Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope Dies Last 5. kapitola

31.08.2010 (21:30) • Jullik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1036×

Alice s úsměvem vstala a objala Esmé. Ta objetí přijala a pohladila Alici po vlasech. Měl jsem pocit, že kdyby mohla, z našeho příběhu se snad rozpláče. Esmé nás vedla nahoru, hned za ní šla Alice. Já jsem se ještě pozdravil s tím mužem, Carlislem. Podle všeho to měl být vůdce rodiny. V patře mě Alice chytla za ruku a Esmé nám ukazovala jednotlivé pokoje. Nakonec Alice vtančila do toho posledního.
„Mohli bychom se nastěhovat sem? Je odtud krásný výhled ven,“ zeptala se Alice.

„Samozřejmě,“ odpověděl Carlisle stojící ve dveřích. Z jeho pocitů se dalo vyčíst, že už nás taky přijal jako součást rodiny. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Moc děkujeme,“ usmála se Alice a skočila mi kolem krku. Objal jsem ji. Když seskočila, zadívala se mi do očí a stále se krásně usmívala. Potom se otočila ke Carlisleovi.
„Víš, Carlisle, chtěla bych si promluvit o vašem způsobu lovu. Já i Jasper jsme se totiž zatím živili normálním způsobem, ale Jasperovi způsobuje zabíjení lidí deprese a mně se taky zrovna moc nechce brát lidem životy. S vaším způsobem nemáme zkušenosti, ale oba jsme už dlouho bez potravy... Mohl bys napoprvé s námi?“ Zakončila Alice svou řeč otázkou.
„Samozřejmě. Na lov chodíme zpravidla po skupinkách. Esmé, půjdeš taky?“ zeptal se Carlisle a ohlédl se za sebe.
„Určitě, budu ráda,“ odpověděla
„Tak dobře, zabydlete si pokoj a až budete připraveni, budu vedle v pracovně,“ odpověděl Carlisle.
S těmi slovy se otočil a zavřel za námi dveře od našeho nového pokoje. Alice se zhluboka nadechla a pomalu se otočila dokola. Když kolečko dokončila, pohlédla na mě. Měřila si mě přimhouřeným pohledem a na obličeji se jí pomalu rozléval spiklenecký úsměv. Potom ale náhle změnila výraz na pečlivě neutrální a zaneprázdněný.
„Pomůžeš mi všechno přenést do garáže,“ řekla a pokynula ke dvěma skříním a pohovce. Něco namítat by asi bylo zbytečné, takže jsem poslušně pobral ty skříně, Alice vzala pohovku a ještě nějaké dvě poličky a vyskočila z francouzského okna. Bylo dostatečně velké, takže vynést skříně právě tímto způsobem bylo rozhodně jednodušší, než dveřmi. Vyskočil jsem za ní. Po dopadu jsem lehle balancoval s dvěma téměř dvoumetrovými plně naloženými skříněmi v rukou. Alice si mě měřila s poťouchlým výrazem a potom propukla v smích. Obsah skříní se stále kymácel ze strany na stranu, až z jedné vypadla malá skleněná koule. 
„Sakra,“ zaklel jsem a ve snaze zabránit oné kouli spadnout a rozbít se, jsem vykopl pravou nohu. Skleněná koule mi spadla přímo na špičku. Alice znovu propukla v tak hlasitý smích, až k ní ani neseděl. Nebylo se čemu divit... Vypadal jsem tam jako vánoční stromeček.
„Chytej, smíšku!“ zavolal jsem na vysmátou Alici a stylem noha - vzduch jsem jí poslal tu dekoraci. Alice ji efektivně zakotvila do sedačky v pravé ruce. 
Když jsme se dostatečně vysmáli a konečně složili všechny věci do garáže, Alice zavelela návrat zpět nahoru. Pokoj teď vypadal opticky větší. 
„Nový nábytek zařídíme potom, teď už konečně půjdeme na ten lov. Tak dlouho jsem snad zatím ani nehladověla.“
Opravdu, Alice i já jsme měli oči dokonale černé, nafialovělé odstíny víček už nevypadaly, jako by byly způsobeny nedostatkem spánku, nýbrž začínaly připomínat lidské monokly.
„Carlisle, můžeme vyrazit?“
„Ano, už jdeme,“ ozval se Carlisle z pracovny. Společně s Esmé vyšel z knihovny a scházel shody dolů. Alice hopkala těsně za nimi, já jsem šel (jako v poslední době pokaždé) poslední.
„Pro začátek můžete zkusit pumy. Chutnají asi nejlépe,“ začal Carlisle s výkladem. „Ale lovíme taky vysokou, černé medvědy, rysy a v severní Kanadě i vlky.“
Několik metrů od domu jsme se rozeběhli. Carlisle nás zastavil až po několika minutách v běhu u potoka. 
„Necelý kilometr odtud na severozápadě jdou cítit dvě pumy. Bojují, takže nevěnují takovou pozornost okolí. Myslím, že budete vědět, co dělat. Já budu lovit dál od vás,“ řekl Carlisle a pokynul nám správným směrem mezi stromy.
Alice vyrazila okamžitě, já jsem to bral větším obloukem. A opravdu, za pár vteřin jsem narazil na Alici, zakousnutou v jedné z pum. Srdce té druhé tlouklo zrychleně a vzdalovalo se – zvíře běželo. Vyrazil jsem po zvuku srdce a po chvilce skočil na utíkající pumu přede mnou. Srazil jsem ji na zem a ihned zlomil vaz. Ani ne půl vteřiny po tom jsem zuby proťal kožich na krku a konečně našel krční tepnu. Krev mi okamžitě začala proudit do krku. Když jsem ale chtěl poprvé polknout, zarazila mě její odporná chuť. Krev pumy se rozhodně nedala srovnávat s lidskou. Odporem jsem zvedl hlavu od kořisti. Ale jakmile se krev z prokousnutého krku začala drát ven, přihlásil se ve mně čtrnáctidenní půst. Nemohl jsem jinak. Znovu jsem se s rezignovaným povzdechem sehnul ke krku a tentokrát už nepřestal pít, až byla puma bez jediné kapky krve. Cítil jsem, jak se mi vrací síla z čerstvé kořisti, ale na jazyku jsem pořád cítil tu odpornou chuť a oheň, který hlásal, že chci ještě. Podle Carlislea chutná puma asi nejlépe. Když ta byla ale tak odporná, co teprve ostatní zvířata?! Rozhodl jsem se, že si udělám vlastní průzkum chuti svého nového jídelníčku. 
Zhluboka jsem se nadechnul a snažil se rozlišit pachy. Nedaleko ode mě jsem slyšel několik menších srdcí. Krev, kterou pumpovaly, kolovala rychleji než u pumy. Asi to budou nějací mladí jeleni. Znovu jsem se rozběhnul. Když jsem dorazil ke čtyřem pasoucím se zvířatům, na jedno z nich jsem použil stejnou loveckou taktiku, jako na pumu. Dnes podruhé jsem prokousnul zvířecí krk a dnes podruhé mi za úst začala proudit odporná krev. Kdybych necítil, jak pomalu tiší moji žízeň, nevěřil bych, že piju krev. Byl jsem prostě zvyklý na něco lepšího. Když jsem se zvedal od vypitého jelena, nebe se začalo protrhávat a skrz mraky pronikaly paprsky slunce. 
Přemýšlel jsem, jak je na tom asi Alice, ale ještě jsem chtěl lovit, tak jsem se vydal severním směrem za nějakou další kořistí. Neběžel jsem rychle, pozorně jsem vnímal okolní pachy, když mě ze soustředění vyrušil řev. Muselo to být hodně daleko, pro lidské uši neslyšitelně daleko a zdroj musel být hodně hlasitý. Ten řev patřil medvědovi, nic jiného to být nemohlo.
„Co zdrháš, srabe?! No počkej, až vyřídím toho tvého kámoše, tak uvidíš! Já si tě najdu,“ ozvalo se po řevu zvířete od minimálně stejně hlasitého zdroje. Kdo to proboha byl? Hlas patřil muži, ale určitě ne Carlisleovi. Ten má – co jsem vypozoroval – velmi vybrané chování...
Po chvilce se ještě několikrát ozval řev raněného a silně rozzuřeného medvěda, doprovázený hlasitým smíchem. Nechtěl jsem se připlést do toho neznáma, co se dělo někde v dálce, proto jsem se obrátil nazpět.
Ale za mnou šlo pomalu lépe a lépe slyšet další tlukoucí srdce. Majitelem onoho orgánu bylo podle sluchu velké zvíře... Medvěd... Slyšel jsem dusot jeho tlap, rytmické šustění, jak o sebe zaváděly jednotlivé chlupy husté srsti, jeho namáhavé dýchání. Že by to byl ten stejný, po kterém křičel ten hlas? Asi...
Rozhodnul jsem se, že experiment s jídelníčkem dokončím. Obrátil jsem se zpět, vstříc medvědovi a znehybněl jsem. Byl dál, než jsem si myslel, takže mu trvalo ještě nějakou chvíli, než mě uviděl. Zrovna vyklusával zpoza keříků, asi dvacet metrů ode mě, když zvednul hlavu. Chvíli se mě měřil. Vypadal docela zmateně. Udělal několik kroků ke mně, takže teď byl přímo naproti. Nevím proč, ale najednou jsem se rozesmál. Asi mě pobavil ten kontrast mezi námi. Přihlížející člověk by si myslel, že stojím tváří tvář smrti. Ale opak byl pravdou. 
Můj smích asi medvěda naštval, protože se zvednul na zadní a zařval. Měl jsem nutkání zakrýt si uši, ale místo toho jsem se rozběhnul naproti stojícímu medvědovi a povalil ho na zem. Zvíře nepřestávalo řvát a ohnalo se po mně tlapou. Nedržel jsem ho moc pevně, takže se dostal zpátky na všechny čtyři. Asi nepociťoval nějaký strach. S tím zjištěním se ve mně probudila potřeba se trochu vybít. Od té doby, co netrénuju novorozené, jsem pořádně nebojoval. Medvěd vypadal jako chabá, ale odvážná náhražka.
Bylo úžasné vybít na někom sílu. Medvěd se po mně oháněl, já po něm a nakonec jsem mu skočil po krku. Jeho krev mi chutnala o něco víc, takže můj experiment s chutí krve zvířat nakonec přeci jen přinesl výsledky. 
Můj první lov zvířat mi zabral několik hodin. Alice už se po mně asi bude shánět. Rozhodl jsem se, že ji půjdu hledat. Rozběhnul jsem se zpátky po mé vlastní stopě. Ani jsem si nevšimnul, jak daleko jsem byl a jak moc jsem kličkoval v lesním bludišti. Po dobré půlhodince jsem konečně dorazil na místo, kde jsme se rozdělili. Samozřejmě, už tam byla. Stála na větvi vysokého smrku a opírala se o kmen. Když jsem k ní vzhlédl, zářivě se usmála a seskočila ke mně.

Kdo asi uhádne, kdo řval po tom mědvědovi? :D

předchozí kapitola SHRNUTÍ následující kapitola

Autor: Jullik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope Dies Last 5. kapitola: