Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope Dies Last 10. kapitola

06.01.2011 (15:45) • Jullik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1231×

Emmettova chyba číslo tři – během boje se nerozptylovat mluvením, kontrolované instinkty pomohou lépe. A Emmettova chyba číslo čtyři – řídí se špatnými předpoklady, které praktikuje daleko dřív, než je nutné. Měl bych vždycky možnost se mu vyhnout. Podobně jako novorozený se spoléhá jen na svaly, nemá taktiku.

„Jo,“ odpověděl jsem mu až teď a pustil ho. „Jedna nula, bráško.“

Emmett byl nepoučitelný. Když do svítání stihl prohrát další čtyři souboje, začal jsem mu dávat nějaké rady, protože hrozilo, že už se mnou příště hrát nebude. Tyhle duely se mi začaly vážně líbit. Když se slunce téměř celé vyhouplo přes obzor, Emmett vyhlásil „přestávku“. Odběhl směrem na město. Když jsem chvíli postál na rozoraném kousku lesa, z korun stromů mě vyrušilo tichounké zasmání. Jako zvonkohra, kterou roztančil letní větřík.

Alice se elegantně snášela k zemi, ale já ji stihl chytnout do náruče. Omotala mi ruce kolem krku a vytáhla se blíž. Měkce jsem ji políbil.

„Jak dlouho tam už jsi?“ zašeptal jsem mezi polibky.

„Dost dlouho na to, abych se tě začala bát,“ zakňourala Alice. Odklonil jsem se překvapeně od ní. Když viděla můj výraz, rozesmála se.

„Neboj, tak snadno se mě nezbavíš,“ zasmála se znovu a poukázala na prstýnek. Sluníčko mezitím zase povyskočilo výš, takže Alice mi teď v náručí matně zářila – oblohu kryla lehká mlha. Po několika minutách jsem Alici odnášel k domu. Před vchodem seskočila.

„No to mi ani neříkej, že už jsi unavený!“ teatrálně nakrčila čelo. Zase hrála.

„Unavený ne, ale…“ nedopověděl jsem, jen se Alici sklonil ke krku. Zákeřně se zasmála a na krk si položila ruku. Když jsem ji chtěl políbit, uhnula. Co to zase chystá?

„Energie máš na rozdávání, tak si mě chyť!“ Jaké klišé v poslední době – běhat za Alicí. Vystřelila přímo na sever, tentokrát měnila směr jenom kvůli tomu, aby se vyhnula stromům. Běhala tak rychle, že nezanechávala žádné stopy a velmi rychle mizela z dohledu.

Po několika minutách (a několika desítkách kilometrů) jsem ji dostihl. Při běhu vypadala velmi soustředěně, jako šelma stíhající kořist, přestože jsme teď nebyli na lovu.

Když les začal řídnout, Alice zpomalovala, až jsme v rychlosti lidského sprintu vběhli na břeh oceánu. Podíval jsem se na ni se zdviženým obočím.

„Co chystáš?“ zeptal jsem se skepticky.

„Výlet.“ Alice mě lehce políbila a začala se odstrojovat. Měla na sobě ten komplet ze včerejška, takže si sundala čelenku s kloboukem, rukavičky a nechala to na kamenech porostlých řasami. Chvíli jsem si myslel, že s tím svlékáním zajde dál, ale chytila mě za ruku a skočila do vody. Plavali jsme ruku v ruce asi padesát metrů od břehu, pak jsem se vynořil. Alici jsem si vytáhl s sebou.

„Kam přesně ten tvůj výlet povede?“ Jestli jsme měli namířeno třeba do sídla severní ledové mořské panny, asi bych to chtěl vědět předem.

„Je to ledovec. Nevím přesně, kde je, nikdy dřív jsem tam nebyla, ale je tam hezky.“ Alice se usmála a položila se na vodu. Podplaval jsem ji a chytil. Se smíchem vypískla a ponořila se do vody. Většinu další cesty jsme zvládli mlčky a pod hladinou.

***

V hloubce byla tma. Voda byla ledová, ale zrovna tady by člověka zabil ten tlak. S Alicí jsme jako nic podplavávali občasné kry a úspěšně bojovali s mořským proudem. Čtyřicet metrů pod hladinou se toho ale na koukání moc nenajde, takže jsem se po, těžko říct kolika, hodinách začal nudit. Alici, která právě zakončovala tempo prsou, jsem zatahal za nohu. Otočila se na mě a ústy i rukama naznačila deset minut. Výborně.

V hlavě jsem si nastavil stopky a odpočítával. Přesnou dobu jedné sekundy jsem si odměřoval už několikrát, takže jsem jen měnil zvuk tikání. V hlavě mi nejdříve znělo odkapávání vody, klepání podpatků, údery koňských kopyt… Pak jsem si vybavil mrkání Alice, dobu, za kterou se jí na tváři roztáhl úsměv nebo její slastné předení.

Alice mi podala ruku. Přestal jsem počítat vteřiny – stejně jsem ani nevěděl, kolik jich uběhlo – a začali jsme stoupat. Voda se projasňovala, až jsme narazili na hladinu. To narazili je asi nejvýstižnější, protože byla zamrzlá. Alice si ducla hlavu, já to na poslední chvíli zbrzdil rukou. Alice se pod vodou zasmála. Z pusy jí vyběhly ještě nějaké bublinky. Zakroutil jsem hlavou. Led evidentně nebyl tlustý – kdyby ano, neprosvítalo by do vody tolik světla, přesto však bylo zřejmé, že nad hladinou je tma. Otočil jsem se ve vodě a kopnutím rozrazil led. Alice nadšené zvedla palce a vyškrábala se ven. Posadila se na okraj ledního jezírka a lehce pohupovala nohama ve vodě. Chytil jsem ji za kotníky a přitáhl se k nim. Alice vypískla a vyskočila vysoko do vzduchu. Mě vytáhla s sebou. Než jsme začali padat, ve vzduchu jsem se saltem obrátil a chytil Alici za pas. Lehce s sebou škubla, jak ji dotek zalechtal, ale stejně se stačila elegantně zformovat a lehce dopadnout na špičky. Já ji ale do pasu zatlačil, abych ji přiměl si lehnout. Dopadl jsem přímo na ni, čímž Alici unikl z hrudníku nabraný vzduch s vodou. Vyprskla mi ji do obličeje a pak se hlasitě rozesmála. Z čela jsem jí pohlazením odklidil mokré vlasy a její smích umlčel polibkem. Zavřela oči a ovinula kolem mě paže. Cítil jsem, jak k objetí použila celou sílu levé ruky, tou pravou mi začala obkreslovat obličej. Mezi polibky se jemně usmívala a pomalu se pode mnou převracela. Tak jsem já podebral záda a obrátil na sebe. Alice se tiše zachichotala, jednou rukou mi ledabyle zakryla oči a tu druhou sáhla za sebe. Uslyšel jsem zvuk rozepínaných šatů a přes prsty uviděl Alicin zaměstnaný výraz. Usmál jsem se a políbil Alici ruku. Sundal jsem si ji z obličeje a natáhl se jako ochotná pomoc. Alice mi ale ruce odstrčila a místo toho aby jí šaty sklouzly, zhluboka nabrala vzduch, aby šaty udržela na ňadrech. Vytáhla ruku zpoza zad a držela v ní čtyři ploché stříbrné předměty. Vypadaly jako čepele od ledních bruslí. Nechápavě jsem zvedl jedno obočí. Alice frustrovaně vzdechla

„Ty jsi ale děsně nekreativní, víš? Jdeme bruslit!“ zablýskla se úsměvem, už na nohou a podávala mi volnou dlaň. Přijal jsem ji, Alice mě vytáhla na nohy a podala mi dvě čepele. Pořád jsem se nezbavil toho nechápavého pohledu.

„No co? Tahat s sebou celé brusle by bylo hrozně nepraktické, tak se budeme muset více soustředit a udržení rovnováhy. Doufám, že to půjde,“ na konci věty se rozesmála a sehnula se. Položila čepel na stojato na zem, přidržela si ji a přišlápla. To samé udělala s druhou nohou a lehce se odrazila. Hekticky mávala rukama, hlasitě se smála, ale na hrbolatém ledu se přesto úspěšně držela. Užasle jsem se na ni díval. S každou vteřinou jí to šlo lépe, dokonce po několika minutách odvážila k piruetě. Byla velmi rychlá, člověk by ji pravděpodobně nepostřehl, ale přesto neobyčejně půvabná. Alice zvedla jednu nohu, chytila ji za hlavou, otočila se a opět nohu pustila. Stihla to přesně tak, aby zachytila chodidlem čepel, která ten zlomek vteřiny vydržela klouzat sama. Pak přibruslila ke mně.

„Tak co? Zkusíš to taky?“ vybízela mě Alice a přidržovala se mých rukou. Kývnul jsem a stoupl na čepele jako předtím Alice.

Zpočátku nebylo lehké se jen chodidly udržet na tak úzkých ploškách nemluvě o tom, že kdybych neměl tak tvrdou kůži, čepel z oceli by mi prořízla chodidla.

Později, když už jsem se po nerovném ledu pohyboval téměř se stejnou lehkostí jako moje žena, jsem si konečně všiml, jak je krásná noc. Vál lehký vítr, vlny na moři se postupně klidnily, obloha byla plná hvězd.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal jsem se Alice, když jsme se ruku v ruce točily.

„Někde v Aljašském zálivu, poblíž ostrovů u Juneau.

„Je tu krásně.“ Vážně, jinak se to vyjádřit nedalo.

„Já vím. Ale jsem trochu zklamaná. Zdálo se mi, že jsem ve vizi zahlédla i polární záři.“ Lehce nakrčila čelo. „No, to je trochu škoda, ale stejně máš pravdu. Na hezčím místě jsem ještě nebyla.“ Alicina slova byla na dlouhou dobu ta poslední. Tančili jsme až do konce tmy na melodii, kterou Alice vyzpívávala svým čistým sopránkem. Bílý den však nebyl zas tak bílý, protože s sebou přinesl mračna i silnější vítr. Naposledy jsem Alicí ve vzduchu zatočil a postavil ji na led. Voda, která jí včera zůstala ve vlasech teď i přes sůl zmrzla, takže vytvořila Alici asymetrický účes ze zamrzlých pramínků vlasů. Upřímně – já jsem asi nevypadal o moc líp.

„Budeme muset jít,“ konstatoval jsem. Alice pohlédla na zamračenou oblohu a kývla.

„Asi to bude nejlepší.“ Usmála se a lehce přitiskla rty na mé. Byla to nádherná noc, která navždy zůstane v našich vzpomínkách. Alice posbírala čepele z bruslí a strčila si je za šaty. Tentokrát si nechala pomoct, takže jsem jí je vzadu zapnul. Pak jsme ruku v ruce skočili do vody otvorem v ledu a stejně tak plavali zpět domů.

_____________________________________________________________________

Tak co, líbilo? Můžete mi nechat komentář :)

předchozí kapitola SHRNUTÍ následující kapitola

Autor: Jullik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope Dies Last 10. kapitola: