Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořká chuť lásky 1. kapitola

Pitomá škola, pitomé Forks, pitomý George! Dneska je den kdy musím poprvé do školy tady ve Forks. Jak se mi nechce! Jak mi chybí teplo a Pheonix. Sešla jsem schody dolů do kuchyně, táta už snídal a mně připravil vaječnou omeletu, kterou jsem tak nějak automaticky spolykala.

„Ve škole se ti bude líbit, uvidíš,“ usmál se na mě.

„Hm, ze začátku asi ne.“

„Najdeš si přátele.“

„Snad jo, no já už půjdu, mám nejvyšší čas,“ řekla jsem, popadla jsem svůj batoh, oblékla si bundu a obula si zimní boty, ve Pheonixu bych si vzala lodičky, ale tady by mi asi umrzly nohy.

„Uvidíme se odpoledne!“ křikla jsem a vyšla do deštivého rána. Táta mi koupil jako uvítací dárek auto, náklaďáček Chevy, doma jsem s Georgem jezdila s BMW, tohle je o třídu níž, ale i tak dobrý, aspoň nemusím chodit pěšky, že.

Školu ve Forks jsem našla snadno, včera mě táta vzal na prohlídku města a ukázal mi i školu. Bože. Našla jsem volné místo a neušly mi pohledy mých spolužáků, no jo, jsem nová. Nejdřív musím za sekretářkou, která mi dá papír, a ten ji zase na konci dne přinesu.

„Dobrý den,“ usmála jsem se mile.

„Dobrý, jméno?“

„Isabella Swanová,“ řekla jsem.

„Aha, ta nová. Tady máš plánek školy a rozvrh, kde máš hodiny. Po obědě mi ten papír zase přines a nech ho podepsat učiteli, nashle.“ Hm, tak to byl velmi milý rozhovor, ani jsem se nestačila na nic zeptat a ona se zase věnovala svým věcem, to mi to hezky začíná.

„První hodina literatura, super,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Ahoj! Ty jsi ta nová, že? Isabella? Jestli chceš poradit tak se ptej mě, jsem školní redaktor, jo a mimochodem jsem Erik,“ usmál se kluk asijského původu.

„Jo jsem Bella, no mohl bys mi poradit, kde mám literaturu?“ ptala jsem se.

„Jo, jasně. Tu máme společnou, vezmu tě tam,“ nabídl se.

„Kdyby sis chtěla někam vyjít, nebo si s někým promluvit, tak jsem tu pro tebe,“ řekl.

„Dobře Eriku, budu si to pamatovat,“ slíbila jsem. Eric si sedl do přední lavice za nějakým klukem, já jsem si sedla úplně dozadu, snad tu nikdo nesedí.

„Takže žáci, dneska probereme Hamleta. Doufám, že jste ho všichni přečetli, když ne, stihne vás trest v podobě seminární práce. Á vidím, že tu máme novou studentku, prosím, můžete se představit?“ ptal se mě učitel, který vletěl do třídy jako velká voda, ani nepozdravil.

„Ano, jsem Isabella Swanová,“ usmála jsem se.

„Aha, a odkud jste?“ ptal se mě.

„Jsem z Pheonixu.“

„Vážně? Docela velká změna, ne? Přestěhovat se ze slunečného Pheonixu sem do Forks. No nic. Četla jste už Hamleta?“ ptal se mě.

„Ano, četla. Vím, o čem je.“ Kývla jsem.

„Bezvadné, já teď rozdám pracovní listy a vy se na ně snažte odpovědět, na konci hodiny si to vyberu a poznám, kdo to nečetl.“ S testem jsem byla hotová jako první, na koci hodiny jsem si nechala podepsat papír a šla na další hodinu. Matika, hm můj neoblíbený předmět, ale co se dá dělat. Eric se někde ztratil, takže třídu matematiky jsem musela najít sama, ale nebylo to těžké, v plánku se dalo vyznat.

Následovalo další představování, dokonce si mě učitel vyzkoušel u tabule. Pár lidí se mnou i mluvilo, čekala jsem to horší, čekala jsem, že na mě budou zírat a budou si špitat, ale nic takového, proběhlo to docela v klidu.

„Co máš teď?“ ptala se mě Ellen.

„Teď mám angličtinu,“ řekla jsem.

„Aha, já mám biologii, ale angličtina je hned vedle literatury, mělas literaturu, ne?“ ptala se mě.

„Jo měla, díky.“ Už aby byl konec dne, ještě musím přežít angličtinu, zeměpis a ekologii, no a pak ještě oběd, Charlie už zaplatil na měsíc dopředu, nechci, aby to platil zbytečně.

V angličtině to nešlo tak dobře, seděla jsem úplně vepředu a lidi na mě nemluvili. Většina z nich si opakovala látku nebo dopisovali úkoly, tudíž neměli čas se zaobírat novou studentkou. S učitelem to šlo hladce, jen se mě zeptal na jméno, zapsal si mě a nic víc nechtěl, tak jsem přežila další hodinu.

Další hodina nám odpadla, většina studentů odjelo domů, prý to nemá cenu zůstávat už jen na jednu hodinu, chtěla jsem, aby škola už skončila, ale nechce se mi domů, nudila bych se tam, místo toho sedím v aule a čtu si přiblblé časopisy, které se válí na stolech.

„Jsi tady nová, že?“ ozval se za mnou hlas, otočila jsem se, abych zjistila, kdo mě touží poznat. Spatřila jsem krásného kluka, nebyl tak hezký jako George, ale ušel. Měl čokoládově hnědé oči a hnědé vlasy. Jeho rty byly úžasně vykrojené a měl trošku vystouplé lícní kosti.

„Ahoj jsem Ted a ty jsi?“ Usmál se na mě.

„Jsem Bella.“

„Bella, moc hezké jméno. Odkud, že to jsi?“ vyzvídal.

„Jsem z Pheonixu, přestěhovala jsem se k tátovi, aby máma mohla s jejím manželem cestovat,“ vysvětlila jsem.

„Aha, a líbí se ti tady?“ ptal se mě.

„No, ani moc ne, nemám ráda nic studené a pořád tady prší,“ řekla jsem.

„Třeba se to zlepší,“ usmál se.

„Třeba jo,“ souhlasila jsem.

„Nechtěla bys -“

„Tede! Zlato, kde jsi byl celý den! Čekala jsem tě u učebny a tys tam ani nebyl, zase jsi nebyl na hodině? Proč do té školy vůbec chodíš?“ vyčítala mu nějaká dívka. Musím říct, že vypadala dost dobře. Dlouhé černé vlasy ji spadaly až po pás, její modré oči zářily a taky je dokonale opálená, nejspíš byla někde na dovolené, protože si nedokážu představit, kde chytla tak skvělou barvu. Takže vzhledově byla dokonalá, teda vzhled jí trošku kazilo oblečení. Měla na sobě minisukni, teda jestli to takhle můžu nazvat, spíš je to širší pásek a k tomu si vzala bílou bundu s kapucí a vysoké boty.

„Ale prosím tě, Anno, já nemusím chodit na hodiny,“ usmál se a na usmířenou Annu políbil.

„Co když tě vyhodí? A kde jsi teda celý den byl?“

„Nevyhodí, to si nedovolí, můj otec by tady udělal pořádek, byl jsem tady, povídal jsem si s kamarádkou,“ usmál se na mě, Anna byla nadšená o něco méně.

„Hm, tak jdeme, dneska jdeme na oběd, zapomněl jsi?“ lamentovala Anna. Ted se na mě podíval a usmál se, divné, skoro bych řekla, že se mnou flirtoval, i když má dívku.

„Nezapomněl,“ řekl mírně otráveně.

„Ale zapomněl, vždycky zapomeneš! Miluješ mě vůbec…“ Víc jsem neslyšela, protože ho odvedla z auly. No jo, nemá to s ní lehké.

Slyšela jsem zvonit na další hodinu, mám nebo nemám? Kašlu na to, jdu na oběd. U stojanů jsem si nabrala nejmíň podezřelé jídlo a vzala si džus. Nechtělo se mi ptát se kohokoli, jestli si můžu sednout, viděla jsem jeden volný stůl, kde jsem si sedla.

„Tohle je, ale naše místo,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila hromotluka, jak svírá tác. Byl docela hezký, černé vlasy, mrtvolně bledý a jeho oči mě upoutaly a ohromily nejvíc, měly jantarovou barvu, takové vidím poprvé v životě.

„Naše?“ ptala jsem se, protože jsem viděla jen jeho.

„Moje a mých sourozenců, ti tu ale dneska nejsou,“ vysvětlil.

„Hm, cedulku reservé jsem nikde neviděla,“ řekla jsem.

„Taky tu nebyla,“ zasmál se.

„Tak si sedni, místa je tu dost, ne?“ ptala jsem se.

„To je fakt,“ uznal.

„Mohls to udělat i bez zbytečného divadélka, všichni zírají,“ řekla jsem.

„Zírají, protože tu sedím. Víš, my se s nikým nebavíme, ty jsi první,“ usmál se.