyhne.“

„Jessica už s ním navozovala prvotní kontakt,“ zasmála se ash, když si vybavila nedávné události.   „Nejdřív se s ní bavil normálně, ale když začala být dotěrná a ptala se na jeho rodinu, okamžitě jí odpálkoval.“ Tomu jsem se musela zasmát taky. Kolikrát to asi jen bude Jess ještě zkoušet?

„A jakej z nich máš pocit?“

„Hm, nevím. Jsou skutečně zvláštní. Až mě to děsí.“pověděla jsem jí po pravdě svou domněnku.

„Taky jsem si všimla. Ale nenapadá tě nic? Nevšimla sis té barvy očí?“optala se mě najednou nervózně. Podívala jsem se na ní nechápajíc, co tím myslí.

„Víš ta zlatá barva je až nápadně podobná té tvé stříbrné. Napadlo mě, víš, že jsou mezi vámi určité podobnosti. Ta bledá pokožka a krása.“ Pověděla mi s ostychem, jako by se bála mé reakce.

„T-to mě nenapadlo,“vykoktala jsem ze sebe. Zamyslela jsem se nad tím. Měla pravdu. Určité podobnosti tam byli. Byli až nadpřirozeně krásní. I já taková byla, tedy alespoň po těch záchvatech. Jenže v té kráse byl rozdíl. Zatímco já působila exoticky, jejich vzhled jakoby … chladil, pomyslela jsem si. Ash na mě zírala v očekávání, co ze mě vypadne. Podělila jsem se s ní tedy o své myšlenky.

„No máš pravdu. Nějak jsem nad tím zatím neuvažovala, nenapadlo mě to.  Krása, hmm, i tam je podobnost. Ale jim se skutečně nevyrovnám. A cítíš, jaký chlad z nich vyzařuje? Jak mají ledovou pokožku? Má teplota je normální. A ty oči. Máš pravdu, ta barva je skutečně zvláštní. Jako by žila, jako by se to zlato pohybovalo. Nevím,“ přiznala jsem se po pravdě.

„No uvidíme, co se z našich nováčků vyklube. Třeba se nám Sofia zamiluje.“ Škádlila mě. Bouchla jsem jí mírně do ramene, ale dál jsem se smála s ní.

Zbytek dne mi utekl neuvěřitelně rychle. Zpracovávala jsem esej, kterou nám učitel zadal o filosofii, a tak jsem se nemusela obávat promarněného času. Když jsem se ráno probouzela, měla jsem zvláštní pocit. Po dlouhé době jsem se na něco těšila. Nemohla jsem si však za boha vzpomenout na co. Dnes mě nečekala žádná přepadovka, šla jsem si tedy zaběhat. Takhle brzo jsem většinou nechodila do lesa. Rána ve Forks byla zahalena tlustým oparem mlhy. Vydala jsem se tedy po známých ulicích. Když mi začali pípat hodinky, vydala jsem se na cestu zpět domů. Rychle jsem se osprchovala, oblíkla si své oblíbené džíny a teplou mikinu. Vlasy jsem si dnes jen pročísla a stáhla čelenkou. Dole už snídala napůl probuzená Ash.

Za pět minut měla začít hodina. Seděla jsem jako na jehlách a neustále se vrtěla. Teď jsem litovala, že nemám jako Ash přátele, s kterými bych se mohla vybavovat. Hypnotizovala jsem dveře a pokaždé zatnula pěsti, když někdo vešel dovnitř v domnění, že je to on. Sama sebe jsem nechápala, jak mě může kluk, kterého neznám takhle rozhodit. Mé reakce byli zbytečně přehnané. Soustředila jsem se tedy na způsoby, jak se uklidnit. Zamyslela jsem se tak, že mě probudilo až vrznutí židle po mé levici. Otočila jsem se a pohlédla Ethanovi do tváře. Tak Sof, teď to neposer, říkala jsem si. Nechceš přece, aby tě považoval za jednu z těch puberťaček, co ho pronásledují. Sebrala jsem tedy veškerou svou odvahu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a opatrně se usmála. Rozhodně jsem nechtěla, aby si myslel, že ho balím. Nejdříve měl ve tváři zamračený pohled plný obezřetnosti. Pak se usmál.

„Ahoj,“ řekl tak líbezným hlasem. Mé srdce málem udělalo kotrmelec. Jak může být někdo tak nebezpečně krásný, pomyslela jsem. Výraz obezřetného očekávání se změnil v pobavený úsměv. Tohle ať mi nedělá, řekla jsem si v duchu a odvrátila se. Vypadalo to, že už se ovládám. Možná to bylo jenom tím, že jsem někoho takového nečekala. Vysvětlovala jsem si své včerejší reakce. A skutečně, když jsem se mu nedívala do očí, díky kterým zřejmě dokázal okouzlovat k nepříčetnosti, necítila jsem se nijak zvlášť nervózně. Snažila jsem se stíhat jak své myšlenky, tak výklad učitele. Jednou mi však jedna důležitá poznámka utekla dřív, než jsem jí stihla napsat. Povzdechla jsem si. Měla bych se přece jen soustředit na výuku. Najednou se přede mnou objevil sešit s úhlednými poznámkami. Ethan se na mě culil. Opsala jsem tedy rychle to, co jsem potřebovala. S úsměvem jsem pak pronesla tiché díky jeho směrem. Pokud to bude takhle pokračovat, nebude to hrozné, říkala jsem si.

Když jsem spěchala na oběd po útrpných dvou hodinách filosofie a psychologie, narazila jsem do něčeho tvrdého. Měla bych se dívat na cestu, ať příště nenarazím do zdi, pomyslela jsem si. Počkat, žádná zeď tam přece nebyla. To už se ke mně však natahovala bledá ruka velká jako medvědí tlapa. Přeháníš, okřikla jsem se. Nade mnou se skláněl Emmet Cullen. Přijala jsem tedy jeho pomoc a vyzvedla se na nohy.

„Páni, ty jseš ale tvrdej,“ řekla jsem a třela si ruku. Hromotluk se tomu zasmál.

„Měla by jsi dávat kam jdeš , než zas skončíš na zadku.“ Smál se mi. Musela jsem se pousmát.

Když jsem odcházela z oběda na další hodinu, nebyla jsem už vůbec nervózní. Sedla jsem si do lavice a očekávala příchod svého souseda. Ten však přišel až s učitelem. Nedívat se do očí, opakovala jsem si. Dnes jsme měli biologii. Odpolední hodiny se nám pravidelně střídali. Učitel nám začal pokládal na stůl různé vytištěné obrázky.

„Právě jsem vám rozdal různé záznamy buněčného dělení. Vaší prací na dnešní hodinu je ve dvojici sepsat na papír vše, co z těchto obrázků poznáte.

„Tak, začneš?“zeptal se mě Ethan po chvíli.

„Jasně.“ Podívala jsem se na nákresy, které nám rozdal. Bylo to meióza, až triviálně jednoduchá.

„Takže jedná se o meiózu, takzvané redukční dělení, kdy dochází k reprodukci haploidního počtu chromosomů. Probíhá výhradně u buněk pohlavních, při gametogenezi…“ Byla jsem přerušena jeho výrazem.

„Co?“zeptala jsem. „Je to blbě?“zamračila jsem se. Ne nemělo být. Přesně tak to bylo v učebnici. Paměť jsem měla přesnou. Tedy v určitých věcech, ušklíbla jsem se.

„Ne to ne, jen, umíš celou knížku zpaměti?“ Zasmál se. Dělala jsem, že si jeho rýpnutí nevšímám a začala znovu diktovat. Práci jsem měli na konci hodiny hotovou.

„Příště jsem na radě já,“mrknul na mě a odnesl naší práci učiteli. Zbývala jen už hodina literatury a pak domů. Pohodlně jsem se rozvalila na židli a chtěla tak prosedět zbytek přestávky.

„Ty tu žiješ už od narození?“ zeptal se mě zničehonic Ethan. Otočila jsem se na něj. Záměrně jsem se však vyhýbala očnímu kontaktu. Bože, je tak nádherný, načapala jsem se jak slintám.

„Teoreticky by se to tak dalo říct. Takže tedy ano, veškeré své dětství jsem prožila tady.“ Odpověděla jsem mu upřímně, aniž bych prozradila příliš osobní věci. Nerada jsem mluvila o tom, že si svou minulost nepamatuju. A už vůbec jsem si to nepřála říkat někomu cizímu. Ethan se zamračil, jako bych řekla, něco co se mu nelíbilo. Zkoumavě jsem se na něj zadívala. Bylo až zvláštní, jak plynule přešel do úsměvu.

„A co ty?“osmělila jsem se zeptat.

„Já žiju s rodinou cullenů téměř od začátku, a vzhledem k tomu že se často stěhujeme, prožil jsem dětství na mnoha odlišných místech.“ Odpověděl a já ještě notnou chvíli nechávala jeho hlas znít v mé hlavě.

„A odkud jste přišli naposled?“

„Teď jsme se přestěhovali z Aljašky.“

„Páni, jaké to tam je? Tam musí být sněhu.“ Zamyslela jsem se, jak by to tam mohlo vypadat. Sníh jsem milovala.

„Je to tam kouzelný. Přes většinu roku je tam sníh. Roztává jen na léto, a i ta jsou tam krásná.“ Usmála jsem se. Asi toho už hodně viděl. Naši rozmluvu však narušil učitel. Dál jsme se už ke konverzaci nedostali. A tak jsem měla celou hodinu na vstřebání jeho dokonalosti.

Když jsem čekala na Ash před školou, stále jsem se usmívala. Nakonec to skutečně nebude tak špatné.

Doma jsem si udělala všechny úkoly do školy. Jelikož mi zbyla spousta volného času, vydala jsem se do La Push. Dlouhé hodiny jsem se procházela po pláži a snažila se oblázkama hodit žabku. Přemýšlela jsem, jak snadné by to bylo, kdybych byla jako ostatní. Normální. Na mysl mi vytanula jedna věta.

„Stále raději budu tím, kdo jsem, než se věčně přetvařovat a zapírat své pravé já.“ Zastavila jsem se. K větě jsem přiřazovala nakřáplý mužský hlas. Věděla jsem ale jisto jistě, že nikomu v mém okolí nepatří. Byla to snad vzpomínka? Nepamatuji se, že by mi tu větu někdo říkal. Nejspíš jsem jí slyšela někde v televizi, pomyslela jsem si. Věděla jsem ale, že to bylo příliš jasné, musela to být vzpomínka. Nehodlala jsem si s tím však lámat hlavu. Bylo by snadné být normální. A s vědomím, že v tom nejsem sama, jsem se s úsměvem vydala domů. Cullenovi přece taky nejsou normální.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - 6. kapitola: