Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 53

31.08.2010 (22:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4214×

„Jak jako vlkodlak a upír?” opakoval Charlie svou otázku a do hlasu se mu vkrádala hysterie.

S Ingrid jsem se dívaly jedna na druhou a byly zoufalé. Netušila jsem, a ona očividně taky ne, jak z toho ven.  Já se navíc i bála o tatínkovo zdraví. Šoků si za poslední týden a kousek užil víc než dost. Nalezená dcera, její stěhování k němu, moje manželství, Inčino a moje zmizení na celé odpoledne… Měla jsem strach, aby nedostal infarkt nebo mrtvici. Nejedl zrovna zdravě, cholesterol měl určitě vysoký, pravidelný spánek neznal, nervoval se v práci, za svůj nejaktivnější sportovní výkon považoval rybaření a my mu zrovna dvakrát život neulehčovaly.

„To jsou jen takové holčičí přezdívky. Víme, že hloupé a poněkud dětinské, ale docela se nám to líbilo,” zalhala jsem ne zrovna pohotově a ne zrovna přesvědčivě. Ingrid zuřivě kývala hlavou a rychle spolkla čaj, který měla v puse. Následně vyskočila jako střelená, otevírala a zavírala ústa a máchala si rukama před obličejem.
„Álí, to álí! Bylo to ozně orké,” vykřikovala a poskakovala při tom na místě.

„Ať vás dvě ani nenapadne zkusit odvádět řeč,” zašeplat Charlie tiše, ale velmi důrazně a tak nějak výhružně a s takovým strašidelným podtextem. Ingrid přestala jančit jako šílená a sklesle se posadila zpátky.
Zírala jsem na ni skoro s otevřenou pusou. Ona to hrála! Neopařila se čajem, ale zkoušela zachránit svoje podřeknutí. Zcela jasně marně.
Táta se posadil k nám ke stolu, složil ruce na ubruse a beze slova na ně vytřeštěně koukal. Blednul, rudnul, zelenal, fialověl a zase blednul. Měla jsem o něj docela strach, ale něco mi říkalo, že mám být zticha a čekat, až se vzpamatuje.
„Takže je to pravda,” pronesl až nepřirozeně klidným tónem. „Ty quielutské legendy a pověsti o studených a ochráncích nevinných lidí měnících se v obrovské vlky jsou pravdivé.”

„Ale, tati, sám jsi ještě nedávno říkal, že jsou to povídačky. Báchorky na strašení dětí. Jacob nám je s Inkou posledně vyprávěl a my z něho a Edwarda udělaly z legrace vlkodlaka a upíra, protože se spolu nemají moc v lásce. Jenom naivní trouba by těm starým příběhům věřil,” usmála jsem se na něj jen maličko falešně. Sama jsem cítila, jak křečovitě mám roztažené rty a jak mi z prožívaného napětí cuká koutek oka.
„Víš, Bello, kdysi dávno mi Billy půjčil nějaké knihy. Bylo to někdy v době, když jsi začala randit s Edwardem. Kuchařku rybích pokrmů, historii lovu na Olympském výběžku, nějaké detektivky a pak taky soubor sebraných legend indiánských kmenů. Myslel jsem si, že mi ji dal omylem. Ale omyl to z jeho strany nebyl. Jen se mě snažil před tvým přítelem varovat. Tehdy jsem to nepochopil, ale teď jo.
V jedné té povídačce, jak ty říkáš, byl i poměrně podrobný popis upírů. Bledí, krásní, studení, nejí, nespí, jsou nepřirozeně silní a rychlí. To na Edwarda docela sedí, ne? Nějak si nejsem schopen vybavit jediný okamžik, kdy bych ho viděl jíst. Taky jsem si docela jistý, že jsem ho tou puškou trefil. Mířila přímo na něj a nezdá se mi, že by se stočila k nebi. A loni ty naše problémy s medvědy! To nebyli žádní medvědi, ale vlci. Teda, parta kluků z rezervace, kteří se v ně mění. Sam Uley mezi ně taky patří, proto tě tenkrát dokázal najít, když tě Edward nechal v lese.
Nemám snad pravdu?” střelil po nás táta pohledem. Třeštila jsem na něj oči a Ingrid na tom byla dost podobně.

„A co bys dělal, kdybych řekla, že máš?” špitla jsem a napjatě ho sledovala. Měla jsem pocit, že ani nedýchá.
„To by se mi asi nelíbilo,” odvětil po chvíli stále tak divně klidně.
„Fajn, nelíbilo by se ti to, takže ti můžu s čistým svědomím povědět, že pravdu nemáš,” usmála jsem se na něj nejistě. Povzdychl si a složil hlavu do dlaní.
„Bello, ať se mi to líbí nebo ne, chci skutečnou pravdu. Teda spíš asi nechci, ale jsem váš otec a potřebuju to slyšet a vědět, co jste vy a vaši potenciální partneři zač,” zašeptal.

Chtěla jsem se ohradit oproti těm potenciálním partnerům, ale raději jsem si to nechala pro sebe. Horečnatě jsem přemýšlela a uvažovala, jestli být skutečně úplně upřímná, nebo dál lhát. Vyřešila to za mě Ingrid.
„Tak jo, má to být tajemství, ale jsi můj táta a zákonný zástupce a tak, takže jo, je to tak. A je to vážně hustý a hodně dobrý. Já se umím taky změnit ve vlka. Chceš to vidět? Prosím, že to chceš vidět? Nejsem ani trochu nebezpečná a umím se skvěle ovládat. To ani ty zablešenci z rezervace tak perfektně nesvedou.”
Charlie si ji měřil pohledem a já nechápala, jak tohle mohla vypustit z úst. Čemu nerozuměla na významu slova tajemství? Kopla jsem ji pod stolem do nohy a značně nenápadně na ni kulila oči, aby to zkusila ještě zahrát do autu. Něco na způsob - tohle jsi chtěl slyšet, tati? Nezní to i tobě jako naprostá blbost?

Opět se ale projevila moje nešikovnost a inkoordinovanost pohybů. Místo Inčiny nohy jsem poměrně velkou silou trefila nohu stolu. Kovovou, masivní a velmi tvrdou nohu stolu. Cítila jsem, jak mi krev vyprchává z obličeje a dochází mi vzduch.
Skousla jsem si ret takovou silou, že mi z něj vytryskla krev. Měla jsem pocit, že jsem si rozbila šrouby držící mi nohu pohromadě po útoku Jamese. Bolelo to víc než tenkrát. Pevně jsem se chytila rukama desky stolu a držela ho tak křečovitě, že mi úplně zbělely klouby. Před očima se mi dělaly mžitky a pomalu se mi ztemňoval obraz.
„Bello, nech si tuhle komedii od cesty a zkus ke mně být pro změnu jednou upřímná!” bouchl Charlie pěstí do stolu a zařval na mě. V tu chvíli mi vytryskly slzy a já hlasitě vzlykla.
„Noha,” zašeptala jsem přes zaťaté zuby a doufala a modlila se, že to táta nebo Ingrid pochopí. Inka byla pohotovější a strčila hlavu pod nadzvednutý ubrus.
„Ježiš, ona si zlomila nohu! Charlie, to není sranda, vypadá to, jako kdyby měla nohu přehnutou uprostřed lýtka,” vykřikla Inka a honem se štrachala ven. Neodhadla ale výšku stolu a ozvala se hromová rána následovaná sprostým zakletím a tichým žuchnutím.

Táta se chvíli nemohl rozhoupat k činu a jen střílel pohledem z mé bledé tváře na Inčino prázdné místo na židli. Měla jsem pocit, že uplynulo několik minut, než vyskočil a taky zalezl pod stůl. Pak už šlo všechno rychle. Tátův vyděšený telefonát do nemocnice, jeho zmatené a nepříliš smysluplné omluvy, houkání sanitky, hlasy v chodbě, neznámý doktor v bílém plášti a injekce proti bolesti, která mě i uspala.


Bylo mi špatně a děsně mě bolela noha. Zdálo se mi, že mi na ní leží snad tunové závaží a drtí ji. Pokusila jsem se změnit její polohu a trochu si tak ulevit, ale nešlo to. Nemohla jsem s celou pravou dolní končetinou ani hnout.
Překvapeně jsem otevřela oči a pak je urychleně zase zavřela. Obklopovala mě bílá a ta mě pálila a řezala v očích. Zmučeně jsem zasténala. Co se to zase děje?

„Bello?” ozval se mi kousek od ucha Carlisleův starostlivý a zároveň profesionální hlas.
„Hmm,” dostala jsem ze sebe po troše snažení se.
„Máš za sebou tříhodinovou operaci holenní kosti. Zlomila sis ji a nějakým podivným zázrakem se ti podařilo vykloubit si železo, kterés tam měla po minulé zlomenině. Charlie tvrdí, že ses nakopla o nohu stolu,” promlouval ke mně můj tchán a já měla dojem, že u poslední věty se nechápavě, ale mírně pobaveně usmívá. To se mi ale určitě jenom zdálo, protože Carlisle by se nikdy, ale opravdu nikdy neposmíval mé nešikovnosti.
„Ehm, jo,” přiznala jsem s námahou. Něco podobného se může stát jen mně, že. Najednou mi hlavou probleskla vzpomínka na Ingrid, ránu, zaklení a měkké žuchnutí.

Prudce jsem rozlepila víčka, ale Carlisle pochopil, o co mi jde.
„Ingrid je vlkodlak, nezapomínej na to. Probrala se skoro současně s příjezdem sanitky. S remcáním a Charlieho bedlivým dohledem a výhrůžkami domácím vězením na několik let si nechala udělat rentgen a CT hlavy. Myslím, že ještě teď ukazuje snímky každému na potkání a chlubí se svou tvrdou a odolnou hlavou,” usmál se na mě a pohladil mě do ruce.
„Edward teď mluví s Charliem v mém lékařském pokoji,” dodal po chvíli tiše a já zaúpěla. Nejraději bych v tu chvíli zkusila překonat a zdolat odolnost Inčiny hlavy. Udělalo se mi až špatně z představy, co si táta asi právě myslí a jak se srovnává s nadpřirozeným světem.

Už jsem chtěla začít panikařit, ale v tu chvíli se dveře neslyšně otevřely a do pokoje vklouznul můj dokonalý a perfektní manžel. Usmál se na mě tím mým oblíbeným úsměvem a oči mu zajiskřily. Carlisle mě lehce poklepal bříšky prstů po hřbetu ruky a nenápadně se vytratil, čímž nám poskytl soukromí.
Edward  se posadil vedle mě a políbil mě na čelo. Napjatě jsem čekala na zprávu o tátovi a jeho stavu. Byla jsem si docela jistá, že právě leží na jipce nebo podobném oddělení a tým lékařů se snaží zvládnout jeho srdeční slabost a začínající záchvat.

„Charlie je v pořádku, neboj,” odhadnul moji obavu. Zamračila jsem se a on musel poznat, že mu moc nevěřím. „Promluvili jsme si spolu. Přiznal jsem pár základních bodů ohledně mé podstaty a on si zbytek tak nějak domyslel sám. Není hloupý a něco tušil už delší dobu. Jen ho nenapadlo přímo tohle. Nechce vědět víc, než je nezbytně nutné. Ujistil se, že pro tebe nejsem nebezpečný. Schválně se říznul do ruky a tu mi strčil před nos. Vypadal docela zklamaně, když jsem po něm nevystartoval a dokonce mu ránu ovázal. Zakolísal ve svém přesvědčení, že jsem upír,” usmál se a zněl hrdě.
„Jemu to… nevadí?” zeptala jsem se nevěřícně.
„Nadšený není, ale víc než na tebe je naštvaný na Billyho, že mu nic neřekl, když o tom zcela jasně věděl delší dobu. Hodlá si ho podat a požadovat vysvětlení. Víš, Bello, on je především tvůj táta a nic si nepřeje víc, než abys byla šťastná a v pořádku. Ptal se na mé reflexy a koordinaci. Prý by ti menší zlepšení těchto vlastností tak úplně neuškodilo,” vysvětlil mi Edward a vyrazil mi tím dech. Charliemu by nevadilo, kdyby se ze mě stal upír?

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 53: