Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 42

06.07.2010 (16:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4067×

Zařídila jsem s Ingrid její rozvrh a na její úpěnlivé prosby ji provedla po škole. Každý se za námi otáčel a má sestra  všude hlasitě hlásila, že je má sestra a že se do Forks stěhuje. Ochotně úplně cizím lidem vysvětlovala, že táta o ní do včera nevěděl a svým příjezdem mu způsobila menší šok. Forks se jí strašně moc líbí a rozhodně tu chce žít. Jasně, že naprosto dobrovolně, vždyť kdo by tady nechtěl bydlet? Několikrát během té předlouhé půlhodiny před začátkem vyučování jsem uvažovala a přemítala, jestli je do všeho nadšenější a otravnější Alice nebo Ingrid. Nedokázala jsem si představit Ingrid jako upírku. Kdyby měla jen o kapku víc energie, praskla by mi z ní hlava, nebo bych se zbláznila.

A ze všeho nejlepší bylo setkání mé hyperaktivní sestry a mé hyperaktivní švagrové. Alice Ingridinu budoucnost neviděla a rozčilovalo ji to, ale Ingrid samotnou si okamžitě zamilovala. Vzájemně se dokonce objaly, což vyvolalo Ingridinu poznámku o neskutečné studenosti Aliciny kůže. Taky si, překvapivě, všimla, že má Alice stejnou barvu očí jako Jasper a Edward. A takovou divnou barvu. V duchu jsem úpěla a nechápala, jak může během pěti minut odhalit všechno byť jen trochu neobvyklého ve svém okolí. Čeho si spolužáci tři roky ani nevšimli, ona okamžitě zpozorovala.

Naštěstí zrovna zvonilo a my museli do třídy. Ještě nikdy jsem tak ráda neslyšela zvonění na hodinu. Ruku v ruce se svým mužem jsem vstoupila do třídy a zaplula do lavice. Poslední týden na střední. Měla bych cítit melancholii, ale nějak se nedostavila. Těšila jsem se, až škola skončí a já začnu nový život po životě. Bála jsem se rozloučení s Charliem i toho, že se třeba něco pokazí. Šílela jsem hrůzou z představy toho, co mělo přijít za devět dní. Čas tak hrozně letěl! Nechtělo se mi těch pár hodin, které mi ve Forks zbývaly, trávit zrovna ve škole. Ovšem byla jsem Cullenová a k tomu patřilo i snažení se neupoutávat na sebe zbytečnou pozornost a nevzbuzování přehnaného zájmu. Škola se prostě vypustit nedala.

„Odpoledne jedeme na lov. Musíme být silní na nadcházející bitvu,” zašeptal mi Edward. Očekávala jsem to, ale stejně se mi další chvíle bez něj nezamlouvala. Asi to na mně poznal.
„Lásko, budeme spolu celou věčnost. Těch pár hodin bez sebe zvládneme. Taky tě nerad opouštím, i když jde jen o minuty, ale jinak to bohužel dnes nepůjde. Jedeme kus dál od Forks, tady už je značný nedostatek jakýchkoliv predárorů a krev masožravců nám dodá víc síly než ta býložravců. Zítra už se od tebe ani nehnu, když si to budeš přát,” utěšoval mě. Měl pravdu. Oči mu už tmavly a kruhy pod nimi získávaly fialový odstín. To značilo žízeň a ostatní upíři by poznali slabost.

„Já vím. Máme s Ingrid a Charliem naplánováno menší rodinné odpoledne. Normálně by to byl trapas, ale s Ingrid se ani trochu nebojím, že by řeč stála. Ona je jako tornádo,” odpověděla jsem s povzdychem, ale usmívala jsem se.

Učitel nás okřikl a my museli být zticha. Alespoň jsme se drželi za ruce a uklidňovali se přítomností toho druhého.

Po škole mě Edward odvedl na parkoviště a chtěl odvézt domů, ale čekala na mě Ingrid v mém autě a už z dálky se na mě nadšeně usmívala. Viděla jsem ji ráda, ale připravila mě o těch pár minut s Edwardem. Mohli jsme být o samotě. Připadala jsem si jako zvrhlík největší, ale neuvěřitelně mě lákalo zajet na nějakou lesní nepoužívanou cestu a věnovat se jeden druhému. Hm, mohla bych Ingrid poslat domů s tím, že si musím ještě něco zařídit. Edward by možná něco proti muchlování v autě namítal, ale jistě bych ho přesvědčila. Rychle jsem v prvním týdnu manželství zjistila, co na něj platí a neváhala bych využít své ženské zbraně. Dokonale živě jsem si dokázala představit, jak mě Edward líbá na krku a jeho ledové prsty mě hladí po zádech…

„Bello, prosím, tady ne,” zasténal Jasper vedle mě. Ani jsem si jeho a Alice nevšimla. Probrala jsem se a zrudla. Zašklebila jsem se na Jaspera a ten se rozesmál. I Edwardovi cukaly koutky. Určitě přes Jaspera poznal, na co jsem myslela.

„A co? Jsem jenom člověk a tuhle úžasnou zábavu jsem objevila teprve nedávno. Vy jste spolu každou noc skoro padesát let. Omlouvám se, ale mám taky jisté chutě a potřeby,” zamumlala jsem a vysloužila jsem si Alicin zvonivý smích a Jasperův záchvat veselí. Edward se jen láskyplně usmíval a políbil mě do vlasů.
„Večer se za tebou stavím, ano? Jaspere! Tak jsem to nemyslel… Ach jo, občas nechápu, jak je možné, že jste s Emmettem taková paka,” zamračil se Edward a já raději ani nechtěla vědět, co si můj švagr představoval.

Spěšně jsme se rozloučili a já se vydala k Ingrid. Nasedla jsem do náklaďáčku a musela uznat, že je hrozně zvláštní pocit sedět na místě spolujezdce. Ingrid mi vyprávěla o svém dopoledni stráveném prozkoumáváním okolí. Samozřejmě nenašla nic, co by se jí nelíbilo a neuchvátilo ji to. Měla jsem pocit, že se mi jen zdá.
„Chtěla bych ti ještě něž pojedeme domů něco ukázat. Úplně náhodou jsem objevila takový úžasný místo, odkud je naprosto dokonalý výhled na moře a na nějakou pláž. Charlie říkal, že přijede až ve tři. Je teprve jedna, takže to v pohodě stihneme. Chce se ti?” Upírala na mě ten svůj štěněčí pohled a já prostě musela kývnout.

Jely jsme asi půl hodiny všemi možnými lesními cestami a já začínala pochybovat, že Ingrid ví, kam jede. Ale najednou se před námi rozestoupil les a my se ocitly na sklaní vyhlídce. Ingrid se na mě zazubila a obě jsme vystoupily. Měla pravdu, bylo tam nádherně. Nikdy jsem tohle místo neviděla, ani o něm neslyšela. No, vzhledem k jeho špatné dostupnosti to bylo docela pochopitelné. Foukal vítr a obě nás cuchal, ale to nám ani trochu nevadilo. Ingrid vytáhla odněkud z auta deku a položila ji na zem. Posadily jsme se a bylo nám tak krásně. Povídaly jsme si a smály se. Ingrid dokonce koupila v rychlém občerstvení hranolky a smažená křidýlka, takže jsme si udělaly menší piknik.

Najednou jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Takové to nepříjemné mrazení v zádech a neopodstatněná ostražitost. Až se mi zvedl žaludek a následně se stáhnul strachy. Obezřetně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Místo aby mě to uklidnilo, panika rostla. Pak do mě Ingrid drcla loktem. Otočila jsem se na ni, ale ona se dívala někam vedle sebe. Sledovala jsem směr jejího pohledu a spatřila to, čeho jsem se tak šíleně bála. Upír. Cizí, neznámí, rudooký upír.

Stál tak pět metrů od nás a usmíval se. Nebyl to milý a přátelský úsměv. Spíš takový děsivý, kterým jako by říkal: Ahoj, svačinko. Přeběhl mi mráz po zádech a naskočila husí kůže. Narovnala jsem se a stiskla Ingrid ruku.

„Bello,” zapředl a propaloval mě svým ohnivým pohledem. Najednou klečel těsně před námi. Ingrid vyjekla a i já, obyčejný člověk, jsem slyšela její srdce. Hrozilo prorazit jí hrudník. Ruka jí zledověla a ona smrtelně zbledla.
„Chceš jen mě, ne ji. Půjdu s tebou dobrovolně, ale ji necháš odejít,” ozvala jsem se. Samotnou mě překvapilo, jak rozhodně, klidně a statečně zní můj vlastní hlas.
On se rozesmál. Jeho smích byl jako řezání pilou o kov. Musela jsem se otřást.

Pak zmlknul a mírně naklonil hlavu. Jeho ruka vystřelila a chytla mě za bradu.
„Bello, Bello, Bello, ty nejsi v pozici, abys mohla vyjednávat. Půjdeš se mnou a je mi úplně jedno, jestli dobrovolně, nebo násilím. Nezáleží na tom, výsledek bude stejný. Tvoje malá kamarádka je jen takový bonus. Třešnička na dortu.”

Ingrid vedle mě hystericky vzlykla. On se na ni otočil a jeho ruka se přesunula z mé brady na tu její. Ucukla před ledovým dotekem, já na něj byla zvyklá, ale ona ne. Chytil ji s mnohem menší něžností, až sykla bolestí.
„Nemá smysl se mi bránit, kočičko. Mně neutečeš, ani mě nepřepereš,” usmál se na ni hrozivě. Nestihla jsem nijak zareagovat a má sestra ležela vedle mě s rozhozenýma rukama a zavřenýma očima.

Vykřikla jsem a on se opět rozesmál. „Neboj se, Bello, nezabil jsem ji. Jen trošku omráčil. Čerstvá krev je chutnější. Mrtvoly nepijeme, to by bylo nechutné.”
Oklepala jsem se a na pokraji hysterie ho pozorovala. Bála jsem se. Strašně moc jsem se bála a děsilo mě, že o tom, co se děje, nikdo neví. Ingrid blokovala Aliciny vize. Vlci tu být nemohli, jelikož tohle místo bylo na Cullenovic straně hranice a Cullenovi odjeli na lov v domnění, že na nás dají pozor vlci. Byly jsme, kde jsme být neměly. Věděla jsem to já a pravděpodobně to věděl i on.

„Nebudeme se tu zdržovat. Někdo na nás čeká a už moc a moc touží po tvé přítomnosti. Nerad bych ji nechal čekat déle, než je nutné. Není zrovna trpělivá,” pronesl a jeho hlas zněl zkroušeně, i když oči mu lačně a nadšeně zářily.

Nechtěl ji nechat čekat. Ona není zrovna trpělivá. Ani na okamžik jsem nepochybovala, o kom mluví. Victoria. Její jméno mi bilo v hlavě a před očima se mi objevil její krásný obličej stažený nenávistí. Rozklepala jsem se a pak všechno kolem mě zčernalo.

Opět děkuji za všechny vaše krásné komentáře. Moc si jich vážím a dělají mi obrovskou radost. Děkuji :-)

Pomalu se blížíme k závěru povídky.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 42: