Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hotel Tentation - 1. kapitola

07.04.2011 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 12091×

1. kapitola

„Prosíme cestující, aby se připoutali, budeme přistávat v Seattlu,“ ozvalo se z reproduktorů a já vzrušeně nadsedla a kolem žaludku jsem pocítila příjemné chvění.

Jsem skoro doma!

Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím a nadechnu se toho čerstvého vzduchu, vzduchu, který je jen tady. Doma.

Zacvakla jsem přezku a netrpělivě poťukávala prsty o stehno.

Vracela jsem se skoro po dvou letech. Studium v Evropě se zdálo jako dobrý nápad, ale nakonec se ukázalo, že to není nic pro mě. V ekonomii jsem si moc nehověla a prostě mě to nebavilo. Stále víc se mi stýskalo po domově a po rodičích. A tak jsem tady. Nikdo neví, že mám přijet. Bude to takové malé překvapení.

Strašně jsem se těšila na hotel, můj domov. Vím, že to zní divně. Nejsem jedna z těch vyvolených, kteří by si mohli dovolit celoživotní ubytování v hotelu. Moji rodiče jsou v jednom zaměstnaní. Je to starý hotel, stojící na cestě mezi Seattlem a Port Angels. Je schovaný uprostřed hustých lesů, které mu dodávají zvláštní atmosféru.

Když jsem byla malá, představovala jsem si, že je to zakletý zámek a já princezna, kterou přijde zachránit princ. Bohužel se princ neukázal a to nejen tehdy, ale ani teď. Ne, nebudu si stěžovat na svůj nuzný život. Mám se celkem fajn, a jak se říká, vždycky může být hůř.

Letadlo plyně dosedlo na ranvej a cestující se začali tlačit k východu. Já byla v jejich čele, nechtělo se mi čekat. Pomocí loktů jsem se protlačila až do letištní haly, vyzvedla si dva obrovské kufry plné oblečení a pár drobností. Zbytek jsem nechala v Anglii, nebylo to nic, bez čeho bych se neobešla.

Táhla jsem za sebou dva kufry na kolečkách a sem tam do někoho vrazila. Lidé mě obdařovali ne zrovna příjemnými pohledy, tak jsem se vždycky omluvně usmála a pokračovala v cestě. Kdo se jim má vyhýbat…

Chytit taxi byl docela problém, ale když jsem se zářivě usmála na jednoho kravaťáka, s radostí mi přenechal svého a ještě mi pomohl s mými zavazadly. Jeho snahu jsem odměnila zamáváním, a pak už se za pomoci staršího muže za volantem řítila směrem svůj starý život.

„Kam to bude?“ zeptal se taxikář, když se motal po letištním parkovišti.
„Hotel Maude,“ řekla jsem a spokojeně se usadila. Cesta to není krátká.
„Maude?“
„Ano, třetí odbočka na dálnici ze Seattlu,“ poradila jsem tomu dobrému muži a myslela si, že je to vyřízeno.
„Myslíte Tentation?“
„Prosím?“ Teď jsem byla mimo zase já.
„No ano, na třetím výjezdu z dálnice je hotel Tentation. Mimochodem moc krásné místo,“ pokyvoval hlavou.

Tentation? A kde je moje milovaná Maude? Moji rodiče, přátelé a všechno?

Ale nikdo se mi v telefonu nezmínil, že by se přestěhovali nebo něco podobného. Rozhodla jsem se to neřešit. Uvidím na místě, a když tak zavolám tátovi.

Cesta příjemně ubíhala, nechala jsem na sebe foukat vítr z okénka a užívala si to. Cítila jsem klid a pokoj. Tohle je můj domov.

Jaro bylo v plném proudu a i na místě, jako je toto, bylo krásně, tím myslím teplo a zeleno. Stromy byly obaleny květy, stejně tak předzahrádky domů, které jsme míjeli.

Když jsme vyjeli z města, zbystřila jsem. Chtěla jsem vědět, zda měl taxikář na mysli tu samou cestu jako já. A ukázalo se, že měl.

Jenže jindy cesta plná výmolů byla vyspravená. Asfalt byl hladký, bez jediného kamínku. Co se to tady děje?

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se v nádherné přírodě, ta tam byla začouzená dálnice. Všude byly stromy, stromy a zase jen stromy.

Podle všeho bychom měli být brzy u hotelu, pomyslela jsem si a vystrčila hlavu z okénka.

Stodola? Nedaleko jsem uviděla dřevěnou budovu s velkým výběhem, ve kterém se páslo šest koní různých barev. Všechno vypadalo tak opečovávaně.

Řidič zahnul a cesta se změnila z asfaltové na kamínkovou. Drobné bílé oblázky tlumeně lupaly pod koly auta a trochu mi to znělo jako fanfára na přivítanou.

Ale to tu taky nebylo!

Můj údiv dosáhl vrcholu, když jsem vystoupila. Ano, tohle byla Maude, jenže…

Pamatovala jsem si starý zašlý hotel, který měl pouhých pár zákazníků za měsíc. Byl sice trochu zanedbaný, ale mně se líbil. Měl své jedinečné kouzlo. Oprýskané rámy oken, rozvrzané schody, holubí trus na parapetech… já vím, nezní to nic moc, ale vevnitř bylo vždycky čisto.

No a teď… Nápis Tentation na mě křičel z vrcholu střechy a navíc se honosil pěti hvězdičkami. Hnědá, opadaná fasáda byla vystřídána tmavě žlutou, která dodala budově na eleganci. Rámy oken byly natřené mahagonovou a ve stejné barvě byl vyveden i již zmiňovaný název hotelu. Od vchodu, který byl tvořený prosklenými dveřmi, se táhl červený koberec až na cestu. Po obou stranách hotelu se rozprostíral park, který vypadal jako vystřižený z časopisu. Keře, záhony, stromky, to všechno mělo dokonalý tvar i barvu a pevný řád.

Nevěřila jsem svým očím. Co se to tu stalo? Kdo to mojí malé Maude udělal?

Přispěchal ke mně mladý portýr a hned se ujal mých kufrů. V tom šoku jsem ani nestihla nic říct. Zaplatila jsem za taxi a pak následovala portýra dovnitř.

Dveře se přede mnou samy otevřely, a když jsem prošla, málem mi spadla brada.

Bývalou recepci tvořil malý ošklivý dřevěný pultík, toť vše. Ale nyní jsem se objevila v prostorné hale. V jedné části byla umístěna polstrovaná, pohodlně vypadající křesílka se stolky, na levé straně ode dveří byla pořádná recepce. Všude byly vázy s živými květinami nebo pokojové stromky v ozdobných mísách. Všechno bylo sladěno do jemných barev, které navozovaly příjemnou atmosféru.

Moje kroky nebyly na měkkém vysokém koberci vůbec slyšet. Měla jsem chuť sundat si boty a proběhnout se tu bosa.

Mezi všemi lidmi, kteří se v hale nacházeli, jsem hledala někoho známého, a díky tomu jsem narazila na jednu věc, která se nezměnila, zatím byla jediná. Za recepcí byla stěna pokryta klíči. Žádné čipové karty, tak to má být. Asi třicet zlatých klíčů s dřevěnými hruštičkami.

Když jsem byla malá, chodila jsem je počítat a neustále si s nimi hrála, což se tátovi moc nelíbilo, protože jsem mu v nich vždycky udělala pořádný guláš.

Povzdychla jsem si. To byly časy. Teď je tu všechno jiné. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, ale čekala jsem něco jiného.

Musela jsem však připsat jedno bezvýznamné plus novému majiteli. Ví jak si získat klientelu. Dřív nikde nikdo a teď to tu vypadalo plně.

„Bello? Bello!“ Otočila jsem se a uviděla tátu, jak ke mně od výtahu míří. Výtah? Kde se to tu vzalo?
„Tati,“ křikla jsem radostně a vyběhla mu naproti. Pevně jsem ho objala a dala mu mlaskavou pusu na tvář.

„Co tady děláš? Myslel jsem, že jsi v Londýně?“ divil se. Ještě chvíli jsem se ho jen držela. Bylo to už tak dávno.
„Londýn je minulost, nechala jsem školu,“ přiznala jsem trochu zahanbeně. Rodiče si po mně přáli to nejlepší a mysleli si, že studiem toho dosáhnu. Bohužel, nebyla jsem studijní typ.
„Tys nechala školu? Ale co budeš dělat?“
„Cokoliv, třeba se pro mě najde práce tady.“ Mávla jsem rukou, aby pochopil, co konkrétně myslím. Všechno to okolo.
„Trochu se to tady změnilo,“ připustil.
„Trochu? Proč jste mi nic neřekli? Skoro jsem to tady nepoznala.“
„Nevím, ale teď pojď, musíš pozdravit maminku, ta bude nadšená.“ Vzal mě kolem ramen a odváděl pryč.
„Moje věci,“ vzpomněla jsem si na svá objemná zavazadla.
„Harry je dá k nám do bytu,“ odmávl moje obavy a posunkem naznačil portýrovi, Harrymu, co má dělat.

Táta byl recepční, tedy býval, nevím, jak je to teď. Měl pod palcem prakticky všechno, ale v těch dobách tu nebylo nic. Nevím, jak by zvládl řídit tohle všechno.

„Máma má zrovna pauzu. Ale proč jsi nezavolala, že přijedeš, mohli jsme tě vyzvednout na letišti nebo pro tebe někoho poslat,“ lamentoval.
„Mělo to být překvapení.“
„Tak to se ti povedlo. Jsem tak rád, že ses nám vrátila. Ne, že bych ti schvaloval to se školou, ale pokud myslíš, že je to tak nejlepší, tak to asi bude pravda.“ No neříkala jsem to?

Šli jsme dlouhou chodbou, vůbec jsem nevěděla, kde jsme. Nejenže měl hotel nový kabát, on byl vevnitř celý přestavěný.

Táta otevřel dveře a vešli jsme do místnosti, která vypadala trochu jako obyvák s jídelnou dohromady. U stolu seděla s kávou mamka a listovala nějakým časopisem. Na gauči se válel starší pán a v křesle si četla knížku mladá dívka.

„Miláčku, podívej, kdo je tady,“ zavolal táta na mamku. Ta zvedla oči a celá se rozzářila.
„Bello!“ vykřikla a už mě drtila v objetí. „Co tady děláš?“
„To všechny zajímá jen to? Já vás například moc ráda vidím.“
„To my tebe taky,“ zahuhlala a po tváři jí stekla slza.
„Ale no tak, mami. Už mě tu budeš mít navždy,“ svěřila jsem jí tajemství.
„Navždy?“
„Nechala školu,“ prásknul mě táta. Šlehla jsem po něm pohledem a vyplázla na něj jazyk.
„Vždyť je to pravda,“ bránil se
„Tys nechala školu?“ zeptala se máma. Jsou snad rodiče nějak naprogramovaní, že se ptají úplně stejně?
„Jo, nechala a je to tak nejlepší. O tom si můžeme promluvit později. Co vy? Jak se máte? Do telefonu taky nic neřeknete.“
„Máme se dobře.“
„To je teda odpověď. Trochu rozvést bych prosila.“
„Zlatíčko, já teď musím do práce, ale uvařím večeři a pak si všechno řekneme,“ utnula mě máma. „Jsem tak ráda že jsi tady,“ řekla ještě a už byla pryč.

Až teď jsem zpozorovala pohledy dalších osob v místnosti. Významně jsem se podívala na tátu, který se ležérně opíral o skříňku a usmíval se.

„Jasně, promiň. Johne, Lory, tohle je naše Bella. Bello, zahradník John a jedna z pokojských Lory,“ představil mi je. S oběma jsem si potřásla rukou. Vyměnili jsme si zdvořilostní fráze a nechala jsem se počastovat Johnovými lichotkami. Některé mi vháněly červeň do tváří, a to mě jen tak něco nerozhází. Lory byla celkem milá holka, ale nijak extra výřečná.

Raději jsem se omluvila, že jsem unavená po cestě a požádala tátu, aby mě odvedl do bytu, ve kterém bydlí.

Bydleli jsme v jednom ze dvou bytů, které byly součástí hotelu. Byly to dvě místnosti a kuchyň, ale pro naše potřeby to stačilo. Vchod byl hned vedle hlavních dveří, jenže díky tomu, že tam je teď velká hala, byt bude asi jinde.

Zase jsme procházeli chodbami, ach jo, budu muset požádat o plánek nebo něco podobného, míjeli jsme spoustu dveří a lidí, taky schody a různé salonky. Bylo to vždycky tak veliké? ptala jsem se sama sebe v duchu, protože jsem měla pocit, že jdeme nějak dlouho.

„Tady to je,“ řekl táta pyšně a otevřel.
„Páni.“ Koukala jsem jako puk. Velký obývák spojený s kuchyní, všechno moderně vybavené. To je něco.
„Naše ložnice - a tady pokoj pro tebe, doufali jsme, že se třeba někdy ukážeš.“

No tohle… náš dřívější byt by ses sem vešel třikrát. Ať už je majitelem hotelu kdokoliv, zaměstnanců si rozhodně váží.

Táta mě nechal samotnou, musel taky do práce a nezapomněl mi dát spoustu pokynů, že bych si měla vybalit, trochu si odpočinout... a tak dále a tak dále.

„Uvidíme se večer,“ mávnul mi a já osaměla.

Tak tohle jsem vážně nečekala, asi bude chvíli trvat, než to vstřebám. Všechno je tu tak… jiné, ale přesto cítím, že je to můj domov.

Chvíli jsem dumala, který z tátových pokynů splním jako první. Bylo to jasné, na chvíli si lehnu, ten časový posun a dlouhá cesta vykonaly své.

Otevřela jeden kufr, abych si vzala hygienické potřeby a čisté tričko, a zavřela se v koupelně, která byla vážně obrovská. Takovou jsem snad nikdy neviděla.

Sprcha přišla náramně v hod, a když jsem si zatáhla závěsy a zalezla do měkoučkých peřin, mohla jsem na chvíli vypnout a usnout s pomyšlením na jedinou věc.

Jsem doma.

Zatím jen úvod do děje, ale snad se i to málo líbilo.

Původně jsem chtěla psát něco úplně jiného, ale najednou mě napadlo tohle, tak snad...

Moc prosím o komentář, co na to říkáte, jestli je to dobré nebo naopak a jestli mám pokračovat, prostě mi sem napište všechno, co uznáte za vhodné. ;)

SHRNUTÍ ϰ 2. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hotel Tentation - 1. kapitola: