Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 5. kapitola

20.05.2013 (07:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1641×

Ten blázen se u našich dveří v půl páté doopravdy objevil. Přinesl mi ty papíry, což to jo, ale tak nějak jsem doufala, že mi i oznámí, že s tou naší sázkou končí. No, zatím se k tomu nějak neměl, ale mně to nevadilo – věděla jsem, že s námi tak dlouho stejně nevydrží.

„Tak díky,“ pousmála jsem se na něj a obálku s adresou školy od něj převzala.

„No, taky máš za co,“ zasmál se. „Hele, když jsme v tý konverzaci, neřekneš mi konečně, jak se jmenuješ?“

Hrála jsem zamyšlenou. „Fajn, ale opakovat to nebudu. Budeš muset hodně dobře poslouchat,“ rozhodla jsem se spokojeným výrazem. Beztak tomu nebude rozumět a sranda musí být.

Horlivě přikyvoval, nastražil sluch a zadíval se na moje rty. Že by uměl i odezírat?

Nadechla jsem se. „Diana.“ Schválně jsem to řekla česky.

Vyvalil oči a zakoktal se. „Ale… ale to neplatí, vždyť si to řekla tou vaší hatpatilkou,“ postěžoval si smutně.

Už jsem měla odpověď na jazyku, když jsem uslyšela Ala, jak v prvním patře křičí. „Di! Já jsem mu rozuměl! Teda… ne všechno, ale něco jo,“ výskal a běžel po schodech dolů.

„Panebože, Alexeji! Pomalu, ať nespadneš,“ napomenula jsem ho. Málem jsem dostala infarkt, když se koukal na mě a Paula, ale na své nohy nebral ohled. Sotva uměl jít bez zakopnutí na rovné podlaze, takže jsem tak nějak věděla, že schody pro něj jsou velký problém.

„Co říkal?“ ozval se zmateně Paul. Nebrala jsem ho na vědomí.

„Dio, já jsem mu ale fakt rozuměl,“ povídal mi, když doběhl až ke mně a zastavil teprve tehdy, když jsem mu do cesty strčila ruku. Připadala jsem si jako v kriminálkách, kdy pachateli strčí do cesty pěst a tím ho omráčí. No, já jsem mu jen asi vyrazila zuby a narazila nos.

Usmála jsem se. „Vždyť já ti věřím. Jestli chceš, můžeme si teď sednout do kuchyně a já tě můžu začít učit anglicky.“ Jen kýval hlavou nahoru a dolů. „Víš, tady už zůstaneme, takže za pár dní budeš mluvit úplně perfektně. Naučíš se to od ostatních lidí,“ vysvětlovala jsem mu. No, vlastně jsem ho tím i chtěla trošku uklidnit a podpořit – je to chytrý kluk, rychle se to naučí.

„O čem se bavíte?“ zase na sebe strhl pozornost indián stojící mezi dveřmi.

„Díky, že jsi mi donesl ty papíry a čau,“ rozloučila jsem se s ním rychle, nebrala ohled na jeho otázku a už mu zavírala dveře před nosem, když mi tam ale strčil nohu.

„Sázka je sázka,“ zakřenil se na mě, když jsem se na něj zle podívala. Ale né, teď né, sténala jsem v mé mysli, navenek jsem ale nedala nic znát.

Najednou jako by se nade mnou rozsvítila červená žárovka – v tu chvíli jsem dostala snad nejgeniálnější nápad v dějinách lidstva. Fajn, to asi trošku přeháním, jelikož takový letadlo nebo mobil jsou fakt super věci.

Pohled jsem hodila na Ala, pak zpět na Paula, potom opět na svého bratra. „Bráško, už vím, kdo ti s tou angličtinou hodně pomůže.“

Zmateně se na mě podíval.

Hlavou jsem hodila ke klukovi před našimi dveřmi.

Pochopil a zašklebil se na něj.

„Proč na mě háže takový ksichty?“ zeptal se nervózně Paul a nespouštěl z něj oči.

Rozesmála jsem se. „Protože jsem mu zrovna našla učitele na angličtinu,“ vysvětlila jsem mu a založila si ruce na hrudi. „Chtěl jsi s námi trávit víc času? Tak prosím, tady je možnost. Neumí skoro nic anglicky a…“ Podívala jsem se do papírů. „…to má v pondělí nastoupit do školy. Pokud tomu chce rozumět, tak se to bude muset naučit. Já nemluvím tak dobře jako vy, proto jsi pro něj jako učitel lepší ty – já ze začátku budu překládat.“ Myslím, že nápad to byl přímo mistrovský, jen aby se něco nezkazilo. Například kdyby do domu vlétl raketoplán s krtečkem za volantem.

Koukal na mě jako husa z flašky, tak jsem mu prsty zalouskala před obličejem.

Trhl sebou a rovnou spustil: „A jako co bych ho měl naučit? Slovíčka mu stejně budeš muset říkat ty tím vaším jazykem a gramatiku já neumím.“ Zvedl ruce v obraném gestu.

„Ne, chlapečku, on potřebuje hlavně znát výslovnost a tu já neumím, takže teď okamžitě naklušeš do obýváku a začneš ho učit, nebo si já řeknu odměnu a ty budeš trpět.“ Lhostejně jsem pokrčila rameny a pomalu se k němu otočila zády. Už jsem našlapovala, abych se ještě pomalejší chůzí jakoby vydala do hloubi domu, když se zase ozval. Věděla jsem, že mu to nedá. Fajn, doufala jsem v to a vlastně jsem si zahrávala s ohněm.

„Fajn,“ vydechl nuceně. „Budu ho – v rámci svých možností – učit, ale od tebe chci taky nějakou odměnu.“

S výrazem zadostiučinění jsem se k němu zase obrátila, ruce si propletla na hrudi a vystrčila bradu. „Proč bych ti já měla dávat nějakou odměnu? Nic ti nedlužím, sázka je prostě sázka.“

„Proč bych ho já měl učit, když nic nedostanu? Sázka je sázka,“ zašklebil se na mě vítězoslavně a založil si ruce na hrudi stejně, jako před chvílí já.

„Tohle je nekonečný.“

„Ne, tohle hodně brzo skončí, protože já jsem tak tvrdohlavej, že bys o moji hlavu ani kámen nerozbila.“

„Můžu to zkusit?“ vyhrkla jsem okamžitě a rozzářila se.

„Ne,“ odmítl to pohrdavě. „Chováš se fakt dětinsky.“

„Možná proto, že dítě ještě sem, ne asi?“ nadzvedla jsem obočí a protočila panenky. „To bys mohl poznat.“

Otočil oči v sloup. „Ne asi, myslel jsem si, že si stará, vrásčitá a líná ženská, která ani neumí uvařit vodu. No, ale pozvat dovnitř by mě ta stará ženská mohla,“ zasmál se.

Zamračila jsem se na něj a ustoupila ode dveří. Prošel kolem mě a rovnou si to namířil do kuchyně. Možná že viděl, že si to tam mířil i Al, tak se šel seznámit.

Rychle jsem třískla s dveřmi a letěla za nimi. Můj ochranný smysl mi nedovolil, abych je nechala o samotě. Ještě pořád jsem mu nevěřila natolik, abych mu to dovolila. Bůhví, jak by to mohlo dopadnout.

Když jsem překročila práh kuchyně, nemohla jsem se ani divit. Paul seděl za stolem naproti Alexejovi a oba se docela živě bavili. I když si moc nerozuměli, ruce a nohy jim pomohli.

„I’m Alexej, you?“ pokoušel se zrovna ptát můj bráška.

Indián se pousmál. „I’m Paul. How are you?“ No, to už bylo na jeho společníka trošku moc, tak se na mě zoufale podíval.

Usmála jsem se na něj a sedla si na volnou židli mezi nimi. „Ptá se tě, jak se máš,“ přeložila jsem mu.

No, takhle to pokračovalo strašně dlouho. Jednou Al nerozuměl Paulovi, podruhé Paul Alexejovi. Strašně jsem se smála, když se brácha snažil sesmolit odpověď. On se urazil, ale já se aspoň pobavila. Utěšovala jsem ho vším možným, že jsem si na něco vzpomněla, že je indián strašně k smíchu, ale nic nezabralo. Prostě se urazil a odmítal se s námi dál bavit.

„Víš co, Ale? Jdi spát. Dnes už to učení stačilo, musí se ti to v hlavě uležet a hlavně se musíš vyfouknout, když už ses jednou nafoukl,“ rozhodla jsem a točila se na naši návštěvu. „Musím ho uložit, tak se vyprovoď sám. Díky,“ houkla jsem na něj přes rameno, jelikož jsem už spěchala do schodů. Byla jsem za dnešek tak unavená, že jsem neměla sílu se ani podržet zábradlí, takže po delší soupeření s vlastními nohami jsem se nakonec vyhrabala až nahoru.

„Hm, díky,“ slyšela jsem zabručení zespoda. Tak nějak jsem doufala, že nám tam nic neukradne. No, zatím tam toho beztak moc nemáme, ale co kdyby?

Do postele jsem po dalších dvaceti minutách padla totálně utahaná, ani najíst jsem se nešla. Řekla jsem si, že si udělám obrovskou snídani a to bude stačit. Ani jsem nestačilo popřemýšlet o tom, co budu muset zítra zařídit a už jsem spala… 

Na kapče jde určitě vidět, že jsem ji psala nuceně, ale zrovna mě opustila múza, takže to, prosím, pochopte. ;) A moc děkuju za minulé komentáři i ty, které tu další dny najdu. ;) 

Sun :)

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 5. kapitola: