Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 47

21.07.2010 (08:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4589×

Vřítil jsem se do domu, odkud jsem i přes silný odér táhnoucí se od Setha, cítil Bellinu sladkou vůni. Když jsem byl blíž a Seth zůstal venku, aby se přeměnil a oblékl, nemohl jsem si nevšimnout, že v Bellině krvi kolují léky. Trochu kazily tu krásnou vůni, kterou bych poznal kdekoliv na světě, ale nemohly ji zakrýt úplně. Nechápal jsem, proč je musela požít, když ve vzpomínkách Setha byla naprosto v pořádku.

Co se stalo, jsem spatřil v mysli Carlislea sklánějícího se nad mou manželkou a kontrolujícího její srdeční činnost. Ukázal mi celou tu scénu, kdy se Bella nervově zhroutila. Zoufale jsem zavyl a sedl si na židli k jejímu improvizovanému lůžku. Vzal jsem ji za ruku a sledoval, jak klidně dýchá.

„Bude v pořádku?” zeptal jsem se a přitom věděl, že zápornou odpověď bych nesnesl.
„Jsem si jistý, že to na ní nezanechá žádné trvalé následky. Ona celou dobu myslela hlavně na Ingrid a snažila se ji uklidňovat a chránit. Měla strach o všechny kolem a na sebe moc nemyslela. Když kontrolu nad situací převzal někdo jiný a ona si už nemusela dělat starosti a být za tu silnou a statečnou, povolily jí nervy a zhroutila se. Dal jsem jí něco na uklidnění a na spaní a pak zjistil, že si i zlomila ruku. Nevím, jak k té zlomenině přišla, ale vypadá to spíš, že jí ji někdo udělal záměrně,” sděloval mi otec tiše.

Když řekl, že jí někdo úmyslně zlomil ruku, měl jsem chuť řvát a strašně mě zamrzelo, že jsem Victorii zabil tak rychle. Jistě, osvětlil jsem jí Jamesův vztah k ní a tím jí ublížil, ale najednou se mi to zdálo hrozně málo. Měl jsem ji nechat trpět mnohem víc a déle.

„Sledovali jsme s Jazzem Victorii, ale nějak se nám ztratila v davu v obchodním domě. Vlastně si všechny nakupující vzala jako rukojmí, dalo by se říct. Pohybovala se ve velkých skupinách lidí a my na ni nemohli. Pak se nám ztratila. Nějaké dítě spadlo a do krve si odřelo koleno. Nemohli jsme tam zůstat a museli pryč. Promiň, brácho, že jsme ti nepomohli,” ozval se Emmett.

Chápal jsem to. Victoria nebyla hloupá, to vůbec ne. A setrvat v přítomnosti krvácejícího člověka bylo pro Jaspera nemyslitelné. Byl jsem vděčný, že se za ní vydali a chtěli mi pomoct. Rozhodně jsem jim nemínil nic vyčítat.

„V pořádku, pomohl mi Seth. Vlastně mi asi zachránil krk,” odpověděl jsem Emmettovi a ten se rozesmál.
„Asi zachránil krk! Bez něj bys byl bez hlavy, nejspíš, že. Sam nám všechno o tvém souboji s Victorií řekl. Byl tu i kvůli Jacobovi. Ten se nemohl proměnit, dokud se ho Ingrid držela kolem krku, a když jí Carlisle píchnul něco na uklidnění a ona usnula, Jake se chtěl zvlčit a podat zprávu ostatním, ale stejně mu nešlo se změnit. Fakt divný, ale Sam mu pomohl. Společně byli u Charlieho a vyrukovali na něj s historkou, že se jely Bella s Ingrid projet do lesa a trošku se ztratily. Došel jim benzín a neměly signál, tak šly pěšky po pobřeží k rezervaci. Bella někde cestou zakopla a zlomila si ruku. Takže když se dostaly do rezervace, už ji to pekelně bolelo. Jake s Ingrid ji odvezli sem k nám a Carlisle ji ošetřil. Ingrid tady mezitím vyčerpáním z celoodpoledního pochodu usnula a my ji nechtěli budit.
Charlie se o ně tak bál, že to vzal úplně v pohodě. Už chtěl organizovat pátrání, takže se mu neskutečně ulevilo a nějak to moc nezkoumal a neřešil. Hlavně že jsou prý v pořádku. Ráno si tady svoje dcery vyzvedne.”

Emmett ještě chvíli mluvil, ale já ho už moc neposlouchal. Byl jsem samozřejmě moc rád, že je Ingrid v pořádku a nemá ani modřinu nebo šrám, ale nedokázal jsem se odtrhnout od Belly. Celou svou bytostí jsem toužil, aby se probrala a podívala se na mě. Ani trochu to ale nevypadalo, že by měla něco takového v úmyslu. Asi na mně bylo poznat, na co myslím, protože se Carlisle dotknul mého ramene a promluvil ke mně tiše.

„Ona už se jednou probudila, ale všechny ty léky na uklidnění, spaní a proti bolesti mají i vedlejší účinky…” začal vysvětlovat, ale Emmettovy vzpomínky a myšlenky byly hlasitější. Ukázal mi Bellu tak zmatenou, že považovala Carlislea za Boha a Emmetta za svého Strážného anděla. Emmett se dmul pýchou, že mu byla přidělena taková čestná role a v duchu si sliboval, že svou křehkou švagrovou bude skutečně chránit a bránit jako pravý anděl strážný.

A pak se stalo něco, co mě přikovalo na místě a způsobilo závrať. Bella mluvila ze spaní a to, co říkala, se mi zařezávalo do paměti, jakoby mi to tam vyrývala žhavým železem.

„Riley, to ne! Nemůžeš to udělat, prosím, tohle ne. Nemůžeš mě znásilnit, to nejde,” zašeptala Bella zoufale.

Zatnul jsem prsty do sedadla pode mnou a cítil, jak jím pronikají a ničí ho. Musel jsem zavřít oči a pevně skousnout zuby, abych hlasitě nekřičel. Cítil jsem vztek a takovou zlost, že se ve mně vlastní jed téměř vařil. Jak já litoval, že jsem se rozhodl Victoriino umírání tak urychlit. Netvor v mém nitru toužil ublížit místo ní alespoň někomu jinému. To bych nikdy neudělal, ale to přání tu bylo. A Riley… Viděl jsem v Sethových vzpomínkách, jak ho roztrhal a spálil. Bylo to moc rychlé a skoro bezbolestné. Přál jsem si jeho popel sesypat na hromadu a nějakým kouzlem ho oživit. Poskládat jeho tělo zase dohromady a pak ho znovu a znovu trhat a po malých kouscích pálit.

„Nic jí neudělal, kromě té ruky, když se chtěla bránit. Jemu pak docvaklo, že není schopnej jí při tom nezabít a to měl sice v plánu, ale tak abys to viděl. Ubližovat jí bez tvého pohledu na její utrpení se mu zdálo být k ničemu a navíc hrozilo, že by jí tekla krev a to by fakt nezvládnul. Zabil by ji a ta rusovláska by pak zabila jeho. Bellina smrt bez tvého pohledu na ni se mu zdála kontraproduktivní, pokazilo by to pomstu,” ozval se Seth, který už seděl v jídelně a ládoval se steaky od Esmé. Byl jsem tak zabraný do Belly, že jsem si ho nevšiml.
Přehrál mi svou vzpomínku. Stál za oknem a škvírou mezi prkny natlučenými přes okno viděl, jak se Riley Belle posmívá, že si mě vzala a jestli není náhodou zbouchnutá. Samozřejmě ne mnou. Dokonce jí sáhl na břicho. Otřásl jsem se nenávistí. Pak ji pohladil a roztrhl tričko, Bella měla ještě tílko a přes to zkřížila ruce v gestu sebeobrany. Smál se jí, ale když jí zlomil ruku, ustoupil od ní. Stejně jako Seth jsem došel k názoru, že jí v tu chvíli nechtěl ublížit. Chtěl ji jen vyděsit a mně později zcela zničit. Nejdřív psychicky a pak po tělesné stránce. Přesto jsem si myslel, že Seth přišel v pravou chvíli.

„Děkuju, nikdy ti nebudu moct dostatečně oplatit, co jsi udělal,” přiznal jsem a cítil k němu až bratrskou náklonnost. Bylo mi jedno, že je to vlk a že mi zrovna nevoní. V tu chvíli jsem v něm viděl to, co jeho smečka přehlížela. Seth byl hrdina. Přes svůj věk, necelých šestnácti let, byl vyspělejší, vyzrálejší a dospělejší než většina starších kluků. Bez váhání bych svůj život do jeho rukou vložil znovu. Důvěřoval jsem mu.

„Kde je vlastně Ingrid?” zeptal se s plnou pusou.
„Uložili jsme ji k Alici a Japeserovi do pokoje. Taky spí,” odpověděl Carlisle automaticky.

Zaposlouchal jsem se do zvuků v domě a uslyšel její srdce bít. Spala spánkem vyvolaným léky. Doufal jsem, že ji netrápí noční můry jako Bellu. Ale nevypadalo to tak. Srdce jí bilo pomalu a pravidelně, dech měla klidný. Starosti mi dělalo, jak se se vším vyrovná po probuzení. Její seznámení s nadpřirozenem bylo přeci jen poněkud dramatické.

„Edwarde?” Uslyšel jsem ten nejkrásnější hlas.
Okamžitě jsem přesunul svou pozornost zpět k Belle a podíval se na ni. Mžourala na mě unavenýma očima, ale usmívala se.
„Lásko, jak tobě je?” zajímal jsem se.
„Jsem hrozně lehká a mám pocit, že se vznáším ve vzduchové bublině. Ale jinak je mi dobře. Jsem doma a všechno je jak má být,” zašeptala s úlevným úsměvem. „Ty jsi taky v pořádku, to je báječné. Bála jsem se o tebe, víš.”

Jistě, bála se o mě. Jak typické pro ni. Vždy víc myslela na všechny kolem sebe než na sebe. Občas mě to rozčilovalo, ale možná i proto jsem ji tolik miloval.
„Victorie už ti nikdy nijak neublíží. Už nám nic zlého nehrozí,” řekl jsem a pohladil ji po tváři.
„Jasně, jen Volturiovi, ale to je pohodička. Proč bychom se měli bát vládců upířího světa a jejich děsivého komanda v temných pláštích,” ušklíbla se a já se musel rozesmát. Volturiovi byli v tu chvíli na míle daleko a já se jich vážně nebál. Sňatkem jsme s Bellou dali poměrně jasně najevo, že náš vztah bude věčný.

„Ingrid se taky probouzí,” oznámil Carlisle. A skutečně. Z patra nad námi se ozval zrychlený tlukot srdce.
„Chtěla bych jít za ní. Asi ještě bude v šoku a vás by se všech mohla jaksi bát,” připomněla Bella celkem logickou věc.
„Dobře, odnesu tě ke dveřím a počkám tam na tebe, kdyby něco, ano?” navrhl jsem a Bella přikývla. Opatrně jsem ji vzal do náruče a vyběhl lidskou rychlostí schody.

„Ingrid, to jsem já, Bella,” zavolala přes dveře a pak vstoupila. Šla trochu nejistě a její pohyby připomínaly pohyby opilce, ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo.

„Bells, to nebyl jenom sen, viď?” uvítala ji Ingrid zásadní otázkou.
Ozvalo se zavrzání postele, jak se Bella k sestře asi posadila, a pak Bellina odpověď: „Nebyl to sen. Ale už je všechno v pořádku. Nepřítel byl zničen a my zachráněny.”
„Takže upíři a vlkodlaci. Páni, tady se člověk vážně nenudí, co? Ale říkala jsi, že tvoji upíři jsou v pohodě a nezabíjí lidi. To je fajn. Hele, ale neměli by přes den spát v rakvi?” zajímala se Ingrid.

Tlumeně jsem se zasmál. V zajetí sice byla v šoku, ale rychle se oklepala a nyní nad strachem zvítězila přirozená zvědavost.

„To jsou jen výmysly. Stejně jako kolíky do srdce a česnek,” zasmála se Bella. I jí se po Ingridině reakci ulevilo.
„A co vysouvací zuby? Mohla bych se třeba Edovi podívat na zuby? A třeba si na ně i sáhnout?” Nadchla se má švagrová.

„Ty se nebojíš jít mezi ně?” dotazovala se Bella.

„Bells, ty ses za jednoho ze zubatejch vdala a na vlastní oči jsem viděla, jak se líbáte. Rozhodně nevypadal, že by tě chtěl vycucnout. Takže když jsi v pohodě ty, nevidím důvod, abych nebyla i já. Jdeme do jámy lvové, nebo teda spíš upíří.”

Seběhl jsem schody a s ostatními na ně čekal v obýváku.

„Ehm, ahoj. Děkuji za záchranu a tak,” začala Ingrid už na vrchu schodů. Pomalu s Bellou sestupovaly a ona nezavřela pusu. Několikrát nám poděkovala, povyprávěla nám, jak je skvělý, že jsme hodní upíři, protože ti zlí se jí moc nelíbili, že stěhování do Forks bylo to nejlepší, co kdy udělala. Zajímala se, jestli existují i elfové, čarodějky či létající koně, ale nedala nám prostor odpovídat. Chtěla vidět naši rychlost a sílu a ptala se na to, jak se z nás upíři stali. Všichni jsme se uvolnili a snažili se zodpovědět všechny její zvídavé otázky. Byla tak přirozená a nenucená, že nebylo těžké vzít ji mezi sebe jako dalšího člena rodiny. Chtěli jsme, aby nemyslela na to, co se stalo, takže jsme souhlasili i s věcmi, které by jí jindy asi tak lehce neprošly. Prostě jsme zaměstnávali její mysl a odváděli pozornost od prožitého traumatu.

Nadšeně si bouchla do Emmetta, který se sám nabídl, a odvážně ho na jeho výzvu zkusila bodnout loveckým nožem do břicha. Když viděla výsledek, chtěla to zkusit i do oka, ale to jí Emmett nedovolil. Sice se mu nemohlo nic stát, ale ten pocit by mu prý byl nepříjemný.

Seth to celé pozoroval a chechtal se. Taky si chtěl bodnout do Emmettova břicha, anebo ho zkusit probodnout kolíkem. Domluvili se s Emmettem, že někdy přátelsky změří síly. Jo, ti dva by si skvěle rozuměli.

Zrovna když mi Ingrid s téměř posvátnou úctou sahala na zuby a ťukala na ně, vřítil se do místnosti Jacob. Vytřeštil na ni oči a pak se zamračil.

„Inko, to nemůžeš! Je strašně nebezpečný sahat upírovi na zuby. Má v nich jed a mohl by ti ublížit. Pijavice mají hrozně ostré zuby a dotýkat se jich je bláznovství,” spustil vyděšeně.

Ingrid se napřímila a naštvaně k němu vyrazila. Štval ji. Dráždil ji a rozčiloval. Zhluboka se nadechla, aby mu něco pěkně od plic řekla, ale namísto toho se zachvěla a místo ní se před Jacobem tyčila a výhružně vrčela pískově žlutá vlčice.

Já vím, že to většina z vás asi tušila :-)

V žádném případě si nehodlám nijak vynucovat komentáře a vlastně docela chápu, že jich momentálně v parném létě není tolik. Komu by se taky chtělo sedět celý den u počítače v tak krásném počasí, že. Ale i já se následujících pár týdnů chystám užívat si léta, a tak kapitolky nebudou přibývat tak rychle a pravidelně jako doposud. S komentáři to opravdu nemá nic společného, jak by si bohužel mohl někdo myslet, povídku bych dokončila, i kdyby ti nebyl ani jeden.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 47: