Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 32. kapitola

10.08.2011 (07:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 75× • zobrazeno 10590×

32. kapitola

„Ahoj, Bello, jak je?“ zeptala se Alice, kterou jsem potkala na chodbě. Měla plnou náruč květin různých barev i druhů
„Jde to,“ odpověděla jsem.
„Nezníš moc nadšeně. Něco s Edwardem?“
„Ne, s ním je to v pohodě. Máme…“ Zaváhala jsem. Nejspíš o tátovi neví, aspoň jsem nepředpokládala, že by jí to Edward řekl. „Problémy doma,“ shrnula jsem situaci do dvou slov.

I když už jsem řekla, že o tom románku vím, situace se vůbec nezměnila. Spíš naopak. Tikalo to mezi námi jako časovaná bomba. Kdykoliv jsem se objevila v místnosti s některým z rodičů, nastalo dusivé těžké ticho. Nevěděla jsem, jak se mám k tátovi chovat, a prostě jsem mu to nedokázala jen tak prominout a zapomenout na to. Navíc mi v hlavě pořád plula myšlenka na neznámého sourozence.  S mamkou to bylo podobné. Snažila jsem se s ní mluvit, jenže… Prostě to nešlo. Ne tak, jako dřív. Naše vztahy ochladly.

Možná, určitě, za to může moje posedlost hledáním sourozence, ale přeci mi nemůžou mít za zlé, že ho chci poznat.

Takže jsem se doma moc nevyskytovala. Zdejší atmosféra byla až moc dusná.

„To se vyřeší. Co kdybys zase přišla na večeři? Minule to bylo fajn,“ navrhla. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela a odpověděla.
„Jasně.“ Vděčně jsem se na ni usmála. Nějaké rozptýlení jistě přijde vhod.
„Super,“ vypískla a trochu poskočila, až květiny zašuměly. „Tak zítra v sedm?“
„Dobře.“
„Těším se, a teď musím jít, než mi to uvadne. Ráda jsem tě viděla a nezapomeň, zítra.“
„Neboj.“ S úsměvem jsem sledovala, jak zahýbá za roh. To byla prostě Alice. Veselá a bezprostřední.

×××

Sice jsem chtěla svého sourozence najít, ale vůbec jsem netušila, kde začít. Jak se hledá člověk, o němž víte jen to, že je zhruba stejně starý jako vy a jeho matka měla poměr s vaším otcem?

Ani jako malá jsem si na detektivy nehrála a teď bylo pozdě s tím začít. Potřebovala bych radu. Nějaký odrazový můstek. Postrčit tím správným směrem. Ale byla jsem v tom sama. Edward mi tedy přímo neřekl, že mi nepomůže, ale moc se mnou v mém odhodlání nesouhlasil, takže jsem to na něj ani nezkoušela. Tohle byla moje věc a já si to musela zařídit.

Moc mi nepomohlo ani to, že byly dopisy odesílané ze Seattlu. Jestli tam ta žena tenkrát bydlela, tak nemám šanci. Bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena. Obzvlášť když nemám jistotu, jestli tam pořád žije.

Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se přijít na něco, co by mohlo být tím správným začátkem. Možná bych mohla nenápadně zjistit, kde se s tátou vůbec seznámili. Sice se mnou o tom nemluví, ale třeba kdybych to nějak nadhodila… Možná bych tak mohla vykoumat, jestli byla ze Seattlu nebo jen z jeho okolí, a tak by se mi zúžil okruh výběru.

Plán to nebyl špatný, jen hůř realizovatelný. Sama jsem měla stále problém o tom s tátou mluvit a on to považoval za uzavřené téma, tudíž nám trochu vázla komunikace.

Potřebovala jsem slova ahoj, dobré ráno a dobrou noc rozvinout do vět a souvětí a vůbec nevěděla jak.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem naše v kuchyni. Táta seděl za stolem a s hrnkem kafe před sebou četl noviny. Když jsem vešla, zvedl na chvíli zrak, ale pak se rychle vrátil ke sportovní rubrice. Máma pobíhala kolem sporáku, míchala vejce a otáčela slaninu, aby se nepřipálila.
„Ahoj,“ zamručel táta.
„Dobré ráno,“ usmála se krátce mamka a pokračovala ve své činnosti.

Nalila jsem si kafe a sedla si naproti tátovi. Máma nám mezitím naservírovala snídani a my se do ní v tichosti pustili. Bylo slyšet jen cinkání vidliček o talíř a srkání horké kávy.

Takhle podobně probíhaly veškeré naše společné aktivity, mezi které se počítala jen společná jídla, víc by toho v tom napětí asi ani jeden nezvládl.

Před mámou jsem se neodvážila otevřít pusu. On jistě netoužila po detailech. Nechala jsem oba odejít do práce, a po chvilce odhodlávání jsem šla za tátou na recepci.

Zrovna vyprovázel pana Brennena, staršího pána, který zde byl na dovolené se svou přítelkyní. Už to byla dáma v letech, ale přesto se k sobě chovali jako puberťáci, kteří se poprvé zamilovali.

Počkala jsem si, až se táta vrátí za pult, a pak se k němu přiblížila.

„Bello?“ řekl překvapeně. „Stalo se něco?“ Dřív by se takhle neptal. Bylo běžné, že jsem za ním chodila na návštěvu. Jen tak, popovídat si.
„Ahoj, já… chtěla jsem se na něco zeptat.“
„Bello, vím, o čem chceš mluvit, ale už je to uzavřené, nech to být.“ Jo, to jsem čekala, takže na to musím nějak oklikou.
„Ne, chtěla jsem říct, že už mi to vadí. Doma je to teď hrozné.“ To byla pravda, ale jen část toho, co jsem chtěla řešit. Vlastně jsem to nechtěla řešit vůbec, ale doufala jsem, že se nějak dostanu k jádru problému.
„Já vím, ale máme s maminkou obavy, jak jsi to všechno vzala a navíc tvá… touha po…“ Dobře jsem věděla, po čem.
„Ano, a toho se nehodlám vzdát. Říkám ti to na rovinu, nechtěla bych dělat něco za tvými zády. Ale to neznamená, že se k sobě musíme chovat jako cizí lidi.“
„Dobře. Co kdybychom to probrali za hodinu. Budu mít pauzu, tak si spolu můžeme dát oběd.“ Dobrý začátek, napadlo mě. Sice jsem si ještě nebyla jistá, co si o tom všem myslím. Nám na mysli z hlediska svého vztahu k tátovi, ale tohle nám může jen pomoct. Vždycky jsme spolu vycházeli a jen nerada bych, aby se to pokazilo.
„To by bylo fajn,“ souhlasila jsem.

S trochu lepší náladou jsem šla za Edwardem. Neviděla jsem ho od včerejšího odpoledne a stýskalo se mi. Kdo by to byl řekl, že se jednou tahle šíleně moc zamiluju.

Otevřela jsem dveře – Edward už si zvykl, že chodím bez klepání – a ztuhla jsem na místě. Edward seděl ve svém křesle, ale nebyl tam sám. Na klíně čelem k němu seděla blondýna, nemusela jsem dlouho přemýšlet, o koho se jedná, i když jsem jí do obličeje neviděla, protože se právě líbali.

Sledovala to jen chvíli, ale i tak mi to přišlo jako neskutečně dlouhá doba. Jen jsem zírala, nemohla jsem uvěřit. Pak jsem se otočila a chtěla odejít, ale vrazila jsem do Alice. Na jejím obličeji se ukázal omluvný a soucitný výraz. Nechala jsem jí tam stát a šla pryč. Nejdřív jsem šla a pak se rozběhla. Zavřela jsem se u sebe v pokoji a teprve tam mi to všechno došlo.

Edward to udělal. Ona dosáhla svého. Stalo se přesně to, co řekla, že se stane. Vrátil se k ní!

Slzy se mi začaly koulet po tvářích.

Zradil mě. Udělal to, co táta mámě. Ne v takovém rozsahu… co já ale vím. Třeba zašli dál, než jen k polibku.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Lítost mi však dlouho nevydržela. Vystřídal ji vztek, který jsem nedokázala ovládnout. Milovala jsem ho a on mi provede tohle. A tak jsem prostě jednala. Zbrkle nepromyšleně, ale stačilo párkrát prohrábnout papíry na stole a našla jsem, co jsem hledala.

Proběhla jsem hotelem, ignorovala Alici, která se mi snažila něco říct a naskočila do černého auta, které se hned rozjelo.

Jason mě odvezl do jakéhosi baru v Seattlu, který nám poskytoval soukromí, a mohli jsme mluvit.

Nevím, proč jsem zavolala právě jemu. Mohla jsem jít za Sue, Alicí, Rose, za kýmkoliv, ale já zavolala Jasona. Jenže tohle byl nejjistější způsob, jak naštvat Edwarda, a to bylo přesně to, co jsem chtěla, ale kdo ví, jestli by mu to vůbec vadilo.

Nejdřív jsme mluvili jen tak. Jak se má a podobně. Vyhýbala jsem se svému životu. Na jeho otázky, zda je mi dobře, jsem odpovídala: „Je mi fajn. Všechno je v pohodě.“

Takhle to vydrželo zhruba půl hodinu, po které mi objednal whisky. Prý se zdám napjatá. Kdo by to byl řekl, když jsem právě zjistila, že můj přítel líbal svou bejvalku. A kdo ví, jestli jen líbal.

Nakonec se mi nad skleničkou zlatavé tekutiny rozvázal jazyk a já Jasonovi vyklopila všechno, co se mi stalo. Doprovodila jsem to slzami, které mi při vyprávění začaly téct a zmáčely mu rameno. Absolutně jsem se neovládla.

„Je to vůl,“ řekl Jason a já s ním souhlasila. „Jen vůl by si nechal ujít tak skvělou holku, jako jsi ty,“ vysekl mi poklonu.
„Díky,“ škytla jsem.
„Je to pravda. Ta Přísavka je kráva, takže se k sobě hodí. Nebreč už kvůli němu. On za to nestojí.“
„Já vím, když…“ A přišel nový příval slz. „Omlouvám se. Vím, že tě to nezajímá.“ Rukou jsem si matlala slzy po tváři. To, že mě Edward zklamal, neznamenalo, že to mají poslouchat ostatní.
„To víš, že mě to zajímá. Jsi kamarádka…“ Větu nechal vyznít do ztracena. Zděšeně jsem se po něm podívala.

Jsem hrozná. Mám problémy s přítelem a svěřuju se klukovi, který je tak hodný a má o mě zájem a já ho přitom nemůžu vyslyšet.

„Dáme si ještě panáka. Na povzbuzení,“ dodal, když jsem chtěla protestovat, že jeden byl dost. Mávl na číšnici prázdnou sklenkou a ukázal dva prsty. Ta jen kývla a za chvíli před námi stály dvě skleničky.

„Tak na lepší vztahy,“ pronesl. Usrkla jsem a otřásla se.

Trochu vláčná jsem dosedla do Mercedesu, připoutala se a vyjeli jsme.

Jason se ptal, zda chci do hotelu, ale na to jsem ještě nebyla připravená, takže jsme jezdili chvíli tak různě a sledovali krajinu. Zajeli jsme až k moři, kolem kterého jsme se šli projít.

Bylo hezky. Nepršelo, skrz mraky vykukovaly paprsky slunce. Voda šuměla, ptáci nám zpívali nad hlavami. Žádné starosti, jen krásná příroda. Zastavili jsme se na pláži a sledovali horizont. Slunce se pomalu chýlilo k západu. Nebe vypadalo, jako by ho někdo zapálil.

„Pojď.“ Jason mě vzal za ruku a vedl na útes. Byla to strmá kostrbatá cesta plná kamenů a výmolů, ale s jeho pomocí jsem se vyšplhala až na vrchol.

Z útesu jsme měli celou tu scenérii jako na dlani. Na tom místně jsem zapomněla na všechno, co se kolem mě momentálně děje. Všechno jsem hodila za hlavu a vnímala jen to divadlo před sebou.

Když se slunce dotklo vody, vzalo mi to dech. Bylo to nádherné. Tolik barev a dojmů.

Po očku jsem koukla, co tomu říká Jason, a zjistila jsem, že on místo západu sleduje mě. Jeho skoro černé oči byly tak blízko. Vznášely se nade mnou jako nějaký přízrak.

Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, co chci udělat. Nepřemýšlela jsem o následcích a prostě jednala.

Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Ruce jsem mu obmotala okolo krku a přitiskla se víc na něj. Jason se nenechal pobízet a položil mi dlaně na boky…

Hlavně mě, prosím, nezabíjejte. Nádech, výdech a počkejte na další kapitolu, kde se nám to trochu vysvětlí.

Moc Vám všem děkuju za hlasy v Nej povídce měsíce, kde jsem se jen díky Vám umístila na 2. místě. Moc a moc děkuju a tuhle kapitolu bych ráda věnovala těm, kteří mě podporují. :)

31. kapitola ϰ SHRNUTÍ ϰ 33. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 32. kapitola: