Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 28. kapitola

21.08.2014 (17:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1465×

Paul

Vždycky jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych se s Diou líbal, ale i v těch nejlepších snech to nebylo takové. Hladké rty a něžné pohyby bylo jediné, čeho jsem si byl v tu chvíli vědom. Nejdřív jsem ztuhl a nevěděl, co dál. Jasně, nebylo to poprvé, co jsem se s nějakou holkou líbal, ale tohle nebyla jenom nějaká holka.

Tohle je přeci Diana!

Holka, po které jsem toužil už od první chvíle, ale až několik týdnů potom si to přiznal. A nebyl jsem to jenom já. Plno kluků – jak ze školy, tak z rezervace – si mysleli, že oni mají tu šanci ji získat. Jenže ona udělala něco nepředvídatelného.

Vybrala si mě!

Nikdy dřív jsem neměl takové štěstí. Ani když jsem se otiskl do Rachel, tak jsem se necítil tak jako teď.

Pohladil jsem ji po tváři, po vlasech a nakonec si ji přitáhl ještě blíž k sobě s rukou na jejím týle. Ona mi omotala ruce kolem krku. Zrychleně dýchala, a když jsem jí sjel se rty na klíční kost, vydechla, až to trochu znělo jako zasténání. Pousmál jsem se.

Odtáhla se jako první, ale mně to nevadilo, viděl jsem, že už jí docházel dech. Ale až teď jí došlo, co vlastně udělala, a zrudla jako rajče.

„Hej,“ zašeptal jsem tiše a palcem jí zvedl bradu. „Sluší ti to, když se červenáš,“ usmál jsem se a dal té myšce pusu na nos, oční víčko a pak na čelo.

Drcla do mě loktem. „Jsi strašnej.“

„A proto mě máš ráda.“

„Nejen proto,“ odpověděla okamžitě, ale pak se zase zarazila.

Rozesmál jsem se. „A proč ještě?“ zeptal jsem se a hladil ji po hřbetu ruky.

„Protože proto,“ odpověděla nadutě a založila si ruce na prsou. Pak se jí ale najednou rozzářily oči a ona se rozesmála. „Celej den přemýšlím, proč mám takovej pocit, že jsem tohle už někdy viděla. Už vím, zase se mi o tom zdálo.“

Všimla si, že jsem to nepochopil, jelikož jsem na ni přimhouřil oči. Úsměv jí zvadl a ona si připlácla dlaň přes pusu. Řekla něco, co nebylo pro mé uši.

„Tak to vyklop,“ povzdechl jsem si a natáhl se na záda se založenýma rukama pod hlavou.

Odkašlala si. „No, jde o to, že když jsme sem přijeli, začaly se mi zdát divné sny. Třeba o tom klukovi, co ho před obchodem srazilo to auto,“ hlas se jí chvěl, ale nevšímala si toho, „věděla jsem to. Věděla jsem, že se to stane, protože se mi o tom zdálo. Viděla jsem to úplně přesně. A to není jediný, stává se mi to pořád. Jako třeba teď – tuhle chvíli jsem viděla dnes v noci, když jsem snila. Snažila jsem se přijít na to, čím to je nebo proč se mi to začalo dít až teď, ale nic jsem nikde nenašla. Na internetu jsou jen legendy a v knihách už vůbec nic,“ povzdechla si.

Zadíval jsem se na ni pozorněji. Rty měla sevřené, oči unavené a tváře podezřele bledé. Bylo mi jedno, jakou má schopnost, věděl jsem, že ona zlá není. I kdyby se měnila v psa, bylo by mi to upřímně fuk. Chytil jsem jí obličej do dlaní a zadíval se jí do očí. „Je mi jedno, co jsi nebo o čem se ti zdá. Jsi ta nejskvělejší holka, jakou jsem kdy poznal, a nehodlám to všechno zahodit proto, že tvoje hlava pracuje jinak než ostatním. Ale řekni mi jedno,“ dodal jsem a nechal ruce klesnou do klína, díval jsem se jen na ně, „co ti je? Poslední dobou jsi nějaká... nevím, jako kdybys měla chřipku. Vypadáš unaveně, oči máš zapadlé a už se skoro vůbec neusmíváš.“

Posmutněla. „Nic, jsem v pohodě.“

„Jsi strašná lhářka,“vyčetl jsem jí a zadíval se do jejích očí. Chtěl jsem ji obejmout a pošeptat, že mi může říct všechno, ale když jsem ji chytil za ruku a přitáhl k sobě, sykla a do očí se jí vedraly slzy. „Co? Co se stalo?“ vyjekl jsem a hned ji pustil. Nejdřív jsem si myslel, že jsem neodhadl sílu, ale ona si jen začala třít ruce přes tričko s dlouhým rukávem.

Zamračil jsem se a chytil ji, už opatrněji, ruku. Vykasal jsem rukáv až skoro k rameni. Po celé ruce měla velké, malé, modré nebo fialové modřiny. „Já ti to vysvětlím,“ vyhrkla hned a vyškubla se mi.

„No, to bych docela prosil. On tě někdo bije? V baru? Nebo... doma?“ Poslední věta se mi drala přes rty dost těžce, ale musel jsem si ověřit, že není pravdivá. Kdo by byl schopný uhodit dívku? Uhodit kohokoli?

„Ne!“ vykřikla hned a vrtěla hlavou. „Ne, tak to není. Já jenom...“ Hlas se jí zadrhl a ona ke mně zvedla bezradně pohled. „To je na dlouho.“

Přimhouřil jsem oči. „Vypadám snad na to, že se někam chystám?“ Pomalu jsem ztrácel nervy. Pokud jí někdo ubližoval, musel jsem se postarat o to, aby se to už víckrát nestalo.

„Je to složitý,“ vymlouvala se dál.

„Kurva, Di!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy. Spadla mi z klína a zmateně ke mně zvedla pohled. „Myslíš, že je všechno složitý jenom proto, že si myslíš, že to jinej člověk nepochopí? Pleteš se! Tak moc, až mě to bolí. Myslíš si snad, že bych ti kdy byl schopnej ublížit jenom proto, že je to složitý? Nebo tě opustit? Nebo cokoliv? Nikdy!“ Zrychleně jsem dýchal, zatínal ruce v pěsti a na chvíli pevně zavřel oči. Srdce zrovna běželo maraton a já ho nemohl zastavit.

Když jsem zase rozlepil víčka, stála přede mnou s bezbranně svěšenými rameny a lítostivým výrazem. „Nemůžu ti to říct, zabil bys mě za to.“ Zavrtěla hlavou a poodstoupila o pár kroků. „Nechci ti ublížit.“

Trhaně jsem se nadechl, abych si zklidnil tepovou frekvenci a utřídil myšlenky. Takhle to prostě nejde, to jsem věděl. Nemůže mi to prostě neříct. Jsem její – jenom – kamarád, ale patřím do jejího života. Kdyby teď do mě bušila a mlátila pěstmi a vyčítala všechno, co jsem provedl, bylo by to jednodušší než tohle.

„Nemyslíš, že tímhle ubližuješ jenom sobě?“

Zavrtěla hlavou, ale zůstala zticha.

Vzdychl jsem. „Bojíš se, že mi ublížíš, ale přitom mi nejvíc ubližuješ tím, že mi to neprozradíš. Takhle nemůže fungovat nic a nikdo.“

„Já...“ Těžce vydechla a zkusila to znovu. „Nebude se ti to líbit,“ varovala mě.

Pousmál jsem se. „Přežiju to.“

„Jo, aspoň ty,“ zamumlala a pak se mi rozhodně zadívala do očí. „Jak jsem tehdy omdlela a byla v nemocnici, doktor si se mnou musel promluvit. Řekl mi, že mám... akutní lymfoblastickou leukemii.“

Svět se mi před očima zamlžil a další slova, která říkala, mi snad ani do jednoho ucha pořádně neprošla. Jediné, co mi pořád dokola znělo v hlavě, bylo to vraždící slovo. Leukemie. Leukemie. Leukemie.

Jak může mít někdo jako ona takovou nemoc? Zrovna ona, která si toho prožila už víc než dost? Jednou jsem někde četl, že osudu se nikdy věřit nemá. Nesmíme se na něj spoléhat a doufat, že nás vyseká i z té nejhorší noční můry. Nikdy!

Jenže co když to je zrovna to jediné, co můžete dělat? Jen sedět a čekat, co se stane dál? A nic nevědět?

„Kolik ti dal času?“ šeptl jsem s pohledem upřeným do prázdna. Psychicky jsem se připravoval na všechno, co mohla říct.

„Už jen něco přes tři měsíce,“ odvětila a já zatnul čelist. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tohle budu muset s někým prožívat. Je to svinstvo, pomyslel jsem si znechuceně. Jak někdo vůbec kdy mohl doufat, že... počkat! Jo, to je ono. Doufat – naděje je přeci nejsilnější lidský pocit, kterého se snažíme držet jako tonoucí se stébla. Doufat, že se stane zázrak. Nebo doufat, že smrt byla bezbolestná. A tohle je smrt – to něco, co mění je na bylo. Bohužel. 

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 28. kapitola: