Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 37

25.06.2010 (16:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4512×

Celý náš rozhovor jsem si přehrávala stále dokolečka. Sam se mi omluvil. Částečně. Prý se nechali trochu unést situací a jednali unáhleně. Forks i jeho okolí ohrožovali upíři. Povinností vlkodlaků bylo ochraňovat lidi před upíry a ty bez milosti ničit a likvidovat, alespoň ty zlé. To bylo prioritní. Muselo být. Vlci nemohli ignorovat takovou hrozbu. Nemohli ji však ani účinně eliminovat bez pomoci Cullenových. Potud jsem s ním souhlasila a byla neskonale ráda, že si to uvědomil.

Pak ale přišla ona rána. Sam nabízel kompromis. Oni se spojí na tuhle jednu bitvu s Cullenovými, budou bojovat po jejich boku a vzájemně si krýt záda. Na oplátku Cullenovi okamžitě potom odejdou a už nikdy se nepřiblíží k okolí rezervace. Mezi Cullenovy počítal i mě. Řekl mi, že nemůže změnit mé rozhodnutí ohledně budoucnosti a živočišnému druhu, k němuž budu náležet. Litoval Charlieho. Nelíbilo se mu, jakou budoucnost jsem si vybrala, ale respektoval, že volba to byla svobodná a já ji učinila po předchozí rozvaze a důkladně uvážila všechny možnosti. Uvědomoval si, jak těžké pro mě bude tak brzy odejít z Forks a opustit svůj domov, ale jinak to prý nešlo. Vysvětlil mi, že tohle všechno rozhodl sám. Smečka, až na výjimky, byla pro napadení Cullenových a jejich okamžitou likvidaci. Co by bylo se mnou je nezajímalo, hlavně kdybych zůstala člověkem a smlouva tak nebyla porušena.

Když mi všechno řekl, chtěl mluvit ještě s Edwardem. Neschopná slova jsem svému muži předala telefon. Třásla jsem se a dívala se do prázdna. Samozřejmě jsme chtěli odejít. Někdy na podzim, před začátkem vysoké. Ale pak bych se ještě celý rok a půl mohla vracet a tátu navštěvovat. Počítala jsem s tím, že na rozloučení mám čas. A ten najednou nebyl.

Edward mě objal a já se o něj opřela. Ještě před pouhým týdnem jsem byla šťastná a v podstatě bez starostí. Těšila jsem se na romantický výlet a druhé líbánky. Největší obavy jsem měla ze závěrečných zkoušek a kvapem se blížících testů. Nyní jsem měla pocit, že mi pod náporem toho všeho praskne hlava.

„Lásko, Sam je dobrý vůdce. Smečka nemohla mít lepšího Alfu. Víš, on si tohle prosadil takřka proti všem. On nás pořád svým způsobem respektuje a uvědomuje si, že v případě boje nás proti nim, by byli bolestné ztráty na obou stranách. On ani bojovat nechce. Osobně v nás nevidí jako hrozbu a ač s tvojí volbou a naším vztahem nesouhlasí, nemíní do toho zasahovat. Díky svému otisku si dokáže představit, co k sobě cítíme a že to nejde jen tak zahodit za hlavu.

To, co nám nabízí, je to nejlepší, co v tuhle chvíli můžeme dostat. Vím, že se to tak nezdá a že to pro tebe bude velmi náročné, ale přemýšlej o tom. Smečka se stále rozrůstá. Kvůli naší přítomnosti se mění čím dál mladší jedinci. To pro ně není dobré. S Charliem to nějak vymyslíme, on může jezdit za námi, nebo se můžeme potkávat někde na půli cesty. Bello, tohle je mnohem lepší, než všechno ostatní, co mohla smečka požadovat a udělat. Nejraději bych se na ně samozřejmě neohlížel a vadí mi, že se ze svatby a plánů do budoucna máme zpovídat těm zablešencům, ale před lety jsme uzavřeli smlouvu a my se ji tou přeměnou skutečně chystáme porušit.”

Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně se mi to ani za mák nelíbilo.

„Dneska nechci do školy. Mám tak málo času, než budu muset Forks opustit. Chci ten čas strávit s Charliem. Mohl by mi Carlisle napsat, že jsem nemocná? Třeba menší otrava jídlem, jak vymyslela včera Alice ve škole. Budu doma a s tátou, prosím,” zašeptala jsem.

