Hořko - sladká tajemství 28 • STMÍVÁNÍ.eu

Poznání

19.04.2010 (15:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5540×

Armáda novorozených. V Seattlu. Jasně, obyčejný všední den po tajných líbánkách s upírem. Na to, jak zatraceně špatná lhářka jsem vždy byla, jsem měla docela dost tajemství.

,,Bello, lásko, nemusíš se ničeho bát, ano. Všechno bude v pořádku. Nic se ti nestane, slibuji. Jasper je na novorozené odborník, takže to zvládneme,” dolehl ke mně Edwardův hlas plný útěchy.

Zmateně jsem se na něj podívala. Já se něčeho bála? Tedy, samozřejmě jsem měla strach, ale ne víc než obvykle. Chránili mě Cullenovi i vlkodlaci, takže se mi asi vážně nic stát nemohlo.

,,Já se nebojím. Jen jsem to potřebovala vstřebat,” odpověděla jsem a vykouzlila na tváři úsměv.

Edward se zatvářil nechápavě a Emmett se rozesmál.

,,Teda, Bello, mám tě čím dál raději. Jsem vážně moc rád, že ti Edward odolal a nezakousnul tě,” vysoukal ze sebe můj velký bratr mezi záchvaty smíchu.

Edward na něj zavrčel a pak se otočil na mě. Vzal moje ruce do svých a vpíjel se mi do očí.

,,Lásko, nemusíš si hrát na statečnou. Všichni pochopíme, když přiznáš své obavy. Můžeš se nám s čímkoliv svěřit, jsme rodina,” vysvětloval mi trpělivě jako malému dítěti.

Cítila jsem, jak se ve mně pomalu sbírá vztek. Dělal to zase! Opět mě viděl jako křehkou panenku, která se sesype při i při pouhém náznaku krize. Rozzlobeně jsem se na něj zamračila, ale Edward se usmál a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Emmett se naprosto nepok rytě smál.

,,Dobře, věřím ti. Když říkáš, že se nebojíš, tak se nebojíš,” pronesl s drobnou stopou rezignace v hlase Edward.

,,To bych ti taky radila,” odpověděla jsem mu a chtěla znít nakvašeně, ale on byl tak roztomilý s těma rukama vzhůru a zlatýma očima, že to nešlo.

Úsměv na jeho tváři se rozšířil a on mě pohladil po tváři a pak mi vtiskl polibek do dlaně.

,,Tak jo, váženě, hezky jste si to vyjasnili a můžeme se věnovat našemu problémku. Jasper počet novorozených odhaduje tak na deset plus jeden, ale spíše dva starší upíři. Zkoušeli jsme zjistit, proč se v Seattlu tvoří jejich armáda, ale na žádný důvod jsme nepřišli. Široko daleko kromě nás není žádná trvale usazená skupina a nomádi tudy taky moc často neprocházejí. No, nomádi by stejně nebyly důvodem pro tvoření vojska. Je to vážně záhada.

A dokonce ani Alice nic nevidí. Musím vám důvěrně sdělit, že je s ní teď k nevydržení. Je vzteklá a protivná, protože si připadá slepá. Jasper se ji snaží uklidnit, ale moc se mu to nedaří, jelikož pořád přemýšlí nad těmi novorozenými. Takže je doma docela husté ovzduší. Ani nevíte, jak rád jsem byl na hlídce a s každým se poperu o další,” vychrlil na nás Emmett a ač si slovy stěžoval, bylo na něm poznat, že se rodinnou situací docela baví.

Mně však zaujalo něco jiného. Od okamžiku, kdy řekl, že široko daleko není žádná skupina upírů kromě nich, jsem dál pořádně nevnímala. Hučelo mi v uších, na jazyku jsem cítila nahořklou pachuť strachu a naskočila mi husí kůže. Cullenovi si toho možná nevšimli, ale mě se to zdálo být jasné. Ty novorozené někdo tvoří jako údernou zbraň proti mojí rodině!

Bylo to přeci logické. Jak řekl Emmett, neexistoval logický důvod pro jejich vznik a shlukování. Jedině, kdyby někdo chtěl vyhladit početnou skupinu talentovaných vegetariánů, kteří navíc své tajemství vyzradili člověku.

Alice sice nic neviděla, ale po svých zkušenostech s nadpřirozenem jsem si byla docela jistá, že i její schopnost lze nějak obejít a obelstít.

Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím pravděpodobnější se mi má teorie zdála. Musela jsem zavřít oči a pevně jsem sevřela Edwardovy ruce.

Poplašeně se na mě podíval, i Emmettovi ztuhl úsměv na rtech a sledoval mě s neskrývanou obavou.

,,Co když se ti novorození chystají na vás?” dostala jsem ze sebe a cítila, jak mnou prostupuje třes. Nyní jsem se bála. Ne o sebe, ale o rodinu. A o to větší můj strach byl.

,,To je absurdní, Bello. Fakt. Proč by zrovna nás chtěl někdo zničit?” zakřenil se Emm.

,,Třeba proto, že jste krom Volturiových největší skupina upírů žijící pospolu? Třeba proto, že máte velmi talentované členy? Třeba proto, že já - obyčejný člověk - o vás vím? Třeba proto, že se můžete někomu zdát jako konkurence?” uvedla jsem mu několik velmi dobrých důvodů.

Emmett ztuhl a zůstal na mě zírat. Očividně mu došlo, že bych mohla mít pravdu. Pak ale zavrtěl hlavou a pochybovačně se zamračil.

,,To ne. To by mohli chtít jen Volturiovi a jejich rozhodnutí a kroky Alice sleduje,” odporoval mi, ale jistota mu chyběla.

,,A nedá se její vidění nějak obejít? Určitě dá. Stejně jako mně se nikdo nedostane do hlavy a dokážu zakrýt i myšlenky někoho jiného, můžou mít Volturiovi na své straně někoho, kdo dokáže blokovat Aliciny vize,” vyslovila jsem nahlas svou obavu.

Emmett už nic neříkal. Edward upřeně pozoroval kliku u zadních dveří, ale moc dobře jsem viděla, jak má semknuté rty a celý je napjatý. Pak z ničeho nic zatřepal hlavou a mírně křečovitě se na mě usmál.

,,Možná máš pravdu, lásko. Prozkoumáme tuhle možnost. Zatím se tím netrap, ano,” zašeptal a vpíjel se mi do očí.

Poslušně jsem přikývla. Důvěřovala jsem mu. Až bude čas panikařit, jistě mě upozorní. Měl pravdu, že nemělo smysl vyšilovat bez důvodu. Navíc, na naší straně byli vlci, s nimiž Volturiovi rozhodně nepočítali. Ovšem, když jsem si představila, že i Jacob a ostatní ze smečky dávají všanc své životy, mi opět způsobila sevření u srdce a nepříjemný pocit u žaludku.

Silou vůle jsem se donutila ke klidu a doufala, že se přece jen mílím. Ta možnost tu pořád byla a já se v ní v duchu modlila.

,,Bello, asi se k tobě dnes v noci nedostanu. Musíme s ostatními probrat tvůj nápad a pokusit se zjistit co nejvíce. Vlci budou hlídkovat, takže ti nic nehrozí,” vzal mi Edward poslední naději na klidnou noc.

Nechtěla jsem před ním dát najevo svou nelibost s takovým řešením, tak jsem jen přikývla a políbila ho na rozloučenou.

,,Dobrou noc, lásko,” rozloučil se se mnou můj muž.

Otočila jsem se ke dveřím a vystoupila. Venku stál Emmett a nastavil mi svou tvář. Byla jsem myšlenkami úplně mimo, takže jsem mu bez váhání a rozmýšlení dala pusu a dokonce ho stejně jako Edwarda pohladila po tváři.

,,Já to věděl, že nevnímáš. Dobrou noc, Bello,” zazubil se Emm a mě až v tu chvíli došlo, co jsem udělala.

Zčervenala jsem až po kořínky vlasů a nesměle se podívala na Edwarda. Ten se ale usmíval a jen pobaveně vrtěl hlavou. Tvářil se trochu jako rodič pozorující své nezbedné dítko, rozhodně ne jako bratr. Emm se na něj zašklebil a sedl si vedle něj. Vesele mi zamával a Edward šlápl na plyn.

Dívala jsem se na jejich mizející auto a s povzdechem se vydala domů. Uvařila jsem rizoto a udělala k němu zeleninový salát. Nebylo to sice zrovna Charlieho oblíbené jídlo, ale jednou to zvládne. Sama jsem se najedla a umyla nádobí.

Na chvíli jsem si pustila televizi, ale ke svému neskonalému překvapení jsem pocítila únavu a ospalost. Přece jen jsem uplynulé čtyři dny moc nespala. Tedy spala, ale ne tím odpočívacím způsobem.

Vykoupala jsem se, převlékla se do pyžama a připravila si věci na ráno. Když jsem si v kuchyni byla pro sklenici vody, přijel Charlie. Byl také od pohledu unavený a neštěstí se mě na nic nevyptával. Dali jsme si dobrou noc a šli spát.

Uložila jsem se do postele a zavrtala se do deky. Bylo zvláštní a poměrně nepříjemné být v posteli sama.

Během chvilky jsem usnula.

Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Ten pocit byl tak intenzivní, že mě probudil.

Posadila jsem se na posteli a rozhlížela se po setmělém pokoji. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a proč u mě není Edward. Po pár vteřinách si moje oči přivykly na tmu a já spatřila postavu u okna.

,,Edwarde?” zašeptala jsem. ,,Proč stojíš tam a nejdeš ke mně? Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi tady.”

Cítila jsem slastnou úlevu, ale někde v koutku mysli jsem tušila, že něco není v pořádku. Edward se stále nehýbal a jen mě tiše pozoroval. Podivné mrazení v zádech mě neopouštělo a já nutně potřebovala objetí svého muže a jeho absolutní blízkost.

,,Lásko, pojď ke mně,” zašeptala jsem naléhavě a protože jsem věděla, že vidí dokonale i v té tmě, sklonila jsem hlavu, odhrnula si vlasy z jednoho ramene a nechala sklouznout ramínko pyžama po paži a odkryla tak svou holou kůži.

Dívala jsem se na něj a s úsměvem ho vábila k sobě. Pociťovala jsem doslova fyzickou potřebu zahnat ten nepříjemný pocit, který sílil.

Už jsem chtěla vstát a jít k němu, když měsíc prorazil mraky a osvítil můj pokoj. V tu chvíli jsem vyjekla hrůzou. Od okna se na mě lačně dívaly krvavě rudé oči v neznámém obličeji.

Armáda novorozených. V Seattlu. Jasně, obyčejný všední den po tajných líbánkách s upírem. Na to, jak zatraceně špatná lhářka jsem vždy byla, jsem měla docela dost tajemství.

,,Já se nebojím. Jen jsem to potřebovala vstřebat,” odpověděla jsem a vykouzlila na tváři úsměv.

Edward se zatvářil nechápavě a Emmett se rozesmál.

,,Teda, Bello, mám tě čím dál raději. Jsem vážně moc rád, že ti Edward odolal a nezakousnul tě,” vysoukal ze sebe můj velký bratr mezi záchvaty smíchu.

Edward na něj zavrčel a pak se otočil na mě. Vzal moje ruce do svých a vpíjel se mi do očí.

,,Lásko, nemusíš si hrát na statečnou. Všichni pochopíme, když přiznáš své obavy. Můžeš se nám s čímkoliv svěřit, jsme rodina,” vysvětloval mi trpělivě jako malému dítěti.

Cítila jsem, jak se ve mně pomalu sbírá vztek. Dělal to zase! Opět mě viděl jako křehkou panenku, která se sesype i při pouhém náznaku krize. Rozzlobeně jsem se na něj zamračila, ale Edward se usmál a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Emmett se naprosto nepokrytě smál.

,,Dobře, věřím ti. Když říkáš, že se nebojíš, tak se nebojíš,” pronesl s drobnou stopou rezignace v hlase Edward.

,,To bych ti taky radila,” odpověděla jsem mu a chtěla znít nakvašeně, ale on byl tak roztomilý s těma rukama vzhůru a zlatýma očima, že to nešlo.

Úsměv na jeho tváři se rozšířil a on mě pohladil po tváři, a pak mi vtiskl polibek do dlaně.

,,Tak jo, vážení, hezky jste si to vyjasnili a můžeme se věnovat našemu problémku. Jasper počet novorozených odhaduje tak na deset plus jeden, ale spíše dva starší upíři. Zkoušeli jsme zjistit, proč se v Seattlu tvoří jejich armáda, ale na žádný důvod jsme nepřišli. Široko daleko kromě nás není žádná trvale usazená skupina a nomádi tudy taky moc často neprocházejí. No, nomádi by stejně nebyli důvodem pro tvoření vojska. Je to vážně záhada.