Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope Dies Last 4. kapitola

26.08.2010 (12:00) • Jullik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 944×

Propletl jsem se ještě několika ulicemi a pak zabočil na roh. V další ulici jen několik metrů ode mě stála Alice, podpírala se o jednu z mála fungujících pouličních lamp. Byla dokonale nehybná, jakoby k té lampě přirostla. Dostal jsem strach, že se jí něco stalo a ihned jsem byl u ní. Sundal jsem ji ruku z lampy, kde nechala otisk a podpíral jsem ji pod lokty. Stál jsem naproti ní a vysílal na ni uklidňující přívaly emocí.

„Alice, co se stalo? Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jak nejklidněji jsem mohl. Několik vteřin ještě nehybně stála, potom zvedla oči k mým a promluvila „Měla jsem další vizi.“

„Co jsi viděla?“ zeptal jsem se.

Alice znovu znehybněla, jen její oči těkaly ze strany na stranu. Jemně jsem s ní zatřásl a zopakoval, teď už klidněji, otázku. Neodpověděla. Znovu jsem s ní zatřásl a vyvolal klid. Ještě jednou se nepřítomně podívala doprava a doleva a pak si začala pro sebe mumlat.

„Ano. Ano, bude to v pořádku. Přijmou nás, budeme spolu...“

Po těchto slovech jsem si už nedělal starosti, že by hrozilo nebezpečí, ale byl jsem zvědavý, co Alice viděla. Když mumlání pokračovalo, s frustrovaným výdechem jsem dramaticky překroutil oči a svěsil ruce.

Když jsem už Aliciny ruce nedržel, spadly jí podél těla a to ji probralo. Zaostřila na mě oči a omluvně se usmála.

„Promiň, říkal jsi něco?“ zeptala se. Jejímu vyjukanému výrazu jsem se musel zasmát a potřetí jsem se optal, co že to viděla.

„Carlisle, Esmé, Edward, Emmett a Rosalie. Ta si bude chtít nechat své původní příjmení. Budeš jí dělat dvojče.“ Zasvětila mě Alice. Popravdě jsem z toho moc nepochopil. Jaké dvojče, proboha?

„Mohla bys začít, prosím, tak trochu od začátku? Tak bych to třeba pochopil.“

„Promiň. Když mám nějakou vizi, občas jsem z toho trochu vedle. Viděla jsem skupinu upírů. Vede je Carlisle, ale napříč tomu, že jsou docela velká skupina, nenárokují si žádné město jako někteří, o kterých jsi mi vyprávěl z Jihu. Neloví lidi, ale živí se zvířecí krví. Mají trvalé sídlo v Hoquiamu, ale brzy se budou stěhovat. Mají docela dobré sebeovládání a pohybují se v přítomnosti lidí. Podle mé vize se k nim přidáme,“ vyprávěla a na konci přidala oslňující úsměv.

Teď jsem byl pro změnu vedle já. Od té doby, co jsem utekl od Marii a potom i od Petra, jsem byl až do teď sám. Připadalo mi divné, že by nás nějaká skupina postě jen tak přijala. Rozhodl jsem se na tuto skutečnost upozornit Alici, ale ona mě už předběhla a odpovídala.

„Jsou, řekla bych, přátelští. Jejich klidný způsob života jim umožnil navázat pěkné vztahy mezi sebou. Neboj se, přijmou nás.“

„A co teď chceš po mně?“ zeptal jsem se.

„Abys mě k nim jako slušně vychovaný jižanský gentleman doprovodil,“ řekla, jakoby se nechumelilo.

„Kdy? Teď?“

„No, jestli s sebou hodíme, budeme doma na oběd.“ Usmála se a chytla mě za ruku. Mě však zaujalo jedno slovo – doma. Jakoby ti upíři, které vyjmenovala byli odjakživa její příbuzní a ona jim chtěla uštědřit přepadovou návštěvu.

„Doufám, že víš, co děláš,“ řekl jsem a pokynul Alici. Ta mi pustila ruku, objala mě a vtiskla mi polibek.

„Vím,“ zašeptala a rozeběhla se.

***

Oba jsme měli žízeň, protože včerejší lov se nakonec nekonal, takže jsme nemohli běžet naplno. Alice však odmítala kohokoliv cestou ke Cullenovým ulovit. Na tu rodinu se těšila jako malé dítko na Vánoce. Radost z ní sálala. I když jsem nebyl docela přesvědčen o správnosti toho, že jdeme vybafnout na početně silnější skupinu, byl jsem rád, že je ráda ona. Od doby, co jsem ji poznal, se jí všechno v mém životě podřídilo.

Města a jiná lidská sídla jsme brali oklikou, pro běh si většinou vybírali lesy. Alice opět vedla. Běželi jsme už několik hodin, obklopovala nás mlha, která by se dala krájet. Když jsem si chtěl Alici dobírat, jestli se náhodou neztratila, už odpovídala.

„Už tam skoro jsme. Nebudou společně. Někteří jsou na lovu,“ mluvila nesoustředěně a polohlasem, stále více zpomalovala a dotýkala se okolních stromů. Nakonec jsem ji doběhl a vzal za ruku.

Později jsme zpomalili do lidského kroku. Proplétali jsme se hustým porostem až k mýtině s domem. Ten pozemek mi připadal mako malá oáza uprostřed zelené pouště. Stromy na okraji se skláněly, větve obalené mechem a obtěžkané šiškami. Uprostřed oválné louky stál velký, jednopatrový dům. Po bílých stěnách se plazil břečťan a k proskleným dveřím vedl chodníček z břidlice. Alice se zastavila pod jedním z listnatých stromů ohraničujících pozemek a zavřela oči. Asi naposledy kontrolovala situaci. Nehybně jsem stál vedle ní, snažíc se ji neušit sebemenším pohybem. Po chvilce Alice otevřela oči, rychle na mne pohlédla a usmála se.

„V pořádku, jdeme. Pro jistotu měj nachystanou dávku zklidňující atmosféry,“ řekla a znovu mě vzala za ruku. Po břidlicovém chodníčku jsme došli ke dveřím a Alice zaklepala. Zhluboka jsem se nadechnul a připravil se na jakékoli přivítání. Přišla nám otevřít upírka o něco větší než Alice s karamelovými vlnitými vlasy. Překvapily mě však její oči – nebyl v nich ani náznak rudé. Okolo zorničky byly zvláštně zlaté, pak přecházely do hnědé a na okrajích duhovky nahlodávala barvy černá.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se upírka.

Alice sebevědomě, ale zdvořile odpověděla. „Ahoj, Esmé. Já jsem Alice.“

„Pardon, ale uniklo mi, že se známe,“ odpověděla zmateně ta žena, Esmé.

„Neznáme. Tedy ještě ne. Ale vysvětlím ti to. Pozveš nás dál?“ optala se Alice.

Esmé zaváhala, ale přes všechnu zmatenost se snažila o zdvořilý tón. „Jistě, pojďte.“ Přidala nejistý úsměv a dveře otevřela dokořán. Alice okamžitě vtančila dovnitř, stále se usmívajíc. Když jsem Esmé míjel, představil jsem se.

„Jsem Jasper Whitlock.“ Zdvořile jsem se usmál. Potřásl jsem si s Esmé rukou a protože byla opravdu zmatená, začal jsem ji svým darem pomalu uklidňovat. Esmé pak zavřela dveře a vedla nás do velké místnosti, používané jako obývací pokoj. Pokynula nám k sedačce, když se shora ozval mužský hlas.

„Děje se něco, Esmé?“

„Máme hosty,“ odpověděla Esmé. Mou klidnou dávku očividně uvítala, ale oním pocitem byla nově zmatená.

Alice se na sedačku posadila, já jsem se postavil vedle opěrky. Alice zakroutila hlavou, ale potom věnovala pozornost muži scházejícímu ze schodů. Jeho oči byly mnohem jasnější než u Esmé, lehce jantarové a vlasy jen o několik odstínů světlejší. Překvapilo mě, že se pohybuje lidskou rychlostí. Potom jsem si ale vzpomněl, že Alice říkala, že se tahle rodina pohybuje v blízkosti lidí, takže možná čekal lidskou návštěvu. Muž se zastavil u Esmé a propletl jednu ruku s její.

„Vítám vás...,“ řekl muž, ale Alice mu skočila do řeči. Byl relativně klidný, ale i tak jsem podobnou dávkou jako u Esmé začal působit i na něj. Jen pro jistotu.

„Když už jsi u toho i ty, Carlisle, můžu začít.“ Alice se zářivě usmála „Jmenuji se Alice, tohle je Jasper. Našli jsme vás podle mých vizí. Mám určitou schopnost předvídat budoucnost a v jedné z vizí jsem viděla nás dva jako součást vaší rodiny. Takže jsme se vás vydali hledat... Ale není vás nějak málo? Edward s Emmettem jsou na lovu, to vím, ale co Rosalie?“

Carlisleovi chvilku trvalo odpovědět, ale přesto se nedostal k Alicině otázce. „Jak to, že znáš všechny naše jména a spoustu ostatních věcí o nás?“

„Je to součástí mých vizí. Informace z nich získávám taky, většinou včetně jmen a nějakého odhadu. V případě vize s vaší rodinou jsem později viděla, že nebudete všichni spolu, na lov jsem ale viděla jít jen ty dva.“

Carlisle znovu zůstal v šoku. „No, vlastně ani nevím, kde je Rosalie. Asi někde sama venku,“ podařilo se vykoktat Carlisleovi. Alice se znovu usmála a začala znovu mluvit. Chvíli ještě popisovala podrobnosti o své vizi Carlisleovy rodiny a nás, potom řekla něco o sobě, o mně, položila několik otázek, které pokaždé zodpověděl Carlisle. Esmé jen klidně stála po boku jejímu partnerovi, jak jsem vytušil z jejich emocionálního vztahu. Čím déle trval rozhovor mezi Carlislem a Alicí, tím více jsem od Esmé pociťoval zvláštní mateřské pouto... Jakoby nás už brala jako rodinu, jako její vlastní děti.

Poslední Alicina otázka se týkala možnosti našeho nastěhování. Carlisle se chystal odpovědět, ale po dlouhé době konečně promluvila Esmé. Její hlas zněl dojatě a láskyplně, odrážel její pocity. „Pokoje nahoře jsou vám k dispozici. Vyberte si, který chcete.“

Alice s úsměvem vstala a objala Esmé. Ta objetí přijala a pohladila Alici po vlasech. Měl jsem pocit, že kdyby mohla, z našeho příběhu se snad rozpláče. Esmé nás vedla nahoru, hned za ní šla Alice. Já jsem se ještě pozdravil s tím mužem, Carlislem. Podle všeho to měl být vůdce rodiny. V patře mě Alice chytla za ruku a Esmé nám ukazovala jednotlivé pokoje. Nakonec Alice vtančila do toho posledního.

„Mohli bychom se nastěhovat sem? Je odtud krásný výhled ven,“ zeptala se Alice.

„Samozřejmě,“ odpověděl Carlisle, stojící ve dveřích. Z jeho pocitů se dalo vyčíst, že už nás taky přijal, jako součást rodiny. Nemohl jsem tomu uvěřit.

předchozí kapitola SHRNUTÍ následující kapitola

Autor: Jullik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope Dies Last 4. kapitola: