Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope Dies Last 9. kapitola

>>Jasper<<

Poprvé jsem viděl Alici, jak se ponořila do vize od začátku do konce. Její objetí trochu povolilo a oči zaostřily do neurčita. Tápala s nimi trochu jako slepá. Na rozdíl od tolika jiných vizí se z transu probrala velmi rychle, panenky se jí zúžily, jak zaostřila na mě, a s úsměvem odpověděla „Pojďme dolů.“

Ruku v ruce jsme scházeli do obývacího pokoje, kde stál Carlisle s Esmé. Oběma jsem pokynul hlavou, oni se na nás usmáli.

„Už o vás ví. Edward je v garáži,“ řekla Esmé.

„Snad jsi mě před bráškama moc nepomluvila za naše způsoby, Esmé,“ Alice se zasmála.

„Jsem přesvědčená, že mezi nás zapadnete.“ Jako by se už nestalo, pomyslel jsem si. Aspoň teda v případě Alice.

Ze dveří se vyřítil upír. Ještě jsem ho neviděl, ale jelikož přišel vchodem, který spojoval halu a garáž, zřejmě to je Edward. Když byl proměněn, musel být určitě mladší než já. Vzápětí byl následován dvojicí. Blonďatá dívka se zapletenými vlasy měla ruce kolem pasu svalnatého upíra o hlavu většího než já. Dýchal přes filtr jejích vlasů, jak měl nos těsně u hlavy té dívky. Jejich emoce byly na první pohled povrchní. Až když se všichni tři zastavili pár metrů před námi, dolehla na mě druhá várka emocí – Edwardova obezřetnost a vášnivá láska těch dvou. Že by Emmett s Rosalií?

Když Edward povytáhl obočí a významně se podívala na Carlislea, Alice se mi vytrhla a hopkala blíž k nově příchozím. Automaticky jsem ji stáhnul zpátky, ale nedala si říct.

„Ahoj, všichni,“ pozdravila Alice zvonivým hláskem a zamávala. Buď byla šíleně naivní, nebo šíleně dobře hrála. Pustila se do vypravování jako prvně s Esmé a Carlislem. Mlčel jsem, Alicino brebentění nebylo třeba nijak doplňovat. Emmett s Edwardem po mně střídavě stříleli pohledy, jejichž významy se postupně měnily. Tak jsem posbíral trochu neochvějného klidu od Carlislea a po malých dávkách posílal mým ehm… sourozencům? Když k nim dorazila první vlna, Edward překvapeně vzhlédl.

„Máš velmi zvláštní dar,“ přerušil Alici ve výkladu.

Pousmál jsem se. „Zvláštní?“ No, praktický určitě, ale…

„Ano, praktický je ještě lepší,“ reagoval Edward na mé myšlenky. A tak započala druhá konverzace v místnosti.

***

V zájmu etikety jsem vždy co nejdiplomatičtěji odpovídal na vyřknuté dotazy, sám jsem jich však pokládal jen málo. Alice mluvila a mluvila, střídala lidskou rychlost mluvení s tou naší, jak se jí to zrovna hodilo. Všichni se zdáli být přátelští, jen Rosalie stála stranou a nostalgicky hleděla z okna.

Když se setmělo, každý se většinou začínal něčím zabývat sám. Carlisle se pro mě naprosto nepochopitelně chystal na noční službu ve zdejší nemocnici. Esmé měla přes jednu celou tabuli okna nalepené plátno a kreslila návrh nějaké zahrady. Alici jsem se z rozhovoru s Edwardem neopovážil vyrušovat, místo toho jsem se potichu vytratil ven. Vyskočil jsem na jeden z cedrů u domu a po korunách stromů přeskakoval dál, dokud na obzoru nešla vidět světla centra Hoquiamu. Zvláštní, tahle rodina. Rodina upírů s nejrůznějšími příběhy, kteří všichni chtějí vzdorovat vlastní přirozenosti. A já do ní teď patřím.

Byl to vlastně docela šok – během několika dnů se ze mě jako osamělého upířího uprchlíka stal manžel s velkou upíří rodinou. Čeká mě spousta práce – Edward a Rosalie se momentálně vydávají za adoptované sourozence studující na místní střední škole. Nepovšimnuti se pohybují v přítomnosti lidí, a to ani nezmiňuju Carlislea. A jak si asi povede Alice? Ta svou novou roli sestry a dcery přijala velmi lehce a netradičně. A co já? Budu jednou dobrým bratrem, synem a manželem?

Náhlý poryv západního větru, který ohnul smrk, na jehož horní větvi jsem momentálně stál, mě vyrušil ze snění. Asi bych se už měl pomalu vrátit. Když jsem seskočil na zem, uviděl jsem blížící se postavu. Emmett. Jelikož už věděl o mé vojenské kariéře a bojích, kterými jsem prošel, tušil jsem, proč přišel. Proč mě jako bratra vezme mnohem rychleji.

„Jaspere?“ zeptal se nejistě, ale zároveň svým vždy pobaveným tónem.

„Emmette?“ odvětil jsem stejně.

„No, víš, jak Alice mluvila o té válce na Jihu a o tobě?“

Kývnul jsem.

„No, nechybí ti třeba někdy ten boj?“

„Co máš přesně na mysli?“ Nechal jsem ho v tom škvařit. Přeci nebudu uklidňovat upíra, jako je on, se sílou atomové zbraně, no ne?

„To, že mně taky chybí adekvátní protivník, víš? Edward podvádí, Rosalie se rozčiluje a s mamkou a taťkou se přece rvát nebudu, no né? Ani nevíš, jak jsem to tady měl těžký, Jaspere…“

„Ty po mně chceš, abych s tebou bojoval?“ Všechna soustředěnost šla na zadržování smíchu. Zároveň však Emmett nebyl jediný, kterému přebývala energie.

„Noó, sázka?“ Emmettovi se rozsvítily oči jako vánoční stromeček. Teď už jsem ten smích vážně neudržel. Emmett se taky rozesmál hromovým smíchem. V jednom okamžiku najednou vyrazil naproti mně. No, to si fakt myslí, že to bude mít tak lehké?!

Těsně předtím, než mě Emmett chytil napřaženými pažemi, jsem vyskočil tři metry do vzduchu. K zemi jsem padal hlavou napřed. Emmettovy ruce jsem chytil a vyhodil ho do vzduchu. Sám jsem zase přistál na nohou. Emmettova chyba číslo jedna – nenechávat ruce, jako když chytáte batole. Kdyby se bojovalo na Jihu, nevyhodil bych ho za ně do vzduchu, ale o ty ruce by přišel.

Emmett přistál v polovině tenčího smrku, který se pomalu odporoučel k zemi. Zavrčel – zřejmě pochopil, že to nebude mít jednoduché, i když zrovna nepředvídám ani nečtu myšlenky.

Za hlasitého kvílení dřeva se Emmett odrazil a dopadl v dřepu na zem. Rozběhnul jsem se proti němu. Nebylo těžké předvídat, že mi nastaví nohu. Přeletěl jsem ho podobně jako předtím – hvězdou s tím, že jsem se ho rukama chytnul. Čekal, že ho zase odhodím, takže jsem při dotyku cítil hromadění té energie. Zapřel jsem se mu do ramen, aby si tím byl opravdu jistý, ale pak jsem ho pustil. Emmett se ale stejně pohnul směrem, kterým bych ho nejspíš odhodil. Můj cíl byl padlý strom. Emmett byl tak zaneprázdněn tím, že jsem ho nikam nehodil, že skoro nepostřehl, jak na něj letí desetimetrový strom. Emmettova chyba číslo dvě – to on se měl první chytit příležitosti rozptýlení útočníka padlým stromem – měl ho přece blíž.

Teď už Emmett znatelně zuřil, hlasitě vrčel a jako chabý pokus po mně zkusil hodit strom zpátky. Snadno jsem se mu vyhnul – teď už bude k ničemu.

„Jenom pro pořádek – vážně ovládáš jen emoce?“ ujišťoval se Emmett a rozbíhal se na mě. Tentokrát s až moc velkou určitostí předpovídal, že opět vyskočím. A tak vyskočil taky – dokonce celé tři metry přede mnou! Bylo velmi snadné se přikrčit, otočit se a počkat, až bude doskakovat. Dvacet centimetrů před dopadem jeho špiček na zem – kdy je jeho pohybová energie skoro největší a už ani upír nemá prakticky žádný čas na regulaci dopadu – jsem ho popadl zezadu a té jeho energii jsem ještě přidal. Výsledek potom byl Emmett zaražený po kolena do země. On se už neměl jak vykroutit, takže jsem mu nohou zapáčil mezi lopatky. Skončil na zemi a já měl další šanci urvat mu ruce. Emmettova chyba číslo tři – během boje se nerozptylovat mluvením, kontrolované instinkty pomohou lépe. A Emmettova chyba číslo čtyři – řídí se špatnými předpoklady, které praktikuje daleko dřív, než je nutné. Měl bych vždycky možnost se mu vyhnout. Podobně jako novorozený se spoléhá jen na svaly, nemá taktiku.