Edward mě políbil na čelo a řekl, že to samozřejmě zařídí. Nechal mě samotnou. Otupěle jsem vstala a převlékla se. Zakázala jsem si myslet na Jacoba. Byl mým nejlepším přítelem, ale některá slova je těžké, možná až nemožné zapomenout a přejít. Ublížil mi, nenáviděl mě a já se kvůli němu nemohla trápit. Ležela přede mnou celá věčnost a strávit ji lítostí a zahořklostí kvůli němu jsem nehodlala. Ano, všechno to byla má vina, ale jeho reakce se mi stejně nezdála adekvátní, přiměřená a správná.

Edward se vrátil za pár minut i s omluvenkou a beze slova jsme se vydali ke garáži. V obýváku seděl zbytek rodiny a tiše o něčem diskutovali nad rozloženou mapou Spojených států. Zrudla jsem, protože mi došlo, že museli slyšet, co jsme s Edwardem dělali v noci. Nikdo se však k noci nevracel a ani Emmett neměl žádné poznámky. Bez okolních řečí jsme se vzájemně rozloučili. Situace byla skutečně vážná a žerty musely jít stranou.

V autě jsme mlčeli. Zdálo se mi, že není o čem mluvit. Opět jsem byla ráda, že mi Edward nevidí do hlavy. Jistě by mi vymlouval, že je to všechno jenom moje vina, ale já věděla své. To já to všechno způsobila a nyní si ponesu následky.

„Mám za tebou přijít nahoru?” zeptal se před domem. Zavrtěla jsem hlavou, potřebovala jsem strávit ten zbyteček času, který mi zbýval, s Charliem.

Edward si mě přitáhl k sobě a zabořil obličej do mých vlasů. I z něj nespokojenost a smutek sálaly. Pohladil mě po tváři. Rozuměl mi a chápal mé touhy, přání i důvody. Až jsem si připadala nepatřičně a nehezky obyčejně a nedokonale.

„Budu na tebe dávat pozor, ano? Nebudeš o mně vědět, ale já se nikdy nevzdálím natolik, aby ti hrozilo nějaké nebezpečí. Když budeš chtít, abych přišel blíž, stačí zavolat,” ujistil mě a já ho vděčně políbila. Nemohla jsem si přát lepšího muže.

Vystoupila jsem a zamávala mu. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do domu. Charlie byl v kuchyni a něco kuchtil. Podle čichu jsem to určila na vajíčka na slanině. Překvapeně se na mě podíval a měřil si mě podmračeným, ale starostlivým pohledem.

„Neměla bys být takhle náhodou ve škole, mladá dámo?” zamířil na mě vařečkou.

Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou a cítila, jak se mi slzy hrnou do očí. Táta okamžitě odložil vaření a přišel ke mně blíž.

„Bello, proboha, co se ti to stalo? Udělal ti něco Edward? Vy jste se pohádali, nebo rozešli? Holčičko, mluv se mnou a řekni mi, co se děje,” lamentoval a jeho hlas byl úplně prosycen strachem a starostí.

„Ne, to ne, jen mi není dobře. Asi jsem něco špatného snědla. Carlisle si myslí, že mám slabší otravu z jídla. Vzal mi krev a než budou výsledky, mám být doma a v klidu. Jsem hrozně zesláblá a nevyspalá, celou noc jsem zvracela,” zalhala jsem.

„Bells, vypadáš naprosto příšerně. Pojď, pomůžu ti nahoru do pokoje a budeš spát,” staral se tatínek.

„Ne, to… já bych raději byla v obýváku a koukala s tebou na televizi nebo tak něco. Můžu odpočívat i tady, vážně. Chtěla bych být s tebou,” odporovala jsem. Charlie se sice divit, co mě to najednou popadlo, ale neprotestoval.

Připravil mi ležení na pohovce, uvařil silný černý čaj a sám si zalezl do křesla s pivem. Pustil sportovní kanál a pak se na mě omluvně podíval a přepnul na ten filmový. Zrovna dávali starší detektivku podle románu P. D. Jamesové, který jsem měla docela ráda. I táta se zadíval a ke konci se mnou hádal, kdo je vrah a jaký měl motiv. Bylo to opravdu fajn. Náhle mě zamrzelo, že za tu dobu, co jsem bydlela ve Forks, to bylo první takové rodinné sledování televize. Až nyní jsem si uvědomila, jak moc mám tátu ráda a jak těžké a bolestné pro mě bude opouštět ho.

K obědu si objednal pizzu a mě dal jen suchary. Neprotestovala jsem. Stejně jsem nebyla schopná nic moc pozřít. Odpoledne jsme koukali na Foresta Gumpa, u kterého jsem mohla brečet, aniž by mě Charlie podezíral, že se něco děje a já jsem nešťastná.

Při sledování filmu jsem usnula. Přece jen jsem toho v noci nenaspala úplně nejvíc a únava se musela projevit. Cítila jsem, že mě Charlie nese po schodech, ale neměla jsem sílu se postavit a dojít to po svých. V pokoji mě jako malou holčičku uložil do postele a přikryl. Ještě jsem si pomyslela, že je škoda, že se rodiče rozvedli a já nevyrůstala s nimi oběma. Propadla jsem se do bezesného spánku.

Probudil mě zvuk domovního zvonku, ale než jsem stačila procitnout úplně, ozval se Charlieho hlas, a tak jsem usoudila, že to je někdo, kdo jde za ním. Okamžitě jsem zase usnula.

Najednou se ozvala rána následovaná dívčím vyjeknutím. To mě úplně probralo. Vyskočila jsem z postele a běžela dolů. V kuchyni ležel Charlie se zavřenýma očima a rozhozenýma rukama na zemi a nad ním se skláněla dívka o něco málo mladší než já. Neviděla jsem jí pořádně do tváře, ale celé její tělo bylo napjaté a působila vynervovaně.

Zakopla jsem o poslední schod a ona se na mě poplašeně otočila. V ten moment jsem ztuhla a spadla mi brada. Vypadala tak nějak povědomě, ale nemohla jsem rychle přijít na to, kam si ji zařadit.

„Já… já mu nic neudělala. On asi omdlel,” vysoukala ze sebe přiškrceně. Najednou jakoby se probrala, přiklekla k tátovi a zvedla mu nohy nahoru.

„Mohla bys, ehm, mohla byste mu dát mokrej hadr na čelo? To docela pomáhá,” zainstruovala mě. Nějak se mi podařilo se opanovat a začít jednat. Nevěděla jsem, kdo to je a co dělá v naší kuchyni, ale nevypadala jako sériový vrah. A jelikož její pleť měla olivový nádech a oči oříškově hnědou barvu, no a byla sice hezká, ale nijak nadlidsky krásná, usoudila  jsem, že nepatří ani mezi upíry. Nikdo jiný vyloženě nebezpečný mě nenapadal. Poslechla jsem ji, namočila utěrku do ledové vody a připlácla ji tatínkovi na čelo. Ona mu zatím vyhmatávala nějaký bod na nártu. Když ho našla, mírně stiskla a pohled upřela na hodiny. Po chvíli se s úlevou usmála.

„Tep má normální. Trochu slabší, ale tempo je úplně v pořádku. Teda, tuhle situaci jsem si představovala celý život a vytvořila si všemožné scénáře, ale tenhle mezi nimi fakt nebyl,” uchechtla se mírně hystericky.

Nechápala jsem vůbec nic a asi to na mě bylo vidět. Rozpačitě se na mě zašklebila.
„Asi bych se měla představit, ale doufám, že s vámi to taky nešvihne. Podala bych vám ruku, ale mám je obě jaksi plné. No, dobře. Jmenuju se Ingrid Carterová,” mluvila hrozně překotně a bylo na ní poznat, že je opravdu hodně nervózní.

Jestli táta omdlel po vyslechnutí jejího jména, u mě to nehrozilo. Neměla jsem ani tušení, kdo by tak mohla být.

„Bella Swanová, jsem Charlie dcera,” odpověděla jsem hluše, a tak nějak tupě. Ona se celá rozzářila a ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu.

„Vážně? Dcera? Páni, to mě taky nikdy nenapadlo. Myslela jsem, že jsi spíš jeho žena nebo přítelkyně, nebo tak. Dcera. To je báječný, určitě budeme kamarádky. Teda, to je skvělý, Bello,” zavýskla nadšeně.

Stále jsem měla dojem, že mi něco hodně podstatného uniká. Ingrid se usmívala, držela Charlieho nohy a zvědavě si mě prohlížela.

„Kolik ti je?” vypálila náhle. Zamračila jsem se. Ona tady byla cizí, způsobila mdloby tátovi a ještě se mě bude vyptávat na věk?

„Osmnáct. Mohla bys mi vysvětlit, kdo jsi a co tu děláš?” zeptala jsem se poněkud ostřeji, než jsem měla v plánu.

Sklopila pohled a hypnotizovala nějaký bod na podlaze. Obličej jí zčervenal a ona se poměrně neochotně ošívala. Pak se zhluboka nadechla a podívala se mi přímo do očí.

„Jak už jsem řekla, jmenuju se Ingrid a no… jsem taky Charlieho dcera.”

Po delší době zase jednou moc děkuji za komentáře. Opravdu si jich vážím a dělají mi obrovskou radost. Ještě jednou děkuji :-)

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 37: